Hvězda

 

Když se dvě srdce potkají,

dříve lásky neznajíce,

náhle se k sobě obrátí

a jejich hvězda září více.

Starobylá svatební píseň

 

 Cesta byla tvrdá a prašná, slunce žhavé, vzduch se tetelil a mučil suchem vysušené plíce. Blížilo se poledne a den byl jasný a letní. Zpěvák se rozhlédl po vyprahlé krajině. Tráva zežloutla sluncem a nedostatkem vláhy, jak už se v tuto roční dobu stávalo, také stromy ztratily svou jásavou zeleň a barvami upomínaly spíše na časný podzim než na vrchol léta. Ptáci v povětří se vznášeli jaksi ospale a jiná zvířata vidět nebylo, skrývala se někde ve stínu lesů a remízků mezi poli ve snaze uniknout palčivým paprskům slunce.

 Trubadúr uniknout nemohl. Jeho kůň už zemdleně klopýtal, muž v sedle se kolébal v rytmu jeho kroků a jen obtížně zaháněl spánek. Byl unaven a nejedl téměř celý den, od půlnoci seděl na hřbetě koně a sledoval do dálky prašnou cestu. Těžce si povzdychl a připustil, že jízda horkým poledním vzduchem a ozývající se žaludek jsou jen a jen důsledkem jeho hlouposti. Samozřejmě se mohl dnes v noci vyspat pod střechou a na další cestu se mohl vypravit s měšcem těžkým stříbrňáky, ale nestalo se - mohl si za to sám, to dobře věděl. Znovuzvolení starosty v Livani byla výborná příležitost k výdělku, místní hospoda plná livaňské smetánky se zdála ochotná zaplatit za trochu kultury cinkavým kovem, jenže... Možná to opravdu vypadalo jako provokace, zahrát hned na úvod tu veselou písničku o tlustém konšelovi, jemuž utekla žena s nádeníkem, a přitom vyzývavě hledět na starostovu mladou paničku. Městská rada si to vzala osobně. A tak zpěvák sotva stačil zmizet bez úhony i se svým skrovným majetkem a poslušnou kobylkou.

 Minstrelův žaludek znovu zazpíval, horko bylo nesnesitelné. Muž zarazil koně, když cestu přeťala stužka potoka, seskočil a s úlevným povzdechem ponořil paže až po lokty do chladivé vody. Rozhodl se dopřát si krátký odpočinek ve stínu pilířů můstku, napil se a opláchl si obličej. Byl unavený a polední žár neustupoval. Slunce stálo v zenitu. Zpěvák se opřel o travnaté drny nad korytem, přitáhl si na klín loutnu a dlouhými prsty přejel struny.

 "Řekni, lásko toulavá, řekni, kde se skrýváš?"

 Nezazpíval víc, pouze vybrnkával složitou melodii na napjatých ovčích střívkách, jako by se nemohl odhodlat znovu otevřít ústa. Co on věděl o lásce? Zpíval o cizích citech, které si sám nedovedl ani představit, a někdy se mu zdálo, že jsou stejně vylhané jako většina jiných věcí, které vídal na svých cestách.

 Celý život jenom jeden velký podvod.

 Pokud se rozhodl dát peníze děvčeti, které bylo ochotno je přijmout, zajisté mu tvrdilo, že jej miluje. Jakápak láska zaplacená stříbrem! Jenom přetvářka a faleš! A hloupé písničky o lásce a příběhy šťastných a nešťastných milenců, o nichž vyprávěly? Lež a klam! Sám už vymyslel nejednu...

 Loutna umlkla, potok šuměl.

 Zpěváka probudil klapot podkov a cinkání rolniček, veselé hlasy, smích a hudba. Otevřel oči a pohlédl na oblohu. Odpoledne už značně pokročilo, musel spát několik hodin. Vstal a vylezl po příkrém břehu potoka zpět na cestu. Jeho kůň, dosud okusující povadlou trávu, teď stál se vztyčenou hlavou a stříhal ušima. Po silnici přijížděl k můstku hlučný průvod. Svatební průvod, jak trubadúr postřehl. Vpředu jelo několik mladých mužů a dívek na koních, za nimi následoval kočár, v němž seděla nevěsta se dvěma staršími muži. Zpěvák byl na rozpacích, který z nich je otec a který ženich. Dívka sama byla mladičká, kolem osmnácti let, s plavými vlasy umně spletenými a ozdobenými věnečkem bílých květů. Za vozem snoubenců následovalo opět několik jezdců a průvod uzavírala skupinka pěších, snad přátel či chudších příbuzných.

 Trubadúr poznal příležitost, když ji viděl. Postoupil k cestě, klobouk s perem si provokativně posunul na stranu a pravičku lehce položil na struny svého nástroje, aniž spustil zrak z průvodu. Jeho předpoklad se vyplnil, jeden z mužů v otevřeném voze vstal a přikázal zastavit.

 "Mládenče!" zavolal na pěvce a přejel ho zpytavým pohledem od hlavy k patám. "Ty jsi zpěvák?"

 Trubadúr se uklonil tak hluboko, jak to odpovídalo jeho postavení a zejména touze naplnit naříkající žaludek. "Jsem, vzácný pane, stejně jako býval můj otec i děd a všichni předkové, kam až paměť sahá..."

 Muž ho mávnutím ruky přerušil. "Nuže, pěvče, neváhej nasednout na koně a připoj se k nám! Nebudu šetřit na oslavě svatby vlastní dcery. Budeš dnes večer zpívat na počest mého pana zetě, nejbohatšího statkáře v kraji."

 "To pro mne bude největší čest a potěšení," sklonil zpěvák znovu hlavu, ale pán si ho už nevšímal a pokynul kočímu, aby se rozjeli.

 Ženich je tedy ten druhý, pomyslel si minstrel, když se vyhoupl do sedla, padesátník s prořídlými, zešedlými vlasy a vypouklým pivním břichem. Nu co, dodal pro sebe, má starost to není. Já se dnes v noci alespoň najím a vyspím pod střechou. Pobídl kobylku, aby dohnal vzdalující se průvod, a hodil si loutnu na záda.

 ...

 Hospoda vřela. Svatební hosté si zkracovali dlouhou chvíli intenzivním pitím, řidčeji i jídlem. Všichni napjatě očekávali příchod ženich a nevěsty.  Trubadúr, najedený a spokojený, seděl u sloupu vedle dveří a snažil se přezpívat vřavu. Na druhé straně místnosti vyhrávala místní kapela složená z rolníků a jejich dětí. Úroveň její hudební produkce zcela odpovídala "kvalitám" hráčů.

 Konečně se otevřely dveře a nevěstin otec na prahu zvednutou rukou požádal hosty i venkovskou kapelu o ticho. Potom pokynul trubadúrovi. Minstrel vstal, uklonil se a zahrál starobylou svatební píseň. Vstoupili novomanželé. Pupkatý sedlák držel dívku ve zdobených světlých šatech majetnicky za paži. Zastavili, sotva překročili práh místnosti, aby měli hosté čas obdivovat se kráse mladé nevěsty. Zpěvákovi se téměř zazdálo, že se ženich naparuje pýchou nad svou manželkou, jako by to byl nějaký výnosný statek či výsledek výhodné smlouvy. Což možná opravdu je, pomyslel si mladík s loutnou a téměř fyzicky ho to znechutilo. Pocítil silnou vlnu odporu k nadudému muži na prahu. Sotva se stačil ovládnout.

 Nevěsta se rozhlédla sálem a její očí se střetly s trubadúrovýma. A právě v tom okamžiku se něco stalo. Zpěvák se téměř zajíkl v půli verše, zasažen jiskrou či bleskem, který mezi nimi přeskočil. V dívčiných tmavošedých očích byla vyděšená prosba. A možná i něco víc. Trvalo to jen okamžik. Odvrátila se a vkročila do sálu po manželově boku.

 Píseň skončila, hosté se rozestavili podél stolu a nevěstin otec pozvedl vrchovatou číši k přípitku. "Na zdraví novomanželů!" Nevěsta klopila oči k zemi, stužky z čepečku jí spadly do čela. Ženich silně stiskl její paži, aby zvedla hlavu a usmála se na svatebčany. "Kéž vám bohové dají syny!"

 "Snad to učiní," ozval se ženich nahlas, "a kéž mi je též ponechají a nepovolají je k sobě jako ty, které porodila má první žena."

 "Na budoucí rodinu!"

 Trubadúrův pohled se opět střetl s nevěstiným. Snad to byla náhoda. Teď viděl zřetelně bolest v krásné tváři a pocítil nenávist k muži, který tohle rozkošné dítě prodal bez lásky člověku, jenž mohl být jejím otcem. Přesto na ženichův pokyn bez váhání spustil nejveselejší písničku o manželském štěstí, na jakou si dovedl v té chvíli vzpomenout. Ostatně to není moje věc, pokusil se sám sebe znovu přesvědčit, ale nebyl už tak úspěšný, jako o několik hodin dříve na cestě. Mám svých problémů dost. dodal v duchu.

 Hvězdnatá noc nahlížela otevřenými okny do sálu a lehounký teplý větřík vnášel dovnitř opojnou vůni suché trávy a vadnoucích květin. Je něco pravdy na těch prastarých verších, že hvězdy zazáří víc, když se setkají dvě milující srdce? napadlo zpěváka. Ne, odmítl vzápětí svou myšlenku, láska je lež. Vždyť to vidím zrovna teď. Ji vede ke sňatku otcovo přání, jeho touha po jejím věnu a krásném těle. Ani jednoho z nich nezajímá láska. Nenápadně pohlédl na dívku a přestal si být jist. Že by přece jen hledala něco víc? Tak mladá...

 Ženich vstal. Jazyk už měl ztěžklý vínem, když promluvil:

 "Podle starého zvyku bude dnes v noci tančit má žena se všemi muži v tomto sále. Dnes, a nikdy více..."

 Vesnická kapela spustila veselou melodii, trubadúr se k ní přidal se svou loutnou. Nevěsta tančila. Jedna skladba za druhou, jeden muž za druhým a krátké chvíle oddechu, v nichž minstrel zazpíval několik svých balad a děvče sedělo po boku svého manžela se sklopeným zrakem. Půlnoc dávno minula, když skončil poslední tanec.

 "A co zpěvák?" ozval se někdo. "Copak to není muž? Ať provede nevěstu, teď a nikdy více! Přineslo by smůlu ho vynechat!" "Samozřejmě!" přikývl nevěstin otec, "žádný muž nesmí být vynechán. Ani jeden. Nu, zpěváku..."

 Minstrel pomalu vstal a opřel loutnu o zeď vedle dveří. Nebyl valný tanečník a věděl to o sobě. Přesto bez protestu přešel doprostřed sálu. Jeho tmavě opálená ruka se spojila s její bílou, pohled dívčiných očí se mu zabodl do tváře a kapela spustila rychlou melodii. Nevěstina ruka na mládencově rameni pálila. Nohy se pohybovaly v tanečním rytmu.

 "Zpěváku," zasykla dívka tlumeně. Sotva ji slyšel přes ryčnou hudbu.

 "Paní?" Ke své hrůze v jejích šedých očích spatřil slzy.

 "Pomoz mi..."

 "Pomoci ti? Jak?"

 "Otec...nutil mě...prosím, odvěď mě odsud, nedovol, abych zůstala..."

 "Proč? Vůbec mě neznáš..."

 "Znám tě. Celý život. Nenechávej mě tomu strašnému člověku..."

 Srdce se mu téměř zastavilo a málem zapomněl dýchat. Tváře mu hořely a ruce měl tak ledové, že ho její drobné dlaně pálily jako cejch. "Jsi vdaná žena..."

 Sotva ovládala slzy. "Když jsem tě poprvé spatřila, pochopila jsem, že jenom ty mi můžeš pomoci, odvést mě odsud... Prosím... Nebojím se nepohodlí, ničeho... Odveď mě, dokud je čas..."

 Takty neodvratně vedly tanec ke konci. Přikývl. "Pojďme blíž ke dveřím..."

 "Jsem Marion," zašeptala nevěsta.

 "A já Lilien."

 Poslední tóny. Poslední takt. Dvojice stanula krok od dveří.

 "Připravena?"

 "Pojďme."

 Dívka pustila jeho ruce, skočila ke dveřím a otevřela je. Minstrel se sehnul pro svůj nástroj a následoval ji. Přibouchli dveře, on před ně přistrčil těžkou lavici a zablokoval je. Křik a rány...

 "Když nás chytnou, zabijí nás," řekla klidným hlasem, docela beze strachu. Kývl a vzal ji za ruku. Ještě pořád pálila. Utíkali.

 Jeho kobylka stála uvázaná a osedlaná před hospodou. Vysadil dívku na do sedla, vyhoupl se za ni a pobídl zvíře patami. Chápal jen napůl, co se vlastně děje. Zmaten sám sebou nedokázal víc než chytit Marion kolem pasu, aby ji chránil před pádem, a přál si, aby jejich kůň dostal křídla. Prach se zdvihal pod tepajícími kopyty, světla vesnice zmizela v dálce, projeli lesem a znovu do polí, dál a dál... Odbočili na první křižovatce, oba plni strachu z pronásledování i zlých bytostí, které mohla skrývat tma.

 Konečně dovolil zpěvák unavené kobylce zvolnit tempo. Ves ležela kdesi daleko za nimi a pronásledovatelé je už mohli jen stěží dostihnout. Dívčina bledá tvář se k němu otočila.

 "Liliene... Zachránils mě před peklem..."

 Uvnitř hrudi pocítil nikdy nepoznaný žár a náhle pochopil.

 "Ne, to tys mě zachránila."

 Jejich rty se spojily.

 Na temném nebi nad jejich hlavami blikaly jasné hvězdy. Jedna z nich náhle zazářila víc.