Nezapsaný příběh

 

I. Zvony umírajících

Horké paprsky egyptského dne zabodávaly své šípy do vyprahlé země. Poušť. Duny a písek a kamení, a jediná oáza s několika palmami, které dodávaly stínu tak málo, že se dostalo jen na ty největší šťastlivce. Karavana se utábořila časně. Ačkoliv nesnesitelné vedro neustávalo, už se chýlilo k večeru a Kryštof věděl, že se, stejně jako včera, začne klepat zimou, jen co slunce zmizí za obzorem a na poušť padne noc.

Usadil se na kamení mezi palmami, kousek od stíněného jezírka s kalnou, nechutně slanou vodou, na rozestřeném plášti, s reisenbuchem na kolenou a uhlem v ruce. Tábořící velbloudáři skýtali malebný obrázek a kreslení či psaní aspoň byla zábava, při které dokázal na chvíli zapomenout na únavu, zatuchlou vodu a připálený nos pod kloboukem se širokou střechou. Díval se, jeho ruka jako mimoděk črtala obrysy přístřešků, jezdeckých zvířat a chlapíků v turbanech, z nichž někteří se teď vysvlékli a začali se cachtat v louži, z níž před chvilkou nabrali vodu. Z níž někteří ještě teď brali vodu, obrátil se Kryštofovi žaludek – ne poprvé za dobu cesty.

Padl na něj stín.

„Takhle to dál nejde. Musíme se oddělit od karavany, nebo nestihneme loď a zůstaneme tu na zimu bez peněz.“

Kryštof odložil uhel a zvedl oči k mluvícímu muži. Hubený, se světlými vlasy ještě více vybělenými sluníčkem a tváří pokrytou pihami by Heřman vypadal ještě mladší, než byl opravdu, nebýt výbojné bradky a kníru lemujícího rovnou linku sevřených rtů.

„S průvodcem jsi o tom mluvil?“ zeptal se ho, aniž se hádal. Karavana se skutečně vlekla a vlekla. Obchodníci, strážci, velbloudáři, šlechtická družina doprovázející svého pána na cestě pro nevěstu, dokonce pár beduínů se ženskými a děcky. A čas začínal být drahý...

„Vykládá mi o riziku, že je cesta lemovaná loupežníky, kteří se nemůžou dočkat, až nás oškubou a prodají na trh s otroky v Cairu.“ Heřman klesl na zem vedle svého staršího přítele. „Ale já si myslím, že to za riziko stojí. Jsme na nábožné pouti, Svatá Panna a svatá Kateřina nás ochrání.“

Kryštof byl dobrý katolík. Skládal písně ke cti Panny a Pána Ježíše, plánoval napsat velkou mši, jejíž tóny mu už tu a tam zněly v hlavě, modlil se upřímně a sbíral, co se jen dalo, v upomínku na svatá místa, ale Heřmanův oddaný fatalismus nesdílel. Než však mohl vyjádřit slovy, co mu prolétlo hlavou, výkřiky mohamedánů ho zvedly na nohy. Jeho druh vyskočil rovněž a divoce se rozhlédl.

Na severovýchodě se k nebi zvedala oblaka prachu zpod kopyt cizích zvířat. Někdo se k nim tryskem blížil – zahalení muži s obnaženými šavlemi na ušlechtilých arabských hřebcích.

„Lupiči!“ vyjekl Heřman, zapomínaje na Panenku Marii i svatou Kateřinu, a ruka mu sjela k bambitce skryté pod poutnickým oděvem.

„Počkej!“ zarazil ho Kryštof, jakmile se vzpamatoval natolik, že byl zase schopen rozumné úvahy. Vytahovat zbraň před domorodci, nepříliš přívětivě naladěnými k „nevěřícím“, by asi nebyl ten nejlepší nápad. „Je jich jen pár. Na ozbrojenou karavanu téhle velikosti si netroufnou.“

A opravdu: velbloudáři už stačili vyrazit v houfu směrem, odkud se blížili ozbrojenci, připojili se k nim strážci od svatebního průvodu i pár kočovníků, všichni s meči, šavlemi či lehkými luky sevřenými v pěstech a výhružnými výrazy ve tvářích.

Arabové, kteří ještě před chvílí štvali svá zvířata až v nešetrném tempu, se zarazili dvacet kroků od čekající skupiny obránců. Z kamenů mezi palmami obklopujícími jezírko je měli Heřman a Kryštof jako na dlani: vysoké, po zuby ozbrojené muže na krásných, byť viditelně unavených hřebcích, zahalené do bílé a šedé od hlavy k patě. Jeden z nich, patrně velitel, popojel vpřed a zvučně oslovil čekající strážce karavany. Vítr spolu s písečným prachem nesl do oázy jeho pánovitá slova, jejichž tón nesnesl odporu.

Jeden z mužů od svatebního průvodu odpověděl, pak pokračoval velitel nájezdníků – podrážděně a štěkavě, jako by ztrácel trpělivost.

Kryštof sebou trhl, když se náhlý hluk ozval i z druhého konce tábora. Dva velbloudi se oddělili od ostatních zvířat pod palmami a vrhli se do pouště, co nejdál od loupežníků. Na každém z nich zahalený jezdec...

Nájezdníci na arabech vykřikli jedním hlasem, jejich velitel něco naposledy štěkl na obrannou skupinu a pobídl koně. Jako černobílý blesk se družina přehnala kolem tábora, míjejíc oázu, palmy i všechen majetek karavaníků a poutníků – ti, kdo se teď snažili uprchnout a ztratit se mezi dunami, byli nepochybně jejich pravým cílem – ne měšce cestujících, ne zboží na trh s otroky v Cairu, ale právě ti dva.

Kryštof se neudržel. Teď, když bezprostřední ohrožení pominulo, ho zase jednou ovládla zvědavost, jíž trpěl od dětství. Bez ohlížení na Heřmana se rozběhl na druhý konec tábora, k holé skalině, chránící jezírko z jedné strany před žhavým dechem pouště. Kámen musel skýtat lepší výhled na to, co se stane – ať to bude cokoliv. A jak honička dopadne, nebylo nejmenších pochyb – velbloudi jsou sice vytrvalí a skvělí nosiči na dlouhých cestách bez vody a pod pražícím sluncem, ale proti čistokrevným arabským koním nemají šanci.

Děsivý výkřik proťal tetelící se vzduch okamžik předtím, než se Kryštof vyhoupl na vrcholem skaliny. Ženský výkřik...

Hlava jednoho z uprchlíků se válela v písku, na jehož pozadí krev vypadala blyštivá a jasná jako rubíny. Tělo ještě viselo zaklesnuté mezi velbloudími hrby, světlou srst rovněž potřísnily rudé krůpěje.

Druhý jezdec se choulil na zemi, skloněný, jako by něco tisknul v náručí. Jako by něco tiskla v náručí. Rouška z vlasů i tváře jí spadla, takže se dalo i na dálku padesáti kroků dobře rozeznat její jemnou, dívčí tvář s překvapivě evropskými rysy. Rezavě plavé vlasy zakrývaly ramena mladé ženy, padaly jí do očí i na raneček, který objímala. Nad pískem se chvěl nářek vyděšeného děcka.

Velitel nájezdníků seskočil z araba, vrhl se ke klečící ženě a s křikem ji popadl za dlouhé kadeře. Vláčel ji pískem, zlostná slova unášel vítr a ve vírech je honil nad žhnoucí pouští. Dopadla rána, pak druhá. Po třetím úderu bojovník vytrhl dívce z náručí robátko, napřáhl se, šavle odrazila paprsky zapadajícího slunce...

Teď zase hmátl k opasku Kryštof. Evropská žena s dítětem a tihle násilníci...

„Ne, signor! Nepleťte se do toho!“

Někdo mu prudce srazil ruku, pistole vypadla z ochromených prstů, šavle zableskla a dětský pláč ztichl.

„Proč!?“ křikl Kryštof, a než se stačil ovládnout, chytil pod krkem muže, který ho napadl. Jejich domorodý tlumočník... „Jak můžeš! Jak jsi mohl...“

Vztek vyprchal stejně rychle, jako ho popadl. Bylo pozdě. Jezdci na arabech sesedali, obklopili vzlykající Evropanku, zasvištěly těžké karabáče. Ženský jekot vibroval v rozpáleném vzduchu. Kryštof pomalu povolil prsty, tlumočník ustoupil, jak jen mu dovoloval kámen, na němž stáli.

„Roztrhali by vás na kusy, signor,“ mumlal kvapně s rukou přitištěnou na pohmožděném krku. „Ta žena uprchla svému zákonitému manželovi s milencem a porodila parchanta. Zostudila celou rodinu toho vznešeného hodnostáře, musel ji pronásledovat a ztrestat, aby si navrátil čest. Kdybyste zasáhl, pokládali by vás za spoluviníka. Vás i...“

Srdceryvný křik vražděné ženy utichl. Karabáče teď dopadaly na mrtvé či umírající tělo. Kryštof musel zavřít oči a několikrát polknout, než dokázal zase promluvit.

„Omlouvám se.“

Řekl to opravdu? Opravdu se omluvil špinavému Arabovi, bezvěrci, se kterým jej svedla jen náhoda? Tlumočník přece bránil svůj život stejně jako jeho.

„Stejně byste netrefil, signor,“ pronesl Arab, jako by ho to samotného mrzelo. „Byli moc daleko.“

V té chvíli se slunce skrylo za obzor a dlouhé stíny zakryly ležící těla, opuštěná těla vprostřed dun, která už zítra zanese písek. Temný, hluboký tón rozechvěl vzduch někde vysoko nad hlavami, nesl se z nedohledné dálky...

Zvony, pomyslel si Kryštof. Zvony za tu mrtvou dívku a její dítě. Poprvé od chvíle, kdy opustili Krétu, je slyšel zpívat, jasně a zřetelně, jako kdysi doma.

„Pane, smiluj se nad nimi...“

Tlumočník na skalisku vedle něj se zachvěl jako zimnicí.

„Neposlouchejte, signor. To jsou zvony prokletého kláštera... Kdo ho hledal, nalezl jen smrt... Povídá se, že...“

Kryštof neřekl ani slovo, nepřerušil Arabův rozechvělý šepot. Prostě se jen otočil zády, seskočil ze skály a vydal se přes ležení k jejich přístřešku.

 

II. Nokturno

Podvečerní událost zasáhla Kryštofa natolik, že nedokázal usnout, stejně jako se předtím musel téměř násilím přinutit, aby spolkl sotva pár soust chudé večeře, a přimět se zapsat, co se stalo, do cestovního deníku, prostě neměl sil. I skica s velbloudáři zůstala nedokončená. Bez dalších námitek odkýval Heřmanovi, že se ráno oddělí od vlekoucí se karavany a budou riskovat v poušti sami, odkázaní jen na schopnosti najatého průvodce a notnou dávku štěstí. Lehnout si šel brzo, ale místo aby se propadl do říše snů, převaloval se pod pláštěm z boku na bok, sledoval, jak pomaličku chladne vzduch i písek a mění se souhvězdí na jasné obloze.

Ohníčky poutníků, rozdělané ze suché trávy a čadícího velbloudího trusu, pohasly, do noci blikal jen jeden poslední, oddělený od ostatních – oheň mstitele uražené cti a jeho druhů. Ať už byl jako oklamaný manžel v právu jakkoliv, přece mu Kryštof nedokázal odpustit a srdcem stál na straně té zabité. Možná proto, že to byla Evropanka, nejspíš křesťanka, a on jenom pohan a nepřítel...

Heřman, zachumlaný do přikrývky, tiše chrápal. Tlumočník venku před přístřeškem si mumlal ze snu ve své rodné řeči. Průvodce spal kousek stranou, přímo pod nohama svých velbloudů – bez ohledu na to, že se musel válet nejenom v písku, ale i ve zvířecích výkalech. Ticho zakrylo celé ležení ospalým pláštěm a Kryštofa dusilo jako noční můra.

Už muselo být k půlnoci, když se konečně zvedl a vyklouzl zpod přístřešku ven. Ve světle hvězd našel boty a nazul si je – pouštních hadů už v těchhle Bohem zapomenutých krajích viděli víc než dost a střetnutí s jedním z nich bylo na rozdíl od oddělení se od karavany riziko zbytečné a nepřiměřené.

Byl si jist, že vyšel na kraj tábora prostě za potřebou, byl pevně přesvědčen, že nemá a nemůže mít žádný další cíl – až do chvíle, kdy ve svitu hvězd a půlměsíce spatřil těla.

Trochu už je zavál písek – děcko už se v něm téměř ztrácelo a pokrýval hustou vrstvou oděv i vlasy ženy, ležící dvacet stop od Kryštofa. Mrtvola jejího milence zůstávala ponořená ve tmě. Poutník udělal krok, pak druhý...

Žena se pohnula. Mohlo to být mámení noci, klam způsobený chvějivým mihotáním hvězd a přízračnými stíny, jež dorůstající měsíc vrhal do kraje, ale přinutilo to Kryštofa – právě toho muže, který by byl ještě před hodinou ochoten přísahat, že na strašidla a revenanty nevěří - na místě se zarazit a zvednout pravici, aby se pokřižoval.

„Velký Bože, ochraňuj mě...“ vydechl ve své mateřštině. Bylo po půlnoci, hodina mezi psem a vlkem, kdy prý mrtví vstávají z hrobů, aby se vraceli a škodili živým... Zaváhal. Nejvíc ze všeho měl chuť se otočit a ozlomkrk se rozběhnout zpátky do přístřešku, k Heřmanovi – do bezpečí. Zaváhal, protože se zpod vrstvy živočišné hrůzy navenek probila myšlenka: Možná není mrtvá a potřebuje pomoc. „Maria Panno, ochraňuj mě...“ hlesl o něco slyšitelněji a udělal další krok vpřed. A další.

Žena tichounce zasténala. Strašidla nesténají... Alespoň ne takhle. Kryštofovi jako by se z prsou svalila skála. Skokem byl vedle ní. Šaty měla rozervané bičem na tolika místech, že byla téměř nahá. Krvavé šrámy jí pokrývaly i obličej a obnažená předloktí, část z nich zalepil písek, většina ještě slabě krvácela – dost hluboké na to, aby ji nadosmrti zmrzačily. Kryštof však viděl jako mladík na uherských bojištích dost raněných aby věděl, že to nadosmrti nebude příliš dlouho. Umírala. Nezbývala už jí téměř žádná síla a život prchal pryč – svítání už ta nešťastnice nespatří.

„Ležte klidně, signorina, jsem u vás...“ pronesl, než si uvědomil, že dívka pravděpodobně italsky nerozumí.

Otočila k němu zkrvavenou tvář. Jedno oko měla zavřené, zalité naběhlou podlitinou, druhé, andělsky modré, na něj zamlženě pohlédlo. Nebyl si jist, zda ho vůbec vnímala. Sípavě dýchala, slabě pohybovala rty, jako by chtěla něco říci, a on zalitoval, že s sebou nemá alespoň láhev vody, aby jí mohl ulevit.

Seděl vedle ní na patách a neodvažoval se ji ani vzít za ruku, aby jí ještě více neublížil. Jenom se díval. Kdysi to nejspíš byla půvabná žena. Půvabná křehkou krásou smrtelných, tak krátkou a zranitelnou...

„Zhře...šila... jsem?“

Trhl s sebou. Opravdu promluvila? Modrý pohled se na něj upíral a většina mlhy byla pryč, nahrazena zvláštní naléhavostí. Hlas měla slabý, chvějící se mezi bolestivými nádechy, ale hovořila italsky a čistě.

„Ležte, paní... Netrapte se. Co jste zhřešila, zaplatila jste víc, než bylo spravedlivé,“ odpověděl jí konejšivě. „Bůh vám odpustí.“

Pohnula se, její prsty se pískem posunuly k jeho ruce, již opíral o zem, dotkly se jí.

„On mě... koupil... Otrokyni... Nikdy jsem nebyla... s ním... Zhřešila jsem?“

Dávala do těch slov veškerý zbytek sil.

Nevěděl, co odpovědět, ačkoliv chápal, že to ona pokládá za strašně důležité. Roztřásla ho zima, sluncem sežehlý obličej pálil...

„Vyp... vyprávěli... mi... kdysi, že Panna... uprchla... do Egypta... Zkusili jsme... Nadarmo...“ Nadechla se, tváří jí projela křeč. „Můj malý...“ Znělo to víc jako ston než slova.

„Bůh přijme jeho duši do ráje, paní,“ pokusil se Kryštof o slabou útěchu. „I vás... Budu se modlit.“

Stiskla jeho prsty překvapivou silou, celé její tělo se zachvělo.

„Nevěřte jezdci na dromedárovi,“ řekla zcela jasně a zřetelně.

Signorina!“ Prudce se k ní sklonil – její nezasažené oko se na něj slepě upíralo a přerývaný dech utichl. Kolem šuměl jen vítr v dunách, z dáli praskaly plameny posledního ohýnku v táboře. Byla mrtvá...

Udělal, co bylo třeba – zatlačil jí oči, srovnal tělo v písečném dolíku, palcem jí udělal křížek na čele, rtech a srdci.

„Pokoj tvé duši...“

Kým asi byla? Zůstávala křesťankou, jíž se narodila? Jak se sem dostala, daleko od domova? Otázky bez odpovědí – a bez významu. Bůh pozná své vyvolené – a na ničem víc už nezáleží.

Panna s Ježíšem uprchla do Egypta a Herodes ji nepronásledoval.

Zázraky se neopakují...

„Ave Maria, milostiplná...“

Vítr z pouště zesílil. Do rána její tělo zavane pískem a ze včerejšího smutku nezbude ani stopa.

 Kryštof klečel nad mrtvou, dokud nebe nad východním obzorem neznachovělo červánky a nový den nepřišel v krvavém rozbřesku.

 

III. Dva měchy od záhuby

‚Nevěřte jezdci na dromedárovi.‘

Ta slova pokládal za nesmysl, blouznění umírající – a teď, když stál bos v písku pouště a hleděl za jezdci, ačkoliv už jejich stíny dávno splynuly se okolní tmou, se mu nutkavě připomněla. Srdce jako by mu sevřela ledová ruka – cítil ji i přes bodavé mrazení v zádech, které ho po prožitých okamžicích hrůzy ještě neopustilo.

Věděla to.

Když se k nim jezdec na dromedárovi připojil na zpáteční cestě od kateřinského kláštera na Sinaji, Kryštofa ani nenapadlo vzpomenout si na onen podvečer a noc ve stínu několika palem a na zavražděnou dívku, s níž strávil její poslední chvíle. Jestli něco vzbudilo jeho zájem, bylo to samo neobvyklé zvíře, a jestli něco vzbudilo jeho rozmrzelost, pak jedině, že majitel dromedára zatvrzele odmítal nechat Evropany projet se na něm aspoň kus cesty. Podezření však nepřišlo.

Dokud jezdec nezmizel a s půlnocí se neobjevili lupiči.

‚Nevěřte jezdci na dromedárovi...‘

Dvě hodiny čiré hrůzy.

Nešlo jen o jejich peníze a věci. Byl ještě trh s otroky v Cairu. Byly ještě šavle ze tmy, jimiž to mohlo skončit.

Peníze v látkovém popruhu se daly zahrábnout špičkou nohy do písku a doufat, že se je ještě někdy povede najít. V Cairu a v řetězech by jim ovšem byly platné jen málo. Tím méně by pomohly anonymním kostem zavátým prachem a obraným mrchožrouty.

Za to, že nedošlo na nejhorší, vděčili velbloudáři s tlumočníkem.

Přesto tu zůstali jen v košilích a kalhotách, bosky, s vypleněnými zavazadly, zásobami a...

Tlumočníkův nářek vytrhl Kryštofa z neradostných úvah.

„Aj aj, signor,“ zaúpěl Arab na naléhavou otázku a hodil mu pod nohy poloprázdný měch. „Tohle je všechna voda, co nám nechali. S tím se k Mojžíšovým studnicím nikdy nedostaneme. Je s námi konec...“

Heřman vedle nich mlčky klesl do písku a zakryl hlavu rukama.

Kryštofa na okamžik zachvátil takový pocit marnosti, že div neudělal totéž. Tady to má všechno skončit? Proč? Proč?! To je přece mohli zabít na místě a rychle... Zoufalství se během okamžiku proměnilo ve vztek. Nakopl nejbližší zavazadlo, v němž zbývala sotva polovina všech věcí, které dovezli sem, a nesrozumitelně vykřikl k nebi. Hvězdy na něm už bledly a přicházel nový den. Kolik jich vůbec mohou vydržet bez vody?

Mohl se modlit. Mohl to vzdát, lehnout si na zem tváří do písku a prostě jen čekat, než přijde konec. Místo toho jej ovládl vzdor a bláznovská naděje. Aniž o tom přemýšlel, aniž se vůbec jen ohlédl po svých třech spolucestujících, vykročil pískem do směru, v němž loupežníci zmizeli.

Nevěděl, co vlastně hledá. Prostě jen šel. Stopy jízdního oddílu už vítr zanesl a teď se točil nad vyprahlou zemí a metal chodci prach do obličeje. Nebe na východě pomaličku bledlo, skály, za nimiž vycházelo jitřní slunce, se zdály proti šedivějící obloze velmi tmavé. Za chvíli jejich vrcholky pozlatí nový den a černá poušť zesvětlá do rezavě zlaté.

Písečná duna, již bylo třeba překonat – a Kryštof se zarazil vprostřed kroku.

Proti němu se rýsoval obrys něčí štíhlé postavy. Hvězdy měla ve vlasech, šedavé svítání v jemné dívčí tváři, rámované plátěnou rouškou.

Byla to krásná, mladá žena s evropskými rysy a kadeřemi barvy pouště, s dítětem v náručí.

„Dobrý Bože...“

Prudký krok vzad zaplatil Kryštof sedřenou kůží na patě v místě, kde noha narazila na skrytý kámen. Zapotácel se, obě ruce zvedl k hrdlu v obranném gestu.

V té chvíli se nad pouští rozechvěl zvuk zvonů – temných zvonů ze ztraceného kláštera. Mniši od svaté Kateřiny na Sinaji tu a tam mizeli a už se nevraceli, říkalo se, že do něj, a kdo ho hledal, vrátil se s nepořízenou, nebo se nevrátil vůbec. Zvony, zvony...

Bylo to vyzvánění ke slavnostní bohoslužbě.

Tak přichází konec...

Zahalená žena s kojencem vykročila k děsem ztuhlému poutníkovi, který v té chvíli nebyl schopen vypravit ze sebe sebekratší slovo. Nedokázal se dokonce ani pohnout, aby se rozběhl pryč, někam daleko do pouště... Jeho svět chladného intelektu se v posledních týdnech tříštil do změti barevných střepů a teď se zhroutil docela.

„Nepřišla jsem ti ublížit,“ řekla žena melodickým hlasem. Nedokázal si uvědomit, jakým jazykem zjevení vlastně promluvilo. Zastavila se pět kroků od něj. Hvězdy na temnícím nebi jako by jí prosvítaly a tvořily kolem její hlavy nepostižitelnou aureolu. „Přišla jsem oplatit čin milosrdenství a dát radu...“

„Maria Panno, pros za nás hříšné...“ vypravil ze sebe konečně roztřesenou modlitbu. V duchu se zapřísáhl, že jestli mu Matka Boží pomůže vyváznout z téhle hrůzy, složí k její poctě píseň, která překoná staletí.

Jako by mu četla myšlenky.

„Dám ti radu, pane rytíři... Bav přátele, piš příběhy, skládej hudbu... Přežije-li něco v tomto světě, nebude to časná sláva... Hudba je věčná, věčné je slovo, co zůstalo zapsané...“ Její hlas nabral na rytmice zaklínání. „Ať kohout nevěří slibům a úřadům daným lvem z Pohanské hory, sic ho orel zahubí v krvi...“

Vítr jí rval slova od úst a Kryštof se mimovolně třásl na celém těle.

„Jak... jak víš, že mám ve znaku kohouta?“ vypravil ze sebe, když ovládl vzdorující hlas. Tohle byl sen, horečnatý sen zrozený ze strachu. Takové věci se přece nestávají...

„Písně jsou to, co přežije...“ pravila, „ne čest, ne sláva, ne světské bohatství...“

Hvězdy hasly jedna po druhé, ale za její hlavou zůstávaly a zdobily ji jako koruna.

„Nevěř falešným přátelům, nevěř slibům, co vedou do zkázy...“

Mimoděk se ohlédl. Myslela Heřmana? Ale to přece ne...

„Ve vašem životě bude společná žena,“ sledovala jeho pohled i myšlenky.

Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl.

„Třeba,“ pokusil se ulehčit si křivým žertem, „se Heřman ožení s  Liduškou. S mou dcerkou.“

Ani se neusmála – její tvář se naopak náhle zdála ještě pochmurnější, jako by se dívala na něco temného a nepříjemného. Pak pozvedla výš nemluvně v peřince, které držela v náručí. Kryštofa z toho zamrazilo ještě více než z jejích předchozích slov.

„Písně jsou to, co překoná smrt v tomto křehkém světě.“

Vyprahlá zem za jeho zády zaskřípěla pod něčími kroky.

„Kryštofe!“ Heřman se k němu škrábal ujíždějícím pískem. „Pro Krista, Kryštofe, kam jsi zmizel?“

Signor!“ připojil se k prvnímu hlasu tlumočník, supící Heřmanovi v patách.

Poutník se ohlédl na přibíhající postavy, zřetelné v jasnícím úsvitu, a pak se jeho pohled stočil zpět. Přízrak byl pryč, jen vítr si hrál se zrnky písku.

Signor Harant, jste v pořádku?“

„Docela v pořádku,“ hlesl Kryštof rozechvělým hlasem.

Na místě, kde ještě před chvilkou stála světlovlasá žena s děťátkem v náručí, zůstaly ležet dva pískem zaváté měchy s vodou. Stop nebylo.

Jeho ruce se pomalu spustily k bokům a pravička cestou narazila na něco tvrdého a hranatého ve vnitřní kapse košile.

Zápisník.

Věčné je slovo, jež zůstane zapsané...

Ne. Mohl popisovat zázraky nikdy nespatřené, mohl vykládat o hrůzách pouště a nepohodlí cestování, dělit se o pohledy na krásu stinných hájů i děs z nočního přepadení – ale byly věci, jež svěřit papíru nemohl a nechtěl. Byly věci nad zapsané slovo – věci, které přetrvají ještě dlouho poté, co poslední stránky jeho deníku i všeho, co možná přijde, dávno odnese dech času. Tak jen stál a díval se, jak Heřman vkleče na kolenou objímá nalezené měchy, šeptá modlitby a slova díků – a nechápe.

A slunce se vyhouplo nad obzor a zlatou září projasnilo den.

 

IV. Rekviem

Obřad byl u konce a Heřman Černín z Chudenic a jeho novomanželka Anna Salomena, ještě před hodinou Harantová, se už obrátili od oltáře k odchodu, když literáti na kůru spustili poslední píseň. Píseň k chvále Nejsvětější Panny.

Píseň popraveného rebela, který se odvrátil od pravé víry, v katolickém chrámu, na svatbě jeho vdovy s jedním z jeho soudců...

Anna Salomena se zachvěla a strnula v zaváhání, Heřman pevněji sevřel její loket.

„Neudělala jste nic špatného,“ sykl k ní, když se neměla k tomu, že by znovu vykročila. „Mohl vinit jenom sám sebe... Zradil víru, zradil císaře, vzal úřad od Falckého... Zasloužil, co dostal. Zapomeňte na něj.“

Jeho manželka pokorně sklonila hlavu a neřekla ani slovo. Opustili kostel a ledový vzduch venku ochladil její hořící tváře, skryl rozpaky. Svatebčané je pomalu následovali a píseň za nimi doznívala jako poslední pozdrav tomu, kdo ji vytvořil a už dávno nastoupil jinou cestu.

Nebylo nikoho, kdo by si všiml, jak socha Madony s dítětem na postranním oltáři ve světle svic jako by ožila a pootočila rezavě plavou hlavu ke kůru, naslouchajíc.