Věrnost

            Arnel bez pohybu zíral na bělostný strop chrámu a přestával vnímat bolest ve spoutaných končetinách. Hlas Krále-Kněze nad ním mu připadal nekonečně vzdálený - ani si neuvědomoval, co vlastně říká. Slova šuměla pod vysokým mramorovým klenutím, jedno následovalo druhé, sem tam se ozvalo tichounké zašoupání podrážek po dlaždicích nebo kašlání, které naznačovalo, že chrám není prázdný. Nic jiného tomu nenasvědčovalo, monotónní předčítání rozsudku padalo do hlubokého ticha a rezonovalo pod stropem.

            Útržky vět zalétaly k vězni jako ve snu. Zrádné spojenectví. Kacířství. Velezrada. Kolik názvů lze použít pro tak jednoduchý prohřešek, jehož se dopustil!

            Kámen studil do nahých zad, poznamenaných stopami po biči, skoro stejně chladný jako srdce Krále-Kněze. Mezi lidmi se říkalo, že neví, co je cit, a něco pravdy by se na tom tvrzení určitě dalo najít. Kolik lidí asi takhle bez stopy pohnutí odsoudil?

            Už jenom pár minut. Arnela probral ze strnulosti nepatrný náznak změny v soudcově hlasu. Zamžikal a pokusil se pootočit hlavu. Svaly na krku měl ztuhlé, šlo to ztěžka. Koutkem oka zahlédl cíp roucha, rudého jako krev. A také nůž, ležící na stolku vedle kamene, na němž spočíval on.

            „Přijmi rozsudek za svou zradu!“ Pět slov břitkých jako ostří dýky. Vlastně by ani nemusel poslouchat dál. Dávno věděl, jak jsou trestáni takoví jako on. Smrt bez slitování, jen záleželo na jejím druhu. A on věděl, co ho čeká. Tepající srdce vyrvané z hrudi jako oběť, která usmíří bohy, jež svým kacířstvím urazil. Nadechl se a zavřel oči. Jedna věc byla vědět, a druhá vyslechnout rozsudek. Zalitoval však jen na okamžik.

            Ostře broušený obětní nůž mu přejel po nahé hrudi a zanechal po sobě slabou rýhu, v níž se sbírala krev. Hlouběji nezajel. Jeho pohyb zadržely kroky, jejichž ozvěna se ostře odrážela od stěn a klenby a vracela zvuk mnohonásobně zesílený. O zem zašustil lem dlouhého šatu, příchozí vystupoval po širokých stupních k obětnímu kameni.

            „Bohové zadrželi svůj hněv, zadrž i ty svoji ruku, pane!“ Jasný hlas přinutil Arnela otevřít oči, přesto nezahlédl ani stín ženy, která promluvila.

            „Proč přicházíš, dcero, bránit této oběti?“ otázal se Král-Kněz stejně dutě, jako předtím četl rozsudek.

            „Má Paní mi dala příkaz. Ten muž nezemře - ne teď. Je to přání Bohyně, tomu se nelze postavit. Mám ho přivést do Jejího domu.“

            „Vyšší vůli se podrobím s pokorou a rád. Až budou chtít bohové jeho krev, vezmou si ji. Dluží jim život.“

            Arnel pocítil na spáncích dotyk lehké ruky, před očima se mu zablesklo a vzápětí ztratil vědomí.

...

            Houpal se na vlnách jako loďka v prudké bouři. Uvědomoval si, že žije, ale své tělo necítil. Co se vlastně stalo? Znovu slyšel hukot hlasů kdesi ve tmě, do níž vyhlížel z tišiny svého bytu. Teplá květnová noc, provoněná květy, a divoká honba kdesi v lůně spícího města, jaký rozdíl! A špinavá, tápající ruka na rámu jeho otevřeného okna, vystaveného na odiv noci. Přece věděl, že ten neznámý, snažící se najít úkryt snad někde v nitru domku, snad na jeho střeše nebo kdesi ve spleti staveb, těsně k sobě nalepených, je psanec. Přece věděl, co čeká ty, kdo psanci pomohou.

            Přesto tu ruku zachytil, když prsty začaly ujíždět po odrolené maltě a sluncem spečených drobcích hlíny na parapetu. A nelitoval.

 ...

             Otevřel oči. Do komnaty svítilo slunce, lůžko bylo měkké a nedráždilo sotva zavřené rány na jeho těle, které si odnesl od výslechu. Neměl tušení, kde se ocitl. A potom ji zahlédl.

            Seděla v křesle u okna, oblečená v šatu nejvyšší kněžky Bohyně, ale bez závoje, pravidelný obličej rámovalo zavití, zdůrazňující jeho prostý půvab. Takhle ji ještě nikdy nespatřil, možná jen málo obyvatel Města mělo možnost pohlédnout Tajemné do nezakryté tváře. Neměl tušení, co to znamená. O to víc ho překvapilo, jak mladá byla - pochyboval, že už dosáhla třicítky.

            „Chci ti položit pár otázek,“ řekla, aniž zvedla hlavu. Kdo ví, jak ucítila jeho pohled a poznala, že se probral. Neotočila se, dívala se mimo něj kamsi do neznáma.

            „Paní...,“ vypravil ze sebe. Hrdlo měl vyschlé. Ztěžka se posadil, přemáhaje bolest v potlučeném těle. Nedokázal se zeptat, proč ho zachránila. Na bohy už dávno nevěřil - k těm se modlil málokdo. Asi stěží by chtěli pomoci člověku, jakým byl.

            „Věděl jsi, odkud utekla?“ zeptala se, aniž otázku konkretizovala. Přesto věděl, na co se ptá. Kolikrát už ji slyšel během nekonečných hodin výslechů?

            „Nic mi neprozradila. Nic. Už jsem to říkal tisíckrát.“ Co znamenala tahle lest? Mělo vlídné zacházení napomoci tomu, aby prozradil víc, než chtěl?

            Tajemná vstala, přešla k Arnelovi a podala mu džbánek s vodou. Zaváhal, než se napil. Vždyť to nemusela být čirá tekutina - chrámy disponovaly nejrůznějšími drogami. Účinky některých z nich už poznal na vlastní kůži.

            „Možná nic neřekla. Ale poznal jsi, co je zač. Nejsi přece hlupák.“

            Odvrátil tvář. Ve džbánu byla jenom voda, neměl důvod odpovídat. Ať už řekne, co chce, jednou byl zasvěcen smrti a té neunikne - tohle je jen malý odklad nevyhnutelného.

            „Byla na útěku. To stačilo, abych zostudil svou rodinu a sebe odsoudil. Víc jsem nepotřeboval vědět. Ani si domýšlet.“

            Lež, samozřejmě. Hned, jak zaklapl okenice a rozsvítil svíci, mu bylo jasné, odkud neznámá dívka uprchla a proč. Stačilo jenom zahlédnout její krátce ostříhané vlasy a elfí tvar uší. V té chvíli pochopil, že malér, do něhož se namočil, je mnohem větší, než kdyby pomohl zlodějce na útěku před městskou stráží. Mlčenlivostí sousedů si jist být nemohl - kteréhokoliv z nich mohl probudit noční poplach. Byli to dobří, slušní lidé, pokud jim nešlo o krk. Pak se stávali loajálními poddanými Krále-Kněze a horlivými vyznavači víry.

            „Takže ti ani neřekla, jak se jmenuje?“

            „Ne. Nepamatuji se.“

...

             „Jmenuji se Stell.“

            Řekla to tak tiše, že ji sotva slyšel, hned poté, co vyjádřila svůj dík a jedním dechem i obavu o jeho bezpečnost. Připadala mu vyděšená a zoufalá, tváří v tvář jejím pocitům zapomínal i na své prudce tlukoucí srdce. Nad čelem se jí kudrnatily kratičké pramínky vlasů, tvář měla špinavou prachem smíšeným s potem a slzami - když si ji otřela dlaní, zanechaly její prsty po sobě další šedivý pruh.

            „Utekla jsi z pracovního tábora,“ zašeptal a nebyla to otázka. Nemusela odpovídat. Všichni obyvatelé Města věděli, co se rozkládá za vysokou hradbou se špičatými kůly nahoře. Nebo si to alespoň to mysleli. Teprve tváří v tvář uprchlici si Arnel uvědomil, že jeho představy byly asi poněkud zkreslené. Byl ještě kluk, když se tábor otevíral - z celé slavnosti si pamatoval jen nudu při nekonečném proslovu Krále-Kněze a pár nízkých šedivých baráků uprostřed ohrady. Tenkrát zely prázdnotou, do jednoho z nich návštěvníci směli nahlédnout, aby spatřili dlouhou řadu nových slamníků podél zdí. Od té doby, co byli do tábora přivezeni první obyvatelé, jej nikdo z místních nenavštívil. Správce i dozorci pocházeli z provincií, bydleli na předměstí a se starousedlíky se nestýkali a ti, kdo žili za hradbami, ven nevycházeli. Jakže se to tenkrát říkalo? Tábor, kde se budou převychovávat nelidé, aby se naučili práci a přizpůsobili se pokročilejší lidské společnosti? Nelidé. Jak divně to slovo znělo.

            „Chci umřít svobodná,“ řekla Stell náhle a přerušila tok jeho myšlenek. „Ne tam.“ Nejdřív nechápal, co mu vlastně říká. Potom si všiml, jak jí po špinavých lících stékají slzy. Nemluvila o životě. Zdálo se mu, že porozuměl.

            „To místo za hradbami... Jaké to je zařízení?“otázal se pomalu, předvídaje odpověď. Dívka zvedla hlavu a vlhké oči se jí v matném světle leskly jako ametysty.

            „Všichni to tušíte,“ hlesla, „jenom si to nechcete připustit. Přitom dobře víte, jak málo si Král-Kněz váží života.“

            „Co to znamená?“ ozval se znovu, tišeji a zadrhle, jak v něm rostlo zděšení. Zavrtěla hlavou a nedala mu odpověď. Místo toho jen jakoby pro sebe zamumlala, schoulená jako dítě plné strachu:

            „Jen se modlím, aby bohové ušetřili toho všeho mou sestru. Aby aspoň Lissa přečkala tu bouři, jež nás ostatní neodvratně pohltí.“

...

             „To je zvláštní,“ prohlásila Tajemná a v jejím hlase bylo něco, co znal. Přecházela po místnosti a vlekla za sebou vlastní stín, dloužící se ubíhajícím časem a klesajícím sluncem za oknem. „Elfové jsou přece tak zdvořilí, a ona ti ani neřekla své jméno! I když dobře věděla, co riskuješ, když jí pomáháš!“

            Arnel okamžik mlčel, ještě napolo zabrán do vzpomínek. Zároveň v něm stále silněji hlodala obava z toho, co má znamenat tenhle výslech. Oni přece věděli, kdo utekl. Možná už ji dokonce chytili. Jakou mohla mít šanci na únik, když nevlastnila nic víc, než roztrhanou tuniku na sobě? On přece selhal. Záleží snad tolik na přiznání jednoho muže, který už je vlastně mrtev?

            Teď musel něco říci, a jak na něj hleděla, narůstal v něm hněv - hněv na ty všechny, kteří tak klidně posílají na smrt nevinné nebo je zbavují svobody navždy. Na pokrytecké služebníky bohů,  kteří skrývají své myšlenky za kamennou masku úsměvu, kterých se všichni bojí, takové, jakým byl Král-Kněz... nebo ona, Tajemná.

            „Myslíš, že ti řeknu víc, než těm, kteří mě mučili a vyhrožovali mi věčným zatracením? Kéž vás pohltí peklo!“ vybuchl a prudce hodil hlavou. „Čeho se ta ubohá dívka dopustila, co? Možná se provinila už tím, že dýchá a chodí po téhle zemi! Prosím osud, aby k ní byl milosrdný. Ona věděla, co ji čeká, když se vám dostane do rukou. A já si to dovedu představit, teď už ano.“ Odvrátil tvář. Už pro něj nebylo cesty zpět. „Můžeš mě odvést zpátky do chrámu a dívat se, jak umírám, ve jménu vaší moci. Víc ti neřeknu.“

            Ticho se téměř dalo hmatat a trvalo nekonečně dlouho.

            „Podívej se na mě,“ pravila konečně kněžka. Poslechl téměř podvědomě a spatřil, že si z hlavy sňala zavití a najednou vypadala jako každá jiná žena, unavená a plná obav. Všiml si, že má vlasy krátké, po způsobu služebnic Bohyně, jen několik delších pramenů jí v kudrnách padalo do čela. Ten pohled byl pro něj víc bolestný než povzbudivý. Připomněla mu jinou ostříhanou dívku a ta vzpomínka mu sevřela žaludek novou vlnou strachu.

            „Musím ji najít, copak to nechápeš? Nechci jí ublížit.“ Tajemná odhodila masku povýšené vlídnosti a její tvář omládla. „Až doteď jsem nevěděla, kde je. Služebnice Bohyně nemají přístup do tábora, víš?“

            „Co je mi po tom,“ odsekl vzdorovitě. „Nevěřím ti. Všichni jste stejní.“

            Ani teď se nerozhněvala. „Chápu tvou nedůvěru, ale... Musíš mi říci, kam šla. Musím to vědět. Ona... Stell... je moje sestra.“

            Arnel ztěžka klesl zpátky na lůžko. Tohle bylo k neuvěření. Tajemná, Nejvyšší kněžka Bohyně, a sestra elfky, která uprchla z pracovního tábora? K smíchu. Přesto se nesmál a něco ho nutilo uvěřit.

            „Myslíš, že mě oklameš, když budeš hrát na mé city? Znáš pouhé jméno, nic víc, a to sis mohla zjistit snadno. Ty přece nejsi žádná elfka. Ta by nikdy nedosáhla takového postavení, jaké máš, a nejspíš by skončila někde ve špíně pracovních táborů.“

            „Chlapče, ještě toho víš o životě málo,“ řekla s převahou, kterou necítila. „Pocházím z venkova, z odlehlé vesnice, kde před lety žily oba národy, lidé i elfové, v míru a pospolu a bylo uzavřeno nejedno manželství mezi nimi. Má matka byla z lesního lidu a otec farmář... Nenávist k nelidem se do těch samot vloudila postupně a otrávila vztahy ve vesnici. Když se pár lidí pokusilo o pogrom, rozhodla matka, že nemůžeme déle zůstat. Aby zachránila otci život, rozhodla se od něj odejít... A s ní šla Stell, má mladší sestra, které bylo tehdy jedenáct let. Ona zdědila matčinu tvář i elfí rysy. Já byla po otci a nikdo by nedokázal rozpoznat můj původ. Zůstala jsem s ním, a on se odstěhoval do Města, kde nikdo neznal naši rodinnou historii a nemohl nás pronásledovat. Přesto měl strach. Kdybych měla děti, nebylo zaručeno... Rozumíš? Nakonec byl rád, že jsem byla povolána. Mám schopnosti... Proto jsem už teď Nejvyšší kněžkou.“

            „Proč mi to říkáš, Tajemná? Přece víš, že ti nebudu věřit. Mohla sis to celé vymyslet.“ Přestože pronášel rázná slova, zviklala ho. Když se díval na její pravidelnou tvář a srovnával ji se vzpomínkou, bylo tu cosi příbuzného druhu. To však nebyl důvod...

            „Jak tě mám přesvědčit?“ vydechla. „Ona potřebuje mou pomoc, to přece víš. Jestli mi neřekneš, kde se skrývá, je ztracena předem.“

            Modlím se, aby aspoň Lissa přečkala tu bouři, probleskla mu hlavou slova uprchlice, jíž pomohl... kdy vlastně? Včera, nebo před sto lety? Zopakoval si v duchu tu větu a napadlo ho: Jestli Tajemná lže, tohle ji prozradí. A jestli nelže, možná tu má Stell spojence, o němž ani nevěděla. Nadechl se.

            „Máš nějaké jméno, kněžko?“ zeptal se. Otázka byla nejen nezdvořilá, ale také vrcholně nebezpečná. Nikdo nesměl znát jméno Tajemné. Kdo se na ně ptal, vystavoval se riziku, že bude mučen a zabit. Ale Arnel už prošel kobkami Krále-Kněze a zbavil se strachu. Hleděl na mladou ženu zpříma a bez pohybu, očekávaje její reakci.

            „To mám,“ pravila stejně klidně. „A předpokládám, že se neptáš bezdůvodně. Na to, že byla s tebou sestra jen pár hodin, ti prozradila hodně - a ty svým mučitelům tak málo. Mám jméno. Lissa.“

            Zprudka vydechl a cítil, jak s dechem odplývá i jeho pracně udržovaná síla a sebevláda. Zeptal se a dostal odpověď. Teď už neměl právo váhat.

            „Znám jedno místo... Bude na mě čekat po sedm nocí, dokud neutichne celý ten rozruch okolo jejího útěku. Kolik času uplynulo?“

            „Šest dní a pět nocí od chvíle, kdy jsi byl zatčen. Ještě zbývá naděje. Zavedeš mě tam?“

            Přikývl jaksi váhavě.

...

             „Čekej na mě, dívko. Budu-li moci, přijdu. Seženu ti šaty a peníze... Neměj strach, nezradím tě.“

            Byl si jist, že tohle místo v lese zná málokdo. Neměl v sobě hrůzu městských lidí ze stínů divokých stromů, které se za nocí pohybovaly jako tancující divoženky a v jejich korunách kvílel vítr. Nikdo neznal hvozd lépe než Arnel. Nikdo jiný než on by neobjevil tenhle zapadlý koutek, poskytující úkryt.

            „Věřím ti,“ řekla Stell, „budu čekat sedm nocí, než odejdu. Buď opatrný.“

            „Jestli mě chytí, neprozradím ani slovo, přísahám. Raději zemřu němý. Jestli se tu neobjevím, budeš vědět, že jsem mrtev.“

            „Ani ty nemusíš mít strach. Než bych jim padla do rukou, vezmu si život. Nedovedeš si ani představit...“ Zmlkla. Proč strašit toho chlapce historkami, při nichž se i silným mužům obrací žaludek. Proč mu vykládat o scénách, jichž byla tolikrát bezmocným svědkem. Kdo se bojí, chybuje. I tak ho ohrozila dost. „Jdi už,“ vydechla stísněně. Jitro se blížilo a kdesi ve větvích začali zpívat ptáci.

            A Arnel šel, s nadějí, že si snad Stell díky němu zachrání život.

            Téhož dne po poledni byl zatčen, když se vracel z práce domů na chudý oběd. Síť udavačů a špehů Krále-Kněze fungovala rychle.

...

             „Možná nás sledují,“ hlesl Arnel. Lissa vycítila v jeho hlase úzkost.

            „Neboj se. O téhle cestičce ven z města ví jenom málokdo, a kdo by se zajímal o jeden mladý pár, toulající se nocí?“ Hlas měla klidný a ruce se jí netřásly, to částečně upokojilo i mladého muže vedle ní. Měla pravdu. Ve venkovsky oblečené dívce by nikdo nehledal všemocnou Tajemnou, a ani za ním by se kolemjdoucí podruhé neohlédl.

            Mířili k lesu. Žena brzy ztratila orientaci ve spleti kmenů a křovin, ale zdála se klidná, úplně jiná než děvčata z Města, která se bála i pohlédnout směrem k hvozdu. Nezmýlil jsem se, pomyslel si Arnel, hledě na ni. Stěží rozeznával její profil. Noční obloha byla zatažená a měsíc nesvítil. Jen vítr hvízdal v haluzích. Znělo to jako píseň vzdálených varhan, do jejichž píšťal se žene vzduch, ale tóny se ještě nerozezněly.

            Pohybovali se jistě a rychle. Konečně se Arnel zastavil. Začínalo pršet, kapky však zatím jen šuměly vysoko v listoví a na zem nedopadaly.

            „Stell!“ zavolal polohlasem. Opět se ozvaly potlačované obavy. Možná je pryč. Možná...

            „Stell!“ vydechla žena vedle něho. Ani ona se neodvážila křičet nahlas. Zašustilo spadané listí. Stěží se dalo rozhodnout, zda se v křovinách ukrývá uprchlice, nebo se jen ozývají kradmé kroky nějakého nočního tvora, který se vypravil na lov.

            „Stell!“ ozvala se dívka znovu. V té chvíli zahlédl Arnel ve tmě bledší skvrnu.

            „Lisso?“ ozvalo se z hlubin křovisek rozechvěle. „Sestro, jsi to ty?“

            „Já.“

            Vzápětí se vedle nich vynořila elfka. Kroky neslyšeli, ale její pobledlá tvář se jasně rýsovala proti černotě všude okolo. Sestry se objaly a Arnel v té chvíli zůstal zapomenut kousek stranou. Díval se na mladší z nich, pohledem zkoumal její zválené šaty, či spíše jakýsi pytel, jenž ji zakrýval, v pase převázaný provazem a roztržený až k bokům. Díval se i na její tělo, vyhublé a kostnaté, a znovu si vybavil pocit hrůzy, který se ho zmocnil, když ji viděl poprvé - hrůzy nad tím, co jí udělali lidé, jako byl on. Lisse naštěstí tma zakrývala podrobnosti, takže si nemohla všimnout rozedřených mozolů na rukou své sestry ani jizev po bičování. I tak viděla dost.

            Seděly vedle sebe a šeptaly si tak tiše, že je Arnel sotva slyšel. Měly strach, určitě.

            „Co chceš dělat?“ zeptala se Lissa. „Přinesla jsem ti jídlo, oblečení a přikrývky a sehnala jsem i peníze, ale bojím se, že... Na hranice je daleko, Stell. Chytí tě.“

            „Dokážu to,“ řekla elfka tiše. „Nemám jinou možnost. Když mě dostanou, umučí mě. To není pracovní tábor, odkud jsem utekla, sestro! Byla jsem tam dva roky, dva roky, co mě sem přivezli z tábora ve Visconu - a dnes žije jen třetina všech, kteří přijeli se mnou. Nedovedeš si představit, jaké tam jsou podmínky! Nedovedeš si představit, co dělají těm, kdo se pokusí utéci... Nenechám se chytit. Ne živá.“

            „Mám strach.“

            „Neměla jsi chodit, Lisso. Ty jsi byla v bezpečí. Kdybys na mne zapomněla, odpustila bych ti. Jsme jedna krev - když zemřu, budu žít dál v tobě... Neměla jsi riskovat.“

            „Musela jsem. Chci ti pomoci, i když nevěřím, že se ti povede dostat se pryč ze země.“            „Nějaká cesta se najde.“ Stell se ve tmě usmála. „Měli byste jít. I když nevím, odkud tě Arnel zná, jsem mu vděčná, že tě přivedl. Bude mi lehčeji, když vím, že jsi v bezpečí.“

            „Tady.“ Lissa k sestře posunula balíček, který přinesla s sebou, a Stell se ho chopila, aniž si prohlédla, co je uvnitř. Objaly se v posledním rozloučení. „Miluji tě, Stell. Ať tě provázejí bohové,“ zašeptala Lissa.

            Když si Arnel celou scénu později ve vzpomínkách opakoval, nedovedl si vybavit, zda vůbec viděl, co se stalo. Pochopil, až když bylo pozdě.

            „Proč?“ zaslechl hlas, slabý a zkreslený, znějící jako zasténání. Vzápětí se k němu donesl tlumený pláč.

            „Odpusť mi to, sestro,“ vzlykla Lissa, „musela jsem. Nikdy bys to nedokázala.“

            Najednou bylo ticho, až na kapky bubnující na listy stromů. Pršelo teď hustě a intenzivně dokonce i dole, v úkrytu pod korunami. Arnelovi se stáhlo hrdlo šílenou předtuchou, dusil se tím zdánlivým klidem.

            „Stell,“ vydechl konečně, „co se stalo?“

            Žádná odpověď. Spatřil jen, jak se k němu obrací bledá Lissa. Zašustily spadané listy, jako by se do nich cosi pokládalo, a opravdu, za kněžčinými zády zůstala na zemi ležet nehybná ruka, světlá v temnotách. Lissiny dlaně však bílé nebyly. Pochopil.

            „Co jsi to udělala?“ vykřikl, nedbaje nebezpečí, a vymrštil se ze země jako útočící had. Cizí ruce ho strhly zpět a bolestivě mu zkroutily paže za zády. Do očí mu vhrkly slzy, třebaže vlastní utrpení téměř nevnímal. „Co jsi to udělala!“ zopakoval ještě jednou a rozplakal se.

...

             Král-Kněz ji očekával v přijímacím salónu. Věděla, že ho tam najde, a zamířila tam rovnou, jak byla, promáčená deštěm a s krvavými skvrnami na šatech. Přesto nedorazila první. Ve dveřích se s ní minul důstojník palácové stráže.

            „Přišla jsi, dcero,“ řekl Král-Kněz svým dutým hlasem, aniž se otočil od okna. Zavřela za sebou dveře a zůstala stát na prahu. Voda z vlasů jí stékala po čele do očí, neodvážila se ji setřít nebo zavolat někoho, aby jí donesl osušku.

            „Je dobře, že pro tebe nemusím posílat,“ dodal muž a otočil se. Jeho výraz byl nevyzpytatelný. „Úkol jsi splnila a já vidím, že jsi věrná dcera naší církve, Lisso. Přesto ti musím vytknout, že jsi nepočkala na hlídku. Exemplární potrestání by bylo lepší než nějaká pokoutní poprava. Odpadl nám takhle celý výchovný efekt.“

            Tajemná sklonila hlavu a sledovala rozpačitě, jak jí voda z šatů odkapává na podlahu a tvoří loužičky, postupně se zvětšující a slévající jedna do druhé.

            „Kdyby pochopila, mohla utéci. Nevěděla jsem, zda nás stráž neztratila ve tmě mezi stromy. Nebo se mohl dovtípit chlapec...“

            „A byla to tvá sestra, chápu, že bys nerada viděla, jak to, co by z ní zbylo, visí u městských bran,“ přerušil ji Král-Kněz svým chladným hlasem. Možná mluvil o pochopení, to však v jeho tónu nebylo.

            Kněžka sklonila hlavu ještě hlouběji v kajícném gestu. „Netrestej mě, pane, za mou slabost. Jsem věrná služebnice bohů a tvoje.“

            „To já vím.“ Otočil se znovu, změřil místnost dlouhými kroky a stanul u dveří. Sotva mu stačila uhnout z cesty. „Přijď večer zadní brankou.“ Natáhl se po klice, zarazila ho poznámkou, zašeptanou pokorným hlasem:

            „Ještě je tu chlapec, pane. Arnel. Co s ním?“

            Král-Kněz na ni pohlédl, ale bez většího zájmu, zavadil o ni pohledem, jakým přejíždí bohatý měšťan žebráka v cárech u dveří chrámu, a hned zase uhnul očima jinam.

            „To je pravda. Nakonec nám prozradil, co jsme chtěli. Tvá Bohyně ho osvobodila z obětiště, že?“ Zasmál se. Tajemné přejel mráz po zádech a schoulila se ještě víc. Přece věděla už dávno, že tento muž nevěří v žádného boha kromě sebe. „Nezemře. Jednou osvobozený neumírá, nedělalo by to dobrotu mezi lidem.“ Stiskl kliku, těžké dveře pobité kovovými pláty se otevřely. „Ještě nikdy jsme neměli v pracovním táboře člověka. Uvidíme, jak dlouho tam vydrží.“

            Bez dalších řečí vyšel na chodbu, ozvěna jeho kroků dozněla pod valenou klenbou. Místností se prohnal studený vítr.

            Kněžka se napřímila a naposledy střelila očima po průchodu, jímž odešel. Její pohled byl plný skryté zášti - ale strach stále převažoval. Zavolala stráž a předala pokyny. Sama už by nedokázala znovu se postavit tváří v tvář mladému muži, jehož podvedla a odsoudila k bolesti horší, než může být způsobena vězněním nebo mučením. Když voják odešel, rozrazila dveře na balkon a vyběhla do deště venku. Lijavec ji šlehal do tváří ostrými nárazy, přesto se cítila špinavá. Pod tím přívalem upadla na kolena, udeřila dlaněmi o kamenné dlaždice, zvedla hlavu a vyrazila ze sebe zoufalý výkřik, spíš zavytí. 

            Plakat nedokázala.