Vílí krev

 

„To je ale psí počasí... Pozdrav pánbůh, sousedi.“

Ode dveří se do kouřového šera nálevny přihnal proud studeného vzduchu plného vlhkosti a vytáhlý, urostlý mladý muž v beraní šubě začal oklepávat z birýtu lepkavé vločky mokrého sněhu a kapky vody. Za tu krátkou cestu z otcova domu na náměstí ke krčmě U Meluzíny jich stačil nachytat požehnaně.

Osazenstvo hospody se po něm ohlédlo jako jeden muž, a vzápětí se jeho pozornost vrátila ke korbelům. Vrátil se řezníkův syn z cest, vrátil... Je dobře. Kdyby se nevrátil, jich by se to netklo.

„Vítáme pěkně, pane Češpivo,“ krčmář za nálevním pultem rychle odložil, co měl v rukou, a rozmáchlým gestem pozval mladíka dál. „Vítáme pěkně zpátky doma. Posaďte se ke krbu, než uschnete. Mám vám pivo přihřát, když je taková zpropadená zima?“

Mladík zamručel něco nesrozumitelného a pečlivěji se porozhlédl v šeru pod nízkým stopem mázhausu, kde se čepovalo a který právě teď ozařovalo jen mihotavé světlo plamenů ve velkém krbu, který čadil víc dovnitř než do komína. Nezdálo se, že by to přítomným vadilo. Příchozí jménem Češpivo setřásl z ramen zvlhlý kožich, hodil ho přes bidlo vedle ohně, a teprve pak zahlédl, co hledal.

„Měl ses ozvat, abych tě tu jak hlupák nemusel hledat ve všem tom kouři,“ zabručel nespokojeně, když skládal své dlouhé tělo na lavici vedle menšího, přibližně stejně starého pijáka, skrývajícího se v přítmí kouta vedle krbu. „Už jsem myslel, že jsi na starého kamaráda zapomněl.“

Chlapík, růžolící, drobný, s hbitýma rukama řemeslníka, místo odpovědi zvedl svůj korbel v šaškovském přípitku. Teprve když viděl, že se nový host nepřestává chmuřit, promluvil ještě jakoby napůl v žertu:

„Neber si to tak, Jamníku. Rád tě zase vidím, zvlášť po všech těch zvěstech, co jsme tu slyšeli – až jsem si o tebe dělal starosti! –, ale když tys vypadal tak zpropadeně žertovně, když ses tam tak rozhlížel jak holub na báni, že jsem si nemohl pomoci. Byl bych na tebe zavolal, na mou duši, až bych se dost vynadíval.“

Mladý příchozí se ještě okamžik mračil, a pak jeho tváří přeletěl rychlý úsměv.

„Kolikrát jsem tě prosil...“

„...abych ti neříkal Jamníku,“ doplnil drobný řemeslník s úšklebkem, který svědčil o tom, že tuhle debatu nevedou poprvé, a ani naposled. „Vítej doma, brácho,“ dodal vzápětí a objal přítele. Benjamin Češpivo objetí opětoval, utopil o hlavu menšího a hezkých pár kamenů lehčího druha ve svém medvědím náručí.

„Pomalu, zkus mě neudusit!“ vyhrkl ten a snažil se vyprostit obličej utopený v cizí kazajce.

„Ty ses vůbec nezměnil, Matěji,“ povzdechl si Benjamin. „Pořád samý vtip, a rozumu pomálu.“ Lenivě se opřel o chladivou zeď. Tady, v teple kousek od krbu, to bylo skoro příjemné, na rozdíl od sychravého podvečera venku. Kdopak by mohl hádat, soudě podle počasí, že se měsíc bláznů pomalu chýlí a máj je za dveřmi? Taková pozdní plískanice se sněhem by slušela spíš začátku března... Mladý muž na okamžik zavřel oči a bez hnutí poslouchal lamentování svého přítele, které svou poznámkou mimoděk přivolal.

„To by ses divil, od té doby, co jsem se oženil, to se mnou jde z kopce. Voršila mě drží pěkně zkrátka. Mám po legraci, kamaráde. Dopis jsi přece dostal, ne? Konec konců, můžu si za to sám, a když je hlava blbá...“ hraně si povzdechl. „Zato tebe bych málem nepoznal. Tak povídej, jak bylo v Praze? Vyučený, doštudovaný, nebo cos tam vlastně dělal? Myslel jsem, že je to vandr jako jiné, ale když teď vidím, co máš na hlavě... Budeme vůbec slavit mistrovské zkoušky, až přijde čas, nebo ses vrhl na študium?“

Benjamin se odlepil od stěny, sundal z hlavy obnošený birýt a pokrčil rameny, hledě na něj v šeru hostince, jako by ho viděl poprvé.

„Ten není můj,“ řekl konečně. „Vyhrál jsem ho v kostkách na jednom filosofovi, Vaškovi Nygrýnovi z Hradce, se kterým jsme chodili pít. Pořád říkal, že ho dostane co nevidět zpátky, určitě dřív, než se vrátím do Domažlic... Zastřelili ho pasovští, v únoru, jak se bojovalo..“

Zaslechli něčí prudký nádech a oba naráz sebou trhli. Na druhé straně hrubě přitesaného stolu stálo tmavovlasé, okaté děvče s prázdným korbelem a pořádným džbánem v rukou. Matěj se na ně konejšivě usmál, zatímco Benjamin mlčky zíral. Dívce mohlo být kolem osmnácti a ještě v sobě měla – kdesi hluboko, téměř nepostřehnutelně - něco z plachého půvabu dospívajících holčiček, třebaže ve všem ostatním už dávno byla ženou. Hleděla na ně s panenkami rozšířenými, jako by ji šokovalo to, co právě vyslechla. I když nebylo pravděpodobné, že by nevěděla, co se děje – třebaže na samém kraji země, přece jen byly Domažlice královským městem a zprávy chodily.

„Postav to sem, Kačenko,“ Matěj promluvil právě včas, okamžik předtím, než si stačila všimnout upřeného pohledu jeho druha. „Na Jamníka se pamatuješ, ne? Syn Mikše Češpivy z Rathauzské čtvrti. Zrovna se vrátil z vandru.“

„Jistěže,“ teď to byla dívka, kdo se upřeně zahleděl na Benjamina, který pod jejím pohledem – znepokojivým a jasným i v přítmí nálevny – najednou dostal chuť splynout s obílenou zdí. „Tatínek říkal, že ses vrátil,“ oslovila přímo jeho, postavila pohár a džbán s pivem před hosta a utřela si ruce do zástěry. „Jenom jsem nevěděla, žes byl zrovna v Praze. Mistr Češpivo se nikdy nezmínil.“

Pokrčila rameny, otočila se na patě a byla pryč, stejně tiše, jako přišla.

„To byla...“ nadechl se Benjamin nechápavě.

„Katuše Česalová, krčmářova dcera. To už se na ni nepamatuješ, po těch pěti letech? Vždyť jsme tady bývali každou chvíli, tedy aspoň ty. Taky tě proto tatík pořád tak honil...“

Ovšemže se pamatoval na Kačenku Česalovou, jaká byla tenkrát, když ji viděl naposledy, předtím, než odešel na svůj tovaryšský vandr – třináctiletá žabka, kostnatá, na děvče přespříliš vysoká a samý loket, jíž se kolem sukní věčně věků motala Markýtka, její mladší sestra. Nejstarší z krčmářových dcer, Anežka, už byla tehdy vdaná, a prostřední musela po ní převzít péči o nejmladšího sourozence. Pět let. Věčnost. Markyta teď bude tak stará, jako byla Katuše tenkrát... Spíš ještě starší.

„Dobrý Bože, Jamníku, to v Praze nebyly žádný holky?“ užasl Matěj a zamával kamarádovi rukou s roztaženými prsty před obličejem. „Buď rád, že žádnou nemáš na krku. Koukni se na mě a na Voršilu... Napijme se radši, a ty mi povíš o těch pasovských. Střílel jsi? Jaké to bylo?“

Benjamin se vzpamatoval. Nalil si ze džbánu – pivo bylo husté, pěnivé, poctivě meluzínské. Takové hospody v Praze nenajdeš, tam je to všude samý šizuňk a říznuté pití... To poslední alespoň vždycky vykládal nebožtík Nygrýn tak po šestém pivu, jazykem notně ztěžklým po tom  ‚říznutém pití‘, ale s rukama metajícíma kostku ještě obratnýma.

Přiťukli si s Matějem Tyšlerem na shledání, a Benjamin pil do dna.

„Kamaráde, to si ani nedovedeš představit... Střílel jsem, to se ví, ale víc jsem hasil. Metali nám na Staré Město oheň z hradčanského vršku, parchanti pasovští... Na kamenném mostě se nejvíc bojovalo, tam zabili chudáka Nygrýna. A když konečně odtáhli, řekl jsem si, Benjamine, to nemáš zapotřebí, tady to teď povře a stejně už máš čas na mistrovskou zkoušku. A šel jsem taky.“

„Takže teď budeš mistrem...“

„Když cech dovolí. Kolik myslíš, že se tu uživí řezníků? A navíc, otec nemá, čím by mě vyplatil, chce, abych zdědil dům s krámem po něm, když se teď Daniel přiženil do Stříbra. Nejspíš budu tovaryšit do té doby...“ Odmlčel se, prohlédl přivřenýma očima mezi oblaky kouře z čadícího krbu až k nálevnímu pultu, kde Katuše Česalová točila pivo do dalšího džbánu. „Poslechni, v životě by mě nenapadlo, že by se to děvče mohlo tak změnit...“

„Jamníku, dej si pozor,“ prohlásil Matěj najednou smrtelně vážně. „Pozor na meluzínská děvčata. Přece se pamatuješ, jak jejich matka zmizela...“

„Zmizela? Co já vím, umřela v osmadevadesátém na mor, jako spousta dalších.“ Benjamin odtrhl zrak z dívky na druhém konci místnosti, zhluboka se nadechl – a pak rozkašlal. „K čertu, mistr Česal by si měl nechat vymést komín, než z toho vzejde nějaká trable.“

„Ne, zmizela. Jeden den tu byla, a druhý už ne,“ Matěj na jeho poznámku nereagoval, vrátil se k předchozímu tématu a teď mluvil sníženým hlasem, téměř pološeptem, který zanikal v praskání polen v krbu. Benjamin se k němu musel naklonit, aby mu vůbec rozuměl. Tyšler si znovu zavdal z poháru a pokračoval spiklenecky: „Vzpomínáš si snad, že by měla křesťanský pohřeb? Já tedy ne!“

„Byli jsme oba kluci, a s jinými starostmi k tomu, než pozorovat krčmu U Meluzíny. Mor je mor. Křesťanský pohřeb? Nejedné duši se ho nedostalo, tak neplácej nesmysly.“

V komínu, nepochybně nevymeteném, jak Benjamin před chvílí podotkl, teď taky kvílela meluzína, jako by dělala čest krčmě, s níž měla společné jméno. Venku se asi zvedl vítr, ale tady bylo pořád stejně teplo a útulno a řeznický tovaryš neměl chuť na hádku s kamarádem hned první večer po tolika letech, co se neviděli.

Matěj byl patrně jiného názoru.

„Nesmysly? Možná by byly, kdyby teď nezmizela i Anežka Andělová. Krčmářčina dcera, pamatuješ se. To už není samo sebou, povídám ti. Tady jsou v tom zapletená nějaká kouzla.“

„A co si představuješ? Že se proměnily v draka a ulítly do povětří? Nenech se vysmát, Matěji, copak ses narodil včera? Nebo věříš kratochvilným špalíčkům, jako nějaká naivní panenka, která ještě neví o světě nic?“ neudržel se Benjamin. „Myslíš si, že paní Česalová nebo Anežka řekly svým mužům v den zásnub něco jako ‚Budeme spolu šťastní napořád a dám ti bohatství, o jakém sníš, ale nesmíš se mě nikdy snažil zahlídnout v lázni‘? A že to krčmář a mistr Anděl udělali, takže jim ženušky zmizely navždycky, ledaže by chlapi splnili nesplnitelný úkol? Nebuď takový dětina, to se v opravdovém životě nestává.“

„Jen se směj!“ vybuchl Matěj nerudně. „Já ti říkám, že tu něco smrdí. A jak je moje Voršila ženská hádavá, za meluzínskou holku bych ji nevyměnil.“

„No tak, no tak...“ nabyl zatím sebeovládání mladý Češpivo. Možná i proto, že Katuše zapadla někam do hloubi domu a hosty teď s pivem obcházel starý krčmář. „Jenom se nerozčiluj. Co je nám po zmizelých ženských, hlavně že se tu vaří dobré pivo. Napijme se na zdraví, starý brachu. A na tvé šťastné manželství. Co potomek, už jste na nějakého zadělali?“

„Ó jé, kdyby jenom zadělali,“ pravil Matěj Tyšler, kterého okamžitě přešla zlost. „Proč myslíš, že jsem se tak nakvap ženil? Kluk se narodil, měli jsme slavné křtiny. Teď mu bude půl roku. Dočista jsem ti to zapomněl říci. Škoda, žes tu nebyl, chtěl bych tě za kmotra.“

Benjamin si zhluboka lokl, pivo v korbelu bylo u konce. Zatímco si naléval znovu, pokrčil rameny:

„Nevadí, bude další kluk, a pak půjdu. A až budu mít nějakou dceru, dám ji tvému prvorozenému za manželku, aby ho to nemuselo mrzet...“

Zasmáli se oba, od srdce. Nesmyslná hádka byla zapomenutá, stejně jako Katuše Česalová, stejně jako vichr svištící v komíně. Benjamin pevně doufal, že by se mohlo zapomenout i na rychtářem přikázanou zavírací hodinu.

Nebylo jim nicméně dopřáno se jí dočkat. Do klekání ještě zbývala spousta času, i když už za zavřenými okenicemi nepochybně padla hustá tma, noc bez hvězd a bez měsíce, protože mraky nejspíš stále ještě ležely nízko nad městem, jako tlustá duchna na posteli staré lichvářky. Právě v tu nejistou hodinu mezi dnem a nocí vpadl do hospody další host.

„Už jste to slyšeli?“ křikl ještě na prahu, bez pozdravu, bez komentáře k psímu počasí, kterého se zatím nezdržel ani jeden příchozí. Rozčepýřený kluk, sotva dospělý, se vzrušením vykulenýma očima. Jamník odložil svůj pátý korbel dopitý do dna (pivo ve džbánu stačilo kdovíjakým zázrakem už potřetí vyschnout také) a nemotorně se otočil směrem ke dveřím. Nebyl v tom sám.

„Zavři, táhne sem jak čert!“ křikl na rozcuchance Matěj Tyšler. Jazyk už se mu maličko pletl – starý Česal vařil pivo silné.

„Ba právě!“ vyhrkl kluk a prudce kopl do dveří, až s třesknutím zapadly a přiměly hostinského k nekřesťanské kletbě. „Čert! Čert se usadil v Hořením mlýně! Mlynář s mládkem tak tak stačili utýct!“

Ta slova stačila, aby mu zjednala všeobecnou pozornost. Hosté se otáčeli na svých lavicích ke dveřím, pokládali na hrubé stoly nedopité poháry s žádostivou otázkou v očích. Jeden chlapík, ve městě patrně cizinec, se dokonce pokřižoval. Konečně nějaká zajímavost pro tuhle nudnou díru! I o zmizení Anežky Andělové už se kmotrům zajedlo vykládat, beztak utekla s milencem... Zato čert, to je něco jinšího...“

„Toho nám sem určitě poslali ti mizerní papeženci!“ poznamenal kdosi rozplývající se v šeru. Neznámý, který se před chvílí křižoval, sebou vztekle cukl – nejspíš to sám byl papeženec... „Čerta do mlýna nasadit, na to by se zmohli!“ nedal se svérázný lidový teolog.

„To nikdo neví, opatrní páni,“ pravil kluk na prahu tajuplně. „Čert se tam zjevil, dneska za soumraku přišel s druhým pekelníkem... Co pravím přišel, najednou stál v sednici, a mlynář jen zíral, jak se tam dostal. Na nic nečekal, popad´ mládka a šupem pryč, než ho čertisko na vidle stačí nabodnout! Hrůza, povídám vám! Hrůza hrůzoucí!“

„To je mi ale hloupost!“ Benjamin Češpivo se postavil maličko vrávoravě. „Kdo ví, co tam mlynář dělal a viděl... Nejspíš byl nadraný...“

„Ty jsi nadraný, ne on,“ usadil ho postarší měšťanosta v čapce z kuniny a kazajce se stříbrnými knoflíky. Benjamin měl pocit, že by ho nejspíš měl znát, ale tvář uštěpačníka se mu kdoví proč rozplývala v kouři. Několik hostů se zasmálo, a rozcuchaný mladíček na prahu, jemuž patrně dým v nálevně tolik nepřekážel, rychle přisvědčil:

„Pravdu díš, pane písaři. Jako že je Bůh nade mnou, slyšel jsem mlynáře na vlastní uši, jak toho ďábla popisuje: opravdický čert, rohy, ocas, všecko! Co si teď počneme?“

Benjamin v sobě pocítil náhlý příval nechuti k těmhle zaostalým pověrám. Pět let byl na cestách, je tedy člověkem světa znalým, s pány učenými v hospodách sedal... Čert ve mlýně, nevídáno! Snad leda tak v báchorkách, kterými matky straší svá batolata. Rozumní lidé na takové bludy nevěří... Ignoroval Matějovu ruku na svém předloktí a vratce vykročil ke dveřím. Dokonce i v onom obluzeném stavu, v němž se nacházel, měl dost rozumu, aby hmátl po své šubě, z níž už se stačily vypařit poslední zbytky vlhkosti.

„Jeden nesmysl za druhým, a já vám to hned dokážu. Půjdu do mlýna a podívám se na ty vaše čerty...“

Pozdvižení, které vyvolal, se skoro blížilo tomu před chvilkou, když se v hospodě o čertovi dozvěděli.

„Neblázni, Jamníku, za chvíli se zavřou brány!“ Matěj Tyšler udělal několik vratkých kroků za ním, pak se zapotácel a musel se dlaní opřít o nejbližší stůl. Piva měl v sobě nejspíš ještě víc než jeho druh.

„A co? Přespím ve mlýně, a je to. Ráno jsem tu jak na koni. A kdyby chtěl někdo se mnou, společností nepohrdnu, aspoň se nám půjde veseleji.“

„Panenko svatohorská!“ vydechl papeženec v koutě. „Posedlý! S ďábly by se potýkal, pod jednou střechou s nimi líhal!“

Několik hlasů ho rozčileně umlčelo, všechny pohledy visely na tom pošetilci mašírujícím ke dveřím, jako by už pijáci přemítali, který z nich sdělí tu novinu mistru Mikšovi: že jeho syna odnesli čerti, když je pokoušel... Dobrovolníků, kteří by se vydali na cestu s ním, že příliš nehlásilo.

„Jamníku, uvažuj, co děláš!“ pokusil se ještě jednou Matěj, který už pochopil, že ho nohy neponesou, a sesul se na zem vedle nohy stolu. Benjamin jenom pokrčil rameny, narazil si birýt mrtvého filosofa víc do čela, přes ramena hodil kožich a vyrazil do studené noci.

***

Za půl hodiny, ve tmě mezi stromy a s botami i kaťaty obalenými bahnem, už Benjaminovi nepřipadal jeho nápad tak dobrý jako ve vlídném přítmí hostince. Déšť se sněhem, který padal celé odpoledne, už sice ustal, ale v korunách buků svištěl vítr a pod zataženou oblohou si nebylo vidět ani na špičku nosu. Pivo vyprchalo tovaryšovi z hlavy ještě rychleji, než do ní stouplo, a po hřejivém teple kolem žaludku nezůstalo ani stopy. Vítr pronikal i pod teplou šubu, snažil se servat studentský birýt z tmavých vlasů, aby si v nich mohl zaskotačit.

Před chvílí opustil Benjamin cestu k Chrastavicím a vydal se k Hořenímu mlýnu zkratkou známou od dětství. V té chvíli ho ještě nenapadlo, do jaké neprostupné temnoty se dostane, jakmile stezka vklouzne pod stromy. Stezka? Dávno se ztratila ve stínech noci. V korunách buků skřípalo, poletovali neviditelní ptáci a překřikovali se nepříjemným skřečením; ptáci – nebo strašidla? V Domažlicích by se našel nejeden chlapík ochotný odpřísáhnout, že v podrostu za humny potkal bludičku nebo hejkala... Někde vpravo uprostřed křovin i teď tančila a poskakovala nazelenalá světélka. Mladý muž se otřásl, přitáhl si kožich blíž k tělu a pevněji sevřel sukovici v pravé pěsti. Měl čím dál větší chuť se vrátit, jenomže i na to už bylo pozdě – nízké mraky odrážely všechny zvuky zpátky k mokré zemi, takže před chvílí jasně slyšel, jak odbíjí devátá. Brány se zamykají, od Meluzíny odcházejí poslední hosté – pokud tedy měl rychtář nebo čtvrtníci čas dohlédnout na dodržení zavírací doby – a Matěj Tyšler nejspíš právě teď vykládá Mikši Češpivovi, jakou že hloupost právě dělá jeho syn... Kdyby se Benjamin zkoušel vracet teď a nepovedlo se mu najít žádnou z postranních hradebních branek otevřenou, nejspíš by skončil někde ve stodole na předměstí – přinejlepším. A k tomu ta ostuda zítra ráno... Smál se čertům, a nakonec se jich polekal a utekl, aniž se k mlýnu byť jen přiblížil...

Jenomže já strach nemám, pomyslel si Benjamin sveřepě. A jestli se mi kolena třesou, je to tou proklatou zimou a vlezlým větrem.

Stezka mu zmizela pod nohama a tovaryš se se vzteklou kletbou z ničeho nic ocitl v bahně na všech čtyřech. Palec v pravé botě ještě brněl po nárazu do vystouplého kořene. S nadáváním se zvedl a špinavýma rukama ohmatával přes zabahněnou látku kalhot odřená kolena. Chválabohu, žádná roztržená nohavice. To už by mě otec asi zabil...

Rozhlédl se. Ledový vítr na chvíli roztrhl zástěnu mraků a ven vykoukla stejně chladná luna – bledá, tvarohovitá tvář úplňku. Úplněk... Brr. To je noc, kdy není rozumné potulovat se venku v lesích, ani pro tak světaznalé osoby, jako je řeznický tovaryš Benjamin Češpivo. Nemocně stříbřitá záře na okamžik zalila koruny stromů, a v měsíčním světle na okamžik nabyl mladík dojmu, že vidí cosi bílého, mihotajícího se vpravo mezi bukovými kmeny. Celý se otřásl – a vítr znovu zafoukal, ukrývaje lunu i její šálení opět pod příkrov těžkých oblak.

„Už to nemůže být daleko,“ řekl Benjamin sám sobě nahlas, aby se trochu uklidnil. Chvíli pokračoval po pěšině – nebyl si jist, zda je to ta, po níž vyrazil z chrastavické cesty, ale lepší něco než nic – a pak vpravo mezi stromy problesklo světélko. Okno mlýna, pomyslel si a odbočil mezi stromy.

„Tamtudy ne,“ ozval se něčí hlas kus za jeho zády. „Potok bude rozvodněný a kolem samá blata. Zapadl bys.“

Benjamin nadskočil leknutím stopu do vzduchu a hůl mu vypadla z prstů.

„Prokristapána! Katuše, tys mě vyděsila! Co tady děláš?“

A byla to ona. Ve tmě bledě plál ovál její tváře a modré oči byly stejně jasné jako pod poledním sluncem. Na hlavě měla šátek, na sobě upnutý kabátek, na ramenou pletený šál a přes jupku bílou zástěru.

„Říkal jsi, že uvítáš společnost, aby se ti šlo veseleji,“ řekla krčmářova dcera nevinně. Pak se její obočí mírně stáhlo. „Navíc jsi byl pěkně opilý. Mistr Tyšler tě neměl nechat odejít samotného.“

„Společnost, to ano... Holka nešťastná, co si teď s tebou počnu? Brány už jsou zavřené... O tom jsi přemýšlela?“

„Co ty si počneš se mnou?“ zasmála se, až se jí ve tváři nadělaly dolíčky. „Ty se mnou? Já žádnou chůvu nepotřebuju, Jamníku, už nejsem malá holka. Chci vidět ty takzvané čerty, jako ty. Neříkal jsi nic o tom, jakou společnost si představuješ.“

Benjamin si mrzutě povzdechl. Tohle mu ve všem tom svrabu ještě chybělo.

„Beztak to žádní čerti nebudou,“ řekl zbytečně. „Nejspíš tam zabloudil nějaký vandrák nebo žebrák olepený bahnem, a mlynář ztratil hlavu.“

„Nu, když myslíš,“ protáhla. „Půjdeme?“

Mladý muž rychle zvážil situaci. Poslat Katuši domů dost dobře nemohl: do města se nedostane, a předměstí by bylo pro osamělé děvče ještě nebezpečnější než cesta nočním lesem v jeho počestné společnosti. A vracet se s ní nehodlal... Vzato kolem a kolem, ze všeho nejlépe mu vycházelo vzít ji s sebou. Kdyby něco, už se o ni postarám, řekl si. Od těch čertů stejně žádné nebezpečí hrozit nebude, nejspíš už stačili vykrást sednici a zmizet, a my se vyspíme pod střechou, v teple, a zítra ráno to stihneme do města právě tak na ranní bohoslužbu. O tom, co si pomyslí šenkýř Česal a jeho otec, se raději neodvažoval uvažovat.

„No dobře,“ kývl konečně. „Jdeme.“ A po chvíli: „Kudy to chceš vzít, když si myslíš, že bude kolem potoka mokřina?“

„Tadyhle,“ řekla Katuše a zamířila do tmy pod stromy. Benjamin přidal do kroku, aby ji dohnal. Připadalo mu, že se mezi kmeny motají celou věčnost, a přitom si byl zcela jist, že nebloudí v kruhu – dívka udržovala směr, jako by někdo ve spadaném listí nakreslil rovnou čáru. Nemířili směrem, kde prve zahlédl to, co považoval za osvětlené okno. A přece se před nimi zničehonic narýsoval bledý kruh mýtiny s šumějícím potokem a temná masa stavby, klapající do noci kolem plným lopatek. V patře poblikávalo světlo, nezřetelně pronikající ven štěrbinami v přiražených okenicích.

Louka byla podmáčená a cestička, po níž šli, plná bláta, ale povrch se nikde nepropadal hlouběji než na palec do země. Voda v náhonu šuměla a zurčela do noci, jinak se neozval ani zvuk.

Kateřina se zastavila.

„Nezdá se, že by ti tví čerti nebo vandráci vyloupili mlýn a odtáhli. Víš určitě, že je to bezpečné?“

„Co by mi mohl provést párek žebráků?“ prohodil Benjamin lehkomyslně.

„Poslouchej, Jamníku, a tebe nenapadlo, že by to nemuseli být bezbranní tuláci?“ Katušina tvář zářila ve tmě jako vnitřním světlem.

„A kdo jiný? Snad doopravdy nevěříš, že se tu usadil ďábel?“

Na tu uštěpačnou poznámku se Kateřina Česalová zamračila, otevřela ústa a vzápětí je zase zavřela, jako by si na poslední chvíli pomyslela, že bude lépe zůstat potichu. Takový moudrý muž si jistě poradí i bez babských rad a strachů... A opravdu to tak vypadalo – Benjamin pevněji sevřel svou sukovici, připraven vyrazit ke vchodu do mlýna.

„Počkej tady, Katuše, někde stranou... třeba tamhle, za přístřeškem na dříví... Za chviličku jsem zpátky. Pokus se jim nepřiplést do cesty, až budou utíkat.“ ohlédl se po dívce. Lhostejně pokrčila rameny, a teprve když se odvrátil, zahleděla se na něj – upřeně, soustředěně. Stála před hlavním průčelím, než Jamník vystoupal po třech schůdcích, chopil se kliky a dvířka se s hlasitým protestem otevřela. S hladkým čílkem nakrabaceným se za ním okamžik dívala, pak se přilípla k obílené zdi a zmizela za rohem.

Benjamina už nenapadlo se po své nenadálé společnici znovu poohlédnout. Dveře mlýna nechal otevřené – to jedno ostré zaskřípění mu stačilo až až – a vklouzl do lepivé tmy za nimi, stejně husté jako ta venkovní. Shora zněly tlumené hlasy, zdálo se, že povedená dvojice ‚čertů‘ obsadila mlýnici... Tovaryš se sunul podél zdi, vyhýbal se poházenému haraburdí, pak se vyplížil co nejtišeji po vrzavých schodech a strnul, když mu připadalo, že hlasy na okamžik umlkly. Za chvilku se ozvaly znovu – slova se nedala rozeznat, protože teď už se Benjamin ocitl v chodbičce spojující obytné prostory s mlýnicí, a bylo tu slyšet klapání kola a šplouchání vody tlumící všechny ostatní zvuky. Pod zavřenými dveřmi na druhém konci chodby se rýsovala světlá šmouha – cizinci uvnitř si svítili.

Ještě několik vyměněných slov přehlušovaných vodou – a světlo vevnitř zhaslo. Žádný div. Noc už značně pokročila, a mlynářovi nezvaní hosté se jistě chystali ulehnout. Benjamin čekal okamžik, druhý. Teď už se neozývalo nic jiného než kolo v mlýnském náhonu, voda a dvojhlasé chrápání. Mladík s rukama sevřenýma na holi proklouzl chodbou, otevřel dveře – tentokrát se neodvážily ani hlesnout, asi čerstvě namazané – a po dvou krocích do tmy se zarazil, snaže se rozeznat obrysy spících postav. Dvě hromady hadrů mezi trámy a stroji...

Vykročil s holí přichystanou, zajmout vandráky a vysloužit si mlynářovu chválu a nehynoucí slávu v očích sousedů.

Vzápětí se vzduch za ním pohnul, jak se jím něco mihlo, v očích mu vybuchl ohňostroj barevných jisker, a pak už byla jen tma.

***

Katuše Česalová nebyla z těch děvčat, která by se beze slova odporu opravdu ukryla v dřevníku a bezmocně čekala, až je odtamtud přijde jejich rytíř vysvobodit. Chvíli skutečně celá zamračená postávala u vchodu do kůlny, podupávala botkami s měkkou podešví, obalenými bahnem, a netrpělivě přecházela sem tam – dva kroky napravo, dva kroky nalevo. Tu a tam zvedla oči a, kryta stříškou dřevníku, pozorovala zářící škvíry v okenicích a uvažovala, co se za nimi asi odehrává. Mlýn stejnoměrně klapal, kolo se otáčelo – mlynář na svém kvapném útěku měl jistě jiné starosti než spustit stavidlo – a od vody se zdvihala lezavá mlha. Bylo čím dál chladněji.

Nevěděla, kolik času uplynulo – jen to, že začíná mít tohohle hloupého dobrodružství i nerozumného řeznického kluka někde v útrobách budovy čím dál víc plné zuby – když světlo nahoře zhaslo. Krátce nato rozlišila ve zvucích větru a vody něco, co se podezřele podobalo hluchému úderu bezvládného těla, které cestou stačilo něco těžkého shodit, o dřevěnou podlahu. Nedoléhající prkna okenic se znovu rozzářila štěrbinami, jako kočičí oči.

Okno se otevřelo do noci tak prudce, že se dívka sotva stačila přikrčit mezi nasekaným dřevem. Rozhodně to nebyl Benjamin Češpivo, kdo z něj vyhlédl. Hlava ve zplihlém klobouku s ještě zplihlejším perem, tvář zarostlá černým plnovousem, rukávce rozedraného kabátce obmykající paže – a namířená mušketa v rukou, které z nich trčely jako pařáty. Štěkly dvě tři věty v neznámém německém dialektu...

Ano, tuhle figuru mohl mlynář ztahaný po celodenní práci nepochybně zaměnit za pekelníka. Mnohem spíš ovšem chlapík vypadal jako silniční lupič a potulný lotr.

Katuše se vmáčkla mezi polena a neodvažovala se ani hnout. Do tmy nazdařbůh práskl výstřel, kulka zasvištěla vzduchem a zmizela někde v trávě mýtiny kolem mlýna, možná se rozpleskla o hladinu náhonu. Mušketýr práskl okenicí, čtverec světla znovu nahradily úzké proužečky.

To nejrozumnější, co se teď dalo udělat, bylo rozběhnout se zpátky k městu, děj se co děj zburcovat vartu u bran a... Nu, a to byla právě otázka. Posádka či čtvrtní hejtman – pokud bude štěstí příznivě nakloněno – to se ví, pošle někoho zburcovat rychtáře a konšely, nebo aspoň tolik radních, kolik se v dané chvíli povede. Jestli se sejdou do hodiny, bude to skoro zázrak. A jestli něco rozhodnou a podniknou před úsvitem, bude to ještě něco víc. Ti dva lotři stačí zabít svého zajatce – pokud to ještě neučinili – a prásknout do bot.

Žádní čerti. Žádní tuláci.

Pasovští zběhové.

Ne, ti nebudou mít k lidskému životu ani zbla úcty.

Takže to, co na první pohled vypadá nejrozumněji, udělat nelze.

A pak už zbývala jenom jedna možnost – děsivá možnost, jejíž cena by se snadno mohla stát přespříliš vysokou.

Málo, a krčmářova dcera nebude více tím, čím je...

Katuše Česalová se vyplížila z úkrytu doškové střechy, pustila se k náhonu a kráčela podél něj proti proudu, ke stavidlu, k tůňce za ním. Tady byla hladina hladká jako dětský obličejík, líná, s odraženými obrazy tmavých mraků ve svém temném zrcadle. Uprostřed plulo oko úplňku – a na nebi jej nebylo...

Ohlédla se zpátky k mlýnu. Zvuky zevnitř se sem nenesly, okno zůstávalo zaklapnuté. Dobře. Ať už ti uvnitř tropí cokoliv, odcházet se nechystají. Naděje tedy je. A půlnoc, hodina mezi psem a vlkem, se blíží...

Dívka poklekla do bláta na břehu, sundala šátek a rozpustila vlasy. Tůň zablikala, zachvěla se. Bludičky se roztančily na jejím druhém břehu.

„Pane, ochraňuj svou služebnici...“ zamumlala Katuše stisknutými rty.

Pak ponořila do vody ruce, její prsty opsaly kruh, pak další. Pravidelné vlny se rozletěly skelnatou hladinou, kruh úplňku se zamihotal, vlhký chlad se prosmykl po oblých pažích, zahlodal se pod kabátek. A zmizel. Zmizelo všechno krom světla luny, jímž plála tůň.

Poprvé.

Katuše začala nejdřív nejistě, téměř nehlasně, pak stále hlasitěji, prozpěvovat. Její píseň neměla jasná slova, dokud se stojatá hladina kousek po kousku neprotínala pravidelnými kruhy. Rákosí zašumělo, když vlnky naplnily tůň a protáhly své dlaně k druhému břehu. Pak se vynořila slova:

Zaklínám vás vodou,

zaklínám vás ohněm,

zaklínám vás zemí,

zaklínám vás nebem...

Vodou nezrozena,

vodě přisouzena,

ta, jež ohněm vzplane,

smrtelnou se stane,

zemi odevzdána -

navždy požehnána,

zradí-li však nebe,

navždy ztratí sebe,

vodě přisouzena,

k smrti nezrozena...

Zaklínám vás nebem,

zaklínám vás zemí,

z vody narozené

proklínané všemi...

Zaklínám vás ohněm,

zaklínám vás vodou...

Klapaly lopatky mlýnského kola. Šuměl potok, voda v náhonu prozpěvovala s dívkou na stejnou melodii – mezi šepotem a nářkem nočního tvora. Mladý hlas se nesl mýtinou jako vlnami. Jinak bylo ticho a měsíc, obrovský na zvlněné tůni, na nebi skrýval svou tvář. Ani hlesu, ani pohybu...

Mlha vystoupala výš, utopila obrysy dívky nad náhonem, utopila mlýnské schody, utopila stavidlo a kolo, dosáhla k zaklapnutému oknu mlýnice. Z dálky do ozvěny písně táhle zahoukal sýček – jednou, dvakrát.

Pak se z oparu začaly nořit stínové postavy.

Katuše, sama stínem ve stínech, bledá, jako by i ji naplnila mlha, zvedla průsvitné ruce s modrým mramorovým žilkováním z vody, vstala. Udělala krok zpět k mlýnu – vláčný, pomalý, jako by plula nad neviditelnou zemí.

Neozvalo se ani slovo, ani zaševelení. Slova nutná nebyla. Ty, které vystoupily z tůně, je nepotřebovaly, a ta, která se pohnula s nimi, je sdílet nechtěla. Chtěla jediné...

Kotouče bílé páry naplnily mýtinu až po vrcholky okolních stromů a pak se, jeden po druhém, začaly protahovat škvírami v okenicích do mlýnice.

***

Benjamin se probral prudkým úderem něčeho dřevěného – nebo to snad bylo prásknutím, které předcházelo? – a okamžitě ho rozrazila zima. Pootevřel oči, dřív, než si stačil uvědomit, že by to možná dělat neměl... Hlava zakroužila v rytmu dupáku, svět zajiskřil v ohňostroji barev – a zastavil se, jak kdosi zarazil jeho otáčení prudkým kopancem, které mladíkovi skončilo pod žebry. Zalapal po dechu, ohnul se v pase – jen proto, aby zjistil, že to nejde.

Seděl na zemi, za zápěstí přivázaný k šikmému trámci podpírajícímu střechu mlýnice, vysvlečený do košile a spodků, s bosýma nohama staženýma řemenem k sobě. Hlava třeštila, sešněrované ruce už stačila opustit všechna krev, takže prsty pomaličku ledověly. A nejhorší ze všeho bylo, že nad ním rozkročeno stálo špinavé čertisko, ošklivé jako samo peklo.

Druhý pekelník se odvracel od okna, s kouřící mušketou v ruce.

Nastrojili na něj past, to si uvědomoval i přes bolavou hlavu. Slyšeli ho, když prkenná podlaha zavrzala, když skříply spodní dveře...

Čert nad ním – i když ne, ani přes vrstvu špíny to asi nebyl skutečný ďábel... – ho znovu kopl a vyrazil ze sebe cosi vzdáleně podobného lidské řeči plné tvrdých, drnčivých hlásek, z nichž se nedalo rozeznat jediné rozumné slovo. Ten s mušketou odložil zbraň na podlahu, mezi pytle s moukou, z jednoho z nich zvedl Benjaminův beraní kožíšek a jal se ho zkoušet přes vlastní ukoptěné hadry.

Marodéři. Zběhové.

Tohle vypadalo zle. Ti dva ukradnou jeho věci, podřežou ho, a než Kateřina přiběhne zpátky s městskou hlídkou, budou za kopečky. Nebo hůř, mušketýr oblékající šubu trefil, a není už nikdo, kdo by pro pomoc běžel... Nebo ji objeví, jak se plíží k lesu, zastaví, poveselí se s ní... On, Benjamin, se bude dívat, a pak skončí s proříznutým hrdlem oba.

Černé myšlenky vířily nakřápnutou hlavou rychleji než voda mezi kamením. Aby je zahnal a něčím se zaměstnal, pokusil se pohnout bolestivě tuhnoucími pažemi nad hlavou, vyzkoušet pevnost pout. Zařezávala se těsně, jediné, čeho dosáhl, byla sedřená kůže na zápěstí a další kopanec pod žebra. Jeho věznitelé bděli. Čert, který mu ránu uštědřil, se nelenil shýbnout, popadnout ho za pačesy a zašermovat mu pod nosem dlouhým nožem.

Benjamin se rozhlédl. Kousek od něj, na jakési dřevěné součásti mlynářského náčiní, kterou nedovedl pojmenovat, stála otevřená lampička s planoucí svíčkou, nejspíš ze zařízení mlýna, protože ti dva nevypadali, že by s sebou tahali takové věci. Hromádky hadrů, které si prve ve tmě spletl s ležícími těly, se válely opodál – nejspíš trosky přikrývek, snad svrchníku nebo pláště...

Čerchmant s dýkou, teď uloženou zpátky na podlaze, který ho patrně hlídal, se posadil, odmotal onuce z chodidel pokrytých páchnoucími strupy, a natáhl jednu Benjaminovu botu. Vzápětí se zcela bezdůvodně otočil kolem své osy, natáhl se a s rozmachem uhodil vězně do obličeje. Zuby křísly o sebe, tovaryšova hlava o trám. Z úst mu vytryskla krev – část se mu jí podařilo polknout, ale když se rozkašlal, vyhrnul se mu zbytek na bradu a na košili. Zbojník se vzteklými kletbami boty zahodil a obrátil se nerudným tónem na svého druha. Marodér v šubě, který už se obuví sám začal zabývat, po něm hodil nohavice – notně zapatlané blátem – a v týle mírně zakrvácený birýt. Za to si vysloužil další neustávající proud nadávek; nic jiného to být nemohlo.

Čas ubíhal. Dýka nepřestával sakrovat a kopat do věcí, třebaže mu kalhoty padly pěkně, Mušketa si zkoušel boty – přecházel mlýnicí tam a zpátky, i když ani on nevypadal s jejich velikostí docela spokojený. Svíčka se menšila, mlýnské kolo na zdí pravidelně klapalo. Benjamin seděl tiše, údy mu tuhly, ale kdykoliv se pokusil pohnout, vysloužil si ránu do břicha nebo do zubů.

Po nějaké době se oba marodéři usadili kousek od vězně a začali se dohadovat – víc než kdy předtím se jejich řeč podobala lidskému jazyku a Benjamin zvolna začal chytat tu známé slovo, tu dvě, naučená od německých učňů za těch pět let pražského působení. A to, co pochytil, se mu ani v nejmenším nelíbilo.

Spát v jedné místnosti s mrtvolou nechtějí, a aby ji šli hodit do mlýnské strouhy, na to je noc příliš studená – počkají si pěkně do rána, pak stejně budou muset vypadnout, než kluka někdo pohřeší. Teď mají dost zásob, peněz i slušné hadry na sebe, které už tenhleten potřebovat nebude...

Oharek se blížil ke dnu lampičky, kde byl přilepený. Půlnoc už jistě minula a zpod netěsnících okenic táhl chlad. Nejvyšší čas jít se vychrápat, a ráno zas na cesty.

A na cestu se vydá i jejich vězeň, na tu poslední, bez pokání, bez rozloučení s blízkými, odsouzen... Tohle ne, pomyslel si Benjamin. Mohl by... Zazmítal se v poutech. Možná by mohl křičet. Nějaký pozdní poutník, vesničan, kdokoliv by mohl slyšet...

Dlouho po půlnoci? Uprostřed lesa? A za úplňku? Tak to sotva... Jediný, kdo uslyší, budou ti dva čerti, pasovští marodéři, a možná je přejde lenost nosit mrtvolu ke strouze.

Už jeho prudký pohyb doprovázený stonem, když se ozvaly vyvrácené, strnulé ruce, stačil, aby upoutal jejich pozornost. Mušketa vstal, z podlahy sebral cár látky – nejspíš součást někdejších onucí, sklonil se nad spoutaným a úsporným pohybem mu hadr nacpal do úst, aby ho umlčel.

Benjaminovo tělo zareagovalo, než si hlava stačila přebrat, jaké to bude mít důsledky. Spoutané nohy se vymrštily a přistály chlapovi v rozkroku. Tovaryš sebou vzápětí mrskl co nejrychleji stranou, kam až mu sešněrované ruce a pevný trám dovolily – právě včas, aby mu kulka z pistole druhého lotrasa jenom pročísla konečky vlasů, místo aby přistála uprostřed čela.

Oba marodéři svorně kleli. Dýka ládoval bambitku, Mušketa se potácel pozadu s rukama přitištěnýma do klína. Konec. Teď už se ani jeden z nich nepřiblíží, Benjamin Češpivo zemře během chvíle, svázaný, dusící se špinavým hadrem mezi zuby, a takhle ho ráno najdou...

Pane, smiluj se, přijmi mou duši.

Mušketa učinil ještě jeden krok pozadu, klopýtl o poloprázdný pytel s moukou... Máchající ruka srazila lampičku se zbytkem svíčky, ta se převrhla s v letu zhasla. Práskl další výstřel, kulka zasvištěla – a vzápětí ve tmě vyskočil nový plamínek. Oranžový s přídechem fialkové, stále větší a větší...

Ať už hadry, mezi nimiž Dýka při střelbě stál, vzplály od jiskry zapalování, nebo od rozžhaveného olova, v panice vypáleného nazdařbůh, teď se rozhořívaly jasněji a jasněji.

Mušketa zavřískal. Benjamin by to byl udělal taky, kdyby jen mohl, ale roubík v ústech mu bránil vydat sebemenší zvuk. Plameny se rozeběhly po podlaze pokryté nepořádkem, zetlelými pytli, zbytky sena, mušketýrskými hadry. Dýka tančil v jejich kruhu, řval, když mu vzplála jedna onuce. Jenomže to všechno teď bylo Benjaminovi lhostejné. Ti dva byli volní, mezi nimi a spásnými dveřmi z mlýnice neleželo víc než pár hořících hadrů. Zato on...

Před chvílí šílel hrůzou, že ho ti dva podřežou nebo zastřelí. Teď před sebou viděl smrt stejně jistou a mnohem strašlivější...

Dýka uhasil hořící hadry, a jak se dalo čekat, vrhl se k východu. Mušketa se ještě zdržel, aby popadl svou zbraň, a už sypal za svým povedeným kamarádem. Kouř v místnosti houstl, podivně ledový. To už po Benjaminovi patrně sahaly kostlivé pařáty smrti. Šedivé oblaky se kdoví proč nakupily pod oknem a u dveří, prosmykly se kolem dřevěného zařízení mlýnice, popolezly Benjaminovi po bosých nohou a zastudily, jako by se za nimi neplazily jazýčky plamene.

Benjamin, dusící se kouřem z hořících hadrů, pevným roubíkem i slzami – ať už je měl na svědomí dým nebo cokoliv jiného – zoufale lapal po dechu. Dvojhlasý výkřik plný nevýslovné hrůzy se k němu donesl okamžik předtím, než jeho smysly podruhé za této divoké noci selhaly. Než omdlel, zahlédl uprostřed všeho toho podivného oparu stát podivně známou ženskou postavu. Byl by přísahal, že se dveře do mlýnice otevřít nestačily.

***

Nejdřív ze všeho Katuše Česalová odtáhla zpola omámeného a neodporujícího Benjamina do světnice, rozbitou hlavu mu omotala šátkem namočeným v náhonu a rozdělala oheň v kamnech. Teprve potom se vrátila do mlýnice.

Mírně ohořelou podlahu teď pokrývala vrstvička čehosi připomínajícího rosu nebo droboučké dešťové kapky. Benjaminovy šaty – kožíšek, kalhoty i čapka – se spolu s botami válely rozházené po zemi vedle upuštěné muškety a dýky, která se zabodnutá v podlaze mírně zachvívala v průvanu. Těla pasovských zběhů zmizela, jako by jich nikdy nebylo. Pryč byly i ty, které dívka povolala z tůně, a přesto jako by stále cítila na kůži jejich studené prsty. Pokusila se obrátit o radu k nebesům, a její slova se od nich hluše odrazila nazpět ke zvlhlé zemi. Otřásla se, posbírala věci z podlahy a vrátila se dolů, k tovaryšovi.

Benjamin se choulil na lavici vedle hřejících kamen s koleny přitaženými k bradě. Když vešla, ohlédl se po ní, a ona v jeho očích spatřila nepotlačitelnou hrůzu z nadpřirozeného. Z nepřirozeného.

„Co... Co se to stalo?“ zeptal se roztřeseně, a Katuše ke své hrůze spatřila, jak se jeho pohled odvrací, aby nemusel střetnout její. „Co jsi to udělala?“

„Zachránila jsem ti život,“ řekla, sedajíc si ke stolu na opačném konci místnosti s rukama stištěnýma v klíně. „Jediným způsobem, na který jsem dokázala přijít.“

„Jediným způsobem, na který jsi dokázala přijít...“ zopakoval po ní. „A jaký to byl způsob? A jaká cena?“

Dívka zvedla skloněnou hlavu, a on tentokrát neuhnul očima.

„Ještě pořád se na mě díváš... Ještě pořád nejsem ztracená...“ Natáhla ruku ke stolu, rozevřela dlaň a na desku z ní sklouzl stříbrný křížek. Tovaryš si připadal čím dál zmatenější, ačkoliv bolest hlavy už ustoupila a mysl se stačila pročistit křišťálovým vzduchem plným vlhkosti, který nahradil dým požáru. Vyskočil na nohy, přešel přes mlýnskou světnici, klekl si před dívku a pevně jí stiskl ramena.

„Poslouchej, Katuše, musíš mi říci, co se stalo! Musím to vědět. Jsi čarodějnice?“

„Sedni si, Jamníku,“ pokusila se ho od sebe neúspěšně odstrčit. „Nejsem čarodějnice. Do dnešní půlnoci jsem byla prostě jen krčmářova dcera z královského města. Teď... Udělala jsem něco, co jsem neměla, co může zahubit mou duši navždy – ale o čem vím, že bylo správné. Dokud jsem nezkoušela volat dcery vody, byla jsem jednou z vás. Teď stojím na hraně mezi světem lidí a tím druhým, a čekám, na kterou stranu přepadnu.“

Jednou z vás, jednou z křesťanských duší. Benjaminovi přejel mráz po zádech.

„Jak je to možné?“

„Moje matka byla rusalka.“

Jenom čtyři slova, a dopadla mezi ně jako kámen na hladinu klidné tůňky. Mladík si s neuvěřitelnou přesností vybavil svůj rozhovor s Matějem Tyšlerem, rozhovor jen pár hodin starý, a přece vzdálený v prostoru i čase nekonečné dlouhé roky.

„Takže je to pravda...“ zašeptal nevěřícně. „Volala jsi duchy vod, aby mi přišli na pomoc, za tu cenu, že ses stala jedním z nich. Ale chceš se vrátit zpátky, s mou pomocí, protože ti něco dlužím. Co mi tedy slíbíš, když si tě vezmu za manželku? Že mi dáš slávu a bohatství a štěstí až do smrti, když splním nějakou tvou podmínku? A že mi navždycky zmizíš, když ji nevyplním, jako zmizely svým manželům tvoje matka a sestra?“

„Bohatství a štěstí ti neslíbím,“ Katuše vstala od stolu a odvrátila se k oknu zívajícímu do tmy otevřenými okenicemi, „protože si nemyslím, že před námi leží nějaké šťastné časy. Naopak předvídám zkoušky a žal... Takže nemohu slíbit víc, než co každá manželka slibuje před oltářem svému muži.“

„A když si tě nevezmu?“

Katuše Česalová se otočila od okna a Benjamin měl na okamžik pocit, že ji vidí nějak podivně bledší, průhlednější, jako když přes sklenici plnou vody prochází měsíční paprsek. Možná, že šálivá plná luna opravdu na okamžik znovu vyplula z mraků...

„Chtěla bych ti odpovědět, že mě po tom, co jsme spolu strávili sami noc v lese, otec nejspíš zabije,“ pronesla pomalu. „Jenomže už by to nebyla pravda.“

Teď už neměl sebemenší pochybnosti. Ztrácela se, a on si byl jist, že s koncem úplňkové noci zmizí i dcera vody, rusalka, jež pro něj obětovala svou duši i své srdce.

Udělal dva rychlé kroky a uchopil ji za studené ruce. Ani ve chvíli, kdy ji prvně spatřil v kouřovém šeru nálevny, tak změněnou proti dítěti, které znával, si nebyl více jist, že je na světě jenom jediná žena, kterou by si přál nazývat svou.

„Jakou podmínku mi tedy dáš, až zítra půjdu žádat tvého otce o tvou ruku?“ řekl rychle, a jakoby v žertu, ale přesto s žaludkem sevřeným, doplnil v podobném duchu jako odpoledne v krčmě: „Že tě nikdy nesmím vidět v sobotu, nebo nahou, nebo nesmím až do svatebního dne políbit žádnou jinou ženu, nebo se proměníš v draka a uletíš s východním větrem?“

Katuše se bezdůvodně rozesmála; smála se a tekly jí slzy.

„Nejsem Undina, Jamníku. Ani Meluzína, i když od Meluzíny ano. Ani pošetilá ženská, jako Anežka, a dokonce ani nevěřím tomu, že mužští nepodléhají zvědavosti, jako máma. Nedám žádnou takovou podmínku, která by mě přinutila vrátit se tůni.“ Utřela si obličej cípem rukávu – líce jí za tu chvilku stačily nabrat přirozeně růžovou barvu, a do prstů, které řeznický tovaryš svíral ve svých dlaních, se vrátila kapička tepla. „Tohle je má podmínka, Jamníku. Nikdy, nikdy nesmíš nikomu vykládat, co se tady dneska v noci stalo.“

Benjamin Češpivo sevřel děvče v náručí. Třásli se oba, zimou, nejistotou nebo dušeným smíchem.

„A co tedy řekneme o těch dvou čertech? A jak vysvětlíme, proč jsme málem podpálili mlýn?“

„Ty jsi tu snad dnes v noci někoho viděl? Já tedy ne... Utekli, a nechali nám tu mušketu a nůž a propálenou podlahu. Ty první dvě věci se ještě můžou hodit, a o to třetí ať se spánembohem postará mlynář.“

Teď už se smáli doopravdy a oba. Klesli vedle sebe na zem, aniž uvolnili spojené ruce.

„Za svítání,“ pravila dívka, která nebyla ani člověkem, ani vodní vílou, „se otevřou městské brány a my budeme muset zpátky domů, vysvětlovat svým otcům, co se vlastně stalo, a poslouchat jejich kázání, ale do té doby...“

Benjamin přikývl.

„Do té doby zbývá ještě spousta času.“

***

Pak byla svatba, veselka se vší slávou ve farním chrámu, jak se na budoucího mistra řezníka s domem na náměstí a na krčmářovu dceru z dobré rodiny slušelo.

A žili šťastně až do smrti...

Který muž by také vykládal po světě o tom, jak neslavně se vyznamenal při lovu na čerty ve mlýně...