Athéňanka

Seděla za časného jitra na zbytku polorozbořených hradeb a zadumaně hleděla do hloubky pod sebou. Měla na sobě jen prostinkou bílou tuniku sahající po kotníky, bohaté černé vlasy zčásti spletené do volných copů jí spadaly na prsa. Nohy se jí pohupovaly stopu nad zemí. Mlčela, oči přivřené  a bledé rty stištěné k sobě, štíhlou ruku křečovitě svírala v klíně.

Slunce vyšlo nad obzor a pozlatilo její profil svými jemnými paprsky. Od Akropole přiletěla hnědá sova, zakroužila jí nad hlavou, usedla na trosky pobořené zdi a začala si rovnat pocuchaná pírka na křídlech. Dívka ji sledovala se smutným úsměvem, než odvrátila pohled a shlédla zpět dolů. Spartských stanů tu stálo už jen pár.

Vzdychla.

Už brzy... Ano, nové ráno definitivně zahnalo noční stíny a do ulic se opět vydali lidé. Neotočila se, když zaslechla kroky. Vojenské, těžké kroky. Nemusela čekat dlouho.

„Co tu děláš, děvče? Běž domů, hradby se bourají,“ řekl příchozí.

Sklouzla pohledem na pokojnou sovu na balvanu, než jej stočila k muži.

„Já jsem tady doma...“

Měl vysokou postavu a šat spartského vojáka. Byl to důstojník, zcela nepochybně. Držel ramena vzpříma a vojácky a jeho černé oči se zabodávaly přímo do jejích, jak seděla na hradbě. Seskočila dolů, byla znatelně menší než on. Zvedla zlatavě opálenou, smutnou tvář ke Sparťanovi a vyčkávala.

„To je hezké, že jsi tu doma, a teď běž, protože tě otec nebo manžel už jistě hledá. Co to je za nápady, vysedávat tady na hradbách?“

„Je to moje město,“ opakovala zartputile, „a není mi jedno, co se tu děje. A můj otec...“ Ovšem, jistě nevěděl, kde je. Celkem ji to nezajímalo, byla dospělá už dávno a vdát se nechtěla. Představa otce, který ji hledá, byla pro ni vlastně dokonce komická. Přes vojákovu hlavu zahlédla bělostné špičky chrámů Akropole. Pousmála se, ale povšimla si, že se voják už začíná zlobit.

„Tak poslouchej,“ pronesl hrubě a popadl ji za rameno, „možná jsi to nepostřehla, ale teď jsme pány ve městě my. A sem už se trousí dělníci, včetně tvých milých spoluobčanů, protože tahle zeď se bourá.“

„Toho jsem si všimla,“ podotkla sarkasticky a odhodila si vlasy na záda.

„Proto tady teď nebudeš překážet a vrátíš se k mamince a do kuchyně, vařit a šít, jak přísluší ženě,“ řekl voják a očekával, že dívka jeho rozkaz splní. Neměla se k tomu. Namísto toho se opřela lokty o hradbu a pohlédla do hloubky.

„Proč se ty hradby bourají? Jednou je budeme potřebovat...“

„Tak poslouchej!“ rozzlobil se voják. „Něco jsem ti řekl. Jsi jenom ženská, nemáš co se ptát, beztak tomu nerozumíš. Jasně, že byste ty hradby mohli potřebovat, a třeba zase proti nám. Jednou je budete potřebovat! Jsi snad Pýthia? Athény jsou prostě a jednoduše projednou součástí peloponnéského spolku a budou dělat, co si budeme přát my.“

„Což již činí pod milým vedením třiceti tyranů,“ ušklíbla se.

Popadl ji za ruku a odtáhl ji od hradby.

„Jdeme,“ přikázal, „ raději tě odvedu sám. Tyhle řeči poslouchat nebudu a ty je nebudeš pronášet, protože jinak by tvůj pan otec mohl mít problémy.“

„Toho se nebojím!“

„Rodiče budou patrně jiného názoru. Takže... kam jdeme?“

Lehce se poohlédla, voják ji stále držel za paži.

„Na... na Akropoli,“ hlesla rychle.

„Tam ale nebydlíš!“

„Ne...“

„To je jedno.“ Otočil se na pár athénských vojáků oblečených v civilu, kteří sem přicházeli s vynucenými úsměvy na rtech: „Pokračujte v práci, pánové. A my jdeme.“

Táhl dívku za sebou dolů z hradeb. Ohlédla se. Hnědá sova se zvedla ze zdi, zakroužila jim nad hlavami a sledovala je. Vojákovi se téměř zdálo, že na něj zamrkala. Byl to samozřejmě nesmysl. Vzpurné athénské děvče klopýtalo po jeho boku s poplašeným výrazem ve tváři. Minuli několik zamračených místních občanů i spartských vojáků. Důstojník pohlédl na dívku. Něco ho nutilo promluvit.

„Nu, bránili jste se dobře. A dlouho. My si úspěch zasloužili a mohli jsme město klidně srovnat se zemí. Byli jsme vlastně velkomyslní.“ Rozohnil se, pustil její paži a rozhodil rukama. „Vy byste tak velkomyslní jistě nebyli. Naši králové...“

„Kdoví...,“ přerušila jej, „i my si zasloužili vítězství. Ale po Aigospotamoi... Není jen hrdinství velkých bitev. Je větší hrdinství a větší hrůza, když se díváš, jak v obleženém městě umírají děti hladem.“

„Taková je válka:“

„Taková je lidská nenávist a touha po moci, která ji způsobila,“ opravila ho, „naše, vaše. A lidé umírali. Co zmohou bohové, když se tady na zemi lidé nedokážou dohodnout!“

„To je rouhání!“

„Možná. Ale bohové vědí, že mám pravdu. Už nemají zájem  zasahovat do lidských konfliktů jako za dob Trójanů nebo ještě ve válce s Peršany. Vraždíme se vzájemně.“

„Jak můžeš vědět, co si myslí bohové? Nikdo to neví!“

Mlčela. Stoupali do kopce k Akropoli, po cestě lemované sochami gigantických bohů a dávných reků, a dívka sklápěla oči před lidmi, kteří je míjeli.

„Válka...,“ řekla konečně, „je strašlivá. A nikdy není vedena čestně a s rozmyslem, i když to možná nevidíte. Vždycky si odnese to cenné v člověku.“

„ Co ty o tom víš! Víc než devatenáct ti nebude, ani si nepamatuješ, jak vypadá mír. Tak to prostě chodí, muži válčí a druzí zatím hladoví.“ Zvedl hlavu a ostře se na  ni zadíval. Měl znovu pocit, že musí přerušit mlčení, ale předešla ho:

„Jak se jmenuješ, důstojníku?“

„Dioderos,“ odsekl krátce, aniž o tom přemýšlel, a položil dlaň na rukojeť meče. Zamračeně si pomyslel, že by si měli pospíšit, aby se mohl vrátit na stanoviště. „A ty, jak se jmenuješ?“ napadlo ho.

„Athéné,“ řekla a také na něj pohlédla. Rozesmál se.

„Pak ovšem chápu, že víš, co si myslí bohové. Jak tvé rodiče napadlo dát ti takové jméno?“          

„Tohle město patří Athéně,“ namítla.

„A ty snad také?“

„Možná. Ale já nejsem kněžka.“

Stáli před bílým sloupovím Athénina chrámu. Dívka zarmouceně shlédla dolů, kde se krčilo zamlklé město. Byla zvyklá na ruch řečnišť a plná hlediště divadel, která nevyprázdnila ani dlouhá válka. Co byli Sparťané ve městě, život se zastavil.

„Bylo to nádherné město. Athénino. Periklovo. Naše. A vy jste z něj udělali tohle. Zničili jste ho...zničili jsme ho,“ opravila se, „ svou nenávistí. Svou nerozvážností, hladem po moci. A já ho tolik milovala:“

„Teď už ne?“

„Teď ještě víc. Jenomže to, co je před námi, znamená konec. Ne... město stát zůstane. Ale bohové budou zapomenuti. Pár století, a na Palladu si už nikdo ani nevzpomene. Tak nějak jsem tu vždycky byla a možná budu i potom. To nevím, jak bych mohla! Lidé příliš chybují.“

Teď už nerozuměl vůbec.

„Nechápeš?“ řekla a postavila se do stínu karyatidy v průčelí chrámu. „Co mě bolí ze všeho nejvíc...Nenávist v srdcích lidí je stále silnější. Proto už jsem nemohla Athéňanům proti vám pomoci. Touha po bohatství je stále silnější a moc bohů je odčerpávána.“

Tmělo se mu před očima. Dívčiny divné řeči... Pražící slunce... Nedostatek spánku... Najednou ho roztřásla zima, sbíral síly k otázce.

„Město se vzdalo,“ pokračovala, „ a já souhlasím. Co víc jsem mohla udělat, než zabránit jeho úplné a nenapravitelné zkáze? Vy Sparťané tu věčně nezůstanete. Jenže Athény jsou už změněny... navždy.“

„Nerozumím.“

„Vážně ne? Vždyť jsem ti řekla, že tohle je mé město. A jmenuji se Athéné.“

Přes její rty přelétl úsměv, zatímco oči zůstaly vážné. Natáhla ruku, hnědá sova zakroužila mezi bělostnými sloupy a usedla jí na předloktí.

„Už nepřijdu překážet bourání hradeb. Jdi a dohlédni, aby se ta poslední tečka za starými Athénami udělala pořádně. Neboj se, nevrátím se. A ty děkuj osudu, že tě ušetří pohledu na to, jak je tvé vlastní město ničeno a srovnáváno se zemí. Já ušetřena nejsem.“

„Počkej!“ vykřikl. „Opravdu jsi nemohla Athénám pomoci k vítězství, i když jsi...“

„Bohové nejsou všemocní, Diodere. Jen takoví, jakými jim lidé dovolí být. A já jsem jenom děvče,“ řekla  Pallas Athéna jemně, sklouzla pohledem ze spartského vojáka na tiché město a zmizela.