Kronika

            Rowana seděla u stolu a nevidoucím zrakem hleděla na rozevřený pergamenový rukopis. Pero jí ztěžklo v ruce, věděla, že je nedokáže posunout ani o píď. Prohrála.

            Co jí to tenkrát řekla matka? Připadalo jí, jako by uplynulo tisíc let od okamžiku, kdy spolu stály v pracovně a vedly poslední rozhovor před matčiným odchodem do klášterního ústraní.

            „Nemysli si, dítě, že budeš šťastná jen proto, že jsi učená. Spíš naopak.“

            Tenkrát se smála těm slovům, v hlavě se jí rodil plán, jak dát svému životu smysl a proslavit se zároveň - napsat největší a nejlepší kroniku, jaká kdy existovala. Takovou, jež by se četla ještě po dlouhých staletích.

            A teď? Třicítka jí dávno minula, život odplýval do stínů a hodiny neúprosně odměřovaly ztracené roky - roky bez lásky a rodiny, strávené jen ve společnosti knih a pergamenových listů. Šťastná nebyla, ale vedla spokojený život a věděla, že po ní něco zůstane. Až donedávna.

            Ryk, který přicházel oknem do pracovny ve věži, sílil. Rowana odhodila pero, zapomínajíc, že skončila se psaním v polovině slova. Už na tom nezáleželo. Jediné, co se teď zdálo skutečné, bylo nekonečné černé vojsko pod hradbami. A čas, který se krátil.

            Ne, nebylo správné nechat obranu hradu na veliteli stráží. Kdo se jí měl ujmout, když ne ona? Snad bratrova vdova, pološílená žalem,bloudící prázdnými komnatami jako stín? Ne, byla tu jen ona, Rowana, poslední členka rodu, jejž zanedlouho smete černý příliv.

            Stáhla si šaty přes hlavu, navlékla si nohavice a tuniku a zvedla z truhlice bratrovu drátěnou košili. Podklesla pod její tíhou, ale bez váhání si ji oblékla. Kožený opasek s mečem, železné rukavice. Nakonec zdvihla přilbu s bílým chocholem obarveným krví. V té chvíli si přála být bojovnicí, ne kronikářkou.

            Nechala pergamenový svazek ležet rozevřený na stole a sešla dolů na nádvoří. Muži na hradbách, pobíhající služebnictvo, zoufale se snažící uhasit planoucí střechy hospodářských budov, velitel stráží s tváří očazenou dýmem a špinavou potem smíšeným s prachem. Ani se nepodivil jejímu odění.

            „Paní, dlouho už se neudržíme. Do večera hrad padne, jestli…“

            „Co, jestli?“ zeptala se klidným hlasem,protože své rozhodnutí už učinila.

            „Vyjednávání je poslední naší nadějí, paní. Když se vzdáme, snad nás ušetří.“

            Pohnula rameny ve snaze ulehčit jim od nezvyklé tíže výzbroje. „Nebuď blázen. Pobijí nás tak jako tak, nebo nás odvlečou do otroctví, jako ty stovky lidí před námi.“ Odmlčela se.  „Chci bratrova koně a patnáct nejstatečnějších mužů.“

„Paní, ty přece nejsi bojovnice!“

Narovnala se, usazujíc si na hlavu přilbu padlého. „Po smrti svého bratra jsem poslední z Norlingenů. Můj rod se nikdy neposkvrnil zbabělostí - ani já nezemřu jako zbabělec.“

            Víc neřekla, dokud se neocitla v sedle bratrova válečného oře. Znal ji stejně dobře jako svého pána a poslechl stisk jejích stehen. Vytasila meč, zvedla paži.

            „Spusťte most! Výpad!“

            Ve stejné chvíli hořící smola z nepřátelského katapultu zasáhla střechu věže. Krovy vzplály, žhavé jiskry a oharky se snášely do pracovny. Jeden z nich dopadl i na rozevřené listy knihy, jež měla být největší kronikou, jaká kdy existovala.

            Nerozhořela se jasným plamenem, spíše jen doutnala a stravovala se nenasytným žárem po způsobu pergamenů. Teprve když prohořely nosné trámy střechy a trosky s třeskem dopadly do místnosti, zmizela kronika v nekonečném moři ohně.

            O posledním boji Rowany z Norlingenu se však na hradech a u ohňů zpívalo ještě tisíc let.