Somma

 I.

Jakmile jsem zaslechl přibližující se štěkot minometů, nechal jsem zamotané dráty spojovací techniky svému osudu a bez váhání jsem sebou pleskl do bahna. V noci sprchlo, a vodou odplavená hlína vnikla i pod přístřešek a pod krytou část zákopu chránící telegraf, podepřenou dřevěnými výztuhami. Všude kolem ní jsme čvachtali po kotníky v blátivé kaši.

Vzduch naplnilo nervydrásající hvízdání, jež už jsme znali až příliš dobře, a donutilo mě zabořit tvář do rozmáčené země a hlavu si zakrýt v podvědomém gestu rukama. Kdyby nás zasáhli, nepomohlo by to. Pomáhalo jediné: modlit se. A tak jsem se modlil celé ty nekonečné vteřiny, než zákopem otřásla detonace a tlaková vlna mi na záda shodila voskované plátno přístřešku. Blízko. Tentokrát to bylo hodně blízko…

Na okamžik se rozhostilo ticho, přes látku, jež mě zakrývala, zněl i křik raněných tlumeně a neskutečně. Pomaličku jsem se vyhrabal na všechny čtyři a loktem se pokusil nadzvednout dusivou clonu zborcené stříšky. Začvachtaly váhavé kroky: někdo mi pomáhal zvenčí.

„Jste v pořádku?“ zeptal se neznámý hlas, jenž vzápětí, když muž nadzvedl látku a spatřil na zabahněné uniformě distinkce, dodal váhavě: „…pane podporučíku?“

Obličej měl špinavý a unavený a zpod přilby mu splývaly černé vlasy, o něco delší, než se na britského vojáka slušelo. Měl výložky seržanta – a nepatřil k našim, ale k hampshirským střelcům. Při prvním pohledu jsem si všiml i takového detailu, jako byl cár látky, jenž si omotal kolem pravé dlaně, v níž svíral okraj plátna, zatímco druhou mi podával, aby mi pomohl vstát.

„Děkuju vám,“ přijal jsem nabízenou ruku a zvedl se, obhlížeje tu spoušť. Do změti drátů, s nimiž jsem se snažil poradit si předtím, přibyla přetrhaná lana, pruhy plátna a spousta dřevěných odštěpků.

„Měl jsem se vám hlásit,“ pravil hampshirský, který sledoval můj pohled. „Tedy, možná ne přímo vám… Řekli nám, ať si najdeme nějakého důstojníka, ale než se nám to povedlo, začalo bombardování… Náš oddíl byl úplně rozmetaný před deseti dny, takže nás, co jsme zbyli, poslali, ať podpoříme vaše muže. Přivedl jsem dvanáct vojáků z osmého pluku hampshirkých střelců, pane podporučíku. Já jsem seržant Keenu MacAlaure.“

Zvláštní; nepřipadalo mi, že by hovořil s akcentem typickým pro Skoty, i když jsem něco cizího v jeho výslovnosti shledával. Zaplašil jsem tu myšlenku, která jako by přišla z mého předchozího života, kdy jsem nevěděl nic o bahně, špíně a všudypřítomném hmyzu, a mou hlavní starostí bylo, jak uspěju v hledání zaměstnání a kam se půjdeme projít s Edith, až padne soumrak.

„Podporučík Ronald Tolkien,“ řekl jsem a trhnutím jsem odhodil do bláta zbytky zničené stříšky a třísek. Technika, zdá se, přežila. Chvíli bylo ticho, ozvuky řídké střelby zněly z dálky, poblíž se dokonce odvážili proběhnout sanitáři s červeným křížem na upatlaném bílém oděvu a nosítky. Pak v blátě zapleskaly první kapky deště z nízkých mraků. Jako by i je poranily miny, které jimi prolétly na cestě od nepřítele k nám, nebo se jim chtělo plakat nad tou spouští, jako se kolikrát chtělo mně. Zvlášť po tom dopise, který mi poslal Smith. Připadalo mi, že se sám svět chvěje v základech, a já už nikdy nespatřím ani své přátele ani ženu, s níž jsem byl tak krátce.

„Můžu vám nějak pomoci, pane podporučíku?“

Vzhlédl jsem a poprvé jsem si uvědomil, jakou podivnou barvu mají oči mého společníka, jediná část jeho obličeje, jež vypadala opravdu živá. Stříbřitě šedé, jako by je někdo odlil z měsíčního svitu.

„Ronalde,“ opravil jsem ho bezmyšlenkovitě a sám se nad tím zarazil. Byl jsem zvyklý udržovat si odstup od většiny mužů, s nimiž jsem se setkal v téhle válce, vlastně i od většiny lidí, které jsem poznal za celý svůj život, vyjma nejbližších přátel. Většina mě oslovovala příjmením, nebo hodností. Tak proč…

„To budete laskav,“ zahnal jsem ty nesmyslné úvahy. Samota a obavy na mě tlačily, i kdybych si to nechtěl přiznat, nejspíš proto jsem se snažil nalézt alespoň stín něčeho blízkého, oč bych se mohl opřít. Nebo někoho. Společně jsme vymotali plátno i lana, jež ho předtím držela na nyní zhroucených tyčích, a postavili přístřešek nanovo, jak jen to z poškozeného materiálu šlo. Než jsme práci dokončili, lilo jako z konve, šikmé provazce vody vnikaly do kryté části zákopu a telegraf, telefon i dráty se koupaly ve špinavých kalužích.

Minomety z druhé strany země nikoho se odmlčely, jak na krajinu začal padat soumrak. Možná teď budeme mít chvíli pokoj, a já získám nějaký čas, abych vyzkoušel, jak moc déšť a otřesy země ublížily technice. Obešel jsem zákop, abych při té příležitosti dokázal nahlásit ztráty našeho oddílu, a pak se mi k mému velkému překvapení skutečně podařilo navázat spojení s velitelstvím. Z toho, co mi řekli, to vypadalo, že noc by měla být klidná. Němci už byli nejspíš taky unavení.

Když jsem ukončil spojení, unaveně jsem se zhroutil do bláta a z náprsní kapsy vyštrachal cigaretu. Pokud to šlo, dával jsem přednost dýmce, ale ta až příliš patřila k příjemným podvečerům u krbu někde daleko odsud, takže jsem musel vzít zavděk tím, co bylo. Nabídl jsem i hampshirskému seržantovi, ale odmítl.

„Děkuju vám, Ronalde, ale nekouřím,“ řekl mi jenom a zády se opřel o rozbahněný svah zákopu. Zůstal se mnou pod stříškou, nezalezl hlouběji pod dřevěné výztuhy, kde se před deštěm choulili ostatní vojáci.

„Jak to můžete v tomhle pekle vydržet bez kouření?“ podivil jsem se bezmyšlenkovitě. Pokrčil rameny.

„Tohle peklo je přesně to, co zasluhuji,“ zamumlal tak tiše, že jsem si nebyl jist, zda to opravdu řekl. „Nepotřebuju hledat útěchu v kouři,“ pokračoval hlasitěji. „A když umřu, nikdo pro mě plakat nebude.“

„Nemáte rodinu?“ zeptal jsem se.

MacAlaure zavrtěl hlavou.

„Všichni mí blízcí jsou mrtví – nebo na mě už dávno zapomněli.“ Vzhlédl, upřel na mě ty podivné stříbřité oči.

„A vy? Jste mladý – máte rodiče?“

Mladý… On mi nepřipadal o moc starší, než jsem byl sám, možná jen ta únava v jeho pohledu mě mátla.

„Mám bratra,“ řekl jsem. „Nevím, co s ním je, odešel na frontu ještě dřív, než já, ale podle zpráv, co jsem dostal, je snad živ... A manželku, Edith. Vzali jsme se na jaře…“ Aniž jsem o tom přemýšlel, mé ruce se daly do pohybu a ze záňadří vytáhly tolik ochraňovanou fotografii. „Je překrásná, jako… jako víla…“

MacAlaure beze slova hleděl na pomačkanou fotku, z níž se usmívala Její tvář, Její oči, Její ústa… Strašně se mi chtělo zase ji spatřit… A ačkoliv se výraz mého společníka nezměnil, měl jsem pocit, jako by se v něm najednou něco zlomilo. Když jsem se na něj podíval pečlivěji, spatřil jsem na jeho líci mokrou stopu, a nebyl si jist, zda je to kapka deště nebo slza.

„Překrásná,“ řekl vzdáleným hlasem, v němž se chvělo něco jako… vzpomínka?

Pak jsme seděli vedle sebe mlčky, naslouchali vzdálené střelbě a bubnování deště, až se docela setmělo a padla noc.

II.

Až do svítání panoval téměř ničím nerušený klid, a tak jsem spal, poprvé po dlouhé době, posilujícím spánkem. Měl jsem sen.

Stál jsem mezi stromy na okraji mýtinky zarostlé bolehlavem, a mezi květy tančila moje Edith v dlouhých, soumračně modrých šatech. Vlasy měla rozpuštěné a měsíční světlo se jí v nich odráželo a stříbřilo její hladkou tvář. Udělal jsem krok vpřed, otevřel jsem ústa, abych na ni zavolal, ale přes rty mi nevyšla ani hláska. Zastavila se, ohlédla, a v tu chvíli jsem pochopil, že to ve skutečnosti není moje žena.

Vidina se změnila. Stromy zmizely kdesi v dálce, a v šedé předjitřní chvíli přede mnou ve svitu hvězd zazářilo bílé město na vrcholku uprostřed kruhu hor. Hradby byly obsypány tmavými postavami, vzhlížejícími k východu. Ale nebyl to východ, co zrudlo šarlatem. Od severu se rozlehl hrom mnohonásobnou ozvěnou, již odrazily skály, a hvězdy na temném nebi překryla planoucí těla draků, řvoucích v předtuše boje…

Probudilo mě řinčení polního telefonu a blížící se střelba. S očima ještě zalepenýma spánkem jsem hmátl po sluchátku, v němž jenom slabě chrastilo a hlas na druhé straně byl natolik nezřetelný, že se mu téměř nedalo rozumět. Nakonec jsem pochopil, že se očekává německý útok. A jakmile dostaneme posily, půjdeme na zteč zase my…

Seržant MacAlaure, jehož rovněž zburcovalo zařinčení, se na můj pokyn vydal vzbudit ostatní vojáky, a já jsem vyhlédl do nevlídného dne venku. Nevlídného, a možná posledního. Kulka si nevybírá… Právě svítalo, a ranní chlad pronikal pod kůži. Zbývaly poslední minuty, možná hodina, než se vzduch nad námi zase zaplní minami a střelami z automatických zbraní.

Rozhodl jsem se využít toho váhajícího času. Vytáhl jsem z kapsy zápisník a tužku, napsal dopisy Edith a bratrovi, a pak jsem začal zapisovat svůj sen. Nebylo to poprvé, co jsem spatřil ono město v kruhu hor, nebylo to poprvé, co jsem viděl draky v šerém světle svítání, a věděl jsem, co bude dál, až se vrhnou mezi bílé budovy na kopci. Najednou jsem nechtěl, jestli má být tohle poslední den, aby příběh toho města zůstal bez zaznamenání. Ani jsem nevěděl proč.

Nevšiml jsem si, kdy se seržant vrátil. Přišel velmi tiše, zvuk jeho kroků snad přehlušilo vytrvalé šumění deště a palba někde na východě. Zůstal nade mnou stát, jako by čekal, co bude dál.

„Jste spisovatel?“ zeptal se, když jsem k němu vzhlédl.

„Nejsem,“ spěšně jsem dokončil posledních pár písmen a zastrčil notes do vnitřní kapsy uniformy. „Jsem lingvista. Studoval jsem střední angličtinu,“ dodal jsem, jako by ho to mohlo zajímat. Na chvilku jsem se zamyslel, nevěda, zda pokračovat. „Možná vám to bude připadat směšné, Keenu,“ rozhodl jsem se konečně, „ale zdál se mi sen. Už potřetí po sobě. Chtěl jsem ho zapsat, pro všechny případy.“

„Sen?“ sedl si vedle mne. Ani jsem nevěděl proč, ale prostě jsem mu vyložil celý ten příběh: o mladém muži, který přišel varovat skryté město, a o dracích a stvůrách ohně, co ho pohřbí v sutinách. O Edith na pasece plné bolehlavů. O veliké vlně, jež pohltila ostrov Atlantidu a pronásledovala mě od dětství.

Nesmál se. Naopak.

V jeho pohledu byl… šok? zděšení? nevěřící úžas?

„Vy… vidíte?“ zamumlal nezřetelně. „Opravdu vidíte? Pak chápu, že její prapravnučka vám byla souzena…“ A pohřbil tvář v dlaních.

„Co vidím?“ přeptal jsem se. Měl jsem pocit, že snad blouzním. Buď já, nebo on. Byly to přece jenom sny, nic víc…

V té chvíli nablízku zaštěkal minomet a ani ne sto metrů vpravo od nás do vzduchu vyletěl oblak bahna zdviženého rudým zábleskem ohně.

„Já vím, o čem se vám zdá, protože je to i v mé paměti,“ řekl pomalu, když palba na okamžik utichla. „Věci, které by neměly být zapomenuty… Nesmíte tady umřít, Ronalde. Ve vás by svět ztratil víc, než jen…“

Ostré zahvízdání přerušilo jeho slova. Zapadli jsme pod dřevěné výztuhy krytu, výbuch vmetl do zákopu mokrou hlínu. Zapomněl jsem na náš rozhovor a vrhl se k přístrojům, abych zavolal velitelství.

Už věděli, že jsme pod palbou. Neútočit, neustupovat, čekat na posily… Z našeho zákopu i z těch napravo i nalevo od nás zazněla střelba, jež opětovala jejich, a peklo bylo zpátky. Oheň a voda, spršky hlíny, šrapnely vybuchlých min, krev… A nelze uniknout…

Ani jsem si neuvědomil, co se vlastně stalo.

Najednou jsem ležel v bahně a čísi tělo mě tisklo k zemi. Slyšel jsem křik a praskání výdřevy, do níž se zabodaly ostré střepy vybuchlé miny. Něco teplého mi steklo zezadu po krku. Bolest jsem necítil, takže ta krev nemohla být moje. Když jsem se vzpamatoval z ohlušení výbuchem a nadzvedl se, cizí tělo ze mě sklouzlo na zem do kaluží, a s ním dlouhé třísky, jež se odštípaly z trámů nad námi. Voskované plátno bylo znovu na zemi a částečně zakrývalo zraněného.

Posadil jsem se a opatrně ho otočil, odstrkávaje látku. Přilba mu spadla a černé prameny vlasů se přilepily k mokrému čelu. Dýchal přerývaně; střepy vybuchlé miny se mu zasekaly do levého ramene, paže a boku. Střepy, které zachytil vlastním tělem, protože jinak by zasáhly mě, který jsem byl výbuchu blíž.

„Sanita!“ křikl jsem v panice. Už jsem viděl hodně ran a hodně krve, abych dokázal poznat, jaký druh zranění je tohle. Přesto jsem věděl, že se musím pokusit. Zachránit ho, jestli k zachránění je…

MacAlaure pootevřel stříbrem prozářené oči a po jeho rtech přeběhl křečovitý úsměv.

„Ještě se sejdeme, než přijde konec,“ zašeptal zřetelně. „Vím to.“

Jeho pravice nahmatala moji ruku, sevřela ji, pod mým dotykem se z ní svezl špinavý obvaz a já jsem spatřil okrouhlou, zarudlou, docela čerstvou spáleninu na jeho dlani.

Elen kaluva tielyanna. Kéž tě chrání Valar pod péčí Jednoho,“ zamumlal ještě jednou, tentokrát tak potichu, že se mi to možná jenom zdálo, a omdlel. 

III.

O tři týdny později jsem ležel ve vojenském lazaretu v Le Touquet a svět se mi rozmazával v oparu horečky. Léky, které jsem dostával, dvakrát nezabíraly, a začalo se mluvit o tom, že mě pošlou zpátky do Anglie.

Špitál byl plný takových, jako jsem byl já. Horečka ze špíny, přenášená všudypřítomným hmyzem. Zbytek osazenstva tvořili ranění, které sem převáželi z lazaretů blíž k frontě. Každým dnem další a další. Mnozí také mizeli a nevraceli se, leda jako lhostejné jméno s datem úmrtí ve starých novinách, které jsem četl, pokud mi bylo zrovna lépe. Noviny a dopisy, to bylo všechno, co se tady dalo ke čtení sehnat. Z obojího mi často bylo do pláče, za každým slovem se mi rýsovaly ostnaté dráty, rozrytá zem a nafouklé mrtvoly koní a lidí, o nichž jsem doufal, že je neznám.

Jedinou útěchou byly vzkazy od Edith.

A také zápisník s odřenými deskami a oslíma ušima, v němž se začalo rodit něco jako... mytologie. Psal jsem, abych zapomněl na tvrdou realitu války, na spolupacienta, který na sousedním lůžku jedním dechem proklínal von Gallwitze, Haiga i všechny krále světa, na Roba, pro něhož už trápení tohoto světa skončilo, a na ty ostatní, kteří mohli padnout už zítra, na všudypřítomnou smrt, jež si právě odvedla dalšího z těch, kdo tu leželi, a uvolnila lůžko napříč proti mě.

Přivezli ho pozdě večer, kdy jsem zase nemohl spát a převaloval se pod hrubou přikrývkou chvíli v zimnici, chvíli zalitý potem.

„Jestli chytne tu horečku od těchhle ostatních, nepřežije to.“ Tlumený mužský hlas; někoho sem vnášeli na nosítkách: další bezvládné, rozbité tělo, jež nahradilo toho pohřbeného dnes odpoledne.

„Jinde místo není.“ Milosrdná sestra, ta starší, s ostrým bretaňským přízvukem a mozolnatýma rukama. Světlo lampy se odrazilo na tváři raněného, když ho ukládali, ale hned nato ji zase utopily stíny, dřív, než jsem zvedl těžkou hlavu, abych si ho prohlédl. „Tomu už beztak pomůže jenom Bůh. Celý hoří.“

„Sázeli se, že nepřežije do večera,“ namítl druhý muž, který předtím spolu s tím prvním držel nosítka. „A podívejte se na něj: schytal to před třemi nedělemi...“

Jeptiščinu odpověď jsem neslyšel. Světlo se vzdálilo a ticho už zase rušil jen hlasitý dech pacientů a něčí přerývané sténání. Nakonec se mi konečně podařilo usnout a spát skoro celý zbytek noci beze snů.

Ráno jsem se cítil o něco lépe, s přemáháním jsem do sebe dostal trochu vlažné kaše uvařené kdo ví z čeho a pak si vzpomněl, že v noci někoho přivezli.

Ležel tu stále: na lůžku napříč proti mě, s hlavou podepřenou o slamník a stočenou přikrývku, aby se mu lépe dýchalo. Vlasy, černé a o něco delší, než se na britského vojáka slušelo, se mu lepily ke zpocenému čelu, rysy bledého - téměř do modra - obličeje se zaostřily a kosti vystoupily – a přesto jsem ho poznal. Nejspíš podle očí, které, třebaže zakalené horečkou, neztratily nic ze své barvy měsíčního paprsku za úplňkové noci, a ve strhané tváři vypadaly ještě větší než tehdy.

„Keenu?“ posadil jsem se na posteli a přitáhl si přikrývku, jak mě roztřásla zima. „Jste to opravdu vy?“

„Řekl jsem vám, že se ještě setkáme, pane podporučíku,“ v jeho slabém hlase jsem ke svému úžasu rozeznal jakési pobavení. „Než přijde konec,“ dodal, „můj, protože váš je ještě daleko... A vy za sebou necháte velké dílo, ne spoušť jako já, a děti a vnuky, protože její rod nikdy nevymře.“ Sípavě se nadechl. Blouznil. Musel blouznit, protože člověk při zdravém rozumu a tvrdé paměti takové věci neříká.

Pak přišla sestra Jeanne s francouzským lékařem, aby mu vyměnili obvazy, a během toho musel upadnout do bezvědomí, protože pak ležel se zavřenýma očima po celý zbytek dne. Nazítří byla neděle a do lazaretu přišel kromě místního, anglikánského duchovního ještě kněz z vesnice, katolík. Snažil jsem se modlit ještě vroucněji než obvykle, za sebe, svou rodinu a přátele, a nejvíc za seržanta MacAlaureho, který mi zachránil život a teď ležel proti mě na špinavém lůžku polní nemocnice ve zdlouhavém martyriu umírání.

Odpoledne jsem si v dece sedl němu a četl mu své zápisky, a ani jedna ze sester se neodvážila zahnat mě zpátky do postele. Oči mu zjasněly, když jsem recitoval, jako severský skald, řádek po řádku, takže mi připadalo, že je mu lépe. Nakonec jsem se odmlčel, abych se napil, a když jsem odkládal hrnek, z ničeho nic jsem zaslechl, jak MacAlaure tiše přednáší dál, od místa, kde jsem skončil, oči má zavřené a hlavu zvrácenou nazad. Má vlastní slova, která jsem dosud nestačil napsat a žila jen v mých představách, se chvěla ve vzduchu mezi námi.

„A když Vingilot poprvé vyplul do nebeských moří, vznesl se neočekávaně, třpytivý a jasný; lid Středozemě jej z dálky pozoroval a žasl. Přijali jej jako znamení a nazvali jej Gil-Estel, Hvězda velké naděje...“

Zmlkl, nadzvedl víčka a dodal šeptem, jako by sám k sobě:

„Ano, bratře, to silmaril září v západním nebi...“

Ten den už nepronesl ani slovo.

IV.

Dojem, že se někde poblíž mě pohnul vzduch, mě vzbudil uprostřed další noci plné horečnatých snů. Vzápětí se dostavil další, jiný pocit: něco – nebo někdo – bylo pryč. Posadil jsem se na lůžku a zamžoural do šera. Hvězdy nahlížely špinavým oknem do místnosti a v jejich světle jsem spatřil, že postel napříč přes uličku proti mě je prázdná.

Na okamžik se ve mně zastavilo srdce.

Pak, hnán nevysvětlitelným nutkáním, o němž jsem neměl čas přemýšlet, jsem se zvedl, deku si přehodil přes ramena a bos vyšel do chodby. Zela prázdnotou; kamenné zdi studily, vlhký vzduch se ledově lepil na kůži a chladil mi čelo. Vydal jsem se ven, k pootevřeným dveřím, které vedly do světa za lazaretem.

Noc byla jasná, studená, vítr odvál dešťové mraky a v bezměsíčné obloze se leskly myriády nebeských světel. Jen při zemi, jak se mi zdálo, že držel mlžný opar, v němž jsem se brodil po kolena a který napůl zakrýval postavu klečící na zemi pod starým jasanem.

Keenu MacAlaure zpíval; tichounce,  vyčerpaným hlasem, ale čistě a zřetelně, v jazyce, který jsem nikdy předtím neslyšel, ale přesto se mi zdálo, že rozumím. Z mlhy a tmy kolem se nořily obrazy věcí dávných a vzdálených: vysoké bílé věže stvořené z mraků a oparu, postavy dávných hrdinů a stínoví koně, ženoucí se do útoku, stvůry, jaké náš svět neznal a nepozná, stromy planoucí světlem slunce a měsíce. MacAlaure zpíval, opíraje se dlaněmi o mokrou zem, protože stát či jenom napřímit se neměl sílu, svou poslední píseň na této zemi, zpíval, a svět kolem něj mizel v chuchvalcích mlhy a představ.

Hvězdy zářily jasně a nevinně, a najednou mě ovládl pocit, že se jedna z nich přibližuje a klesá blíž k nám, mezi spící domy a pole kolem Le Touquet, nabývá tvaru připomínajícího stříbrnou labuť s roztaženými křídly... ne, loď s labutí šíjí a napjatými plachtami. Na přídi stál muž s vlajícími plavě zlatými vlasy a na čele mu planul klenot tak překrásný a jasný, že mi připadalo, jako by svou září zaléval celé okolí a plnil je mihotavým světlem.

Loď – labuť přistála do stříbrného oblaku mlhy, a MacAlaure se zvedl, ztěžka se opíraje rukou o kmen stromu, na roztřesené nohy.

Aiya,“ zašeptal téměř neslyšně. „Aiya Earendil Elenion Ancalima...

Všechno strnulo okamžikem očekávání, vítr se utišil a kotouče oparu vznášející se nad studenou zemí znehybněly.

Pak námořník seskočil z paluby hvězdné lodi, až se stříbrná mlha rozstříkla kolem a zavířila, udělal několik rázných kroků a zvedl ze země, kam znovu klesl na všechny čtyři, seržanta Keenu MacAlaureho... který už vůbec seržantem MacAlaurem nebyl.

Raněný minstrel se pokusil něco říci, slovo, možná větu, ale nedokázal to. Hvězdný kapitán ho podepřel, silnou paži mu položil kolem pasu.

„Poslali mě, abych tě vzal domů, Kánafinwe Makalaure,“ řekl, „protože žádný trest není nekonečný a každý má právo na odpuštění a uzdravení.“

Slovům jsem nerozuměl, ale v srdci jsem znal každé v nich. Díval jsem se, jak námořník nese pěvce na palubu lodi a otáčí se, předtím, než se koráb znovu vznese, čelem ke mně a sklání zlatou hlavu v krátkém bezhlesém pozdravu.

 

V.

Zpráva v novinách, které jsem dostal o několik dní později už na lodi přes Kanál, hovořila o tom, že seržant Keenu MacAlaure zemřel v noci z neděle na pondělí, a já jsem nikdy s nikým nepromluvil o hvězdné lodi, jež před mými zraky odplula nočním nebem na Západ, odvážejíc z Bližších zemí posledního z Feanorových synů.

Nikdy jsem s nikým nepromluvil ani o silné knize v červených deskách popsané drobnými písmeny od první do poslední strany, kterou jsem toho rána našel na stolku vedle svého lůžka.