Špinavá práce pro vlkodlaka

 

Godric´s Hollow, Wales, 7. listopadu 1981

 

...prach jsi a v prach se obrátíš...

...neboť já jsem spasení a život; kdo ve mě věří, i kdyby zemřel, bude žít věčně...

Pršelo.

Smuteční hosté v promoklých pláštích a kloboucích se trousili ven branou ozdobenou vybledlým nápisem Pokoj vám a jen někteří věnovali druhý pohled mladému muži stojícímu nad čerstvým hrobem pokrytým věnci a květinami. Poslední se k odchodu otočily dvě ženy, ta starší mu krátce stiskla rameno, ale žádná z nich nepromluvila. Nezdálo se, že by si toho všiml. Nezdálo se ani, že by vnímal déšť lepící mu k čelu vlasy a probíjející se až na kůži.

Prostě stál a díval se.

 -----

Londýn, květen 1980: o osmnáct měsíců dříve

 

„Takže říkáš, že připadají v úvahu jen tyhle dvě rodiny?“

Vzduch v temném sklepě byl plný zatuchliny a vlhkosti, tu a tam ze stopu spadla kapka a roztříštila se na podlaze a pochodeň, osvětlující úzký obličej mluvícího, do něj vrhala dlouhé a temné stíny, jež tvář připodobnily hadí hlavě. Obličej druhého se naproti tomu zcela ztrácel ve stínech pod kápí staženou do čela.

„O nikom jiném se nám nepodařilo zjistit, že by čekal dítě na konci července. Můj zdroj od svatého Munga se alespoň zapřísahal, že nikdo další to být nemůže. A ani tak není jisté, zda se ty děti opravdu narodí ve správném termínu... Leda by se to proroctví týkalo nějakých mudlů, můj lorde... Pak bychom...“

„Málo pravděpodobné.“ Sedící se vztyčil, přešel místností, zatímco druhý, ten s kápí, ho sledoval pohledem. Rozhostilo se ticho rušené jenom nepravidelnými kroky, škrabáním krysy někde ve stínech a kapáním vysrážené vlhkosti ze stěn.

„Mám pocit, Malfoyi, že jsi s oběma těmi páry chodil do školy, není-liž pravda? Co je to za lidi?“

„Oba Longbottomovi absolvovali rok přede mnou, pane. Jsou z kouzelnických rodin, ona byla za svobodna Crouchová... Říká se, že jestli se věci budou vyvíjet, jak se vyvíjejí, on by se brzy mohl stát vedoucím nějakého oddělení na ministerstvu – je to bystrozor, velice schopný, už dostal pár našich.“

„A ti Potterovi?“

„Potter se oženil s mizernou mudlovskou šmejdkou, takovou nanicovatou zrzkou ze svého ročníku, její jméno už jsem zapomněl. Jsou o pár let mladší než já. Pochybuji, že by to mohlo být jejich dítě, s takovou nečistou krví...“

Muž s hadí tváří mluvícího zarazil netrpělivým gestem a zastavil se na dlouho zády k němu. Když se konečně otočil, oči mu plály rudě jako vampýrovi a bledé líce znachověly v záři mihotavého plamene.

„Můžeš získat někoho, kdo by k těm Potterovým měl blízko? Budeme potřebovat zprávy a později možná i nějakou pomoc.“

„K Potterovým?“ přeptal se muž v kápi nejistě.

„Tos mě neslyšel?“ Otázka zněla jako zasyčení a oslovený vyděšeně couvl k vlhké zdi. „O Longbottomy už... bude postaráno. Nuže?“

„To bude těžké, můj pane... Je jenom málo lidí, jimž důvěřují... Více se stýkají jenom s jeho přáteli ze školy... S kým se přátelila ona, to vůbec nevím.“

„Takže bude třeba vysvětlit někomu z nich, že potřebujeme, aby nám podali pomocnou ruku...“ Úšklebek na bezkrevných rtech působil skutečně strašidelně. „Je tam nějaká rozumná možnost?“

„Jeho nejbližší kamarád by byl nejlepší volba, protože mu bezmezně důvěřuje, ale bojím se, že je téměř vyloučené, že bychom ho získali.“ Na rychlý pohled rudookého spěšně pokračoval s pokrčením ramen. „Je to totiž ten Black.“

Skandál s dědicem jedné z nejstarších kouzelnických rodin byl před několika lety natolik známou aférou, že nebylo třeba říkat více. Že se Malfoyova rodina s Blackovými i předtím nezřídka stýkala při společenských příležitostech, se také rozumělo samo sebou, takže už dlouho před vyvrcholením rodinného konfliktu bylo jasné, že v domě na Grimmauldově náměstí není zdaleka vše, jak by být mělo. Nakonec se ukázalo, že je nejstarší syn a dědic nejenom svéhlavý drzoun, který jedinou oslavu nenechá bez proběhnout bez výtržností, ale navíc ještě odrodilec paktující se s nečistokrevnými šmejdy. Tady bylo téměř jisté, že nelze uspět. Mladý Black odešel z domova ještě nezletilý a hodně ve zlém a několikrát dal veřejně najevo, že s temnými uměními nechce mít nic společného ani v nejmenším.

„A dál?“ zeptal se muž s hadí tváří.

„Pak se kolem nich motal ještě další, taková mrňavá zbabělá krysa. Kdo ví, proč ho trpěli – nejspíš potřebovali nějakého obdivovatele. Toho by stačilo trochu postrašit, aby skákal, jak budeme pískat... Pravda, rozumu ani schopností příliš nepobral, ale nemůžeme chtít všechno. Jeho jméno jsem zapomněl, ale někdo by si jistě vzpomněl...“

„Mrňavých zbabělých krys máme dost. Potřebujeme někoho schopného, kdo by jednal z vlastní vůle a nenechal se odhalit, pokud ho postraší zase druhá strana. Ten Potter není úplný blbec...“

„Měli ještě jednoho kamaráda, nevím, co si o něm myslet. Věčně nemocný, trochu knihomol, jak se s těmi blázny dal dohromady, vážně nechápu, ale věřím, že schopností měl dost. Jmenoval se Lupin.“

„Lupin... To mi něco říká. Nebyla Wilkesova sestra vdaná za nějakého Lupina?“

„To snad je jeho matka, můj pane. Ale nevím to jistě...“

„Zeptej se Wilkese. Jestli je to jeho synovec, bude mu věřit, a pořád lepší knihomol než nějaký neschopný zbabělec. Aspoň ho nebudou podezírat. Zkoušet toho Blacka je jenom ztráta času, a já chci mít v ruce trumfy co nejdřív. Teď jdi a neopovažuj se zklamat...“

 -----

 „Lupin?“ vyjevil se Robert Wilkes, když ho mladý Malfoy zastavil na chodbě ministerstva kouzel o dva dny později. Pak se s bázlivým výrazem ohlédl a zatáhl Lucia do své kanceláře. Za oknem zpívali ptáci a svítilo slunce, jako by se nenacházeli padesát stop pod povrchem zemským. Wilkes přirazil okenice a teprve potom zapadl do křesla.

„To je šílené... Sestru jsem naposled viděl na pohřbu jejího muže. Zatraceně, byl to bystrozor, naši ho zabili, když velel nějaké akci na osvobození bůhvíjakých šmejdů, které jsme měli v práci. Musíš se pamatovat, před dvěma lety toho byly plné noviny. Dostal posmrtně Merlinův řád druhé třídy...“

„To byl tvůj švagr?“ Malfoy si na ten případ samo sebou vzpomínal. Mluvilo se o bezpříkladném hrdinství, protože při akci bylo z rukou přívrženců Pána zla vysvobozeno osm mudlovských šmejdů a mudlů, kteří s nimi byli příbuzní. Tohle se ovšem nevyvíjelo dobře. Jestli otce toho kluka zabili při akci Smrtijedi, nevypadalo to s šancemi na jeho získání nijak růžově.

„K čertu, vůbec jsme se nestýkali!“ vyjel na něj Wilkes vztekle.

„Tvůj syn chodil s tím mladým Lupinem do ročníku, nemám pravdu? Proč se tak rozčiluješ?“

„Já se nimi nechci nic mít!“

„Tohle je přímý příkaz Pána, tak se vzpamatuj, Wilkesi! Nemůžeš toho svého kluka poslat, ať se s tím Lupinem spojí, když se znali?“

„Nic nechápeš, Malfoyi,“ zavrčel Wilkes. „S mladým Lupinem jsem patnáct let nemluvil, a nejlepší by bylo, kdyby to tak zůstalo.“

„My ho potřebujeme, pitomče,“ neovládl už se ani jinak vždycky chladný Malfoy. „Potřebujeme ho, abychom se dostali na zoubek tomu Potterovi...“

„Tak dobře. Jak chceš, poslouchej. Ten harant mé bláznivé sestry se jako děcko nakazil lykantropií, a ti dva hlupáci jeho rodiče ho nenechali utratit, jak by to udělal každý normální člověk. Je to zatracený vlkodlak!“ Wilkes vyskočil z křesla, prudce přešel k oknu a znovu rozrazil okenice, jako by měl pocit, že se mu nedostává vzduchu. Dovnitř zase vnikl sladký ptačí zpěv těch iluzí venku. „Nechci s ním mít nic společného. Nic, rozumíš? Vlkodlakům se nedá věřit a Jennifer je blázen, když klukovi dovolila žít a dokonce se vzdělávat jako normálnímu dítěti!“

Vlkodlakům se nedá věřit...

Vlkodlaci nevědí, co je vděčnost...

Vlkodlakům jde jenom o moc...

A o přežití.

„To je báječné!“ Malfoyovi se na rtech usadil téměř blažený výraz. „Proč jsme tohle nevěděli dřív? Vždyť my ho takhle máme v hrsti...“

„Cože?“ Robert Wilkes se odvrátil od okna. „Vůbec ti nerozumím...“

„Jsi takový hlupák, nebo to jenom tak děláš?“ Malfoy si zamnul ruce, potom se dlaněmi opřel o opěradlo křesla a naklonil se ke svému druhovi: „Teď dobře poslouchej. Bál jsem se, že nás mladý Lupin nebude poslouchat, protože Smrtijedi zabili jeho otce. Ale vlkodlak nezná žádné příbuzenské ani přátelské vazby, a jestli se tenhle s někým jakoby sblížil, musí být opravdu dobrý herec... Mě kupříkladu ani nenapadlo... Máme ho v hrsti...“ zopakoval spokojeně. „Stačí mu slíbit pomoc, ochranu – jak si myslíš, že se asi vlkodlakovi hledá zaměstnání a místo ve společnosti? – a pokud to nezabere, trošku mu zahrozit... Udělá, co budeme chtít. Špinavá práce pro vlkodlaka...“

„Malfoyi, tys mě neposlouchal,“ utrhl se na něj Wilkes. „Ten kluk může být vlkodlak, ale pitomý není. Nemluvil jsem s ním patnáct let, opakuju ti, patnáct let, protože jsem se stejně jako moji rodiče rozhodl nemít s takovou stvůrou nic společného. Jeho sestra nás naposled navštívila, když jí bylo deset nebo jedenáct, a Jennifer se svým mužem to samé. Od té doby jsme se potkávali jenom u bradavického expresu. Ty si opravdu myslíš, že mi bude věřit – věřit cokoliv?“

„To už je tvoje starost,“ uťal ho Malfoy tvrdě a gestem dal najevo, že rozhovor skončil. Ještě dlouho poté, co jeho blond kštice a drahý háv zmizely na chodbě, zíral Robert Wilkes na otevřené dveře své kanceláře a pomaličku mu začínalo docházet, že tenhle zapeklitý oříšek rozlousknout musí, ať se mu to líbí, nebo ne.

-----

 Samota Little Darkmoor, severní Anglie, květen 1980

 

Remus Lupin využil toho, že zůstal v domku sám a ke všemu v hezkém, téměř letním počasí, aby si vzal práci do zahrady a do okna postavil gramofon hlasitě vyhrávající Vlasy. Nepřízně sousedů se nijak obávat nemusel. Stavení Graceových stálo o dobrých sto metrů níže ve svahu povlovného kopce, a oba manželé navíc byli v práci a jejich dcery ve škole. Třetí dům, který stál na jejich samotě, před pár lety koupili lufťáci z Londýna, kteří zajížděli nejvýše jednou do měsíce a déle se zdržovali jenom o prázdninách. Takže tu nebyl nikdo, kdo by si mohl stěžovat na hlasitou hudbu, protože také matka měla v práci odpolední a nevrátí se před sedmou, a Polly se chudinka nejspíš zrovna učí na závěrečné zkoušky někde v Bradavicích...

Otočil stránku korektur a znovu se pustil do čtení. Termín k odevzdání obtahů byl ještě daleko, ale nikdy nemohlo škodit být hotov dřív. Třeba se najde něco dalšího, a každý svrček dobrý... Kromě toho se aspoň mohl něčemu přiučit, a při práci doma se ho nikdo nevyptával, proč si bere dovolenou nebo nosí neschopenky zrovna kolem úplňku. Ani nemusí, jako při práci v sanatoriu paní Davidsonové, poslouchat uštěpačné ředitelčiny poznámky o tom, že vlastně patří na druhou stranu těch mříží, od nichž drží klíče. A měla pravdu, pomyslel si trpce při vzpomínce. Jak si mohl myslet, že vlkodlak dokáže něco – cokoliv – změnit na běhu ústavu pro vlkodlaky?

Rázně zaškrtl překlep a zvedl se, aby obrátil desku, která se právě dobrala ke konci první strany. Když si sedal, koutkem oka zahlédl pohyb dole na cestě, ještě pod lufťáckým stavením, a pochopil, že už není na samotě sám.

Vzhůru ho kamenité silnici stoupal rázným krokem vysoký muž, jehož tvář takhle na dálku nešlo rozlišit.

Jestli jde ke Graceovým, asi neuspěje, pomyslel si Remus, než se vrátil ke své práci. Nebo bude muset čekat.

Hlavu znovu zvedl, teprve když se dostal na konec stránky, a zjistil, že cizinec minul i druhý statek a neomylně míří k Lupinových domku. Tohle vypadalo neobvykle, protože neohlášené návštěvy – kromě jeho a Pollynčiných kamarádů – sem obvykle pěšky nechodívaly. Nacvičeným pohybem zkontroloval, že má svou hůlku pořád ještě v kapse riflí, a zpod čupřiny spadající do čela vrhl další pohled na příchozího.

Teprve teď, když už byl na poloviční cestě od Graceových stavení, ho poznal.

Strýček Wilkes. Tak toho už tu neviděli opravdu dlouho...

Dobře, takže co dál? Po krátké úvaze se rozhodl příchozího ignorovat, dokud to bude možné, protože jestli si byl něčím jist, bylo to, že případný rozhovor nebude příjemný ani pro jednoho z nich.

Vrátil se ke korekturám, ale jen polovinou pozornosti. Nikdy nemůže vědět, s jakými úmysly sem asi matčin bratr přichází.

„Dobré odpoledne.“

Teď už se nedalo udělat nic jiného, než nechat práce a návštěvníka oficiálně zaregistrovat. Robert Wilkes stál před brankou do zahrady s jednou rukou opřenou o dřevěný plůtek. Takže se tomu rozhovoru vyhnout nepůjde, vzdal se Remus tajné naděje, že když jeho strýc nezahlédne okny matku, vzdá se a odtáhne.

Svižně se zvedl, kuličkové pero hodil na stůl – psát obyčejným se na samotě, kde kromě nich žili jen mudlové, neodvažoval, ani když byl nebyli doma – a štůsek obtahů zatížil kamenem.

„Dobré odpoledne, pane Wilkesi,“ řekl opatrně a otočil se, aby ztlumil gramofon, na němž se příběh nezadržitelně blížil k odjezdu do Vietnamu. „Matka není doma, má službu v práci až do půl sedmé.“

Tak tenhle výraz ve strýcově tváři viděl naposled v době, kdy byl úplně malé děcko, a určitě dlouho před tím. Pokud jej náhodou potkali na nádraží, věnoval mu Wilkes maximálně opovržlivé ufrknutí nebo znechucenou grimasu, kterou na něj používal i na tatínkově pohřbu. S podivem, že na něj ve škole nepoštval toho svého synáčka, aby všude roztroubil, co je ten mladý Lupin vlastně zač.

Ale ne. Teď se strýc tvářil velmi společensky, příjemně a korektně, a Remus našpicoval všechny smysly. Něco se děje.

„Možná bych tu na ni mohl počkat,“ nadhodil pan Wilkes vyčkávavě, a Remus se nedokázal ovládnout, aby nemrkl na hodinky na levém zápěstí. Tři čtvrtě na pět. Něco se zatraceně děje, když je pan strýček ochoten strávit víc jak půldruhé hodiny pod jednou střechou s vlkodlakem, se kterým předtím patnáct let neprohodil ani slovo.

„Jestli chcete...“ nutkání poslat ho, kam patří, už mladý muž opanovat dokázal, protože věděl, že podléhat takovým pocitům je více, než si může dovolit. Hmátl do kapsy pro klíče a odemkl branku, aby mohl návštěvník vejít do zahrady. Potom rychle shrábl ze zahradního stolku svoje papíry a pustil Wilkese do dveří domku prvního s opravdu špatným a nepříjemným pocitem. Kdyby dokázal pochopit, oč se tady hraje...

„Dáte si čaj?“ zeptal se do trapného ticha, zatímco se Wilkes rozhlížel po jejich skromném obývacím pokoji.

„Když budeš tak laskav...“

Remus se prozatím vzdal úmyslu dobrat se podstaty věcí. Zabít ho Wilkes nepřišel, protože to už by udělal a nečekal na pozvání do domu. Časy byly zlé a věřit se nedalo nikomu... Skoro nikomu. Vydal se do kuchyně, automaticky postavil čajovou konvici na sporák, aniž mu přišlo na mysl, že by si mohl pomoci kouzlem – tak to u nich doma prostě nechodilo. Z okna do zahrady pořád ještě vyhrával gramofon a on si s ním při přípravě čaje a sušenek začal bezmyšlenkovitě pohvizdovat Let the sun shine.

Když se vrátil do pokoje, našel hosta, jak stojí u krbu a prohlíží si zarámované obrázky na jeho římse – stály tam jak pohyblivé, kouzelnické, na nichž byli především rodiče a Remus a Polly se svými bradavickými kamarády, tak i mudlovské, zobrazující obě Lupinovic děti se sestrami Graceovými ze sousedství. Zdálo se, že Wilkese zaujala především jedna fotografie – pořízená na Remusově absolventské slavnosti. Ta, na které byl s celou svou partou plus Lily Evansovou, teď už nějaký ten pátek Potterovou...

Když zaslechl jeho kroky, Wilkes se odvrátil od krbu a pohlédl synovci do tváře.

„Kdo by to byl řekl,“ prohodil nezávazně. „Je z tebe mladý muž... Zdá se, že jsem ti ještě negratuloval k dvacátým narozeninám...“

Remus měl co dělat, aby podnos s konvicí, šálkem a miskou sušenek neupustil na podlahu. Zdá se, že jsi mi ještě negratuloval k žádným narozeninám od těch čtvrtých, parchante, pomyslel si, ale žádný z jeho pocitů se mu ve tváři neodrazil.

„To je od vás laskavé, že jste si vzpomněl, pane Wilkesi,“ řekl, zatímco stavěl nádobí na stolek před pohovkou. „Ani mě nenapadlo...“ spolkl zbytek věty, když si uvědomil, že ani teď rozhodně nemůže říci, co má na mysli.

Wilkes se rozvalil do křesla a nalil si čaj do šálku.

„Proč tak formálně, Remusi? To už si nepamatuješ, že jsem tvůj strýc?“

Sakra.

„Viděl jsem tě na absolventské oslavě pro rodiče, a když jsem o tom tak přemýšlel, napadlo mě, že jsem se k tobě tenkrát zachoval opravdu nehezky. Ale musíš pochopit, že jsem byl mladý, ovlivněný svými rodiči, a zvyk je železná košile. Nakonec jsem se přesvědčil, že jsem se mýlil...“

Sakra, sakra.

„Říkal jsem si, že nebude na škodu vysvětlit ti situaci... Chápu, že musíš být v těžké pozici, takhle bez otce, který by ti pomohl, a se všemi těmi předsudky, které má kouzelnická veřejnost proti... postiženým lykantropií...“

Proč rovnou neřekneš proti zatraceným vlkodlakům? Beztak si to myslíš... Tohle není v pořádku, ani v nejmenším to není v pořádku...

„Takže mě napadlo, že i já mám řadu konexí na ministerstvu, a možná bych byl schopen ti pomoci při hledání slušného zaměstnání...“

„Děkuju za laskavou nabídku, ale dovedu se o sebe postarat, pane...“ Remus se včas zarazil ještě před Wilkesem, ale přimět se oslovit hosta strýčku nenašel sílu.

„Korekturami pro bůhvíjaký plátek?“

„Nechci zůstat mámě na krku,“ odsekl mladý muž, než se stačil zarazit, a aby vylepšil dojem, rychle sklopil oči k podlaze. „Na vyžití to stačí,“ dodal rychle. „Nezlobte se, ale vaši pomoc nemůžu přijmout.“

„Být tebou, ještě si to rozmyslím. Škoda marnit svůj talent... Roger mi říkal, že jsi patřil k nejlepším ve svém ročníku.“

To určitě. Wilkesových synáček byl ve zmijozelské partě jeden z nejzarytějších nepřátel nebelvírské čtyřky. O co tady, k čertu, jde? Potřebuje Wilkes něco ode mne, nebo od mámy?

Remus se zády opřel o zeď vedle krbu a neuhnul pohledem, když jeho strýc zvedl oči od čaje a pohlédl mu do tváře. Sám neměl v obličeji ani stopu onoho nepřátelství a odporu, která tam vždycky byla. Hraje, nebo to myslí vážně? A jestli hraje, tak proč? Co máme my a on by mohl potřebovat?

„Nejspíš jsem tě uvedl do rozpaků, ale... Vlastně jsem tady, abych se smířil s tvou matkou. Měla od samého začátku pravdu, a mrzí mě, že jsem na to přišel tak pozdě. Ale vynasnažím se pomoci vám všem – ty i Susan budete nejspíš pomoc potřebovat, po tom, co se stalo s vaším otcem...“

Polly bude sotva chtít přispění nějakého strýce Wilkese, který ji od dětství krmil nenávistnými řečmi proti jejímu vlastnímu vřele milovanému bratrovi. Navíc měla ve věcech jasno – jestli složí zkoušky tak, jak se očekává, bude pokračovat ve studiu a skončí jako léčitelka... Potom přijde nepochybně na řadu slušná svatba a rodina, o které Remus nemůže ani uvažovat.

A už podruhé připomněl ten případ s tátou. To není samo sebou.

„Neposadíš se?“

Bylo čtvrt na šest a Remus se začal duševně připravovat na nejméně půldruhou hodinu kamenného sebeovládání. Ať za strýcovou návštěvou bylo cokoliv, dříve nebo později to vyjít najevo musí. Stačí se obrnit trpělivostí, čekat, a pokud možno odpovídat na otázky tak, aby se prozradilo co nejméně.

Alespoň dokud nebude ve věcech jasno. 

-----

Londýn, září 1980

 

        Kožené desky právě přivezených knih ve výkladu obchodu svítily novotou a přitahovaly pohledy kolemjdoucích, a také jednoho mladého muže, který zůstal stát před výlohou a s rukama v kapsách hleděl na svazky za sklem. Noviny a odborné časopisy byly plné pochvalných recenzí, z nichž vyplývalo, že tahle knížka bude jedním z hitů ne-li století, pak desetiletí určitě. Převrat v obraně proti černé magii, hlásaly titulky Denního věštce, a žádný div, že šla kniha na dračku. S tím, co se ve světě dělo, co každý kouzelník viděl dnes a denně kolem sebe, se nic nezdálo aktuálnější než dokázat se ubránit proti zlu a temnotě.

A jak už to tak bývá, cena na cedulce připojené ke hromadě svazků odpovídala velké poptávce a vysokému kreditu tisku.

Remus Lupin v duchu rychle spočítal svou skromnou hotovost, kterou si právě vyzvedl v nakladatelství. Když odečetl částku, jíž přispíval matce na domácnost a nájem, a něco málo na živobytí, vycházelo to – tak tak. Jenomže už by nezbylo na dárek pro Potterovic malého ke křtinám, které se měly konat právě za týden. Mladý muž si lítostivě povzdechl. Možná to bude příští měsíc lepší, pomyslel si rezignovaně. A když ne, během čtvrt roku se svazek nepochybně objeví ve veřejné knihovně. Sahat na pracně posbírané a navíc pranepatrné úspory se neodvažoval, protože stačí málo, a zase bude bez práce – a z něčeho žít musí.

Už se chtěl otočit a zamířit pryč, když se dveře knihkupectví otevřely a v nich se objevil...

Další z těch podivných náhod. Od května, kdy se Robert Wilkes přišel do Darkmooru usmířit s matkou, na sebe naráželi až překvapivě často. Několikrát v Příčné ulici. Dvakrát u Děravého kotle, a jednou dokonce před mudlovským kinem, kam se chystali se Siriusem na druhý díl Hvězdných válek.

Tentokrát byl s Wilkesem i jeho syn, který Remusovi věnoval jeden ze svých kyselých obličejů.

„Podívejme se,“ zahlaholil Wilkes nonšalantně. „Mladý Remus Lupin... Tebe už jsem dlouho neviděl... Rogere, to ani nepozdravíš kamaráda ze školy?“

„Nazdar,“ řekl mladý Wilkes a zjevně si myslel své.

„Ahoj,“ odpověděl Remus asi tak stejně nadšeně. Tohohle kamaráda ze školy mu připadalo lepší snad raději nepotkávat.

„Možná bys s námi mohl zajít na oběd?“ navrhl Wilkes, ignoruje otrávený výraz svého syna. Ať se chlapec učí, že pro vyšší cíle je třeba zapomenout na nějaké ty osobní antipatie.

„Nezlobte se, ale já... nějak mi to tenhle měsíc nevychází,“ zakoktal Remus, zrudlý jako rak. „Už musím jít...“

„Počkej,“ zarazil ho Wilkes a dokonce mu neváhal položit ruku na rameno. „Přirozeně tě zvu, synovče. Mně už na nějakém tom zlaťáčku nesejde, a rád bych ti vynahradil všechna ta léta, kdy jsem tě ignoroval. Jistě mě neodmítneš?“

Na to Remus opravdu neměl sílu. Pořád se na svět dívám moc černě, pomyslel si. Proč by věci vlastně nemohly být tak, jak říká? Matka měla takovou radost, že se s ní bratr konečně usmířil, konečně přijal jejího syna takového, jaký je... A přátelství se v téhle těžké době cení dvojnásob. Proč by to vlastně nemohla být pravda?

Protože by bylo až příliš krásné, kdyby byla, řekla jeho druhá, škarohlídská polovička, zatímco procházeli Příčnou ulicí k hostinci. Až příliš krásné – pokud za tím něco nevězí. A já už se odnaučil důvěřovat příliš krásným vyhlídkám.

U Děravého kotle bylo poloprázdno a jídlo celkem dobré, takže se Remus rozhodl přece jen nakonec uvolnit. Wilkes probíral aktuální témata z novin a většinou si na to stačil sám, a pak stočil řeč na ministerstvo a jeho odbory.

„Napadlo mě... Paní MacNairová z Péče o kouzelné tvory má odejít s koncem října na odpočinek... Jsem přesvědčený, že kdybych se za tebe postavil já a mí přátelé z ministerstva, měl bys dobrou šanci to místo získat. Věřím, že by to bylo perspektivní pro obě strany. Nechceš to zkusit?“ odložil Wilkes nakonec vidličku a pohlédl na synovce na protější straně stolu. „S naší podporou by se nikdo neptal, kdy si bereš dovolenou, ani by nechtěl stvrzení o zdravotním stavu. Nejsem docela bez vlivu. Co říkáš?“

Moc hezké, než aby to byla pravda, blesklo mu kratičce hlavou ještě jednou. Mít zaměstnání, stálé a dobře placené, nemuset počítat každý drobák, konečně začít žít jako normální člověk, jako jiný dvacetiletý kluk, který vidí před sebou alespoň nějakou perspektivu a nemusí se bát, co bude zítra...

Šum v hostinci mu najednou připadal až příliš hlasitý a límec košile ho začal škrtit. Odpovědět ano bylo lákavé... Strašně lákavé, ať už se za laskavou nabídkou skrývalo cokoliv.

„Pane Wilkesi...“

„Strýčku.“

„Strýčku, opravdu bych vám strašně rád řekl ano,“ přiznal se naprosto upřímně. „Ale bojím se, že to stejně nebude fungovat, a do problémů vás přivést nechci.“

„Problémů se nebojím. Chlapče, věřím ve tvé schopnosti. Možná by ses rád nejdřív seznámil s někým z mých přátel, kdo by se za tebe později mohli postavit?“ Wilkes vytáhl z kapsy lístek a pero a rychle na něj nadrápal několik slov. „Víš co? Pokud chceš, počkej na mě přespříští neděli po obědě v téhle hospodě ve Straffordu. Někomu tě představím a domluvíme se, co a jak podniknout ohledně tvého zaměstnání.“

Teprve když si Remus po odchodu obou Wilkesů cedulku prohlížel důkladněji, napadlo ho, že mu strýc vůbec neřekl, s kým se ve Straffordu mají sejít.

 -----

         Vesnice Darkmoor, severní Anglie, září 1980

„Myslíš, že dělám hloupost?“ zeptal se Remus Lupin prázdného vzduchu nad mramorovou deskou. Žádná odpověď, přirozeně, nepřišla. Stále stejně lhostejně zářila zlatá písmenka vyrytá do kamene: Martin David Lupin, 1934 – 1978. Zemřel, aby zachránil život. „Maminka si myslí, že její bratr k nám přišel s docela čistými úmysly. Že nám chce pomoci, když ty nemůžeš... Myslíš si, že dělám hloupost, tati?“ zopakoval.

Zpívali ptáci, svítilo slunce a vzduchem poletovala vlákna babího léta. Hřbitov byl prázdný, protože odpoledne dospělo do své půlky, vesnické babky už odešly, mladší byli dosud v práci a nebo by je ani nenapadlo vydávat se právě sem, když jak do Dušiček, tak do Vánoc zbývala spousta času, a na turisty okukující staré náhrobky už září příliš pokročilo.

Jediný návštěvník seděl na vyleštěném šedém náhrobku, v prstech žmoulal lístek s adresou hostince ve Straffordu a radil se víc sám se sebou, než s tím, který už tu dávno nebyl.

„Může to být past, víš,“ řekl najednou. „Ale nenapadá mě jediný důvod, proč by se mě Wilkes snažil kdo ví kam vylákat, i kdyby třeba pracoval pro druhou stranu. Ani jediný. Kdyby mě chtěl tamten vidět mrtvého, nechá mě zabít doma a beze všech komplikací. Tak jednoduché by to bylo. A navíc pochybuji, že by o mně vůbec věděl. Co je mu do takových, jako jsem já? Nevím nic, co by nedokázal zjistit od jiných...“

Žádná odpověď.

„Na druhou stranu, proč mě nepozval přímo na ministerstvo?“

Dva pozdní motýli zatančili nad mramorovou deskou a zmizeli v živém plotě, vrzla hřbitovní branka a zase rychle zaklapla, jak dovnitř nakoukl nějaký uličník a zjistil, že vzduch není zdaleka tak čistý, jak se na první pohled zdálo.

„Řekni, mám tu příležitost promarnit?“

Vysoko v modrém nebi pokropeném oblaky přeletělo dopravní letadlo s baňatým trupem, zanechávajíc za sebou na obloze bílou šmouhu.

„Nebo do toho mám zatáhnout někoho dalšího? Vzít na tu schůzku Siriuse nebo Petra? A jestli je to přece jenom past, co potom?“

Bzučely včely, pasoucí se na pozdních květech v trávníku okolo a kyticích, které někdo nechal na sousedním náhrobku. Remus opatrně smetl z toho otcova hnědý list, jenž sem připlul s větrem, a prstem začal kreslit po desce neviditelné znaky.

„Tak jo.“ Z ničeho nic prudce vstal, jako by se dobral rozhodnutí. „Jestli mám riskovat, tak sám. Je to všechno příliš hezké, než abych to přece jen nezkusil, ale pokud přijde čas platit, nikdo jiný mé účty srovnávat nebude.“

 -----

 Strafford nad Avonou, jižní Anglie, září 1980

Jak se ukázalo, hostinec ve Strafforfu nebyl ničím víc než orientačním bodem, který měl Remus snadno najít. Neseděl uvnitř ještě ani čtvrt hodiny, když venku na ulici zastavil luxusní černý mercedes se staženým okénkem, z něhož na něj zamával Robert Wilkes, aby si přisedl.

Muselo se uznat, že to je překrásné auto, i když se na blátivou silničku, na niž po pár minutách zahnuli, příliš nehodilo. Vystoupali vzhůru do mírného svahu, na temeni zarostlého lesem, vjeli mezi stromy a zakratičko zastavili před dřevěnou hájenkou uprostřed mýtiny. Nebýt vegetace kolem, bylo by odsud nejspíš celkem dobře vidět poslední vesnici, jíž projížděli cestou sem, ale takhle tu byli doslova odříznuti od světa. Špatný pocit, který měl mladík z téhle schůzky celou dobu, odlehlostí místa ještě zesílil.

„Už jsme očekáváni,“ kývl Wilkes k hájovně, třebaže se to na první pohled nedalo nijak potvrdit – okenice i dveře ve vyřezávaném rámu byly zavřené, z komína se nekouřilo a ani tu nestálo žádné další auto. Po pár krocích ovšem Remus pochopil. Magické bariéry kolem srubu mu připadaly téměř hmatatelné – poctivá práce, přes niž se bez povolení mohl stěží někdo vlámat dovnitř pomocí kouzel. A nebo ven, kdyby na to přišlo.

Wilkes otevřel zaklepal, otevřel dveře a pustil hosta před sebou.

Remus překročil práh, vzhlédl a strnul.

Bylo to tady.

„Zdá se, že bez představování se dneska přece jenom obejdeme,“ řekl Wilkes, postrčil ztuhlého synovce dovnitř a zabouchl za sebou.

„Zdá se,“ zamumlal mladík, nespouštěje oči z bledého trojúhelníku tváře rámované platinově blond vlasy muže u protější stěny místnosti. Lucius Malfoy.

Takže je jasné, že to byla past.

A že sklapla.

Koutkem oka mrkl zpátky na dveře, jen aby zjistil, že je blokuje neznámá gorila v černém plášti s kápí.

„Remus Lupin,“ pronesl zvolna Malfoy a ukázal jim ke křeslům proti studenému krbu. „Jaké potěšení tě zase vidět.“

Wilkes si sedl, třebaže jejich nedobrovolný host zůstal na nohou uprostřed šeré místnosti zařízené skutečně jako hájovna. Na roubených stěnách visely střelné zbraně, paroží i pár kožešin; další se válely na podlaze před krbem a kolem křesel.

„Myslím, že jsme si všichni přišli obchodně pohovořit jako rozumní... lidé,“ před tím posledním slovem Malfoy lehce zaváhal se zlomyslným pohledem upřeným na nejmladšího člena společnosti, „takže nevidím důvod, proč bychom se k tomu rozhovoru nemohli všichni posadit. I když připouštím, že za běžných okolností bych si za jeden stůl s vlkodlakem nesedl. Takže když budeš tak laskav, Lupine...“

„Nemusíš si dělat starosti,“ procedil Remus mezi zuby, „a překonávat svůj odpor, protože ani já nejsem ochoten posadit se za jeden stůl se Smrtijedem. A navíc právě odcházím.“

Malfoy maličko pokynul rukou a Remus za sebou uslyšel pevné kroky toho mlčenlivého osobního strážce. Někdo ho šťouchl do zad a postrčil směrem ke křeslům.

„Kdopak ti řekl, že jsem Smrtijed, milý příteli? A předpokládám, že mě nechceš urazit svým odchodem, dokud neprobereme, co probrat máme. Pan Wilkes ti nabídl určitou pomoc, a já nevím, proč by se ti jí nemohlo dostat... Takže si sedni a našpicuj uši, protože se nebudu opakovat.“

Pod soustavným tlakem silných rukou Remusovi beztak nezbývalo, než klesnout do křesla. Vzápětí  Malfoyova gorila poodstoupila zpátky ke dveřím a Lucius se štíhlými dlaněmi opřel o polstrovanou opěrku křesla, které stálo před ním.

„Moje rodina patří k těm nejstarším v kouzelnické Anglii,“ začal oklikou, „takže se nemusíš obávat, že bych neměl dostatečný vliv. Navíc za mnou stojí... ještě mocnější, než jsem já sám. Stačí mé slovo, a dostaneš všecko, co jsi chtěl: teplé místečko na ministerstvu, odkud se tě nikdo nebude snažit vypudit a které tě nadosmrti zabezpečí. Peněz, kolik budeš potřebovat. Ochranu a záštitu... Nikdo ti víckrát nepřipomene taková slova jako třeba lykantropie. Kdo ví, možná by dokonce mohlo i tvé jméno zmizet z registru vlkodlaků. Ale pozor! Také stačí jediné mé slovo, a vyhodí tě i z toho nakladatelství, v němž se tak horko těžko držíš.“

„Hezky řečeno,“ neodpustil si Remus trpkou poznámku. „Předpokládám, že takové dobré slovo není jen tak zadarmo...“

„Skoro, skoro,“ ušklíbal se Malfoy spokojeně a široce. „Stačí maličkost.“

Obešel křeslo, posadil se, opřel se lokty o kolena a naklonil se k spolubesedníkovi.

„Tvému kamarádovi Potterovi se prý v létě narodilo děcko,“ řekl zdánlivě bez souvislosti a v Remusovi se div nezastavilo srdce.

Myslel sis, pitomče, že nemáš nic, co by mohli chtít. Máš... Máš, a dokonce několikrát... Brumbál něco naznačoval, něco o Jamesově malém, a proroctví, a nějakém neurčitém nebezpečí... Co to jenom bylo?

„Copak? Ztratil jsi řeč?“ usmál se Malfoy. „Prozatím po tobě nechceme nic víc, než tu a tam pár informací. Nic tě to stát nebude, a můžeš jedině vydělat... Žádné podrobnosti... Jenom... kde bydlí, co dělají, kam se chystají na dovolenou nebo kdy je zase uvidíš... Možná maličko o tom, zda čirou náhodou nemáš něco společného s nějakou prací pro Bradavice... nebo spíš jejich ředitele... ty a nebo ti, s nimiž se stýkáš. To je solidní nabídka, ne?“

Remus prudce vyskočil z křesla a jediným pohybem byl na jeho druhé straně. Gorila u vchodu se nepohnula, nejspíš nedostala pokyn.

„Solidní nabídka? Tohle není nabídka. To je špinavá práce... pro vlkodlaka. Myslíš si, že jsem Jidáš, abych je prodal za pár drobných?“

„Kdože?“ zakřenil se Malfoy a také pomaličku vstal. „Nevím, kdo je ten pán, jehož jmenuješ, ale dobře vím, co jsi zač, a jací jsou takoví jako ty. Většina už jich slouží Pánovi zla. Nevidím důvod, proč bys nemohl být další.“

„Třeba proto, že mi takoví jako ty zabili tátu. A cesta... životní cesta není otázkou náhody, ale volby,“ vypravil ze sebe roztřeseně. Teď, a nebo nikdy... Osobní strážce u vchodu už se zase pohnul...

A vzápětí upadl jak podťatý, když z Remusovy hůlky vytryskl plamen jasného rudého světla.

Remus se stačil přikrčit za křeslo, aby se vyhnul Wilkesovu kouzlu. Stačil se vymrštit a skočit po klice u dveří. Stačil otevřít.

A to bylo všechno, protože než se dostal ven, za ním se zablesklo a šerá místnost na  chvilku ožila barvami.

Ležel na podlaze bez dechu a bylo mu jasné, že prohrál. A cenou nejspíš je život, protože to druhé v úvahu nepřichází.

„Hezký pokus,“ Malfoy zůstal stát nad ním s hůlkou namířenou, „ale náš rozhovor ještě neskončil. Tvůj otec zemřel kvůli své vlastní hlouposti, nikdo se ho neprosil, aby šel vysvobozovat ty šmejdy. A řekl jsem, že mé slovo stačí, abych tě připravil o místo... vlastně o jakýkoliv zdroj příjmů? Stačí na mnohem více. Jestli chceš, aby tvá fotka byla příští týden na přední straně Denního věštce spolu se skandálním odhalením, že Brumbál umožnil absolvovat kouzelnickou školu plnou dětí ze slušných rodin vlkodlakovi, řekni mi ne ještě jednou. Zkus to, a tvá matka začne být u Svatého Munga přespočetná, tvá sestra vyletí z léčitelského kurzu, ani nebude vědět jak... Mám pokračovat? Ty už to ovšem neuvidíš, takže tě to trápit nemusí... Jak mi odpovíš? A tentokrát dobře zvažuj slova, chlapče.“

Remus se nadzvedl na loktech, těžce polkl, ale promluvil tak jasně a zřetelně, že se nešlo přeslechnout:

„Běž do prdele, Malfoyi. A toho svého Voldemorta můžeš vzít s sebou.“

Protože věděl, co musí nevyhnutelně přijít, stačil si nacpat sevřenou pěst do úst a stočit se na podlaze do klubíčka dřív, než Malfoy vyslovil zakázanou kletbu.

Po nekonečné době světlovlasý Smrtijed sklonil hůlku a o krok ustoupil. Jeho oběť se roztřeseně choulila na zemi, trhaně dýchala a zakrvácenou levičku si pravou rukou tiskla k hrudi. Světlo, které sem dopadalo od pootevřených dveří, odhalovalo šmouhy od prachu na mokrém čele a skráních ležícího i jeho zválených šatech.

„Zdá se, Wilkesi, že jsme kluka podcenili. Nejspíš toho o vlkodlacích opravdu moc nevíme... Mělo mě napadnout, že i oni hledají... smečku.“ Hraně si povzdechl. „Můžu ho zlomit, ale zlomený nám nebude k ničemu. Odhalili by ho první den...“

„Takže to skončíme.“ Wilkes sáhl do kapsy svého mudlovského svrchníku pro vlastní hůlku, namířil ji...

Roj zelených jisker dopadl na dřevěnou podlahu a poznamenal ji vypálenými fleky, jak mu Malfoy srazil zápěstí a kletba minula cíl.

„Počkej!“

Remus Lupin, až doposud nehybně spočívající na zemi, využil vyrušení, aby se – až překvapivě hbitě na osobu, která ještě před chvilkou byla pod vlivem Cruciatu - odkutálel stranou, chňapl po své upuštěné hůlce a vymrštil se ke dveřím jako pružina.

Wilkes hrubě zaklel a setřásl Malfoyovu dlaň, ale vzápětí ho zarazila další slova jeho druha.

„Nech ho běžet,“ pronesl Malfoy pomalu. Oba zřetelně slyšeli, jak se uprchlík, sotva minul poslední magické bariéry, přemisťuje pryč. „Ať si myslí, že svůj život vyhrál.“

„Zatraceně, Malfoyi!“ utrhl se na něj Wilkes a rozhodil rukama. „Co to mělo být? Kluk bude žvanit, a oba jsme na to doplatíme!“

„Nebude,“ úšklebek prořízl bledou tvář jako krvavá rána. „Věř tomu, že nebude... Já je znám, tyhle nebelvírské blázny. Radši umře, než aby přiznal, že se paktoval s temnými... A i kdyby... Mrtvý nám k ničemu nebude, kdežto takhle ještě poslouží. Zbavit se ho můžeme vždycky, a teď potřebujeme nějakou návnadu na odpoutání pozornosti.“

„Jak to myslíš?“ Wilkesova tvář vyjadřovala krajní nepochopení, nad nímž si Malfoy musel od srdce odfrknout. Hlupák... Proč tvoří většinu Pánových služebníků takoví hlupáci?

„Dokonce ani ty,“ pronesl pomalu, jako by mluvil k dítěti, „jsi nemohl být tak neschopný, aby ses s ním nenechal někde vidět. Možná vás zahlédli pohromadě i ti jeho povedení kamarádíčkové... Hm? Nemám snad pravdu? A až přijde chvíle nejistoty, koho bys ty podezíral ze zrady? Někoho ušlápnutého a natolik neschopného, že se celý život skrýval za zády svých známých, a nebo chytrého a tajnůstkářského vlkodlaka, jehož vlastní strýc, s nímž se v posledním roce často stýkal, je Smrtijed?“

„Nikdo přece neví, že jsem...“

Obětovatelná figurko, pomyslel si Malfoy, spokojený s chytrým plánem, který se mu v hlavě už začínal rýsovat. Někdy je třeba se vzdát pěšce, aby bylo možné dát mat. Možná i dvou pěšců. Kdo za to bude moci, že tebe a tvého syna pošleme do akce, jež skončí nezdarem? Dvě oběti navíc pro větší věc. A pak, až vyjde najevo, co jsi byl zač, ať si mladý Lupin vysvětluje, jak to všechno bylo – co mu to bude platné? Aby se zrodilo podezření, stačí jen maličko... A koho jiného než vlkodlaka by si mohl Temný pán najmout na špinavou práci?

„Pojďme,“ řekl nahlas. „Je na čase začít hledat malou krysu, která se zastrašit nechá, když už jsme s vlky neuspěli.“

-----

Godric´s Hollow, Wales, 7. listopadu 1981

Pršelo.

Déšť vtloukal věnce a květiny do temné hlíny, na níž ležely, smýval z nich poslední stopy nevinné krásy a na tváři mladého muže stojícího nad čerstvým hrobem se mísil se slzami.

...Co jste vy, byli jsme my. Co jsme my, budete vy...

Život je hra na schovávanou...

Život je věčná prohra.

A není nevinných.