V Irmových zahradách

 Toho dne, kdy se mi vrátil, jsem s harfou na klíně seděla mezi stromy Lórienu, kam jsem se utekla ze svátkem rozesmátého Valmaru, a hrála baladu, kterou jsme tehdy dávno, v den našeho zasnoubení, společně zpívali pod jasnými hvězdami.

Brány léta, další z mnoha výročí, které jsem tu trávila sama mezi odkvétajícími květy – jak v takový den nevzpomínat? A tak jsem vzpomínala – na naše první setkání pod Ezelloharem zalitým mísícím se světlem Stromů, rej tance a hudbu a víno a rozesmáté tváře, a na chlapce se zlatými vlasy, jehož nešlo nemilovat; na palouk uprostřed vonících pinií, kde jsme oba naráz pochopili, že to, co nás spojuje, není jen náklonnost dvou spřízněných duší; na jasnou jarní noc, kdy mi na prst navlékl stříbrný kroužek a slíbil mi věrnost – a nakonec na tu strašnou chvíli, na niž jsem ze všech sil vzpomínat nechtěla.

Nikdy předtím jsem se tmy nebála.

Tahle však byla hustá a pohlcovala poslední zbytečky světla jako nějaká živá zrůda. V té tmě jsme čekali za zdmi města, které už více nezářilo, a s prvními paprsky vzdálených hvězd k nám začaly přicházet zprávy z Tirionu – zprávy stejně znepokojivé jako nepochopitelné. Jasně jsem si pamatovala, jak jsem tehdy neklidně přecházela mezi sloupy v síni otcovského domu, od dveří do ulice ke dveřím do zahrady, znovu a znovu, na mihotavé světlo pochodní pableskující na fontáně, jež mi najednou připadala jako z jiného světa, jak jsem jako zakletá čekala na vysvobození. Všichni jsme slyšeli Feanárovu odpověď; cesty zpět nebylo – a já jsem netrpělivě vyčkávala návratu svého otce, nových zpráv, místo abych naslouchala hořekování své matky a sestry, jež už stejně nemohlo nic změnit.

Ale když jsem konečně zaslechla kroky na vnějším schodišti, nepatřily otci. Ty kroky jsem znala stejně důvěrně jako své vlastní... Rozběhla jsem se ke dveřím dřív, než stačil zaklepat.

„Ingoldo!“

Stál na posledním schodě a ani trochu se nepodobal sám sobě: bledý jako křída, přepadlý, s vlasy zcuchanými  během a kabátem rozepnutým. Najednou jsem si uvědomila, že zavražděný Velekrál Noldor nebyl jenom jeho suverénem – byl to otec jeho otce, vlastní krev, a nepochybně ho miloval...

„Ingoldo, tolik mě mrzí, co se stalo...“

Vzal mě mlčky za ruce, dlouhou chvíli zůstal tiše a upíral na mě šedé oči rámované tmavými kruhy.

„Amarie...“ pravil konečně, když jsem ho vtáhla mezi sloupy, s hlavou skloněnou, jako by se najednou rozhodl vyhnout mému pohledu. „Amarie, musím jít.“ Držel mé ruce ve svých a najednou mi připadalo, že má strach je pustit, jako bych mu pak mohla zmizet.

„Musíš jít? Kam?“

Promluvil, jako by ho každé slovo bolelo:

„Do Středozemě. Na východ. Feanáro už je pevně rozhodnutý, ale většina lidu, která chce vyrazit, za ním nepůjde. Mám... mám své povinnosti a... byl to můj vlastní děd. Všichni mí příbuzní odcházejí...“

Jako rána do srdce. Vysmekla jsem se jeho dlaním a ustoupila o krok jako opařená.

„Takže proto jsi přišel? Říci mi, že mě opouštíš navždy? A co tvé sliby? Co tvé přísahy lásky? Co tohle, to už pro tebe nic neznamená?“ zvedla jsem pravou ruku se stříbrným zásnubním prstýnkem. „Sliboval jsi, že mi navlékneš zlatý!“ Zmlkla jsem stejně rychle, jako ze mě hněvivá slova vyvřela – stačil mi jediný pohled do jeho tváře.

„Amarie... Nezapomněl jsem na nic z toho... Řekni jen slovo, a já tě učiním svou manželkou třeba hned teď a tady, před tváří Valar a Jediného a celého světa. Miluji tě. Nechci tě ztratit, proto jsem tady. Půjdeš se mnou, paní?“

Tak takhle to bylo. Cesta do tmy výměnou za jeho lásku, za jeho blízkost, za všechno, co jsem si kdy přála... Stačilo říci jediné slovo, pouhou slabiku, a byl ochoten mi dát závazný slib, učinit mě královnou v nějaké vzdálené zemi, již jsem si ani nedovedla představit – a já jsem váhala to jediné slovo pronést.

„Ingoldo...“

„Copak nevěříš, že i tam můžeme být šťastní? Feanáro... Feanáro se v mnoha věcech mýlí, jistě to nebude snadné, ale když se Nepříteli společně postavíme, když budeme držet při sobě, musíme ho porazit a pak budeme svobodní. Najdeme si nějaké místo, kde začneme znovu, kde vychováme děti... Pojď se mnou, prosím tě. Nechci tě opustit.“

Nadechovala jsem se k odpovědi, a ještě jsem nevěděla, jaká bude. Nikdy jsem neměla příležitost ji vyslovit.

„Ona nepůjde nikam!“

Oba jsme sebou trhli a já se v podvědomém gestu přitiskla k jeho hrudi. Otec stál ve dveřích z ulice a mihotavé plameny luceren rozvěšených v síni vrhaly do jeho tváře děsivé stíny. Cítila jsem, jak se ruce na mých ramenech svírají, jako by mě už nechtěly pustit. Otec vkročil mezi sloupy a dveře se za jeho zády zavřely se zřetelným třesknutím.

„Blázne pošetilý!“ pronesl do vzduchu nad mou hlavou. „Má dcera není posedlá smrtí jako vy, Noldor. Tos jí jistě řekl, že jdete proti přímému přání Pánů Západu? Odpověz mi! Řekl jsi jí, že se má vydat na cestu s rebely, které nebude provázet vůbec žádné požehnání, žádná dobrá vůle Mocností? Mlčíš... Čtu ti odpověď z očí. Kdy jsi jí to hodlal říci? Až už ani pro ni nebude cesty zpátky?“

Téměř jsem cítila, jak se mi vytrácí krev z tváří, ruce, které mě objímaly, ztěžkly a zledověly. Dovedla jsem si představit, jak se asi musí cítit on.

„Dal jsi svolení k našemu zasnoubení, můj pane,“ řekl překvapivě tiše a mírně, „a kdyby se věci vyvinuly jen trochu jinak, byli jsme dnes už manželé. Nechci Amarii ublížit, ani ji vědomě ohrozit. Ale nechci ani žít někde v cizí zemi bez ní. Prosím, pochop mě.“

Otec shodil kápi na záda, třemi prudkými kroky byl vedle nás, téměř hrubě mě chytil za paži a odtáhl stranou.

„Mohli byste být manželé, říkáš, Noldo. Mohli byste, ale nejste. A já jsem souhlasil jen proto, že jsem doufal, že jsi menší blázen než většina tvých příbuzných. Chtěl jsem ji vidět šťastnou, ale mýlil jsem se. Vrať mu prsten, dcero. Jestli víš, co je pro tebe dobré, musíš na něj zapomenout.“

„To nemůžu!“ hlesla jsem, ruku sevřenou v pěst tak silně, až mi nehty vyrývaly do dlaní tenké čárky – jako by mi mohl ten stříbrný kroužek vzít násilím. Nepodíval se na mě. Pokračoval s planoucím zrakem upřeným na něj:

„To, co po ní žádáš, ji nedovede ke štěstí, ale do záhuby. Stejně jako tebe. Stejně jako celou tvou rodinu. Stejně jako děti, které byste snad přivedli na svět. Odpověz mi, Amarie – chceš se dívat, jak tvůj muž a tví synové jeden po druhém odcházejí do Síní Mandosu? Chceš se dívat, jak trpí a umírají? Chceš zahynout sama někde daleko od domova? Přesně to tě čeká, jestli za ním půjdeš. Odpověz mi, dcero: to si přeješ?“

Ale já jsem neodpověděla a odpovědět nemohla, hrdlo mi stahovala taková úzkost, že jsem přes ně nedokázala vypravit ani hlásku. Něco mokrého mě zastudilo na tvářích: ani jsem si nevšimla, kdy jsem se rozplakala. Ingoldo pár kroků ode mne – a přece nekonečně vzdálený – byl ve tváři sinavý a rty i ruce se mu třásly. Věděla jsem, že musím promluvit, že to budu já, čí slovo rozhodne, ale rozechvělá a v nitru celá vyděšená jsem stále méně dokázala rozhodnout, co říci. A tak jsem jednom stála, slzy mi tekly proudem, a nezmohla jsem se ani na hlásku.

Po dobu, která mi připadala jako celá věčnost, jsme na sebe tiše hleděli, a otcova postava vrhala na kamenné dlaždice mezi námi dlouhý stín jako nepřekročitelnou přehradu.

Pak konečně se pohnul, pomalu jako těžce raněný, přešel přes tu temnou hradbu na zemi, znovu uchopil mé ruce do svých a přitiskl si je k tváři.

„Vrátím se, Amarie. Vrátím se k tobě, až bude po všem, přísahám. A kdyby... kdyby se tvé srdce obrátilo k jinému muži, budu ti žehnat a přát štěstí, ať budu kdekoliv.“ Dlaní mi otřel slzy a zhluboka se nadechl. „Sbohem, paní.“

Krátce se uklonil mému otci, otočil se a vyšel ze dveří.

Stála jsem jako zkamenělá, neschopná pohybu, a zírala na otevřený obdélník dveří, za nimiž zmizel. Měla jsem vyběhnout, zavolat ho zpátky, utíkat za ním a už ho nepustit... Nedokázala jsem to. Stěží jsem odlepila nohy od země, abych přešla k veřejím a opřená o ně vyhlédla do tmy venku.

Nikdy nezapomenu na ten pohled: jeho postava, temná a drobná mezi blikajícími lucernami v průčelích domů, vzdalující se ulicí dolů ze svahu, až se ztratila v šeru pod přísnými štíty... Žádná z těch dalších hrůz, které přišly, mi už nedokázala vymazat z hlavy ten obrázek, jenž se stal symbolem beznaděje mého malého světa. Nic, co jsem později prožila, už nebylo natolik děsivé, jako vědomí vlastní slabosti, vlastního selhání v té chvíli.

Dokonce ani ta noc, kdy vítr kvílel nad střechami Valmaru a nebesa se otevřela, jako by chtěla přívaly vody spláchnout bílé město ze světa, ta noc, kdy jsem se probudila z temného snu plného svítících šelmích očí a tmavých koutů, s nitrem rozechvělým ozvěnou jeho hlasu volajícího mé jméno, jako tonoucí volá přítele na pevné zemi, kdy jsem vlastním tělem cítila jeho agónii a věděla jsem, že umírá, dokonce ani ona noc nebyla strašlivější než ten poslední pohled za jeho mizející postavou.

Když za mnou po Válce Hněvu přišel jeho otec s trpkými vráskami kolem úst a mezi obočím, aby mi přinesl zásnubní prsten svého syna a útlou knížku vázanou v černé kůži s vyraženým znáčkem harfy a pochodně – poslední památky na něj, které přivezl ze vzdálené Středozemě – už jsem se nevzmohla ani na slzy. Řekla jsem, že nechci slyšet, jak zemřel. Útěchu by mi to nepřineslo, a drásat si srdce ještě víc bych neunesla. Arafinwe přikývl, a až na odchodu poznamenal:

„Jedno ti přece řeknu, paní: dal svůj život za přítele.“

Samota.

Říká se, že Blažená říše zhojí všechny rány těla a duše. Je to lež. Jsou rány, které zahojit nelze nikdy, dokud dýcháme.

Prsten jsem začala nosit na tenkém řetízku kolem krku a knížku jsem přečetla snad stokrát, jen abych se mohla dívat na jeho pevný, pravidelný rukopis, poslouchat jeho slova. Četla jsem a představovala si, jak sedí ve svitu ohně na kožešinách před planoucím krbem, zlaté vlasy mu padají na ramena a jeho tvář je v mihotavém světle pokojná a pozoruhodně živá jako kdysi, a záviděla jsem té lidské ženě, která směla uloupit pár okamžiků s ním. Okamžiků, jichž jsem se já ze zbabělosti vzdala.

O velkých slavnostech jsem prchala z Valmaru do Irmových zahrad, jen abych nemusela stále znovu a znovu odmítat mladé muže, které mi vodili rodiče v naději, že některý z nich konečně obrátí mé nemocné srdce k sobě, abych se nemusela znovu a znovu vymlouvat, proč neoslavím svátek na hostině v domě své sestry, proč se zavírám ve vlastních čtyřech stěnách a utápím se v každodenní práci, místo abych se radovala ze života a drobných darů, které přináší. A v neposlední řadě i proto, abych se vyhnula přátelům s jejich soucitnými pohledy, a také těm několika z Valar, kteří tu a tam do Valmaru na svátky zavítali.

Kdysi jsem si myslela, že věrnost a poslušnost Pánů Západu je tou nejvyšší hodnotou, která mne v životě potkala. V těch chvílích samoty a beznaděje bych však byla všechnu věrnost světa vyměnila za možnost vrátit se do té noci bez konce a navzdory strachu, navzdory otcovu přání i vlastní moudrosti jít za ním a zůstat s ním třeba až do hořkého konce.

V zahradách Lórienu vládl klid a ticho, a jejich pán byl příliš moudrý na to, aby svou pozornost vnucoval těm, kdo o ni nestojí. Tam jsem byla sama, a přitom mě samota netížila tolik jako v rodném domě. Nebyla jsem šťastná, ale cítila jsem se uvolněná a pokojná, nejvíc sama sebou, jak jsem dokázala. Měla jsem pocit, že jsem mu blíž – říkalo se, že se ti, kdo přicházejí ze Síní, probouzejí právě tady, u jezera pod stromy Irmových sadů. Zpívala jsem naše staré písně, bloudila labyrintem hořkosladkých vzpomínek a byly chvíle, kdy mi téměř připadalo, že sedí vedle mě.

Píseň dozněla, harfa v mém klíně umlkla.

„Amarie.“

Přicházel z mého snu, známý, milovaný hlas toho, jehož jsem ztratila, jako už tolikrát. Stačilo by vztáhnout ruku... a prsty by zase nahmataly jen prázdný vzduch.

Zvedla jsem hlavu.

Klečel proti mě v zelené trávě, s košilí rozhalenou a dlouhými zlatými vlasy rozházenými po ramenou, jako by vykročil z říše představ. Velké šedivé oči se jako kdysi upíraly do mé tváře, nevinné a strašně zkušené zároveň.

V té první chvíli jsem nedokázala víc než hledět na něj stejně upřeně jako on na mě, s nejistotou a nevěřícím úžasem.

„Amarie...“ zopakoval tichounce. „Prosím tě, odpust mi. Odpust mi, jestli můžeš.“

Pomalu, neobratnými pohyby jsem odložila ztěžklou harfu na zem, vyhoupla se na kolena a roztřesené prsty natáhla k jeho skráni. Jeho kůže byla pod mým dotekem teplá a suchá, kůže živého, dýchajícího stvoření, ne představy. Větřík si pohrával s jeho volnými kadeřemi, otíral mi je o hřbet ruky.

„Ingoldo...“

Jako sen, z něhož se nechceš nikdy probudit. Jenomže tohle už nebyl sen. Klečel proti mě s myslí otevřenou jako děcko, v jeho pocitech jsem mohla číst jak v knize. A zmatený shluk mých rozbouřených emocí mu letěl vstříc.

„Mám... mám něco, co je tvé...“

Jediný pohyb, aby řetízek se stříbrným zásnubním prstenem opustil mou šíji. I jeho dlaň byla teplá, konejšivá pro mé prochladlé prsty držící se toho kousku stříbra jako kotvy života. Sevřel ruku kolem mé, kolem kroužku – a vzápětí jsme si leželi v náručí a já jsem plakala a smála se zároveň s tváří zabořenou do jeho ramene.

„Ingoldo... jsi zpátky... Vrátil ses ke mně...“

„Přísahal jsem ti, že se vrátím... Naše píseň mě přivedla.“

Kruh se uzavřel. A ve stromech Irmových zahrad, nad nimiž vzcházely první hvězdy, trylkovali slavíci.