Vlčí roky

The wild and windy night
That the rain washed away
Has left a pool of tears
Crying for the day
Why leave me standing here
Let me know the way.

The Beatles

 

Vždycky jsem se chtěla do svatého Munga vrátit a nikdy, za celou dobu svého manželství, jsem se tím netajila. Martin nebyl proti - až děti odrostou a odejdou do školy, nic nebylo přirozenějšího než vrátit se k profesi, v níž jsem ho poznala, doma bych se beztak nudila... Ale ani v těch nejhorších snech, jsem si nepředstavovala, že se sem vrátím takhle. Jedna moje část, docela maličká a docela vzadu, pořád ještě křičela, že se mi to jenom zdá, že to nemůže být pravda... Ale byla. Byla to pravda, a nic ji nemohlo změnit.

Čekali jsme na chodbě - bílé a sterilní, ze které se mi najednou dělalo zle - po dobu, která mi připadala jako celé roky. Pollynka spala s hlavičkou opřenou o Martinovo rameno, a já jsem seděla vedle nich, oči upřené na ohavně bělostné dveře, za které odvezli našeho syna, a potlačovala slzy zoufalství. Tu a tam někdo prošel kolem - většinou noční ošetřovatelky, které spěchaly kontrolovat své pacienty. V tuhle pozdní hodinu tu nebyli jiní návštěvníci než my. Oblý, jasný měsíc, jehož světlo rýsovalo na zdech šedivé šrámy, už minul vrcholek své dráhy. Ještě pár hodin a zapadne docela. Skončí tahle strašná noc.

Když už se nejistota nedala snést, zastavila jsem jednu procházející sestru, mladé děvče, které jsem neznala. Nevěděla samozřejmě nic, ale slíbila mi, že sem pošle léčitele. A jakmile se něco dozví, dá mi vědět. Aspoň to.

A další minuty dlouhé jako hodiny. Měsíční pruhy na zdi se maličko přesunuly.

Pak se ty nenáviděné dveře konečně rozletěly, ostré světlo zevnitř prořízlo šero na chodbě. Nejdřív jsem nedokázala rozeznat obličej muže, který vyšel ven, ale jakmile za sebou zavřel a promluvil, poznala jsem ho. Dřív, než tvář vystoupila ze stínů.

„Proboha, Jennifer Wilkesová! To je vaše dítě, Jenny?“

Vstala jsem, Martin zvedl oči. Neopravila jsem ho, ačkoliv mě oslovil mým dívčím jménem. Ačkoliv...

„Jak je mu?“ hlesla jsem. Svému hlasu jsem nedůvěřovala a neodvážila se víc, než jenom šeptat. „Dostane se z toho?“

Léčitel Parker se podíval zpátky na dveře, odkud před chvílí vyšel.

„Krvácení se zastavilo, Jenny,“ řekl mi, „odvedla jste dobrou práci. Vy jste mu přece ošetřila ránu, ne? Léčitelka Smithová teď dělá testy, abychom věděli, na jaké oddělení ho máme přesunout. A jestli ho vůbec máme přesouvat.“

Srdce se mi málem zastavilo. Ale ne, musela jsem se přeslechnout. Proboha, co se mi to snaží naznačit?

„Ale bude v pořádku, ne?“ pokusila jsem se z něj dostat ujištění, útěchu... Kterou mi nechtěl dát a nedal. Podíval se na mě šedýma očima za hranatými rámečky staromódních brýlí.

„Vy jste přece ošetřovatelka, Jenny. Musíte o tom něco vědět - v případech, jako je váš syn, je více než devadesátiprocentní pravděpodobnost nákazy. U těch, kdo přežijí. Nechci vám poskytovat falešnou naději.“

To jsem věděla sama. Čísla, která jsem si pamatovala ze léčitelského kurzu a předtím z Obrany, byla víc než hrozivá. Ale to mě teď netrápilo. Když jsem synka viděla naposled, byl v bezvědomí, krvácel, levé rameno rozervané na cáry. Chtěla jsem vědět, jestli bude v pořádku. Jestli... Ne, na tohle jsem nemohla myslet. Možná umírá, zatímco já se tu bavím s přihlouplým Parkerem, který mi ani nechce odpovědět.

Slyšela jsem, jak Martin za mými zády vstal a opatrně ukládá Polly na nepohodlnou pohovku, aby ji neprobudil.

„Tohle oba víme,“ řekl a postavil se vedle mě s rukou kolem mých ramen. „Nechceme po vás víc, než ujištění, že bude žít.“

Parker se na nás podíval jako na dva blázny.

„Jestli se ptáte, zda váš syn zemře na tu ránu, odpověď zní ne. Ale o tom ostatním si budeme moci promluvit, až budeme znát výsledky testů. Je to ještě malé dítě. Pokud se nakazil, bude pravděpodobně reagovat hůř než dospělý. Není vyloučeno...“ Zarazil se, když uslyšel vrznutí dveří. Vzápětí se otevřely i ty bílé chodbové, které jsem se předtím snažila polovinu noci uhranout.

Ven vyšla žena středního věku, v bílém plášti a čepci. Nikdy v životě jsem ji neviděla - nejspíš tady ještě nepracovala, když jsem před pěti lety z nemocnice odešla. Zastavila se vedle svého kolegy a změřila si pohledem nás oba i naši spící dcerku na lavici za námi.

„Pán a paní Lupinovi?“ zeptala se. Byl to přesně ten tón, který všichni léčitelé a ošetřovatelky používají, když dojde na nejhorší. Roztřásla jsem se. Parker sice tvrdil, že je jeho pacient mimo bezprostřední nebezpečí, ale...

Martin přisvědčil a přitiskl mě, neschopnou sebemenšího pohybu, blíž k sobě.

„Jsem léčitelka Smithová,“ pravila záhrobním hlasem. „Podívejte se... Rána byla samozřejmě ošklivá, ale během pár dnů by se měla po našem zásahu úplně vyhojit. Výsledky testů bohužel ukazují...“ Neposlouchala jsem dál. Ať už padnou jakákoliv útěšná slova, skutečnost se nezmění. Náš syn měl jenom desetiprocentní šanci, že vyvázne bez následků. Příliš malou šanci, než aby to bylo pravděpodobné.

Léčitelka Smithová něco ukazovala Martinovi, ale já jsem diagram sotva viděla přes sbírající se slzy a její slova přehlušoval hukot krve v uších.

„Je mi líto, ale nemůžeme udělat víc. Vy jste u toho byli, když se mu to stalo?“

Zase jsem začínala vnímat. Teď mluvil Martin, pracně ovládaným hlasem, jenž se mu lámal, když si nedal pozor. Znovu líčil ten večer, už podruhé od chvíle, kdy jsme sem dorazili. Jak Polly vyklouzla pootevřenou zadní brankou do měsícem prozářeného lesa a Remus běžel za ní, než jsme ho stačili zastavit. A potom děsivé zavytí, dcerčin vylekaný výkřik, roj jisker, který vystřelil z Martinovy hůlky, zahánějící zvíře na útěk, a blesk, který je omráčil... příliš pozdě. Vřískající Polly, ubohé dítě, které ještě nemohlo pochopit, co se stalo, a Remus, bože můj...

Smithová pokývala hlavou.

„Vaší dceři se nic nestalo?“

„Nemá ani škrábanec, ale ten šok...“ Martin se ohlédl k pohovce. Oba jsme si uvědomovali totéž. Než jsme se k napadeným dětem dostali, mohly být obě mrtvé, a kdyby náš syn neběžel za sestrou, byla mrtvá přinejmenším ona. Dvouleté dítě by mělo šanci ještě menší než čtyřleté... Ale cena za její život byla příliš vysoká. Léčitelka už se také dostávala k věci.

„Teď už zbývá jen vyřešit, co dál. Samozřejmě vám nebudeme moci zazlívat jakékoliv vaše rozhodnutí, jak se má s monstrem naložit..“

Cože!? Teď jsem se opravdu musela přeslechnout. Ale stejný nevěřící úžas měl ve tváři i Martin, takže to asi řekla doopravdy.

„Georgi,“ obrátila se k Parkerovi, když jsme oba mlčeli, „vysvětlete jim laskavě obvyklý postup. Já se hned vrátím.“

Nechala nás. Léčitel Parker se nejdřív podíval na Martina, pak sklouzl očima na mne.

„Podívejte se, pane Lupine, Jenny. Je mi samozřejmě líto, co se přihodilo, ale bohužel neexistuje žádný lék, který by nákazu zvrátil. O dítě jste přišli. Můžeme ho samo sebou umístit v pečovatelském centru, ale...“

„Vy nám ho chcete vzít?“ vyhrkla jsem. „Vzít nám našeho syna?“

„Podívejte se, Jenny,“ oslovil mě měkkým tónem, který mě rozčiloval více než křik. Obroučky brýlí mu sklouzly na špičku nosu. „To už není vaše dítě. Je to zrůda, monstrum. Copak chcete mít doma vlkodlaka? Můžete ho samozřejmě dát do ústavu, kde se o něj postarají, dokud nezemře, ale je to zbytečné vyhazování peněz. Pro vás i pro něj by bylo nejmilosrdnější, pokud podepíšete souhlas s okamžitým utracením. To je standardní...“

Víc jsem neslyšela ani neviděla. Další věc, kterou jsem si dokázala uvědomit, byl pocit, že mě Martin pevně svírá kolem ramen a do uší mi zdálky doléhá jeho hlas. V mlze přede mnou se Parker zvedal ze země a napůl poslepu hledal spadlé a rozbité brýle.

„Jak se opovažujete! Jak se opovažujete! Sám jste největší zrůda v tomhle špitále, když dokážete něco takového vůbec vyslovit!“ Najednou mi začalo docházet, že ta vřískající, hysterická ženská, jejíž křik mi rezonoval v uších, jsem já sama. Proboha, co jsem to vyvedla? Parkerovi se na levé tváři začínala rýsovat temná podlitina.

Martin mu něco říkal, nejspíš mne omlouval, a nejhorší bylo, že mě vůbec nemrzelo, že jsem toho parchanta uhodila. Udělala bych to znovu, kdyby mi to Martin dovolil. Vždyť on nám navrhoval, abychom dali zavraždit vlastní dítě!

Uklidňovala jsem se pomalu a teprve postupně ke mně začala znovu doléhat slova, která se skládala do smysluplných vět.

„Chápu vaši manželku, pane Lupine, je to samozřejmě strašné, tak najednou ztratit dítě, ale vy jste přece rozumný člověk, přece chápete, že tak to bude nejlepší...“ mlel Parker dokolečka, zatímco se Martin zoufale snažil udržet na tváři neutrální výraz.

„To, co navrhujete, v žádném případě nepřipadá v úvahu, pane. Úplně žasnu, že je něco takového u svatého Munga přijatelné, a ujišťuji vás, že využiju veškerých svých konexí, abych tomu učinil přítrž,“ přerušil konečně Parkera chladně.

Léčitel zbledl do sinava. Ve světle zapadajícího úplňku nabyla jeho tvář zelenkavé barvy plesnivého sýra.

„To... samozřejmě...“ zakoktal, hledaje ztracená slova. „Samozřejmě připadá v úvahu i ústav... jeden je ve Walesu, vede ho léčitelka Davidsonová, zkušená odbornice...“

Zatracení humánní blázni, četla jsem v jeho výrazu. Nechápete, že to už není dítě? Zbytečně povyhazujete peníze... Zvedal se mi žaludek.

„Kdy si budeme moci Remuse vzít domů?“ přerušila jsem jeho koktání.

„Cože??“

„Slyšel jste Jennifer dobře,“ pravil Martin, a já mu za to byla neskonale vděčná. Pro tohle jsem ho milovala... „Postaráme se o svého syna sami.“

„Pane Lupine,“ řekl Parker po dlouhém tichu s nevěřícným úžasem. Nejspíš se celou tu dobu snažil vstřebat, co jsme řekli a co po něm vlastně chceme. „Uvědomujete si vůbec, jaké to je riziko - pro vaše okolí i pro vás? Pokud vlkodlak někoho napadne, budete za to pohnáni k zodpovědnosti. Víte přece, že není žádný způsob...“

„Děkuji vám za varování doktore,“ přerušil ho Martin chladně, „a ujišťuji vás, že po deseti letech služby jako bystrozor znám zákony velmi dobře. Myslím, že jsme už slyšeli všechno. Teď chceme vidět své dítě.“

„Hned to zařídím...“ pronesl rozpačitě a dost zděšeně. „Jenom musíme nejdřív zajistit jeho převoz... Musí zůstat v izolaci, to jistě...“

Cítila jsem, jak se ve mně opět vzmáhá vlna hysterie. Zatímco bude tvrdit, že zařizuje převoz, nechá Remuse zabít, a pak nám nalže, že umřel na následky rány...

„Chci ho vidět hned teď!“ vyjela jsem dřív, než jsem si stačila vůbec uvědomit, co říkám. Parker pro jistotu o krok ustoupil, ale to už mu na pomoc přišla léčitelka Smithová. Přivlála šerou chodbou jako hodně velký, nestvůrný racek s křídly z rozepnutého pláště, pod nímž měla fialkový hábit. Stačila se převléci, nejspíš se chystala domů...

„Takže už jste se dohodli?“ zašvitořila. „Jaké formuláře mám dát připravit?“ Pak pohlédla na svého kolegu a dodala afektovaně: „Dobrý bože, Georgi, co se vám to stalo na obličeji? A máte rozbité brýle, dovolíte?“ Vytáhla hůlku a namířila na tu zoufalou parodii staromódních brýlí s prasklými sklíčky, která Parkerovi klouzala po zpoceném nosem. „Hotovo,“ řekla spokojeně, když rozbité sklo uposlechlo příkazu a scelilo se. Tímhle se na nás snaží udělat dojem? Kouzla dobrá tak do prvního ročníku. „Jak jste se rozhodli?“ obrátila se na nás znovu, když byla hotová a hůlku zastrčila do kapsy.

Parker odpověděl za nás hlasem, v němž se nechápavost mísila s odporem: „Chtějí si vlkodlaka odvést domů.“

„Chceme si odvést domů svého syna,“ opravil ho Martin podrážděně. „Řekněte nám laskavě, kdy to bude možné.“

Smithová reagovala podobně jako Parker. Získala jsem dojem, že pokud by se něco takového jako našemu dítěti přihodilo jejich potomkovi, nejspíš by ho popravili vlastníma rukama. Bylo mi z nich zle, a začínala jsem se zamýšlet, co dál. V duchu jsem si přísahala, že s těmihle odborníky už se o osudu svého děcka radit nebudu.“

„Než se mu zavřou rány, musí zůstat tady,“ vzmohla se léčitelka konečně na odpověď. „Pak ale bude třeba, abyste podepsali prohlášení, že jste byli varováni, co je dítě zač, a jste ochotni nést riziko.“

„Přirozeně,“ řekla jsem. „Teď ho chci vidět, a zůstanu s ním, než ho pustíte domů.“

Nehádala se s námi, na rozdíl od Parkera to nejspíš vzdala. Odvedla nás do malé místnůstky, spíš kumbálu, kde nechali Remuse odpočívat, kousek od ošetřovny, kde ho přijímali. Pokoj působil nevlídným a osamělým dojmem, který ještě zvyšovala skutečnost, že druhé dveře z místnosti vedly přímo do zanedbané koupelny. Kdo ví, za jiných okolností tenhle pokoj asi používali pro izolaci nemocných s nakažlivými chorobami. Jako by si mysleli, že se i lykantropie může šířit vzduchem, nebo třeba pohledem...

Remus ležel tak tiše a klidně, že jsem v první chvíli zpanikařila - je vůbec ještě živ? Ale ruce měl teplé, a když jsem se k němu naklonila, slyšela jsem ho slabě oddechovat. Nejspíš mu dali něco, po čem přestal mít bolesti a usnul. Do tváře se mu vrátilo trochu barvy. Martin s Pollynkou v náručí se nad ním sklonil z druhé strany.

„Spí,“ zašeptal tiše. „Chvála bohu, snad bude v pořádku.“

Oba léčitelé nás nechali samotné, a tak jsme hodnou chvíli jenom seděli a mlčky se dívali. Lůžko bylo dost prostorné, aby se na něj vešla i Polly, takže teď obě děti pokojně ležely vedle sebe, jak to dělávaly i dříve, v těch lepších časech, které... navždy odešly. Pomaličku mi začalo docházet, co všechno se vlastně změní. Jak to přijmou mí a Martinovi rodiče? A okolí? A - nejhůř ze všeho - chudák Remus, kterému už nemůžeme vůbec nijak pomoci? Jak takovou věc vysvětlit čtyřletému špuntovi?

Za oknem vzcházelo chladné svítání pozdně srpnového dne. Úplněk zapadl, jitro se blížilo. Martin si toho všiml, až když tváře našich spících dětí osvětlily první paprsky nově zrozeného slunce.

„Budu muset do práce,“ řekl znepokojeně a z náprsní kapsy vyštrachal hodinky. „A postarat se o toho... tvora v našem sklepě.“ Vzpomněla jsem si, jak vlekl a zamykal vlka, který to Remusovi udělal, dole v místnosti bez oken, kde jsme skladovali uhlí, a napadlo mě, kdo to asi byl. Jenom jsem si nebyla jista, zda to doopravdy chci vědět. „A Polly tu s tebou přece nemůže zůstat. Co budeme dělat?“ dodal.

Rozhodla jsem se bleskově. „Můžeš poslat sovu mé matce, až půjdeš?“ zeptala jsem se. „Že měl Remus nehodu, a já s ním musím zůstat u svatého Munga, než se z toho dostane, tak jestli si nemůže Polly vzít na pár dní k sobě?“

„Mám jí napsat...“ zarazil se. Oba jsme chápali, že jsou věci, které v dopise vysvětlit nelze. „Dobře, napíšu jí, jestli se může objevit co nejdřív.“ Vstal, naposled se podíval na děti, políbil mě na tvář a vyšel ven. Zůstala jsem sama s černými myšlenkami. Bylo tady ještě něco, nač jsem se předtím neodvažovala ani myslet. Do příštího úplňku, jehož jsem se už teď začínala bát, zbýval ještě celý měsíc, ale lepší je být připravena dopředu... Budu potřebovat pomoc, to je jasné. Jsem sice kvalifikovaná ošetřovatelka, ale ne odbornice na lykantropii.

Vytáhla jsem z kabely brk a papír, položila je na okenní parapet a rychle psala. Nebylo mnoho lidí, jimž bych se chtěla svěřovat s tak hrozným tajemstvím, ale někomu jsem věřit musela. A Marlene McKinnonovou, tehdy ještě Clearwaterovou, jsem už z Bradavic považovala za důvěryhodnou a skvělou kamarádku. Navíc pracovala v odboru dohledu nad kouzelnými tvory, a o vlkodlacích něco věděla. Rozhodla jsem se riskovat.

Dopsala jsem, nadepsala adresu a čekala, až se naskytne příležitost dostat se do sovince nebo na poštu. Nejspíš ne dřív, než se objeví matka.

Venku už byl den, zpívali ptáci, a na mě začala doléhat všechna ta únava a hrůza předchozí bezesné noci. Pootevřela jsem okno, vzduch mi udělal dobře a trochu mě probudil. Přišla ošetřovatelka, aby Remusovi vyměnila obvazy, a netajila se úžasem, že jsem dcerku nechala spát v jedné posteli s vlkodlakem. Když to řekla nahlas, rozhodla jsem se ji zahnat a udělat všechno potřebné sama. Aspoň jsem měla příležitost zkontrolovat, jakou práci odvedla Smithová s Parkerem. Všechna čest, přes ty ohavné řeči, které oba vedli, byla rána dobře zavřená a čistá. Po tom nočním výstupu bych si byla myslela, že to schválně odbyli, aby vlkodlak umřel sám od sebe... Asi jsem jim křivdila - a nebo ve chvíli, kdy Remuse ošetřovali, ještě neznali výsledky testů.

Matka dorazila v půl deváté. Právě včas, protože Pollynka už vstala a dožadovala se snídaně. Navíc zjevně nedokázala pochopit, proč její bratr ještě spí, a já začala mít strach, že se ho pokusí budit.

„Jennifer, co se stalo?“ vyhrkla matka ještě na prahu, dřív, než jsem ji stačila pozdravit. „Martin mi poslal vzkaz, že je Remus zraněný, ale bez podrobností...“

Polly se rozběhla k babičce, čímž mi poskytla okamžik na rozmyšlenou. Přemítala jsem, jestli holčička se svou malou slovní zásobou dokáže matce vylíčit události včerejšího večera - vyloučené to nebylo. Stačí, aby padlo slovo vlk, a máma bude doma. Byl úplněk a ona je astroložka, takže si toho nepochybně všimla. To, že budu mlčet, ji v závěrech jenom utvrdí. Takže bude lepší, když to vysvětlím. Nedovedla jsem si představit, jak bude reagovat. Zatím se všichni, kromě Martina samozřejmě, zachovali stejně. Hrůza a odpor.

Poslouchala a mlčela. Polly se jí uvelebila na klíně a nezdálo se, že by rozuměla, oč jde. Když jsem skončila, rozhostilo se chmurné ticho.

„Copak jste se zbláznili, Jenny?“ řekla matka konečně a já ucítila ledové svírání kolem srdce. Aspoň od ní bych byla čekala trochu chápavosti. „Víš, jak je to nebezpečné? Vždyť on už není člověk!“

„Mami,“ řekla jsem studeně, abych nezačala křičet v zoufalství. „Bude nebezpečný jednou do měsíce, a já se postarám, aby nikoho neohrožoval. A co se týče toho druhého... Nechápu, proč už by neměl být člověkem. Je to nemoc, chápeš? Nemoc! Nedá se to léčit, ale nenarodil se s tím! Nemůže za to. To není, jako kdyby...“

„To právě je,“ přerušila mě. „Chtěla jsi, abych se postarala o Polly, zatímco budeš tady, a to také udělám, ale to, k čemu ses rozhodla, nechápu. Můj vnuk je mrtvý, a tohle... monstrum...“

Vztekle jsem vyskočila, ale nenechala se přerušit.

„Vlkodlaci jsou stvoření temnoty, Jennifer,“ řekla tvrdě. „a já se nehodlám smířit s tím, že by můj vnuk byl jedním z nich. Pro mě umřel.“

„Dobře,“ procedila jsem mezi zuby. „Dobře.“

Vyprovodila jsem ji za dveře, políbila dcerku na rozloučenou a slíbila jí, že si ji za pár dní od babičky vyzvednu, vrátila se do místnosti a strnula. Remus se na mě díval široce rozevřenýma očima. Co všechno slyšel?

Rozhodla jsem se předstírat, že se vůbec nic nepřihodilo. Klekla jsem si k posteli, pohladila ho po stažené tvářičce.

„Jak je ti, Remmie?“

Jestli měl bolesti, neřekl mi to. Místo toho ze sebe vypravil:

„Babička. Ona říkala, že...“ Po tváři se mu rozkutálely slzy. Sedla jsem si k němu na pelest, otřela mu je dlaní a vzala ho za ruku. Tak tohle rozhodně nebyl ten nejšťastnější způsob, jakým se to měl dozvědět.

„Na to nemysli, miláčku,“ řekla jsem. „Babička byla rozčilená. Všechno bude zase v pořádku, jenom se musíš rychle uzdravit a být statečný chlapec, ano?“

„Ale ona říkala... říkala...“

Takže to budu muset vysvětlit. Jak bych si teď přála, aby tu byl Martin, který by mi pomohl, nebo mě při tom apoň držel kolem ramen, dal najevo, že Remuse stále oba milujeme a budeme milovat, ať už se stalo cokoliv!

„Remusi,“ začala jsem zoufale. „Pamatuješ si, co se stalo, viď? Pamatuješ se na toho vlka?“

Přikývl. Rty se mu ještě třásly, ale snažil se neplakat. Statečný kluk! Stiskla jsem jeho dlaň.

„To nebyl obyčejný vlk, víš. Byl to vlkodlak... Takže...“

„Zakletý člověk?“ zeptal se oživeně a zkusil si poposedout na posteli. Remus miloval pohádky, a vzpomínala jsem si, že v nějaké byla lykantropie vysvětlená zlým kouzlem.

„Nemocný. Ale problém je v tom...“ přemýšlela jsem usilovně, jak mu to vyložit. „Vlkodlaci se mění při každém úplňku z člověka ve vlka,“ zkusila jsem to zeširoka. „A když tě ten vlk napadl, znamená to... Ta nemoc se přenáší kousnutím, víš. Takže teď...“

„Já jsem teď taky vlkodlak?“ zeptal se tichounce. A zhrozeně. Ve všech těch pohádkách byli vlkodlaci zrůdami, které hlavní hrdina přemohl, aby zachránil nebohou princeznu nebo osvobodil vesničany. „Ale... mami... Já přece... přece nemůžu být, vždyť nejsem... nejsem zlý... že ne? Nebo...“

Zase začal nabírat. Rychle jsem se sklonila, abych ho pohladila, ale odtáhl se, v šedých očích nevýslovnou hrůzu.

„Proto babička říkala, že jsem... že jsem...“

„Ne, Remusi! Ne! Nejsi zlý... Nic se nezměnilo, vážně. Jenom, že.. Jsi... nemocný, víš.“

Tvářička se mu trochu rozjasnila.

„A tady se uzdravím?“

Lykantropie není chřipka nebo kašel, můj chlapče. Jenomže jak ti to mám vysvětlit?

„Nedá se to léčit...“ řekla jsem tiše. „Nemůžeme s tím nic dělat. Prostě jsi vlkodlak... Ale neboj se, nejsi zlý, a dáme si pozor, aby vlk nemohl nikomu ublížit. Rozumíš? Já a tatínek tě pořád máme rádi, a Pollynka taky. Zůstaneš s námi, a my budeme dělat všechno, co budeme moci, abychom ti pomohli...“

Remus se schoulil do klubíčka a bezmocně plakal s obličejem odvráceným. A já jsem také cítila, jak se mi do očí hrnou horké slzy. Rozbrečet se tady před ním, tím mu moc nepomůžu. Ale nedokázala jsem tomu zabránit. Oslepená slzami jsem seděla na pelesti s rukou vztaženou k jeho třesoucím se ramínkům, a přesto neschopná se jich dotknout. A potom jsem náhle ucítila, jak se pohnul, nadzvedl, schoulil se mi na klíně. Plakali jsme oba, ale cítila jsem, jak nám vzájemná blízkost dodává sílu.

Nakonec přestal vzlykat a usnul vyčerpáním, s ručkou v mé ruce. Opatrně jsem ho přemístila na postel a zůstala u něj sedět, než se mu dech prohloubil a zklidnil hlubokým snem. Nepouštěla jsem jeho dlaň, dokud nepřišla sestra a nepřinesla nám oběd a léčivý lektvar pro Remuse. Teprve pak jsem si vzpomněla, že jsem kvůli matčině reakci nestačila poslat připravený dopis pro Marlene, a tak jsem sestřičku požádala, zda to za mě může zařídit. Přikývla, zjevně ráda, že ji nenutím sedět s vlkodlakem, než si poštu obstarám sama, a odběhla.

Pak už zbývalo jen nekonečné čekání. Přiměla jsem se spolknout několik soust, a když se Remus probudil, nakrmila jsem ho a podala mu pohár s lektvarem. Pak jsem se snažila si s ním povídat a vyprávět mu, než znovu usnul.

O půl páté se objevil Martin s pohádkovými knížkami, čokoládou a ovocem pro Remuse a rozkládacím lehátkem pro mě. Zjevně nepočítal s tím, že by si Parker nebo jeho kolegyně vzpomněli, že nemám kde spát. Jeho přítomnost mi sama o sobě byla útěchou. Nezeptala jsem se, jak strávil den. A nezeptala jsem se ani, co udělal s vlkodlakem v našem sklepě. Nechtěla jsem to vědět. Tiše jsem mu sdělila, jak reagovala moje matka - přikývl a nic nepodotkl. Zdálo se mi, že to čekal.

Synkovi bylo líp a trochu se uvolnil, když spatřil otce. Nechala jsem je uprostřed prohlížení obrázků v knížkách, když dorazila Marlene.

Po pravdě jsem nepočítala s tím, že se objeví tak rychle. Dopis musela dostat v práci a vypravit se sem rovnou po konci směny. Sedly jsme si na pohovku nahoře v kavárně v pátém patře.

„To je vážná věc, Jennifer,“ řekla mi, když si nechala znovu podrobněji vylíčit události, o kterých jsem jí dopoledne napsala. Začala jsem se hrozit toho, že mi poradí, abych se řídila radou léčitele Parkera, ale ani ji to nenapadlo. „To nejhorší ještě nemáte za sebou.“ Vytáhla z kabely tenký svazek. „Tohle jsem ti přinesla. Přečti si to sama, ale odpoledne jsem se do toho dívala, a musím ti říci, bojím se... Váš Remus je ještě malé dítě, Jenny. Nejsem si jistá, jak bude reagovat při první proměně. Je určitá pravděpodobnost... poprvé je to prý nejhorší. Nemusí přežít. Srdce nebo mozek nevydrží...“

Dívala jsem se na ni, pak na knížku, kterou mi strkala do rukou, a všechno v mém nitru ledovělo hrůzou.

„Marlene...“ vypravila jsem ze sebe s obtížemi. „Co mám dělat? Jak mu můžu pomoci?“

Potřásla svou plavou hřívou. „Není moc cest. Prostě musíš čekat... Pokud vydrží poprvé, bude dobře. Zkus mu před úplňkem dávat víc masa, než obvykle. Já mu namíchám něco na posilněnou a přijedu. A... neříkej mu to. I tak to pro něj bude dost zlé.“

Rozbrečela jsem se. Ten tlak uvnitř už nešlo vydržet, a bylo mi jedno, že mě uvidí návštěvy, které v tuhle odpolední hodinu přišly do špitálu za svými známými a příbuznými a zastavily se v kavárně nebo nemocničním obchodě, bylo mi jedno, že mé slzy padají na půjčenou knihu o lykantropii a máčejí koženou vazbu. Marlene mě vzala kolem ramen.

„A hlavně, Jenny, nemluv s nikým, kdo to nutně nemusí vědět - s nikým! - o tom, co se stalo. Vždyť víš, jak kouzelníci obvykle reagují na vlkodlaky...“

„Já vím,“ vzlykla jsem při vzpomínce na výraz své matky.

Zůstala se mnou, dokud jsem se neuklidnila, a pak mě odvedla zpátky dolů. Pozdravila se s Martinem - znali se ještě ze školy, a nadto byl její muž kolegou mého v práci -, Remuse políbila na čelo a dala mu plyšového medvídka, který se zničehonic vynořil z její kabely.

„Přijedu, spolehni se,“ řekla mi na odchodu. „A kdybys něco potřebovala, pošli mi sovu. Držte se.“

 

A drželi jsme se opravdu ze všech sil. Remus zůstal v nemocnici ještě pět dní, pak jsme ho odvezli domů, i když zdaleka nevypadal zdravě. Měla jsem pocit, že mu není dobře, ale neříkal nic, a když mi byl na očích, snažil se chovat jako vždycky. Jednou jsem ho přistihla, jak si v Martinově knihovně prohlíží obrázky vlkodlaků v nějakém tlustém svazku. Číst neuměl - říkala jsem si, jak se mu vůbec podařilo tu knížku najít - ale i to, co vidět, muselo stačit. Knihu jsem mu vzala a zakázala jsem mu, aby si ji znovu půjčoval, ale co se stalo, stalo se. Viděla jsem mu na očích, jakou hrůzu má z toho, co musí přijít, a jak každý večer pokukuje po jasné zářijové obloze a očima hledá měsíc, nejdřív ubývající, a pak dorůstající.

Martin si vzal na starost vysvětlit všechno svým rodičům, a ti se k mému překvapení a neskonalé vděčnosti zachovali skvěle. Na rozdíl od mé matky - a taky otce a bratra, což jsem zjistila, když jsem byla u nich vyzvednout Polly - nezačali mluvit o nestvůrách a monstrech, naopak. Dokonce přijeli na návštěvu, vzali děti na výlet, chovali se, jako by se nic nestalo a mně a Martinovi nabídli pomoc, kdykoliv bude potřeba.

Sedla jsem si s tchýní stranou, a protože už jsem to opravdu nemohla vydržet, vyklopila jsem jí všechno, co mi předtím řekla Marlene McKinnonová. Nechtěla jsem jí přidělávat starosti - dost na tom, kolik už jich měla - ale prostě jsem se potřebovala svěřit, slyšet slova útěchy... Pak jsme se dohodly, že si při příštím úplňku vezme Polly k sobě. Svou matku jsem po posledním výstupu žádat nehodlala, ale ani jsem nechtěla, aby dítě zůstalo v domě, když nevíme, jak věci dopadnou...

Připravili jsme se, jak to šlo. Martin vyházel uhlí ze sklepa do přístěnku na dvoře, pak jsme místnost obílili a vytopili, ale i tak vypadala pustě a nevlídně, že se mi z toho svíralo srdce. Opravdu zavřeš své vlastní dítě do takovéhle díry? říkala jsem si v zoufalství. Jenomže nebylo jiné cesty, pokud jsme nechtěli, aby vlk někomu ublížil. A samozřejmě aby se všechno dozvěděli sousedé. Knížka, kterou mi půjčila Marlene, mluvila v tomto ohledu jasně. Vlkodlak není žádné milé stvoření, a když mu zabráníte, aby útočil na lidi, nezůstane potichu ležet, zničí nábytek a věci, které uvidí kolem sebe, může si sám ublížit...

Remusovi jsme tohle všechno raději neřekli. Vysvětlili jsme mu, kde bude muset o úplňku zůstat a proč, ale nechtěli jsme ho dopředu strašit víc, než bylo nezbytně nutné. Stačilo, co už věděl, zatracená Martinova knihovna!

„Ta knížka...“ řekl mi týden před úplňkem nervózním hláskem, „připadalo mi... Myslíš, že to bolí, mami?“

Objala jsem ho, víc jsem udělat nemohla. „To nevím,“ odpověděla jsem, „bojím se, že ano. Musíš to vydržet, Remmie...“ Částečně jsem lhala. Samozřejmě jsem věděla, že vlkodlačí proměna je velice bolestivý proces. O tom nás nenechal na pochybách ani náš učitel Obrany proti černé magii, ani to málo o lykantropii, co jsem do té doby přečetla. Bože dobrý, a to se teď má stát mému vlastnímu dítěti... A hluboko ve mně zůstával ještě onen šílený strach, který mi do srdce zasela Marlene: co když Remus umře? Nevypadal zdravě ani teď...

Marlene McKinnonová se objevila den před úplňkem, jak slíbila. Bylo to v pátek odpoledne, úplněk naštěstí připadal na sobotu, takže nebyl problém, aby mohla Polly zůstat u babičky - Martinova matka přes týden pracovala jako učitelka v jedné kouzelnické základní škole a nechtěla jsem, aby si musela zbytečně vybírat dovolenou a přidělávat starosti svým kolegům. Právě jsem zabalila Pollyně tašku s věcmi a čekala jsem, až paní Lupinová dorazí, když se v našem obývacím pokoji s kratičkým „pop“ zhmotnila Marlene.

V kabele přivlekla hromadu lahviček - ne že by tohle všechno doopravdy pomohlo, řekla mi, ale trošku ho to posílí - a ještě mi sdělila zprávu, kterou se dozvěděla od manžela: někde v Kentu došlo k velkým nepříjemnostem, incidentu, při kterém byla vážně zraněna jistá starší dáma, jsou podezření, že se jedná o rozsáhlé spiknutí a bystrozoři mají pohotovost - jak pan McKinnon, tak Martin budou muset zůstat o víkendu ve službě... Martin mi to nejspíš poví, jakmile skončí dneska v práci. Výborně. To nám ještě chybělo. Když mi ale při pohledu na můj výraz nabídla, že se mnou zůstane celý víkend, odmítla jsem. Marlene má přece také děti, jak by je mohla nechat samotné... Zvlášť když bude její muž někde ve službě.

„Dobře,“ řekla mi, „přijdu v neděli ráno. Kdyby něco, ozvi se mi...“

Vysvětlila mi, co si máme počít s přinesenými lahvičkami, soucitným pohledem si změřila Remuse, který přišel do obývacího pokoje s netrpělivou Pollynkou, těšící se na víkend u babičky a absolutně nechápající, proč její bratr nejede s ní, a přemístila se domů.

Tchyně se objevila vzápětí, požádala mě, abych jí v neděli ráno poslala sovu se zprávou, a vyrazila i s vnučkou v náručí naším krbem pryč. Zůstali jsme s Remusem sami, než přišel Martin a potvrdil mi, co už jsem věděla od Marlene. Zítra ráno odjíždí do Kentu a vrátí se nejdřív v pondělí... Takže na to zbudeme jen my dva - Remus, aby si všechno protrpěl do konce, a já, abych přežila tu nekonečnou noc osamělého čekání na osud...

A věci se vyvíjely skoro tak zle, jak jsem čekala. V sobotu ráno, když jsem se rozloučila s velmi znepokojeným mužem a šla se podívat, jestli už je Remus vzhůru, našla jsem ho sedět na stoličce u okna a jediný pohled mi napověděl, že toho v noci moc nenaspal. Do jídla jsem ho musela nutit ze všech sil, a den se zoufale vlekl. Odpoledne jsme oba proseděli v obývacím pokoji u rádia, které vesele vyhrávalo, já se snažila zkrátit synkovy nové kalhoty, ale ruce se mi třísly tak, že jsem nebyla schopná provléknout nit ouškem jehly, která mi neustále vypadávala z prstů, a Remus čmáral pastelkami po papíru, přičemž zjevně myslel na něco jiného, a každou chvíli se díval na hodiny nad krbem. Konečně už napětí nemohl snést, odložil, co držel v rukou, a přešel k pohovce, kde jsem seděla. Vklouzl mi pod paži a podíval se na mě očima štvaného zvířátka.

„Mami... hrozně se bojím.“

Hodila jsem šití vedle sebe a objala ho.

„Já vím. Já taky,“ vypadlo ze mě. Věděla jsem, že bych ho měla nějak povzbudit, ale nedostávalo se mi útěšných slov.

„Není to stejné jako dřív,“ vypravil ze sebe roztřeseně. „Dneska se mi zdálo...“ Neřekl co, a já se nevyptávala. Nechtěla jsem, aby se rozbrečel. A už vůbec ne, abych to před ním udělala já.

Na večeři jsem se jenom podívala, a obracel se mi žaludek. Remus, bledý jako stěna, ani neuždíbl z talíře před sebou. Dala jsem mu alespoň další lektvar, co mi nechala Marlene. Pak jsme šli do sklepa. Do východu měsíce zbývala ještě asi hodina, ale Marlene mě několikrát varovala, že nemáme nechávat věci na poslední chvíli.

Dole bylo teplo, ale pusto, ani stopy po nábytku. Remus se zděšeně rozhlížel a držel se mě za ruku, což obyčejně nedělal. Zkusila jsem promluvit, ale hrdlo jsem měla stažené tak, že se mi to podařilo až na druhý pokus:

„Nechám ti tu deku, ať si máš aspoň na co sednout, ano?“ Pak jsem vytáhla hůlku a na stěny použila zvukotěsné koulo.

„Mami...“

Klekla jsem si k němu na podlahu a naposledy ho objala.

„Remusi, buď statečný. A... chci, abys věděl, že tě miluji. Ať se stane cokoliv, vždycky zůstaneš mým milovaným dítětem.“

Když jsem se obrátila ke dveřím, spatřila jsem v jeho očích slzy. Já je zadržovala až do chvíle, kdy jsem za sebou zavřela na petlici a zůstala sedět na schodech, které vedly ze sklepa nahoru do síňky. Teprve potom jsem se rozplakala, tlumíc vzlyky dlaní, aby mě nemohl přes dubové dveře slyšet. Věděla jsem, že se k nim tiskne z druhé strany, stejně sám a ještě vyděšenější než já.

Jak dlouho jsem tam seděla, než jsem zaslechla první hrůzné zavytí, nevím. Nepochybně dost dlouho na to, aby venku stačil vyjít plný měsíc. Ty zvuky se ke mně nesly i přes ztišujícím kouzlem zajištěné dveře, tlumené, ale přesto tak strašné, že mě každý z nich bodal do srdce. Zůstala jsem klečet na studené kamenné podlaze, přitisknutá ke dřevu, které mě dělilo od mého syna, a plakala jsem, dokud mi nedošly slzy. Pak jsem jenom vyčerpaně ležela, naslouchajíc hluku zevnitř, tu sílícímu, tu slábnoucímu, roztřesená jako v zimnici. Někdy nad ránem nastalo ticho, které mě děsilo ještě víc, než předchozí vytí. Věděla jsem, že nesmím dovnitř, než měsíc zase zapadne - prostě nesmím, pokud je mi život milý, ale to čekání mě deptalo. Tam v tom sklepě možná umíralo mé dítě, a já jsem nemohla dělat nic víc, než bezmocně sedět a očima pohánět ručičky hodinek blíž ke svítání...

A pak tu konečně bylo jitro. Po schodech dolů do sklepa pronikaly první paprsky a rýsovaly na zdech sluneční květinky.

Pomalu jsem vstala a roztřesenou rukou hmátla po petlici. Věděla jsem, že musím vypadat hrozně, ale teď mi bylo jedno, jak mě Remus uvidí. Především jsem se chtěla přesvědčit že je živ, že bude zase v pořádku.

Těžké dveře se otevřely.

Lumos,“ zašeptala jsem hůlce ve svých prstech. Světlo dopadlo na chlapcovo tělo na  podlaze, v roztrhaných zbytcích oděvu, pokryté krvavými ranami a škrábanci. Ležel nehybně tváří k zemi.

Hůlka mi upadla na zem a já klesla na kolena vedle ní. Ne... Prosím tě, bože, ne... Tohle nesmíš připustit...

„Remusi!“ Natáhla jsem třesoucí se ruce, abych ho obrátila na záda. Na dotek mi připadal studený, oči měl pootevřené a šedivé duhovky protkané žlutými skvrnami. „Remusi, prosím tě, slyšíš mě? Odpověz!“ Panika mě docela ovládla, prsty klouzaly po jeho rozedraných, krvácejících zápěstích ve snaze nahmatat puls. Konečně mě napadlo dotknout se jeho krku, a zachytila jsem slabou ozvu nepravidelných úderů srdce. Z jeho ran dosud tekla krev. Pomalu se mi vracel zdravý rozum a strašlivá tíže se mi valila z prsou. Krvácí, je živ. V koutě jsem sebrala přikrývku - nebo to, co z ní zbylo, protože ani ona nezůstala nedotčená - zabalila chlapce do ní a zvedla ho do náručí. Potřeboval co nejrychleji ošetřit a zahřát.

Vynesla jsem ho po schodech do patra a do jeho pokoje. Systematicky jsem vyčistila všechny jeho šrámy, ty mělčí jsem mohla hned zacelit pomocí kouzla, na hlubší jsem použila léčivé zaříkání a obvázala je připraveným plátnem. Zabalila jsem ho do přikrývek a do neodporujících úst mu po lžičkách vpravila obsah další lahvičky, kterou mi tu nechala Marlene. Seděla jsem u něj, dokud jsem si nebyla jista, že z bezvědomí přešel do hlubokého spánku, a pak teprve jsem se odvážila sejít dolů pro brk a papír, abych napsala vzkazy Martinovi a jeho rodičům. Bylo to za námi a Remus žil. Hrozila jsem se pomyslet, s jakými děsivými představami bude asi po téhle noci očekávat další úplněk...

 

Mít v rodině dítě, jako byl Remus, znamenalo změnit svůj život od kořenů. Myslím, že v těch prvních strašných týdnech jsem si to ani pořádně neuvědomovala. Z toho prvního úplňku se chlapec vzpamatovával dobré dva týdny, a z dalšího měl takový strach, že se začal uchylovat k dětským trikům, které nikdy předtím nepoužíval a které mě děsily: odmítal jít spát, aby nepřišel zítřek, po soumraku nechtěl ani vystrčit nos ze dveří, aby ho „měsíc neviděl“, jak nám to zdůvodnil...

Byla to právě Marlene McKinnonová, která k nám chodila, kdykoliv mohla, kdo mi pomohl udržet sebe i dítě nad vodou. K našemu obrovskému překvapení od ní Remus přijal vysvětlení, kterým nevěřil, když jsme se o ně pokoušeli my. Navíc se ukázalo, že měla pravdu i v dalších věcech: ta první přeměna byla nejhorší - nikdy potom už se situace nevyvinula tak děsivě.

Samozřejmě to neznamenalo, že by bylo všechno v pořádku. Po každém úplňku Remus den nebo dva proležel a z přibývajícího měsíce měl panickou hrůzu - a podobnou hrůzu začal mít z lidí, což mi dělalo ještě víc starostí. Částečně za to mohl ten nepříjemný člověk z odboru likvidace nebezpečných tvorů, který nás poprvé navštívil asi půl druhého měsíce poté, co se Remus nakazil lykantropií. Vyrozuměli jsme, že je pověřen kontrolovat, kde se zdržují známí vlkodlaci, kteří nežijí někde zavření v ústavu, a zprávu o Remusovi že mu dali od svatého Munga. Kromě toho vedl ovšem ještě spoustu dalších řečí, dost podobných těm, co jsme předtím slyšeli od Parkera - jenom s tím rozdílem, že to klidně říkal před oběma dětmi. Polly z toho naštěstí rozum neměla, ale její bratr, jehož se to koneckonců všechno týkalo a který se sotva stačil zmátořit po té hrozné první přeměně, vypadal, že se co nevidět rozpláče. Nejradši bych toho člověka vyhodila kopancem ze dveří, ale kvůli Remusovi jsem se neodvážila - měla jsem příliš velký strach, že by na to nakonec doplatil.

Tím druhým faktorem byli samozřejmě sousedé. Nevím jak, ale naše malá vesnice, z devadesáti procent obývaná kouzelníky, se to prostě dozvěděla. Možná si všimli Remusovi kamarádi, možná někdo postřehl ty podezřelé zvuky z našeho sklepa, které se přes všechnu snahu dostaly ven, nebo za to mohl ten chlap Gibbles z ministerstva, ale skutečnost byla taková, že se nepříjemná pravda o našem synovi dostala na veřejnost. Řada sousedů nám bez okolků jasně vysvětlila, že jsme blázni, kteří nenechali zlikvidovat nebezpečného tvora. A Remusovi to dali pocítit - teď už bývalí - kamarádi.

Poslední kapkou byla návštěva paní Paulové, ředitelky místní školy, která nám mnohými a pestrými slovy sdělila, že vlkodlaka ve své škole nechce. Tři dni potom jsme sehnali domek na opačné straně britských ostrovů a stěhovali se. Poprvé, je třeba podotknout.

Zkušenost si Remus vzal k srdci, v našem novém domově se nestýkal mimo školu prakticky s nikým, takže i ve své třídě platil za podivína a samotáře. Místní ředitel byl jediný, kdo o celé té vlkodlačí záležitosti věděl, alespoň tedy zpočátku.

Ze školy jsme ho museli vzít ve druhé třídě, když na to přišla jeho třídní učitelka. Vzápětí jsme se stěhovali podruhé, tentokrát do domku na samotě, která měla tři popisná čísla. V jedné ze zbývajících usedlostí bydleli staří manželé, ve druhém rodina se dvěma dětmi, jedním v Pollynčině věku a druhým v kolébce. Všichni to byli mudlové. Nás dům stál v kopci, až pod lesem a stranou od ostatních, takže jeho poloha byla ideální. Polly, která měla začít chodit do první třídy, jsme každé ráno museli vzít letaxem do nejbližší kouzelnické školy v asi padesát mil vzdáleném městečku. O Remuse jsem se rozhodla postarat sama, protože další trpké zklamání jsem mu připravit nechtěla.

V těch letech jsme žili prakticky jako mudlové. Polly se kamarádila s Cathleen, což byla sousedovic dcerka, takže jsme nechtěli, aby její rodiče pojali podezření. V přizpůsobení se oblečením, zařízením domku i běžným chováním jsme brzy dosáhli téměř hranice dokonalosti. Myslím, že málokdo by dokázal přijít na to, co jsme doopravdy zač.

S holčičkami si občas hrál i Remus, ale to bylo málokdy. Jinak většinu času trávil v Martinově knihovně nebo na naší zahradě s Terrikem, šedivým voříškem, kterého jsme si vzali z útulku asi rok předtím, než jsme se do toho děsivého zapadákova přestěhovali.

Celá ta léta jsme se totiž snažili - intenzivněji nebo méně intenzivně - najít něco, čím bychom Remusovi pomohli. Nedokážu spočítat, u kolika šarlatánů i seriózních vědců jsme byli. Zkusili jsme všechno. Opravdu všechno. Jenom proto, abychom znovu a znovu zjišťovali, že na lykantropii není žádný lék. Jedinou opravdu dobrou radu nám dala stará čarodějka, na kterou jsme natrefili při dovolené ve Walesu v jedné bohem zapomenuté vesnici. Vlkodlak je nebezpečný jenom lidem. Měli bychom Remusovi pořídit zvířátko, dost velké na to, aby s ním bylo při jeho přeměnách. Tak se do naší rodiny dostal Terrik.

Moc jsme tomu nevěřili, samo sebou, a Remus nechtěl zezačátku ani slyšet o tom, že by měl zkusit zůstat s voříškem za úplňku v jedné místnosti. Když už jsme nevěděli, jak překonat jeho panickou hrůzu, že psíkovi ublíží, Martin Terrika prostě vpašoval do sklepa, kde jsme Remuse za úplňku nechávali, bez jeho vědomí.

Světe div se, fungovalo to. Vlk nejenom že vořechovi nic neudělal, ale v jeho společnosti neměl ani potřebu útočit sám na sebe, což odstranilo většinu našeho problému. Navíc si obě naše děti Terrika zamilovaly a tahaly ho s sebou, pokud se vydávaly někam na výlet nebo průzkumnou výpravu. To byly jediné chvíle, kdy mi můj syn připadal doopravdy šťastný - on, Polly, Cathleen a Terrik v jednom houfu někde na cestě mezi od sebe vzdálenými usedlostmi naší samoty. A byly to okamžiky tak zřídkavé, že jsem se je naučila milovat stejně jako ty děti.

Remus nebyl povahou samotář, ale čím víc rostl, tím víc si uvědomoval, že to možná bude jeho jediná obrana před světem - nepustit si nikoho k tělu. Když měl volno po našem vyučování, které jsem organizovala se školní pečlivostí, většinou zůstával doma s nějakou knížkou a Beatles z černých desek na starém gramofonu, který nám věnovala moje mudlovská sestřenka Meg z Londýna a Martin ho očaroval, aby běhal i bez elektřiny. Měla jsem ošklivé podezření, že můj syn přečetl všechno, co našel u nás doma a co se týkalo lykantropie. Pak přiměl Martina, aby ho občas vozil do veřejné knihovny v Příčné ulici, a zarputile odmítal navštěvovat dětskou sekci. Nechávala jsem ho při tom až do chvíle, kdy jsem u něj v pokoji našla ohmataný svazek nejmíň sto let staré publikace Kterak zákeřné vlkodlaky nalézati a ze světa zprovoditi. To mě doopravdy rozpálilo do běla. Nejdřív jsem vyhubovala Remusovi, že si takové hnusné braky půjčuje, a když se z práce vrátil Martin, sjela jsem i jeho. Beztak to byla jeho vina, měl dohlédnout, co si naše devítileté dítě ve veřejné knihovně vybírá. Od té doby jsem chlapce do Příčné ulice vodila já a na jeho knížky jsem osobně dohlížela. Přesto jsem si byla jistá, že má o temných tvorech a obraně proti nim ve svých deseti letech stejně velké, ne-li větší znalosti, než leckterý dospělý kouzelník.

To byla další věc, která mě tížila jako mlýnský kámen. Kdyby byl náš syn hloupý nebo ho učení nezajímalo, nejspíš bych na to nepřipadla, ale čím dál víc jsem zjišťovala, jak strašně se cítím kvůli tomu, že nebudeme moci Remusovi dát vzdělání, které by dostal, kdyby byl normálním dítětem. Měl talent jako málokdo. Zvládal jednoduchá kouzla, která jsem mu předvedla, vyznal se v bylinkách, jež jsme pěstovali v naší zahradě, i v těch, co rostly v lese za humny, přečetl všechny knížky v naší knihovně i mé staré školní učebnice z Bradavic. A já jsem věděla, že to nadání budeme muset promrhat, protože... protože bylo nemyslitelné, že by dítě jako Remus mohlo někdy jít do Bradavic nebo jakoukoliv jinou střední školu. Pochybovala jsem, že by bradavický ředitel, starý profesor Dippet, který školu vedl už přes třicet let, byť jen koutkem mysli připustil, že by temné stvoření mohlo dostat jakékoliv vzdělání, takže mi bylo jasné, že se s ním nedohodnu ani na nějaké domácí výuce a přezkoušení v Bradavicích. Bylo mi do pláče, jen jsem na to pomyslela.

A jak se blížily Remusovy jedenácté narozeniny, blížil se i okamžik, kdy s ním o tom budu muset promluvit. Udělali jsme to jednoho vlahého večera na konci května, já i Martin společně. Pollyna byla u babičky - u mé matky, abych byla přesnější. Občas jsme mým rodičům dovolovali, aby si dcerku brali na víkendy, třebaže se oba celá léta chovali, jako by naše druhé dítě neexistovalo, a to jsem jim odpustit nemohla. Polly byla naštěstí natolik rozumná, že řečem svých prarodičů o vlkodlacích nevěnovala pozornost. Samozřejmě znala pravdu, těžko jsme ji před ní mohli utajit, ale zároveň věřila našemu ujištění, že je její bratr jako všechny ostatní děti a není třeba se ho bát.

Takže jsme toho včera seděli ve třech na zahradě a Terrik pobíhal kolem a lovil myši, zatímco slunce pomaličku zapadalo. Měsíc byl v novu - těchhle věcí jsem si od té doby, co se náš život začal řídit lunárním kalendářem, všímala daleko víc, než kdykoliv předtím.

Rozhodli jsme se pro přímost, před tak chytrým dítětem nemělo smysl skrývat podrobnosti, na které by stejně nakonec přišlo. Celá ta ošklivá pravda konečně byla řečena nahlas: Remus má jen velmi malou šanci, že by mohl dostat svůj dopis, navzdory talentu, který vykazoval. Slíbila jsem mu, že ho naučím všemu, čemu jen budu moci, aby se o sebe dokázal v dospělosti sám postarat, ale byla to jenom slabá útěcha.

Pak už jsme čekali jenom na jeho reakci. Měla jsem strach ze slz, ale nepřišly. Minimálně ne, dokud byl s námi.

„Myslel jsem si to,“ řekl po chvíli zadrhle. „V těch knížkách, které jsem četl... nejenom v té, kterou jsi mi zabavila, mami,“ zvedl ke mně oči, „většinou psali, že... že vlkodlaci by neměli mít vůbec žádná práva, a že je hanba, když je některé zákony chrání. Že by... že by se měli...“

„Remusi,“ přerušil ho Martin co nejpřísněji. „Maminka má naprostou pravdu, když nechce, aby sis tyhle... tyhle škváry prohlížel. Je to hnus, a děláš chybu, když tomu věříš.“

„Tak proč,“ podíval se chlapec na otce, „se všichni chovají, jako bych byl... však víš. I babička a děda.“

Vyměnili jsme si s Martinem rychlý pohled. O tomhle jsme už celou věčnost nemluvili, naposledy před lety, když našemu synkovi připadalo divné, že mí rodiče zvou na prázdniny jenom jeho mladší sestru a jen jí posílají dárky. Jenomže s vysvětlením, které stačilo pětiletému děcku, se jedenáctiletý kluk nespokojí.

„Podívej se,“ řekla jsem, „bojím se, že kouzelnická veřejnost je plná předsudků. S tím nic nenaděláme. A tyhle všeobecně rozšířené předsudky mají různé důsledky. Třeba ten, že s tebou děda s babičkou nechtějí mluvit. Nebo ten, že je dost malá pravděpodobnost, že bys mohl jít do Bradavic.“

„To chápu,“ odpověděl Remus sklesle. „Myslím, že by to ani nebylo správné. Mohl bych... mohl bych někomu ublížit. Je to moc velké riziko.“

Potom vstal, dal nám dobrou noc a vrátil se do domu. Terrik mu poskakoval v patách a vesele poštěkával. Ani já ani Martin jsme je nenásledovali. Bylo nám oběma jasné, že Remus nechce, abychom ho viděli plakat.

Začalo léto, Polly měla prázdniny, Martin si vzal dovolenou a jeli jsme na čtrnáct dní do Itálie - v pečlivě vypočítaném termínu, jako obvykle dostatečně vzdáleném od předchozího i následujícího úplňku. Doufali jsme, že tak Remus na chvíli zapomene na to, že by příští rok šel na střední školu, kdyby nebylo jeho... postižení. Trochu to fungovalo, aspoň po dobu, kdy jsme byli u moře nebo prolézali římské památky. Po návratu se všechno vrátilo do starých kolejí. Polly jela k mým rodičům do Edinburgu, zatímco Remus zůstal s námi a usilovně předstíral, že se vlastně nic neděje. Úplněk byl daleko horší než několik předchozích, a mně bylo jasné proč. Tak to dopadalo vždycky, když byl Remus unavený a vystresovaný. Nepomohla ani obvyklá Terrikova přítomnost.

Když se Polly vrátila, byl už na nohou a před ní o ničem ze svých trápení nemluvil. Byl tady konec července, doba, kdy budoucí středoškoláci obvykle dostávali svůj první dopis, a nic se nedělo. A to, že se Remus tvářil, že je s tím smířený a nijak mu to nevadí, neznamenalo, že ho to nemrzí. Naopak. Navzdory krásnému počasí se zahrabal do knih a odmítl vydávat se na Pollynčiny každodenní výpravy, které podnikala s Terrikem, svou kamarádkou Cathleen Graceovou a jejími rodiči ke dvě míle vzdálenému jezeru. Tak jedinou společnost mého syna tvořila liverpoolská čtyřka a já. Beatles to byli častěji.

Když se jednatřicátého července rozklinkal domovní zvonek, nejdřív ze všeho mě napadlo, že to je ta příšera z ministerstva. Už jsme ho zase přes rok neviděli, a většinou přicházel právě takhle bez ohlášení. Ke dveřím jsem šla připravena Remuse zapřít, říci, že je venku nebo u babičky.

Ale nebyl to ten chlap Gibbles.

Na našem prahu stál profesor Brumbál ve své vlastní osobě, od špičatého klobouku a půlměsíčkových brýlí až po jasně oranžové boty.

„Dobrý den, Jenny,“ řekl mi, když jsem zůstala stát ve dveřích s otevřenou pusou. „Rád vás zase vidím. Slyšel jsem, že jste pořád v domácnosti, tak jsem si říkal, že asi budete doma i takhle časně odpoledne.“

„Pojďte prosím dál, pane profesore,“ hlesla jsem překvapeně. Zavedla jsem ho do obývacího pokoje a postavila na čaj. „Co vás sem přivádí?“ zeptala jsem se, když jsme se oba usadili s plnými šálky ke stolku u krbu. Podíval se na mě přes rámečky brýlí tím laskavým pohledem, který jsem si pamatovala ze svých holčičích let v Bradavicích.

Než odpověděl, zajel si pravou rukou do hábitu a vytáhl na světlo hnědou obálku nadepsanou zeleným inkoustem. Zůstala ležet mezi námi na stolní desce, a já se jí neodvažovala ani dotknout. To nemohla být pravda...

„Tohle,“ řekl Brumbál po chvíli a posunul obálku směrem ke mně. Vzala jsem ji třesoucími se prsty a obrátila ji adresou vzhůru. Pan Remus Lupin, modrý pokojík...

Vzhlédla jsem od písmen, která se mi rozplývala před očima.

„Pane profesore... jestli jste nám přišel vysvětlit, proč... proč to nejde, tak... Já to docela chápu, a Remus taky... protože...“

„Jenny,“ přerušil mé koktání a vzal mě za zápěstí. „Já jsem přišel, abychom se domluvili, jak zařídit, aby to možné bylo.“

„Myslela jsem... myslela jsem, že profesor Dippet...“ vypravila jsem ze sebe. V té první chvíli jsem byla v takovém šoku, že se mnou mozek nehodlal spolupracovat.

„Profesor Dippet odešel s koncem školního roku na odpočinek,“ řekl Brumbál pevným hlasem, „a já jsem jeho nástupce. Nemám nic proti tomu, aby váš syn začal chodit do Bradavic, a s některými členy profesorského sboru, kterým v tom můžu důvěřovat, jsme se radili o opatřeních, jež bude třeba provést. Zbývá už jenom váš souhlas.“

„Já... můžu... můžu zavolat Remuse?“

„Myslel jsem, že se nejspíš toulá někde venku,“ zvedl Brumbál obočí. „Chlapec v tomhle věku...“

„Totiž...“

„No tak běžte, přiveďte ho,“ přerušil mě. „Tím lépe, alespoň nebudu muset to všechno opakovat dvakrát.“

Schody do patra jsem vzala po dvou.

Remus ležel na břiše na pohovce, studoval nějaký tlustospis, který si půjčil krátce před úplňkem v knihovně (zcela vlkodlaků prostý, o to jsem se postarala), gramofon běžel.

...When I was younger so much younger than today

I never neaded anybody´s help in any way

But now these days are gone I´m not so self assured

Now I find I´ve changed my mind I´ve opened up the doors...

„Remusi, můžeš jít na chvilku dolů?“ oslovila jsem ho a hlas se mi třásl.

Otočil se s polekaným výrazem v očích.

„Něco se stalo, mami? Někdo přišel? Snad ne ten...“ Nechuť pro toho člověka z odboru likvidace nebezpečných tvorů jsme sdíleli.

„Ne,“ řekla jsem. „Rozhodně ne. Je tady profesor Brumbál z bradavické školy. Kvůli tobě.“

„Mami...“ hlesl nevěřícně. „Snad ne proto, že...“

„Proto,“ potvrdila jsem mu. „Vezmou tě, když budeme souhlasit. On už se postará, aby to bylo pro všechny bezpečné. Vezmou tě...“

Remus vyskočil a vrhl se mi do náruče, zapomněl na knihu, i na Brouky na gramofonu, objal mě, a pak se rozběhl ven a ke schodišti s tak šťastným a dychtivým výrazem, že jsem se nedokázala ubránit úsměvu.

Neměli jsme ještě zdaleka vyhráno, to bylo jasné, ale věděla jsem, že ať už přijde cokoliv, dobré či zlé, tenhle den navždycky zůstane v mém srdci. A v jeho nepochybně také. Napořád.