Začít znovu

 

            Unavený kůň klopýtl a zaváhal. Dlouhá stébla povadlé trávy proplétala polozetlelý klest a motala se mu pod kopyta, šeřilo se a vidět bylo čím dál tím hůř. Položil jsem dlaň na jeho chvějící se šíji.

            „Ještě kus, kamaráde. Tady nemůžeme zůstat.“

            O poloze zemské stezky jsem měl ovšem jen matnou představu. Pobídl jsem zvíře patami - vykročilo pomalu a se vzdorovitým frknutím. Tma byla čím dál hustější a nad křovinami po mé pravici se vznášely světelné body. Větve stromů stínily oblohu, ale i kdyby tomu tak nebylo, stěží by mi to pomohlo. Měsíc v novu, hvězdy za mraky. A ten zatracený les kolem.

            Kůň znovu zastavil. Tiše jsem zaklel, přidržel se sedla a sklouzl na zem. Půda byla měkká a vlhkost jsem cítil i přes jezdecké boty a nohavice. Ve vzduchu bylo cítit vodu. Sevřel jsem uzdu v pěsti a vykročil pokud možno odhodlaně do neznáma. Stezička vyšlapaná zvěří se vlnila a ztrácela v keřích, bludných světýlek přibývalo. Vidět už nebylo ani na krok.

            Bludičky mi zakroužily kolem přilby.

            „Máš strach, Raymonde! Jsi sám a bojíš se... Vždycky jsi byl zbabělec!“

            Trhl jsem hlavou. Nejenom kůň je ztahaný a potřebuje odpočinek. Veliký Bože, chraň mě přeludů. Svatý Michale, oroduj za mě. Rukou v rukavici jsem si přejel oči. Kudy dál? Kůň varovně zařehtal chvíli předtím, než jsem ucítil zahoupání půdy pod nohama. Stěží jsem vyprostil kotníky a vlekl zvíře nazpátek. Ne, dnes už se dál nedostanu. Výsměšná světýlka se mi zatřepotala před nevyspalýma očima. Vysoko nade mnou šuměly stromy, vítr hvízdal a pískal, bylo to jak píseň Lorelei, již jsem slyšel na rýnském břehu cestou na východ. Jenomže to jsem nebyl tak sám jako teď. A její kvílení jsem nepochopil jako výstrahu.

            „Zbláznily tě rytířské příběhy, Raymonde? Přiznej si, nechtěls být jako Lancelot, jako Geoffroy nebo Urien? Proč jsi šel na východ, obránče křesťanské víry? To stačily ty nadšené výklady Jana z Arrasu?“

            Byl bych přísahal, že tančící světluška vypadá jako děvčátko s hůlkou v ruce a motýlími křídly. Svatá Panno, ochraňuj mě! Už nedokážu udělat ani krok...

            Z posledních sil jsem přehodil uzdu přes nízko visící větev a klesl ke kmeni stromu do mokré trávy.

            „A utekls, když jsi zjistil, že ty představy neodpovídají skutečnosti, že je to tak!“

            „Ne, to tedy není!“ obořil jsem se nahlas na bludičku. Světélko se zatřepotalo a zmizelo. Unaveně jsem se opřel o hrubou kůru dubu a zavřel oči. Přízraky a přeludy. Neměl jsem scházet z cesty. Neměl jsem ztratit panoše. Neměl jsem... Neměl jsem od Nikopole odjet - utéci - dřív, než bylo po všem. To hlavně.

            Ta slavná výprava! Filip z Baru vypadal ve svém mladickém nadšení jako nový Parsifal, Jan Burgundský jako svatý Jiří... S takovými vůdci jsme přece museli nevěřící porazit jako nic! A i mě pobláznil Berryho kronikář svým básněním o velkém vítězství nad dědičnými nepřáteli křesťanstva. Taky jsem hltal jeho Meluzínu, kterou nám předčítal v líných nedělních odpoledních, jako všichni ostatní mládenci ve službách králova strýce...

            Při přepravě přes Rýn jsme ztratili dva čluny. Bůh mi odpusť, i já jsem slyšel tu zrádnou píseň... A nepochopil jsem. Všechno šlo přece tak dobře! Uherský král nás přijal s radostí  - mladý muž mého věku, s rusými vlasy jako svatozář... Až u Nikopole se to nějak zvrtlo.

            Jana z Arrasu jsem spatřil naposled, když jsme se šikovali před bitvou. Nebesa byla s námi, cítil jsem jejich sílu, byla ve Filipovi z Baru stejně jako v burgundském vévodovi. Věřil jsem, že blesk z nebe srazí nepřátele na kolena... Opatrnost? Zbabělost! A v něčem takovém, jako je otálení, nejde ani Zikmunda Uherského poslechnout...Ještě teď ho vidím, rezavé kadeře rozevláté větrem, ruce v kovových rukavicích bezmocně sevřené v pěsti, něco křičel na Filipa, jednotlivá slova sotva rozeznatelná v řinčení zbroje, směs franštiny, němčiny, češtiny, něco maďarsky, jak je v rozčilení míchal... A pak zuřivý útok...

            Vzpamatoval jsem se na útěku. V Budě jsem se setkal s družiníky ustupujícího uherského krále. Mohamedáni popravili každého, kdo přežil tu řež, až na ty nejurozenější. Byl jsem sám. A už zůstanu.

            Seděl jsem se zavřenýma očima a vypuzoval ty myšlenky z hlavy. Snil jsem.

            Viděl jsem stromy nad studánkou v jasném letním dni a tři krásné dámy, prostřední v čepci starobylého střihu. Viděl jsem rytíře na koni, šíleného žalem, stejným, jaký sužoval mě, žalem ze zrady lenního pána, jel blíž a já spatřil jeho tvář... svou tvář.

            „Čekala jsem na tebe, Raymondine... Co tě trápí?“

            „Zradil jsem,“ pronesl jsem nahlas a otevřel oči. Vidina unikla, přede mnou se výsměšně třepala světélka bludiček.

            „Teď to přiznáváš! Ale osud dává někdy příležitost začít znova...“ řekla mi jejich královna výsměšně a dobrácky zároveň. Bledá křidélka se jí chvěla a blyštěla se jako pokrytá perletí.

            „Zmiz!“ zakřičel jsem vztekle. „To jsem neřekl já, ale on, Raymondin z Lusignanu! Já splnil svou povinnost!“

            „Tak proč netlí tvé kosti vedle Jana z Arrasu, Raymonde de la Croix? A budeš to snad ty, kdo řekne Robertovi z Baru, že se jeho syn už nikdy nevrátí, zatímco ty žiješ?“

            „Přestaň!“ rozehnal jsem se po ní rukou. Uhnula, ve výsměšném tanci zavířila křidélky.

            „Ze mě si žerty tropit nebudeš!“ To už jsem stál na nohou a vrhl se za ní, tančila přede mnou v roji zbylých světlušek, následoval jsem ji v tom tanci, divokém a svéhlavém jako křepčení lesních mužů. Půda mi zmizela pod nohama, krajina pode mnou ubíhala, mraky se hnaly a hvězdy vysvitly, královna bludiček třepala křidélky vždy o dech přede mnou. Letěli jsme, míjeli lesy, hrady, řeky. A já měl vidinu... jiskření a rány hluboko dole, šeď vykopané hlíny a příkopy plné mužů, svistot a výkřiky... představu budoucnosti… nebo snad minulosti tak vzdálené, že to ani nebyla pravda. Chtěl jsem skončit ten strašlivý tanec a let, marně. Mé tělo, lehčí než vánek, plachtilo a svíjelo se v čirém nočním vzduchu, plulo na křidélcích světlušek, letělo podpíráno dlouhým, ladným tělem mocného hada, draka...

            „Propusť mě, Meluzíno!“ poznal jsem ho v zákmitu jasnějšího vědomí.

            „I já potřebuji druhou šanci,“ řekla a proměnila se. Její bledá tvář se mi mihla před očima, vystřídána výsměšným rojem bludných světélek. Padal jsem...

            Probudily mě teplé paprsky a dech mého koně, jenž ke mně skláněl krásně utvářenou hlavu. Tělo jsem měl ztuhlé, studené a neohebné, krev v něm proudila líně, stěží jsem se posadil. Hlava mi třeštila. Zamrkal jsem - zemská stezka se táhla pět kroků od místa, kde jsem ležel. Louže na jejím povrchu už vpíjel sluneční žár.

            Sen, všechno sen! Zběsilý let, bludičky, houpající se blata, dračí žena... Jenom ta ostudná porážka a tíživá samota zůstala. Vstal jsem a vzhlédl do modrého nebe.

            „Potřebuju druhou šanci!“ křikl jsem k němu stejně jako ona, až ze stromoví vzlétli vyplašení ptáci.

            Odpoledne toho dne jsem přijel ke studánce mezi stromy. Stála tam, bílá, štíhlá, mladá i stará zároveň.

            „Čekám na tebe, Raymondine.“

            I víle dá někdy osud příležitost začít znovu.