Zavřené dveře

 

Telperime byla v mnoha ohledech neobyčejná elfská dívenka. Kupříkladu byla jediným tirionským dítětem, které mělo vlasy barvy měsíčního svitu, bydlela ve velkém domě uprostřed města, který se blýskal mitrilem a perletí, návštěvy jí tu a tam, jak se to s holčičkami dělá, říkávaly princezničko – a ona věděla, že opravdu princezna je, třebaže pro rodiče byla prostě Telpe. Dosáhla věku, kdy už ji pomalu přestávali považovat za malou, začali ji učit všemu možnému a trávili s ní každou volnou chvíli. Přesto si často připadala strašně sama v tom obrovském a krásném paláci se zeleným parkem. V Tirionu žilo velmi málo dětí jejího věku, a blízké kamarády si nezískala žádné.

Pokud neměla doma nic na práci a rodiče se věnovali svým povinnostem, ráda se toulala ulicemi města. Bylo to opravdu podivné město, s mnoha strašidelnými, opuštěnými domy se zavřenými okenicemi uprostřed zarostlých a zpustlých zahrad. Když se nikdo nedíval, vklouzla do některé z nich brankou nebo přes drolící se hradbu a hrála si, že se ocitla v pralese, kde nikdy nesvítí sluníčko ani hvězdy a který je plný neznámých zvířat. Někdy našla pootevřené dveře do prázdné verandy nebo rozbité okno v přízemí, a pak se jako hádek prosmýkla dovnitř a se zatajeným dechem se plížila prázdnými pokoji, kde pod vrstvou diamantového prachu spal starý nábytek a ze stěn shlížely portréty elfů, které nikdy v životě neviděla. To bylo její velké dobrodružství; jenom litovala, že nemá nikoho, s kým by mohla své báječné zážitky sdílet.

Mnohokrát se zamýšlela nad tím, jak je možné, že v takovém krásném městě, jakým jí připadal být Tirion, žije tak málo obyvatel. Ulice prosvětlené sluncem, lesknoucí se v jeho paprscích jako živé stříbro, byly tiché a ospalé, jen z mála dílen a dveří se ozýval tlukot kovářských kladiv, zpěv nebo hovor. A zrovna takový byl i její rodný dům.

Když byla ještě tak malá, že sotva začala běhat a prozkoumávat jeho chodby a sály, připadal jí jako ten největší a nejkrásnější palác na světě. Hotový zámek, v jakém by mohli bydlet i ti nejvyšší z Valar. Později zjistila, že v něm něco chybí. Byl obrovský a bez života. Jedno jeho křídlo se skrývalo za zamčenými dveřmi a zaklapnutými okenicemi, až ji napadalo, jestli je to uvnitř taky takové, jako v jiných pustých domech ve městě. V druhém, prostředním, byly reprezentační sály, kde tatínek mluvil s návštěvami a hostil příchozí. Ve třetím bydleli – Telpe, její rodiče a ještě další tři elfové: manželé, kteří neměli žádné děti a pomáhali rodičům v jejich povinnostech, a domácí učitel. Jinak byl celý ten veliký palác prázdný, a třebaže neměl zahradu zarostlou jako jiné domy ve městě, ale pěkně udržovanou a plnou květin a ovocných stromů, pocit, že v něm chybí něco – něco moc důležitého – sílil s každým rokem, čím víc Telpe rostla.

Jednou se otce zeptala, co je v tom zavřeném, neobývaném křídle jejich domu.

„Na to jsi ještě mladá, dítě,“ řekl jí divným hlasem. „To se dozvíš, až vyrosteš. Běž ven, hraj si... Chtěl bych... chtěl bych tě vidět šťastnou, holčičko moje...“ A prudce k ní přiklekl a sevřel ji do náruče, zmatenou a nic nechápající. Za jejími zády maminka se skloněnou hlavou utekla z místnosti.

Víckrát Telpe na rodiče nenaléhala.

≈≈≈≈

O slavnosti nového léta dostala Telpe od tatínka drobného hnědého poníka s bílou hvězdičkou na čele, do kterého se okamžitě zamilovala. Říkala mu Varnelo, a to jméno mu slušelo a líbilo se mu. Když s ním nemohla ven, nosila mu alespoň oříšky a jablka, a často na něm pod maminčiným bedlivým dohledem jezdila po rozlehlé zahradě za domem. Na tatínka naléhala, aby ji někdy vzal někam za město, na opravdickou vyjížďku – měla ráda lesy a hory kolem Tirionu a na každý výlet se těšila skoro stejně, jako když jí maminka slíbila, že v létě pojedou zase do Alqualonde. Lodě a moře měla Telpe ráda skoro stejně jako Varnela, a už se nemohla dočkat, až se svým hnědým poníkem bude moci pochlubit dědečkovi. Jediné, co ji mrzelo, bylo, že k moři bude muset jet bez tatínka, který zůstával vždycky doma. Přitom by Telpe – a určitě i maminka – jistě byly rády s ním i tam.

Proto ji nadchlo, když ji za jednoho teplého jarního večera přišel uložit do postele a slíbil jí, že se nazítří vypraví i s Varnelem na výlet.

≈≈≈≈

Šedivé skály se kolem Telpe a Varnela tyčily jako strašidelní obři a vítr roztančil vysoké větve pinií a mallornů nad jejich hlavami v bludiččím reji. Přes husté zelené jehličí a zlaté listí téměř nebylo vidět na oblohu, ale Telpe dobře věděla, že asi šedne prvním soumrakem. Nejspíš už dokonce vyšel měsíc. Jestli se rychle nevrátí do tábora, tatínek bude mít starost. Potíž byla v tom, že Telpe ani trochu nevěděla, kde je a jak se tu vlastně ocitla. Na tomhle místě nikdy předtím nebyla, a ani netušila, kam ji zanesly Varnelovy lehké nohy. I když se rozhlédla, nespatřila mezi štíhlými a masivními kmeny kolem ani stín ohně, na němž tatínek připravoval večeři, ani necítila ve vzduchu vůni hořícího klestí.

„Co budeme dělat, Varnelo?“ zašeptala koníkovi, skloněná k jeho šíji. „Musíme zpátky, víš, že ata nechtěl, abychom jezdili tak daleko.“

Poník zafrkal, a, rozumí se, neodpověděl.

Holčička ho otočila a zamířila s ním směrem, odkud si myslela, že přijeli. Šíralo stále víc, ve stromoví tíkali večerní ptáci. Slavík zatrylkoval svou píseň přímo nad jejich hlavami, a Telpe zvedla oči a otočila se v sedle, aby malého zpěváčka zahlédla. Pozdravilo ji však jen lesní příšeří. Vplétali se hlouběji a hlouběji mezi skály: šuměl tu potok v hlubokém korytě a stezka vyšlapaná kolem něj snad zvěří byla nezřetelná a kamenitá, plná spadaných větví. Tady předtím určitě nebyli...

Telperime pomaličku, ale jistě začínal ovládat pocit strachu. Báječné dobrodružství jí připadalo stále méně báječné, když nevěděla, kudy se vydat, aby znovu našla tatínka. V zaprášených tirionských domech nikdy nemohla ztratit směr zpátky k oknu, jímž se protáhla dovnitř, zatímco tady si připadala čím dál víc někde jinde, než původně chtěla být.

„Ztratili jsme se, Varnelo,“ zamumlala znovu, tentokrát už docela bezmocně a  se slzami na krajíčku. Žádnou radu nedostala, a už jen stěží dokázala potlačit vláhu pálící v očích. Zkusila se na otce obrátit v myšlenkách, ale byla ještě příliš mladá a nezkušená, a on snad příliš daleko, než aby se jí podařilo ho zavolat.

Potok vedle stezky šuměl a skákal a zpíval ve vodopádech a zahluboval se čím dál víc mezi své kamenité břehy. Telpe napadlo, že možná teče směrem k říčce, již dnes navečer přebrodili a poblíž ní tábořili. Mohla to alespoň zkusit.

Poník klopýtal mezi kameny na stezce, takže měla co dělat, aby se udržela na jeho hřbetě. Šeřilo se a slavičí píseň byla silnější a silnější. Jako by v ní zaslechla i odzvuk vzdáleného elfského hlasu zpívajícího píseň beze slov. Možná přece jenom míří správným směrem...

Pobídla Varnela rozechvělými bosými patami, a koník přidal do kroku. Větve nad stezkou prořídly, jak se skály, na nichž se udržely jen nejvytrvalejší borky, semkly kolem potočního koryta. Obloha byla docela šedá a isil velký, skoro plný a stříbřitý jako její vlasy. Dívenka z noci strach neměla, nebe bylo vždycky poseté hvězdami a v měsíčním či hvězdném světle viděla skoro stejně dobře jako ve sluníčku, ale věděla, že jestli padne tma a ona se nevrátí, tatínek bude opravdu, opravdu vyděšený a bude ji hledat. Možná už ji víckrát na výlet nevezme...

Ve skalách zahoukala sova. Pak druhá z jiné strany... Překřikování nočních myšilovů na chvíli téměř přehlušilo slavičí píseň. Telpe se ulekaně rozhlédla, ale nezahlédla ani ptačí stín. A pak najednou ucítila v mysli dotek a volání.

Nadskočila v sedle překvapením, Varnelo klopýtl a poskočil a Telpe vypískla nahlas, když se převážila. Nestačila ani odpovědět na otcovu výzvu.

Pád na zem mezi kamení byl tvrdý, ale mnohem horší bylo, že se vymletá hlína pod její vahou okamžitě pohnula a zhroutila. Telpe chňapla odřenými prstíky po vystouplém kořeni a vykřikla, až skály opakovaly její zděšený hlas mnohonásobnou ozvěnou a ptáci skrytí mezi nimi umlkli. Zůstala viset za ruce z převisu vysoko nad potokem tančícím mezi balvany a oblázky a věděla, že nemá sílu vytáhnout se nahoru.

Potom, ani si nebyla jistá, zda se jí to vlastně nezdá, zaslechla mezi skalami ozvuk utíkajících lehounkých kroků. A pak ji něčí štíhlé ruce uchopily za zápěstí a vytáhly zpátky na stezku, a ona zůstala zírat do tváře černovlasému klučinovi jen o málo staršímu, než byla sama.

≈≈≈≈

Lómelindo se zarazil na okraji paseky a mimoděk udělal krok zpět, hlouběji mezi stromy.

„Neřekla jsi mi, že je tvůj tatínek... velekrál...“ zašeptal vyčítavě. Telperime k němu nechápavě obrátila ušmudlaný obličejík a zjistila, že se chlapec tváří rozpačitě a tváře mu polévá nach. Šedivé oči mu ve tmě plály jako uhlíky v ohništi, u něhož přešlapoval její otec.

„Nezlob se... Nenapadlo mě... Je to přece můj tatínek! A ty jsi můj rytíř jako z pohádky, zachránil jsi mě, ne? Určitě dostaneš odměnu...“ nadhodila a natáhla volnou ruku, aby se chopila jeho náhle studených prstů. Varnelo za nimi tiše zafrkal a elf u ohně se otočil za zvukem. Telpe najednou měla dojem, že možná bude potřebovat zachránit ještě jednou, když si přečetla starost v jeho tváři.

„Telpe?“ zavolal jejím směrem.

„Tady jsem, ato,“ vynořila se ze křoví. „Nezlob se, my... my jsme se ztratili, a nevěděli jsme, kam jsme se dostali a kudy se vrátit, a pak jsem spadla, a...“ Zarazila se, když si všimla výrazu v tatínkově tváři. Ohlédla se směrem, jímž se díval, ale nespatřila nikoho jiného, než poníka a Lómelinda s prsty levé ruky vpletenými do jeho dlouhé hnědé hřívy.

„Káno?“ Otec udělal dva kroky vpřed, a pak se zarazil. Telpe ještě jednou zmateně přelétla pohledem od něj k chlapci, a pak se rozhodla říci:

„To je Lómelindo, tatínku. Bydlí kousek odsud. On mě vytáhl z toho potoka, kam jsem spadla. Nezlobíš se, že jsem ho vzala s sebou?“

Elf dvakrát zhluboka nadechl a vydechl, potřásl zlatými vlasy a vykouzlil na tváři úsměv.

„Ne, vůbec ne.“ Popošel blíž, stále upíraje zrak na zrudlého chlapce, který se nedokázal přimět k pohybu. „Je mi velkou ctí se s tebou setkat, mladý muži,“ řekl mu a nabídl mu ruku, již Lómelindo nejistě přijal.

„Lorde Arafinwe... Nechtěl jsme nijak obtěžovat, ale Telpe mi řekla...“ zarazil se v půli věty.

„Ty mě znáš?“ zeptal se elf. „Já jsem tě nikdy neviděl...“

„Znám tě, pane... Byl jsem s matkou před několika lety v Tirionu a viděl jsem tě tam. Každý tě zná...“

„To stěží,“ pousmál se.

Holčina jej zatahala za cíp rukávu.

„Spadla jsem do koryta potoka,“ zopakovala. „Lómelindo mě vytáhl. Pozvala jsem ho, aby zůstal dneska večer s námi. Nevadí ti to?“

Elf stočil pohled k nadšeně poskakující dcerce. Telpe pod vrstvičkou hlíny, jíž měla zamazaný obličej, a zcuchanými stříbřitými vlasy padajícímu do čela jenom zářila. Tohle byl konečně někdo jejího věku, někdo, kdo jí mohl hrát staršího bratra, jehož neměla, nebo nejlepšího kamaráda, po němž toužila. Někdo, kdo by sdílel její dobrodružství a její objevy, kdo by nezaváhal, pokud by jako dneska potřebovala pomoc, kdo by s ní večer seděl u ohně a nebo zpíval se slavíky, po nichž dostal jméno.

„Pokud tady Lómelindo chce zůstat s tebou, nemám proti tomu žádné námitky. Naopak,“ ještě jednou se usmál na zrudlého chlapce. „Jsem ti vděčný, že jsi přišel Telpe na pomoc... Moc pro mě... moc to pro mě znamená... Jenom nechci, aby tví rodiče měli strach, když se na noc nevrátíš...“

„Matka jela ke svým rodičům do Tirionu, pane,“ řekl Lómelindo povzbuzeně. „A nikdo jiný s námi nebydlí.“

„A tvůj otec?“ zeptal se Arafinwe zbytečně. Telpe kolem něj nedočkavě pobíhala, zatímco chlapec na něj bez odpovědi upíral obrovské šedivé oči.

Les šuměl, noční ptáci na sebe pokřikovali a oheň kousek od nich vesele praskal a zval je k sobě. Už se notně připozdilo a holčičce se po prožitém napětí začalo vracet nadšení z přestálého dobrodružství a radost z nové známosti. Teď měla chuť sednout si do pokrývek, dívat se do plamenů, vyprávět, co právě zažila, nebo si naopak nechat vyprávět nějaký příběh nebo pohádku. A nejvíc ze všeho si chtěla popovídat se svým novým známým.

„Tak už pojďte!“ přerušila rozpačité mlčení a zazdálo se jí, že to oba přijali s úlevou.

Posadili se kolem ohně, tatínek poslal Telpe ke stružce bublající od nedaleké studánky, aby si opláchla špinavé ruce a tváře, a začal mezi ně rozdělovat večeři.

Telpe se zrovna vracela, když zaslechla jeho zdušenou otázku směřující k jejímu zachránci:

„Lómelindo... Nejmenuje se tvá maminka Tataiwe?“

Chlapec zvedl oči překvapeně od placky a ovoce, které držel v dlaních.

„Ty znáš mou matku, pane?“

Záhada. Další záhada, skoro stejně záhadná jako křídlo jejich domu skryté za zavřenými dveřmi. Tatínek jenom potřásl hlavou a neodpověděl. Možná proto, že slyšel dcerčiny vracející se kroky.

„Musíš nás někdy navštívit v Tirionu. Telpe, jak se tak na ni dívám, určitě bude mít radost,“ řekl jenom a dívenka se mu nadšeně vrhla kolem krku.

≈≈≈≈

Moře prozářené slunečním svitem bylo zelené jako maminčiny oči a slaně šplouchalo o oblázky a mušličky na břehu u jejích nohou. Zamyšleně zvedla bledě šedý, lesklý kamínek, pokrytý z jedné strany ulitami neznámých mořských zvířat, chvíli si ho prohlížela, a pak s rozmachem hodila, jak jen to šlo nejdál od břehu. Voda vyšplouchla, zapěnila ve stříbrném krajkoví, a kámen byl pryč.  Ze člunu obeplouvajícího útes na ni někdo vesele zamával; přimhouřila oči, aby se podívala, kdo to je, ale nepoznala ho. Nejspíš jenom nějaký náhodný námořník, jenž jí pokynul v dobré náladě. Zamávala mu na oplátku také, a pak se dívala, jak jeho loďka mizí za skalou.

Když zase osaměla, rozběhla se po pláži čarou přílivu, až se jí slané kapky vpíjely do podkasané sukně a voda příjemně chladila chodidla. Tady, o kousek dál, uprostřed zálivu, byl písek téměř bílý a posetý droboučkými růžovými perličkami, které legračně chřestily, pokud na ně dopadla něčí noha.

Telpe přímo z běhu klesla na kolena do mokré pláže a nabrala písek plný perel do obou dlaní. Leskly se a svítily jako nejvzácnější klenoty z tatínkova reprezentačního sálu. Chvíli zůstala klečet a dívala se přes pláž a pás trávy posetý nízkými pichlavými keříky s jasně žlutými a fialovými květy, jejichž jméno neznala, na přístav, kde se stříbřité domy a věže leskly v poledním slunci stejně jako bílý písek pláže. Jenom růžové hvězdičky perel chyběly.

A chyběla i spousta obyvatel. Jakkoliv to bylo podivné, v Alqualonde stejně jako v Tirionu stálo mnoho domů opuštěných, jejich stěny pomaličku začala olepovat sůl spoustou ostrých krystalků a v jejich střechách hnízdili mořští ptáci.

Vlny zašplouchaly o pobřeží hlasitěji a Telpe se prudce ohlédla.

Kousek od břehu stál na kotvě bílý labutí člun, jenž tam ještě před chvílí neviděla. Jeho majitel, vysoký mladík s plavými vlasy, musel nepozorovaně připlout, zatímco se kochala výhledem na město. Teď klečel na přídi svého člunu, plachtu měl skasanou a v ruce lano, na němž spouštěl kotvu ke dnu.

Ucítil její pohled a oplatil jí ho, až ji jeho oči zastudily na tváři. Bylo v něm cosi nepřátelského. Strašně nepřátelského.

„Ty, Tirionská,“ řekl hlasem stejně chladným, jako byl jeho blankytný zrak. „Jsi tady zase... Myslíš, že o tebe stojíme?“

Telpe pomaloučku vstala a mezi uvolněnými prstíky se jí na zem posypaly posbírané růžové perličky.

„Proč se nevrátíš ke svým, Nolde?“ pokračoval stejně jako předtím. Ve tváři mu probleskl ošklivý úšklebek. „Ke stejným vrahům, jako je tvůj otec a všichni jeho poddaní?“

Holčičce z tváří vyprchala barva, a pak se zase vrátila s dvojitou prudkostí a silou.

„Můj ata není žádný vrah!“ křikla na mladíka v loďce rozzlobeně, i když stěží věděla, co to slovo znamená - jenom chápala, že ji jím ten cizinec chce zranit.

„Není? Tak se ho zeptej, kdo zabil mého otce. Zeptej se ho, malá Nolde! Jsi stejná jako oni. Vidíš? Sypou se ti z rukou, červené jako krev,“ kývl k perličkám, jež stále ještě dopadaly na zem z její roztřesené dlaně. „Příště to možná krev bude. Naše krev.“

„To není pravda,“ vhrkly jí do očí slzy.

Plavý mladík v modré vestě beze spěchu vytáhl kotvu zpátky do loďky, napjal skasanou plachtu. Člun tvaru labutě se rozletěl, jak zachytil točící se vítr, a zmizel za útesy.

Telpe za ním zírala neschopná pohybu. Moře už jí nepřipadalo tak zelenkavě vábivé, domy za pruhem pobřežní vegetace tak domácky stříbrné, a perly ztratily  původní růžovou barvu a znachověly. Pak se svět rozmazal za clonou horkých slz kutálejících se jí na líce a zatočil se jako spadané listí ve vichřici.

V mlze klopýtala přes pláž a pichlavé keříky zpátky k dědečkovu domu na ostrohu nad zátočinou s přístavem, a nevnímala trny, které se jí zabodávaly do mokrých, bosých chodidel.

Konečně tu byla pootevřená branka, a sad, a maminčina náruč, kterou holčičce vyděšeně rozevřela, jen ji spatřila, uplakanou, s nohama plnýma trnů.

„Telpe! Telpe, děťátko, co se ti stalo?“

Děvčátko jí zůstalo viset kolem krku, otřásajíc se dušenými vzlyky.

„Chci domů, mami.“

≈≈≈≈

Slyšela hlasy nad sebou, aniž je vnímala. Věděla, že se někdo jemně dotýká jejích poraněných chodidel, ale nevnímala bolest, jež působily vytahované trny.

„Jednou jí to říci musíte, Earwen.“

„Ne! Chci, aby měla dětství jako všichni ostatní, jako... jako já, když jsem byla malá! Chci, aby byla šťastná, aby... aby nemyslela na vinu a na ty... na to, co jsme ztratili, jako na to myslíme já i Arafinwe, každý den...“

„Je ještě zranitelnější tím, že nezná pravdu. Myslíš, že tohle bylo naposled, kdy jí někdo něco takového řekl? A myslíš, že by to bylo poprvé, kdyby se nepodobala tobě, ale tvému muži, nebo ještě hůř, byla černovlasá, jako bývají Noldor?“

„Ne, ne! To nemůžu! Nemůžu jí takhle... nemůžu jí takhle ublížit...“

„Měj rozum, dítě. Tímhle jí nepomůžete...“

 „Maminko...“

Dotek měkké, drobné dlaně na horkém čele. A něco jako teplá kapka, která jí na ně z výšky dopadla.

„Copak je, ptáčku? Bolí tě to moc?“

„Vezmi mě k tatínkovi. Chci pryč...“

≈≈≈≈

„Telpe!“

„Lómelindo!“

Ještě před chvílí byla zelená zahrada za tatínkovým tirionským domem prázdná, až na ni a Varnela, jenž ji čumákem šťouchal do ramene, aby ji přiměl vstát a věnovat mu pozornost. Teď sem od terasy paláce utíkal černovlasý chlapec a nespoutané kadeře i cestovní plášť za ním vlály. Telperime se posadila na lenošce, v níž spočívala přikrytá strakatou pokrývkou.

„Telpe! Tvůj tatínek mi poslal vzkaz, že jsi... že jsi nemocná... Tak jsem tady.“ Lómelindo si sedl na lehátko vedle jejích zakrytých nohou a vzal ji za ruce. „Co se ti stalo?“

Neodpověděla. Místo toho pevněji sevřela jeho prsty.

„Jsem tak ráda, že jsi tady!“ řekla mu unaveným hlasem, ale pokusila se o úsměv. „Přijel jsi sám?“

„S maminkou.“ Hoch se na chvíli zarazil a pak dodal: „Oni se znají, víš. A docela dobře se znají. Moje matka a tví rodiče. Je to divné, nemyslíš?“

„Divné...“ popotáhla Telpe. „Dějí se samé divné věci, Lómelindo, a já nevím, co si počít. Ten... ten špatný elf... tam, v Alqualonde... on mi řekl...“ Zarazila se. Ano, maminka jí několikrát opakovala, že má zapomenout na všechny ty lži, co jí navykládal námořník s plavými vlasy na labutí loďce, že její tatínek není žádný vrah, ale... jeho slova jí přesto nešla z hlavy. „Řekl mi něco opravdu ohavného,“ dokončila zmateně, jak se v polovině věty rozhodla, že svého kamaráda nesmí celou věcí znejistit, zatížit, a třeba mu tím i ublížit.

Mlčeli. Kolem nich bzučely z květu na květ včely, překřikovali se zpěvní ptáci, šuměly v lehkém vánku větve ovocných stromů, sluníčko hřálo navzdory nadýchaným obláčkům, jež zdobily modrou oblohu, a oni seděli vedle sebe na lenošce a drželi se za ruce. Pak si Lómelindo podepřel bradu složenou pěstí a pohlédl do země.

„Myslím,“ začal uvážlivě, „že než jsme se narodili, muselo se stát něco hrozného. Viděla jsi přece všechny ty prázdné domy tady ve městě...“

„Viděla,“ kývla Telperime, vzpomínajíc na všechna svá kouzelná dobrodružství za zavřenými dveřmi opuštěných budov, mezi zaprášeným nábytkem a přebujelými zahradami. „Kdybych byla... kdybych byla zdravá, mohli bychom se do některého podívat,“ navrhla honem. „A já už brzo budu, vážně,“ dodala. „Nejvíc se mi líbí ten velký palác nahoře na Túně, úplně na vršku. Nikdo tam nechodí...“

Spustila bosé nožky na trávník, zpod pokrývky, takže teď seděla ke svému kamarádovi bokem. Lómelindo sledoval její pohyb.

„Och,“ vyhrkl vyděšeně, když zahlédl růžové jizvičky, které jí pokrývaly chodidla a nohy až ke kotníkům.

„To nic,“ hrála statečnou, a docela se jí to líbilo. „To nic není. Jenom takové keříky, co kvetou žlutě a fialově a rostou u moře. Nevím, jak se jmenují, a už přes ně bosky nepůjdu.“

Lómelindo na ni chvíli obdivně hleděl, a pak řekl:

„Připadalo mi, že je váš dům také skoro prázdný. A...“ zamnul si špičatou bradičku, „víš, když jsem se prvně setkal s tvým tatínkem – pamatuješ se přece – s... s někým si mě spletl. Nejdřív mi to vůbec nedošlo, až teď, když jsem o tom přemýšlel. Oslovil mě...“

„Káno,“ doplnila ho. „Nikdy jsem o nikom takovém neslyšela.“

„Myslíš, že nám rodiče něco poví, když se zeptáme?“

Zase bylo ticho, jen ptáci cvrlikali.

„Myslím, že ne,“ pravila konečně Telpe, opírajíc se loktem o polštář, který měla předtím pod zády. „A já se nechci ptát. Jednou jsem to udělala, a maminka kvůli tomu plakala. Vážně.“

Chlapec si skousl ret. „Dospělí jsou opravdu divní,“ řekl dívence, jež přikývla na souhlas. „Zajímalo by mě, o čem si zrovna povídají, že mě tak rychle poslali, abych tě našel.“

≈≈≈≈

„Nechci, Arafinwe,“ pravila Lómelindova matka důrazně. „Nechci, nechci. Se všemi Feanárovci jsem navždycky skončila.“

Oba malí špióni rázem nastražili pod pootevřeným oknem ouška. Lómelindo držel Telpe kolem pasu, aby ulehčil jejím dosud nedohojeným chodidlům, a oba natahovali krky nahoru, aby jim ani slovo neuniklo. Telpe byla příliš zvědavá, než aby se nechala od výzkumné výpravy odradit bolavýma nohama, a její kamarád jí nedokázal příliš dlouho odporovat. Trvalo jim dost dlouho, než společně přešli přes trávník tak, aby je nikdo z otevřených oken domu nezpozoroval, ale teď tu byli, přikrčení v jasmínových keřích, a pečlivě naslouchali.

„Nejde o Feanára, Tataiwe,“ řekla Telpeina maminka, „ani o Makalaura. Řeč je tu o tvém vlastním dítěti. Chceš ho držet v lesích, dokud nedospěje? A co potom, až už nebudeš moci? Neřekla´s to nikomu, ani mému muži, ani Nerdanel...“

„Nerdanel!“ vyštěkla Lómelindova maminka. „Co ta s tím má společného...“

„Je sama,“ řekl Telpein otec velmi vážně. „My dva máme Telperime, ty máš Lómelinda – a co zbylo jí?“

„Můj syn nemá žádného otce!“ řekla Lómelindova maminka prudce. „Takže ani žádné další příbuzné z jeho rodiny. Makalaure si o tom rozhodl sám. Opustil mě, když jsem chlapce nosila pod srdcem, a dobře věděl, co dělá. Měla jsem snad jít s nimi, přivést své dítě pod kletbu, pod stín smrti? Ty bys to udělal?“

Lómelindo a Telpe zaslechli prudké odsouvání židle a ještě více se přikrčili mezi zelenými větvemi keře. Vzápětí znovu zazněl Arafinweho hlas, mnohem jasněji než předtím, protože teď stál Telpein otec přímo u okna a díval se do zahrady.

„Ty dobře víš, koho jsme pustili pod stín na východě my. Nepřipomínej mi to, Tataiwe. Stejně dobře jako já si pamatuješ, jaké to tehdy bylo, jak všichni jako by zešíleli...“

„Promiň,“ řekla Lómelindova matka tišeji. „Neuvědomila jsem si... Ale to na věci nic nemění. Earwen mi řekla, co musela vyslechnout v Přístavech vaše malá. Dovedeš si představit, co by asi musel překousnout můj syn, kdyby vyšlo najevo...  A možná i tady, v Tirionu. Leckdo měl příbuzné, nebo přátele, kteří... Ještěže se aspoň nepodobá Feanárovi. A taky mohl být rezavý, kdyby došlo na nejhorší...“

„Jsi slepá, Tataiwe?“ ozvala se Telpeina maminka, jež předtím dlouho mlčela. „Copak nevidíš, kolik toho zdědil po svém otci? Jak moc...“

„Mlč, Earwen!“

„Nechme toho,“ řekl Telpein otec klidným hlasem, jenž zněl dětem opět tlumeně, jak se Arafinwe odvrátil od okna zpět do místnosti. „To nemá smysl. Jen chci, abys věděla, že dveře našeho domu jsou vždycky otevřené... pro tvého syna i pro tebe, Tataiwe.“

Chvíli bylo ticho, pak se znovu ozvala Lómelindova maminka, tentokrát unaveně a nervózně:

„Jsou oba v zahradě, že ano? Nechci je sem přilákat, jsou zvědaví, alespoň můj syn určitě, a nemusí se dozvědět...“

„Půjdeme za nimi, jestli chceš.“

Telpe a Lómelindo si vyměnili rychlý pohled, a když zaslechli shora klapnutí dveří, co nejrychleji se vymotali z keřů a rozběhli se, jak jen to šlo s ohledem na Telpeiny pořezané nohy, zpátky k lenošce.

Stihli to právě včas. Když se na verandě domu objevili jejich rodiče, oba už seděli vedle sebe a snažili se uklidnit rozbouřený dech.

„Kdo,“ zašeptal Lómelindo, zatímco oba po očku sledovali blížící se dospělé, „je Nerdanel?“

≈≈≈≈

Dílna, přístupná ze zahrady za malým přízemním domkem, byla docela prázdná, pokud nepočítali desítky obrazů, z nichž některé stály opřené o zdi a jiné na malířských stojanech. Vedle otevřeného okna ještě zahlédli dřevěnou sochu ženy, možná nějaké Valie, životní velikosti, s dosud nedopracovaným bohatým šatem. Dveře i okna dílny zůstávaly pohostinně otevřené, možná proto, že její majitelka ani neočekávala, že by mohl někdo přijít do tohoto opuštěného místa.

Dům, v němž Telpeina teta žila se svým otcem, stál daleko za městem, na úpatí zalesněného kopce. V Tirionu ji vídali málokdy, třebaže ji Arafinwe zval na každou větší rodinnou oslavu. Jako by se bála se ukazovat mezi ostatními elfy.

Telpe to nikdy nechápala, i když jí vysvětlili, že teta Nerdanel má raději svou odlehlou lesní samotu a v rušných místech se necítí dobře. V rušných místech! To o Tirionu zrovna dvakrát neplatilo. Telpe měla Nerdanel docela ráda – obdivovala její krásné, ohnivé vlasy, jaké ve městě neměl nikdo jiný, s výjimkou Nerdanelina otce, obdivovala i její obratné ruce, jež zacházely se stejnou zručností se štětcem i sochařským dlátem. Na noldorskou ženu zvláštní schopnosti.

V její dílně byla holčička dosud jen dvakrát, a nikdy ne sama. I když ani teď nebyla sama – doprovázel ji Lómelindo, z něhož cítila zvláštní a nepochopitelné rozechvění, když spolu nahlíželi pootevřenými dveřmi dovnitř. Připadalo jí, jako by se chystali odhalit nějaké velké a záhadné tajemství.

Strčila do dveří, a ty se bez protestů otevřely a pozvaly je do šera za sebou.

„Teto Nerdanel?“ zavolala, ačkoliv si byla jistá, že je místnost prázdná. Neozval se ani zvuk, a tak se oba odhodlali dál.

Obrazy, obrazy, obrazy. Krajiny se střídaly s portréty i výjevy jak z pohádky. Telpe se zastavila před malým plátnem, na němž Nerdanel zobrazila dva štíhlé, vysoké stromy zářící zlatem a stříbrem na pozadí zeleného vršku a orámovala je pečlivými ornamenty. Obloha za kopcem se stromy nebyla modrá, ale stříbrně zlatá, jako by se světlo vycházející z listů smísilo a ozářilo celé nebe. Z obrazu dýchala na dítě jakási starobylá, nekonečná melancholie, třebaže Telpe nedokázala vysvětlit, proč jí to tak připadá. Ustoupila stranou a rozhlédla se po ostatních obrazech rozmístěných po dílně.

A všimla si, že před jedním z nich stojí Lómelindo, nehybný, jako by se sám proměnil v obraz či sochu, a zírá na něj rozšířenýma očima.

Přešla blíž, vystoupila na špičky a nahlédla kamarádovi přes rameno.

Z portrétu na malířském stojanu na ně hleděla tvář jiného chlapce, černovlasého a šedookého, podobného Lómelindovi jako odraz v zrcadle, a přece něčím odlišného. Telpe hlasitě vydechla.

„Kdo je to?“ zašeptal Lómelindo do dlaně, již si tiskl na rty, takže přes ni jeho hlas stěží pronikl. Přesto ho někdo zaslechl.

„Kánafinwe Makalaure,“ řekl ženský hlas od dveří. „Můj syn.“

Oba se naráz provinile obrátili k ženě, jež stála na prahu, a slunce deroucí se kolem ní do místnosti vytvářelo z rusých vlasů kolem její tváře ohnivou aureolu. Proti jasu venku se její útlá postava zdála temná, jako vyřezaná z ebenového dřeva, jež rostlo daleko na jihu, zatímco tvář jí ozařovalo bledé vnitřní světlo.

Pak se Nerdanel pohnula, přistoupila k nim, modré oči upřené na chlapce, klesla na kolena na zem a bez dalších slov stiskla Lómelinda v náručí.

≈≈≈≈

Vraceli se do Tirionu, a Telpein hnědý poník s hvězdičkou na čele za nimi poklusával jako psík.

Stromy kolem nich, voňavé pod teplými paprsky pozdně letního odpoledne, tiše šuměly nad jejich hlavami, ale odpovědi jim nedávaly.

„Pořád tomu nerozumím,“ mudrovala Telpe. „Tvůj otec odešel... Ale kam? To ho nenapadlo, že bys ho tady chtěl mít? Možná by se vrátil, kdybys mu poslal vzkaz?“

Lómelindo zůstal zticha, zabrán do vlastních myšlenek, a jeho prsty si hrály se sponou, již mu věnovala Nerdanel. Setkání s ní do jejich pátrání příliš světla nevneslo. Dobře, ukázalo se, že Nerdanelin syn – Lómelindův otec – před lety odešel někam přes moře, na východ, ale proč, jak a s kým, to jim říci nechtěla.

‚Tvůj otec má pravdu, Telpe,‘ řekla vyptávajícímu se děvčátku. ‚Na takové věci jsi ještě příliš mladá. Užívej si dětství, dokud můžeš, věř mi, že skončí příliš brzy.‘

Na otázku, kdy se Lómelindův otec vrátí, jenom pokrčila rameny a potřásla rusými kadeřemi.

Příliš mnoho tajností. Příliš mnoho bolesti v jejích modrých očích. Telpe nemusela být dospělá, aby to dokázala vycítit bez potíží, a tak přestala naléhat.

Lesní cesta byla zasypaná piniovými jehlicemi a vzduch voněl slaně, jak vál vítr od moře a průsmykem mezi horami se protáhl až sem. Před chvílí byla, mimo nich dvou, ještě docela prázdná. A teď se před nimi najednou objevila šedě oděná postava.

Muž s holí v ruce, popelavými vlasy spadajícími na ramena a jasnýma světlýma očima nedefinovatelné barvy. Příliš jasnýma očima... Telpe se naráz zastavila a popadla kamaráda za ruku. Maia...

V Tirionu občas nějakého vídala. Třikrát nebo čtyřikrát jela s rodiči na velké slavnosti do Valmaru, kde spatřila dokonce i někoho z Valar – chovali se k ní vlídně, se stejnou něžnou shovívavostí jako ostatní dospělí, a přesto z nich cítila skrytou moc, jež ji svým způsobem děsila. Připadala si před nimi ještě menší a slabší než obvykle. Lómelindo, jak rychle pochopila, se ještě nikdy s žádným z Velkých nesetkal.

A teď tady jeden z Maiar kráčel přímo proti nim lesní stezkou. Čekali, že je mine, možná se usměje na elfí děti, jedny z mála, které se v posledních letech narodily mezi Noldor, a půjde si dál svou cestou. Usmál se, opravdu, a v jeho očích zaplály šibalské ohýnky, jež měly málo společného s důstojností jeho valmarských příbuzných. A pak, místo aby kolem dětí prošel, se zastavil.

Chvíli na sebe mlčky hleděli. Pak Lómelindo rychle sklonil hlavu.

„Buď zdráv, pane,“ zamumlal a stiskl Telpeinu ručku, aby udělala totéž.

Vzápětí dívenka ucítila na své tváři cizí teplou dlaň.

„Ze mně nemusíš mít strach, princezno Telperime z Tirionu. Ani ty, Lómelindo Makalaurione.“

Telpe vzhlédla a najednou jí připadala, jako by tohoto cizince znala už celá léta. Snad ze snů...

„Pane...“

„Hledáš odpovědi, dítě?“

Bez dechu přikývla. Teplý plamínek v očích neznámého Maii ji pohladil jako mazlivý dotek větru. Přestala cítit strach, naopak, srdce jí naplnila náhlá důvěra, téměř láska.

„Hledej je ve vlastním domě, Telperime. Až se vrátíte, najdete otevřené, co bylo vždycky zamčené. Pospěšte si.“

„Otevřené, co bylo zamčené?“ hlesl Lómelindo, ale Telpe najednou vyvstaly před očima známé zdi jejího rodného domu, s rozlehlou vstupní halou ve středním křídle, fontánou plnou křišťálové vody a pěti širokými schody po každé straně místnosti, z nichž jedny vedly k obytnému křídlu, a druhé... Zavřené dveře.

„Kdo jsi, pane?“

Usmál se, a vykročil dál, do hloubi lesa.

‚Můžeš mi říkat Šedý poutník, dítě, nebo Dárce snů, chceš-li.‘ Jako by jí promluvil přímo v srdci. Když se za ním ohlédla, už ho nespatřila. Připadalo jí, že se musel rozplynout v šeru pod lesními velikány, jako mlha stoupající z fontán mizí pod slunečními paprsky.

≈≈≈≈

Vstupní hala byla prázdná, jenom mezi sloupovím poletovali barevní motýli, a oboje dveře, ty vpravo, i ty vlevo, otevřené. Také prosklený východ na terasu proti vstupu z náměstí někdo otevřel, takže si teplý větřík ze zahrady dokázal najít cestu dovnitř a točil se pod stropem spolu s pestrými motýlími křidélky.

Telpe se rozhlédla. Opravdu, nikde nikdo. Nikoho nezahlédla ani venku, v zahradě. Rychle popadla Lómelinda za ruku a táhla ho ke schodům nalevo od nich, nad nimiž se ve vánku pohupovaly pootevřené dveře ze světlého dřeva. Poprvé od chvíle, kdy Telpe začala - ještě po všech čtyřech - prozkoumávat zákoutí otcovského paláce, byly otevřené, lákavě zvaly dovnitř...

Čekala prach, diamantový prach Valinoru pokrývající chodbu i starý nábytek v pokojích, a nenašla nic takového. Jako by obyvatelé tohoto křídla právě odešli a zanechali je za sebou otevřené a odemčené. Jenom okenice někdo pečlivě pozavíral.

Pokoje se podobaly těm v palácovém křídle na druhé straně vstupní auly, v nichž bydlela ona sama a její rodiče. Telpe do jednoho z nich nahlédla pootevřenými dveřmi, pak si dodala odvahy a vstoupila.

Ustlané lůžko s pečlivě poskládanými barevnými přikrývkami. Zrcátko na nočním stolku, nedotčené prachem, jako by jej z něj před okamžikem setřely něčí pečlivé ruce. Hřeben, v němž uvízlo několik dlouhých vlasů jiskřících zlatem. Otevřená kniha na stole pod zakrytým oknem, s písmem už trochu vybledlým, ale zřetelným. Vedle ní štůsek papíru s rozepsaným dopisem, a svíce, která zpola uhořela, než ji sfoukl závan chladného větru.

Dál, dál temnou chodbou...

Pokoje, tapisérie na stěnách, tkalcovský stav s nataženou osnovou, v niž už nikdo nevplete přichystaný příběh, šerá dílna s ohlazeným stolem, za němž zůstala ležet loket vysoká soška vyřezaná ze dřeva, vzor budoucí mramorové krásky. Knihovna, kde si prach přece jen našel cestu mezi kožené desky svazků.

Dívenka namátkou vytáhla jeden z nich, diamantové střípky se sesypaly na podlahu a otevřené listy odhalily pečlivě vykreslená písmena a barevné iniciálky učené knihy.

A další komnaty, pokoje dusící se tichem nepřítomného, pokoje, jejichž majitelé někam zmizeli a nevrátí se, a jestli ano, přijdou jiní, než odešli.

Kdo ví proč působily tyhle prostory, na rozdíl od opuštěných domů ve městě, tísnivým dojmem. Tam bylo zřejmé, že jsou jejich obyvatelé někde daleko, že opustili svůj domov, který jim přestal být drahý, opustili své rodné a zapomněli na ně, nechali zapadat prachem všechno, čeho si kdysi cenili. Ze zavřeného křídla otcova paláce měla Telpe dojem, že stále čeká. Čeká a doufá jako živá bytost, jež ztratila něco milovaného.

Štěrbinami mezi okenicemi mrkalo do chodby podvečerní slunce. Byli na samém konci budovy a vedle nich se ve zdi rýsovaly poslední dveře. Telperime je otevřela, jako by čekala, že za nimi čekají vymodlené odpovědi. Ale ne. Jen další pokoj, jenž ztratil svého obyvatele. V šeru se rýsují obrysy vyřezávaného točitého schodiště směřujícího dolů, do dílny, a nahoru, někam do podkroví. A ve zdi proti vstupu lze tušit pootevřené dveře, za nimiž... Za nimiž se na zemi rýsuje podlaha osvětlená... mihotavým plamínkem svíčky? Modrým světlem noldorské hvězdné lampičky?

Dřív, než ji mohl Lómelindo zadržet, hmátla Telpe po klice a ocitla se tváří v tvář své matce, sedící na posteli v zadní části pokojíku.

Earwen vzhlédla s tak bolestnou a zoufalou nadějí v očích, že to její dcerku zadrželo na prahu, strnulou a těžce dýchající. Světlo v maminčině zraku rychle pohaslo, skryté za víčky, a po bledých lících jí stekla jediná slza.

Telpe se probrala ze svého omámení a skokem byla u ní, objala ji kolem krku a zabořila jí tvář do jamky pod hrdlem.

„Maminko, to jsme nechtěli... Prosím, neplač...“

„Nepláču kvůli tobě, dítě,“ vzlykla Earwen, a ukázala dcerce i jejímu kamarádovi na postel vedle sebe, jako by je zvala k přisednutí, zatímco jí slzy proudily po tvářích jako stříbrný vodopád. „Jen jsem doufala, že tě uchráním... o něco déle...“

Objala ji rozechvělou paží, a druhou k sobě přitáhla rozpačitého Lómelinda.

„Odešli do války,“ řekla tiše. „Na východ za moře, a neodnesli si s sebou víc než prokletí Mocných za krev, jež tu po nich zůstala v Přístavech. Vinní i nevinní... Tvůj otec, Lómelindo, a jeho bratři i jejich otec, byli jako posedlí, posedlí smrtí a touhou po pomstě. Bratr tvého otce, Telpe, a jeho děti... A tví bratři a sestra, kteří se neprovinili ničím, a přesto mám strach, že nezůstanou ušetřeni. Bojím se... strašně se bojím, že už je víckrát neuvidíme...“

„Maminko...“

Rozevřela dlaň se dvěma hladkými, zlatými prstýnky, jež na ní spočívaly.

„Tohle tu nechal, když odcházel,“ zašeptala a prsty zlehka přejela po obvodu jednoho z kroužků. „Doufali jsme, že co nevidět oslavíme svatbu, přivítáme vnuky... A místo toho nám zůstal jen tenhle prázdný dům. Když ses narodila ty, Telpe, bylo to jako požehnání, jako znamení, že smíme začít zase žít...“

Zmlkla, a v místnosti se zamihotaly stíny jako oživené vzpomínky. Jako oživlá naděje v to, co se snad jednou vrátí.

≈≈≈≈

Telperime byla v mnoha ohledech neobyčejná elfská dívka. A Lómelindo rozhodně nebyl všední mladý muž.

Seděli spolu na skále nad mořem a slaný větřík třepal jejich vlasy a pláště, zatímco hleděli na nepokojné vlny, v nichž umíraly poslední paprsky odcházejícího dne. Nad východním obzorem obloha tmavla z temně azurové v sametově černou, na níž jako zářivé perly pobleskovaly Vardiny hvězdy. Noc vzcházela bezměsíčná, podobná nocím na začátku dnů, kdy Eldar hleděli na tmavé nebe od břehů jezera Cuiviénen a hledali první jména pro jasná světla v hlubinách věčné noci.

Seděli spolu na skále, její stříbřité kadeře se ve vánku proplétaly jeho černými, stejně jako se proplétaly jejich prsty, skryté v záhybech širokých rukávů. Seděli, spojeni sudbou těch, kdo ztratili dřív, než se dozvěděli, že mají. Sudbou těch, kdo společně čekají, i když se možná nikdy nedočkají.

Seděli spolu na skále a dívali se na stejné hvězdy, jež kdesi v dálce za mořem pozorovali z klína Středozemě rozervané beznadějnou válkou jejich blízcí, které nikdy nepoznali.

Seděli spolu na skále, jako by doufali, že na noční obloze konečně probleskne Hvězda Naděje.

Finis

 

 

 

 

 

Arafinwe (quen.) – Finarfin

Kánafinwe Makalaure (quen.) – Maglor Feanorovec.

Feanáro (quen.) - Feanor