Na akademických březích Středozemě

 

Vincent Ferré, Tolkien: Na březích Středozemě. Mladá fronta, Praha 2006

 

Byť v tiráži s vročením 2006, v realitě až letos přichází na pulty knihkupectví další ze zahraničních teoretických statí o Tolkienově díle z produkce Mladé fronty. Tato kniha je po mnoha stránkách v dosavadní produkci českých nakladatelství zabývajících se vydáváním tolkienistických studií výjimečná.

Předně se jedná o překlad z francouzštiny, zatímco všechny ostatní stati, které tu doposavad vyšly, byly, alespoň podle mých vědomostí, anglofonního původu – britské či ještě častěji americké. Dále jde o studii relativně novou (z roku 2001), a, což předesílám, navíc „akademickou“ jazykem i strukturou (mnohem akademičtější než svého času Carterovo Zákulisí Pána prstenů) – autor je literárním vědcem. To je ovšem zbraň dvousečná: nemá-li čtenář s podobným druhem textu předchozí zkušenost, brzy utone v moři poznámek a podlehne pocitu nudy; na druhou stranu výhodou je schopnost autora třídit informace a poměrně „kvalifikovaně“ v rámci zvoleného konceptu s nimi nakládat. A poslední kuriozitou, již lze na začátek zmínit, je zajímavost překladatelská: autorem české podoby textu je Čechofrancouz Alan Beguivin, vnuk překladatele Hobita Františka Vrby.

Co tedy autor zvolil za klíč ke svému přístupu k Tolkienovu dílu? Vyhnout se pastem jednostranného a tolik oblíbeného hledání klišé, archetypů, literárních vzorů či spisovatelských postupů (všechny tyto přístupy už jsme ve studiích přeložených do češtiny zažili) se mu daří, snaží se pojímat Pána prstenů na celkovém pozadí Tolkienovy tvorby, nicméně nějaké základní téma si pro svou studii pochopitelně našel. Tímto tématem je smrt a nesmrtelnost, jež na základě Tolkienových dopisů (částečně snad i legitimně) pokládá za klíčové pro pochopení příběhu. Dobrá; budiž mu to přáno, i když se osobně domnívám, že žádné dílo nelze nahlížet z hlediska jediného tématu, což si, jak se zdá, Ferré ovšem uvědomuje.

Kniha je značně strukturovaná a její základ tvoří v zásadě dvě části. V první se autor snaží představit Pána prstenů z hlediska postav, místopisu, vypravěčské struktury, koncepce, pravděpodobných zdrojů inspirace a vřazení do kontextu Tolkienova díla – už v této polovině knihy přistupuje k faktům z hlediska svého klíčového tématu smrti. Druhá část, Pán prstenů a smrt, se zabývá zvoleným tématem výhradně: neustálou přítomností smrti v textu, její konfrontací s hrdiny během příběhu a jejich proměnami v důsledku toho, znovuzrozením a vzkříšením. Poslední částí pak jsou dodatky obsahující shrnutí zápletky Pána prstenů, krátký Tolkienův životopis, předmluvy k vydáním Pána prstenů a konečně rejstřík ke studii. Všechny části se dále člení na kapitoly a podkapitoly opatřené rozsáhlým poznámkovým aparátem řazeným vždy na jejich konci.

Po stránce věcné a faktografické lze Ferrému málo co vytknout: nedopouští se očividných omylů, své teze dokumentuje citacemi z Tolkienova díla (nejenom z Pána prstenů, ale i z textů z okruhu Silmarillionu, Dopisů apod.). Že si vybírá takové citace a takové skutečnosti, které zapadají do jeho konceptu Pána prstenů jako textu o smrti a nesmrtelnosti, je rovněž přístup legitimní (v rámci jisté pochopitelné jednostrannosti). Studie je logicky uzavřená, bez větších problémů, a celkově přináší celou řadu pozoruhodných a zajímavých postřehů, čímž se řadí k tomu nejzajímavějšímu, co v Čechách mezi tolkienistickými knihami vyšlo.

Tolik k pozitivům textu.

Ferrého stať není ovšem bez problémů, přičemž ten první je vidět na první pohled: je jím právě ona „akademičnost“ textu zatíženého skutečně až přehnaně rozsáhlým poznámkovým aparátem. Čtenáři očekávajícímu zábavu nebo lehce stravitelnou stať rozhodně kniha určena není: zavleče ho do bažin suchopáru. Na vině jsou, vedle poněkud „vědeckého“ jazyka, zejména ony četné poznámky, obsahující jednak citace na prameny, jednak i věcné připomínky a znepřehledňující text nutností neustále otáčet na konec kapitoly v očekávání, zda čtenář nalezne nějakou zajímavost, nebo otočil „zbytečně“ jen kvůli citaci na stránku v Pánovi prstenů nebo Letters. Kdo není na tuto koncepci zvyklý např. z vědeckých knih z oboru historie nebo jazykovědy, bude udolán nebo přinucen k úplnému ignorování poznámek pod čarou – což může být svého druhu škoda. Můžeme jen litovat, že se autor studie nesnažil více věcných poznámek zařadit do vlastního textu či nezvolil „dvojí“ typ poznámkového aparátu, totiž věcné poznámky přímo na stránce a citační na konci kapitoly (tento přístup je ovšem ve vědeckých knihách výjimečný), nebo se pro zařazení poznámek přímo pod text na příslušnou stránku alespoň nerozhodl nakladatel.

Druhá zásadní výtka s první souvisí a opět se týká akademičnosti a poznámkového aparátu: jak je ve vědeckých kruzích zvykem, citace v cizím jazyce (v tomto případě převážně v angličtině, ale i v němčině, protože kniha je, jak bylo řečeno, původně francouzská) byly ponechány nepřeložené, a to i tehdy, když překlad jejich původního anglického zdroje v češtině existuje. Dneska už sice každý Čech umí alespoň trošku anglicky, ale ne každý bude mít chuť se houštím nepřeložených citací prohlodávat, čímž se opět připraví o část informací. Český redaktor se měl možná více zamyslet nad tím, komu knihu směruje a zda by se nevyplatilo (byť ve vědeckých kruzích to zvykem není) požádat o překlad těchto částí někoho, kdo je angličtiny mocen.

Mám-li své postřehy ohledně knihy shrnout, budou tedy následující: text sám o sobě je koncepčně zajímavý, přináší leccos nového a řada postřehů je skutečně neotřelých a v dosavadních českých překladech tolkienovských studií výjimečných, je však zatížen jednak dost suchým „vědeckým“ jazykem obsahujícím i větší množství cizích odborných termínů, jednak odsunutím části textu do poznámek, což ztěžuje orientaci čtenáře a v důsledku snižuje i zapamatovatelnost informací. Z toho je jasně patrno, že kniha je zacílena na obec akademickou, vysokoškolskou (pokud možno ještě humanitně zaměřenou), nebo se sklony ke čtení akademických a vysokoškolských vědeckých studií, a tedy alespoň v Čechách značně úzkou. V této skupině tolkienistů si své čtenáře a příznivce pravděpodobně najde. Fanouškům filmu, čtenářům, které dokázal odradit i Silmarillion (nebo si z něj nic nezapamatovali), případně těm, komu se na Pánovi prstenů nejvíc líbily akční scény, které si každoročně opakují v Tolkienem inspirovaných bitvách (čímž se nechci dotknout šermířů s akademickými sklony), tuto knihu při dobrém svědomí doporučit nemohu.

Podoba českého vydání je velmi pěkná, vázaná, s obálkou vkusnou a nikterak křiklavou, nicméně možná zavádějící (člověk by s takovým přebalem asi neočekával v zásadě literárně vědecký text). Rozsah studie je i s rejstříkem něco málo přes tři sta stránek; k ceně knihy se vyjádřit nemohu, an v tiráži uvedena není a k dispozici mám vypůjčený výtisk.

 

PS. Zdá se, že i tuto recenzi se mi podařilo napsat jazykem dosti akademickým. Budiž vám to alespoň částečným varováním.