O Tolkienovi po školsku

Michael N. Stanton, Hobiti, elfové a čarodějové. Objevování divů ve světě Tolkienova Pána prstenů, Mladá fronta 2003, překlad S. Pošustová

 

Den za dnem uplývá, (nejen) legolasky si toužebně stříhají metr a zkoumají kalendář, kdy že jim do kin konečně znovu vtrhnou jejich oblíbení hrdinové Jacksonovy filmové trilogie, a Mladá fronta se, už poněkolikáté, znovu rozhodla přiživit na filmem rozvířeném ohlasu Pána prstenů.

Tentokrát se – po Dayových bestiářích a Carterově Zákulisí Pána prstenů – rozhodli redaktoři nakladatelství pro publikaci překladu poměrně nové (těsně předfilmové) knížky profesora Michaela Stantona z Vermontské univerzity ve Spojených státech Hobbits, Elves and Wizards (New York 2001). Proč tahle volba, není na první, a v zásadě ani na druhý pohled zřejmé. Není koneckonců vyloučené, že zapracovala „neviditelná ruka trhu“ a rozhodla cena autorských práv.

Stanton podle vlastních slov vyučuje na univerzitě literaturu, a mezi jiným vede i semináře k Pánovi prstenů (což samo o sobě je dost zrůdná myšlenka, ale co bychom chtěli po Američanech), a v úvodu na rovinu přiznává, že zamýšlel knihu jako pomůcku pro studenty, kteří se s Pánem prstenů seznamují. Struktura i obsah knihy tuto koncepci ostatně potvrzuje.

Krom předmluvy má kniha dva velké oddíly. Část první obsahuje krátký přehled Tolkienova života, kapitolu nazvanou „Geografie, Historie, Téma“ shrnující problematiku map Středozemě (umístění Dobra a Zla, říší apod., geografická koncepce), jejích dějin (úhrnem na základě Dodatků v Návratu krále) a tématu Dobra a Zla, Světla a Tmy a úlohy mýtu a jazyka, a kapitolku o zákonech světa Středozemě a literárního díla. Kromě nich hlavní část tvoří literární a tématický rozbor Pána prstenů koncipovaný chronologicky, po jednotlivých knihách tří dílů románu.

Druhý oddíl tvoří pojednání o jednotlivých rasách, jazycích a dalších jevech ve světě Středozemě („Mysl, Duch a Sen v PP“).

Prvním problémem knihy je skutečnost, že se v rámci potřeb onoho autorem vedeného semináře kniha zaměřuje výhradně na Pána prstenů, bez zkoumání vztahu (pokud to alespoň trochu bylo možné) ke zbytku Tolkienova literárního díla. To osobně považuji za velkou chybu: nemyslím si, že by čtenář Pána prstenů musel nutně znát Hobita nebo Silmarillion, ale pokud se už pokoušíme o nějaký hlubší vhled do témat Pána prstenů nebo jeho textový rozbor, nepřihlédnutí k rozsáhlé mytologii, z níž román vyrůstal a v níž kořenil, je trestuhodnou chybou. Zvláště když se nesnažíme o nějaký zcela nový a od starších vykladačů neodvislý pohled na věc, ale citujeme Tolkienovy dopisy i starší práce tolkienovských odborníků nebo „odborníků“.

Osobně je mi dost proti srsti zde praktikovaný přístup, totiž textologický rozbor a charakterizace postav jako literárních typů, která je vždycky dost ošidná. A právě na těchto dvou postupech je kniha založena. V rámci rozboru jednotlivých knih se dozvíte např. o paralelních dějích (v první a druhé knize konkrétně: obě začínají hostinou, následuje vysvětlovací kapitola – Stíny minulosti a Elrondova rada, po řadě dobrodružství Frodo v obou knihách přejde řeku – Bruinen a Anduinu, „pod zemí v mohyle ohrožený nositel Prstenu sebere odvahu a použije meč; pod zemí v Morii ohrožený nositel Prstenu sebere odvahu a použije meč“, s. 66, atd.), paralelních typech postav (Aragorn, Faramir, Glum i Stromovous vystupující jako „průvodci“) a jednání atd. Dobrá, tohle někoho může zajímat, mně to ovšem připadá jako zbytečné svlékání něčeho, co by mělo raději zůstat cudně zahaleno – nevidím v tom valného smyslu. Pro americké školské účely jsou ovšem podle všeho právě takovéhle rýpavé rozbory základem literární vědy.

Dále: autor je mistrem neřešených otázek. Nahodí problém, rozebere situaci, v níž v románu nastává, a více se jím nezabývá. Opět jeden z konkrétních případů, hodně výrazný: Kdo byli Mlčenliví bdící v morgulském průsmyku? Stanton vysvětlí, za jakých okolností se s nimi Sam potká a jak je překoná, popíše, jak vypadají a co proti nim zabírá – a to je všechno. Nesnaží se o nějaké – alespoň slabé - vysvětlení, co jsou vlastně zač. (Ne že bych to věděla já. Ale jaký potom má vůbec smysl začínat odstavec o Bdících, když se v něm vlastně nic neřeší?). Podobně je tomu i s řadou jiných bytostí a citovaných situací.

Na první pohled je zřetelná také určitá tezovitost knihy. Autor tu a tam vystaví konkrétní závěr nebo teorii, kterou o nic neopírá, v lepším případě ji dokládá jedním nebo více příklady z románu, ale nesnaží se o vlastní vysvětlení („Působí zde /=v PP/ magické a mravní zákony“, s. 63). Občas jsou tyto nadhozené teze navíc sporné a díky špatnému odůvodnění velmi dobře napadnutelné („Faramir se tedy možná podobá dávným ušlechtilejším Mužům z Númenoru, ale Boromir představuje typ člověka, jaký se z nich postupně vyvinul. Milovník války Boromir věří v nadřazenost lidí; nebylo by příliš přehnané tvrdit, že ostatními plemeny pohrdá...“, s. 155, „Faramir je tedy podobnější otci /než Boromir/, a proto je méně poslušný...“, s. 86). Většina tezí pak pouze formuluje skutečnosti, které čtenář dojde i sám bez jakéhokoliv zamýšlení, třebaže nemá potřebu je precizně uchopit, jak se to děje zde („V PP jako v mnoha jiných literárních dílech jsou hudba a poezie výrazem vzpomínek (ohlédnuté zpět) a touhy (pohled kupředu). Jsou tedy výrazem ducha...“, s. 198, a tohle není rozhodně nejvýraznější příklad). Tato tezovitost má pak za následek zjednodušování problémových otázek tak, aby byly snadno vysvětlitelné nebo se hodily jako příklad pro tu kterou tezi.

Po stránce věcné se dá Stantonovi vytknout jen relativně velmi málo vyslovených chyb a omylů, autor se v zásadě zcela vyhýbá jakýmkoliv vlastním sporným a divokým teoriím, jimiž byl nabit třeba Kouzelný svět Pána prstenů, nepouští se na tenký led spekulací nebo volných interpretací mimo pole literárního rozboru ani do vyhledávání dějových motivů převzatých z mytologie či jiných románů. Otázka zní, jestli je to kladem knihy. Protože když o tom přemýšlím, pouhé opakování zjevných faktů nepřináší pro mě jako čtenáře a badatele vůbec nic.

Po předchozích příručkách vydaných českými nakladatelstvími je tato pro mě dalším zklamáním. Nedosahuje sice zdaleka „kvalit“ Colbertova Kouzelného světa Pána prstenů (to by dokázalo málokteré dílo), nepřináší však prakticky žádný nový pohled ani originální shrnutí a vysvětlení problémových otázek. Může být užitečná příznivcům textologického rozboru a hledačům literárních motivů, které autora románu při psaní pravděpodobně vůbec nenapadly, jakož i studentům v autorově tolkienovském vysokoškolském semináři. Na české vydání opravdu zajímavé knihy interpretující Tolkienovo dílo, za jaké jsou považována např. díla Kochera nebo Shippeyho, si zřejmě ještě počkáme.