Taky jedna inspirace

James A. Owen: Indigový drak. Fragment, Praha 2008, přel. Lucie Schürerová

Březen 1917: Johnův profesor byl zavražděn. A to právě v okamžiku, kdy si naléhavým vzkazem svého studenta povolal k sobě bez ohledu na to, že se právě zotavuje z nemoci, jež ho předčasně odvedla z francouzských zákopů. Vyšetřování  vraždy svede Johna dohromady s nakladatelem Charlesem a o něco mladším Jackem, k nimž se  v noci v klubu na Baker Street 221B připojuje svébytný človíček Bert, který jediný patrně ví, o co tu jde:  profesor byl zavražděn kvůli atlasu Imaginaria Geographica mapující tisíce imaginárních světů v Souostroví snů a cestu k nim,  jehož byl Správcem a jejž nyní Bert předává jeho žákovi: Johnovi, který o svém poslání doposavad neměl tušení. A velká cesta může začít, protože profesorovi vrahové nenechají čtveřici s Geographicou jen tak uprchnout…

Vzhledem k tomu, že hlavní pointu románu prozradil na zadní obálce sám nakladatel, snad se nedopustím velké chyby, budu-li informaci o tom, kdo jsou tři přátelé putující po Souostroví snů ve snaze uchránit sebe,  Geographicui celé Souostroví před Zimním králem a jeho bandou Šeroživců a Wendigů, pokládat za veřejnou (budiž zároveň odůvodněním této recenze). Vezměme tedy jako fakt, že s nepřítelem snažícím se ovládnout snové souostroví bojují v pořadí podle důležitosti J.R.R.Tolkien (John), C.S. Lewis (Jack) a Charles Williams (Charles). Neznám podrobný životopis dvou posledně zmíněných a ani dílo Ch. Williamse, ale i jako takový ignorant jsem postřehla nejednu zmínku, jíž Owen chce čtenáře navést k jejich identifikaci. Tyto indicie ovšem bývají zavádějící. To, že je např. zmíněn jako živý Johnův otec, fakt, že je John zaskočen textem v anglosaštině nebo koneckonců i skutečnost, že je Jack jako nevoják v Londýně v době, kdy byl ve skutečnosti Lewis na frontě, by mohlo poučeného čtenáře snadno odvést chybným směrem.

Samotný fantasy příběh a svět je složen ze střípků příběhů a světů jiných. V téhle knize jsem v zásadě nepotkala nápad, co už bych někdy nepotkala předtím. Kombinují se tu biblické prvky s řeckou mytologií a artušovskými legendami, se svou ponorkou se tu prohání kapitán Nemo a trojici sudiček na Avalonu střeží Zelený rytíř, část motivů vyjímá autor ze světů svých hrdinů. Motiv skrytého krále je dostatečně obecný, ale prsten moci už přímo odkazuje na Tolkiena a terminologií (např. „synové Adamovi“), mluvícími zvířaty i uvedením děje na moře Souostroví snů připomíná Narnii (zejména Plavbu Jitřního poutníka). Neznám, jak jsem již psala, dílo Charlese Williamse, ale pravděpodobně se nespletu s tvrzením, že motiv ztráty stínu jako ztráty duše a obratu ke Zlu i časová smyčka v Kartografově věži budou nejspíš blízké právě jeho románům s nadpřirozenými prvky. Bližší narážky na dílo hlavních hrdinů vzbuzují někdy rozpaky, někdy pobavení - zmínka o expedici, která se zvrhla v dobrodružství, protože byla jejím kapitánem mluvící myš, je ještě celkem decentní, najde se i polopatičtější odkaz: „Co se praví v tom nápisu?“ zeptal se John (…). „Je to elfsky,“ zopakoval Tumler, „i v zasadě to znamena: °Povězte přatele a vejdite.°“ „Nemohlo by to znamenat, že magické slovo, kterým se dveře otevírají, je °přátelé°?“ zeptal se Jack. „V elfštině?“ „To je hloupost,“ řekl John. „Pak by se mohl dostat dovnitř každý, kdo umí elfsky.“  Z hlediska srovnání tohoto příběhu s Narnií pak jistě není bez zajímavosti, že tu roli „zrádce Edmunda“ (dokonce se smrtonosnými následky) sehrává právě C. S. Lewis.

Jak vzhled, tak obsah knihy napovídá, že je nepochybně určena dětem. Příběh přes komplikace končí happy endem (natolik divokým, že v bitvě proti silám Zla je jediný padlý), kdy je všem odpuštěno a hříchy napraveny, a doprovází jej autorovy ilustrace ve stylu ala dřevoryt (celkem povedené). Tomu ovšem neodpovídá množství kulturních narážek – už jsem se zmínila o mytologických inspiracích, které si vyloženě říkají o identifikaci, ale totéž se týče i narážek na postavy, a to nejenom hlavní. Zejména jako Správci Geographiky jsou uváděni rozliční spisovatelé, vědci a badatelé: od Geoffreyho z Monmouthu po H. G. Wellse. Příklad za všechny: Že Správce Jamie, který opustil svůj úkol „kvůli té ženě a jejím dětem“, je James Barrie, jsem díky Hledání Země Nezemě identifikovala, ovšem že Zelený rytíř je Charles Dickens, už jsem z narážek nechytila, a přece jenom si myslím, že jsem přečetla o něco víc knih než průměrný dvanáctiletý, jemuž je tato kniha především určena. Těžko tedy posoudit, kolik si z četby odnese člen cílové skupiny. A vzdor tomu, že Tolkien je jednou z hlavních postav, tolkienisté do této cílové skupiny zjevně nepatří.

Román se čte dobře a rychle, překlad je v rámci možností plynulý, i když je možné, že část kulturních narážek díky němu zmizela. Je mi pouze záhadou, proč byl jako název zvolen „Indigový drak“ (podle lodi, na níž se hrdinové plaví), když je originální „Here, There Be Dragons“ mnohem výstižnější a pro příběh charakterističtější.  (Ovšem odvodit z této jediné věty na mapách mluvnice desítky starobylých jazyků, to by snad nedokázal –na rozdíl od fiktivního - ani opravdický Tolkien!) Na pouhých 330 stran sázených velkým a řídkým fontem kniha působí díky tlustému papíru a pevné vazbě značně obézním dojmem. Luxusní výpravě bohužel odpovídá i nemalá cena.

Knihu lze doporučit zejména coby tolkienovskou kuriozitu. Originalitu nečekejte, pobavit ovšem román dokáže.