Chví se Západ a chví se Východ
Síla, síla v ruce
Devět hvězd - modrý kvítek
Modrý kvítek na ostří.

A je to ještě Středozem?

Opravdu dlouhá recenze: Nikolaj Danijlovič Pěrumov: Kolco tmy. I. Elfijskij klinok, II. Čornoje kopjo, nakl. EKSMO-Press, Moskva 2001

Mnozí, možná všichni z nás už to zkusili: projít se v myšlenkách po Středozemi, vysnít si svůj vlastní příběh odehrávající se v Ardě. Někteří z nás své představy vtělili ve slova, napsali povídku, třeba i novelu či román, snad ji dokonce publikovali v časopisu nebo na internetu. Nestává se ovšem tak často, aby nějaké podobné fanouškovské dílo navazující na samotného Tolkiena opravdu vyšlo knižně, sklidilo značný ohlas a dokonce se začalo překládat do cizích jazyků. Jedna taková práce se ovšem přece jenom objevila - na východ od našich hranic, v „zemi neomezených možností“ nebo spíše v zemi, kde je možné úplně všechno.

V Rusku, tenkrát ještě SSSR, koncem 80. let našel odvahu navázat na Mistra jeden z jeho učedníků in spe - Nik Pěrumov, dnes osoba mezi ruskými příznivci fantasy žánru poměrně známá. Přijít takhle bezprostředně „po Králi“, mám-li parafrázovat název jednoho povídkového výboru, vyžadovalo jistě krom zmíněné odvahy i notnou dávku drzosti a nadšení, kterou Pěrumov nepochybně měl - jak se mu navázání na Tolkiena povedlo, zmíním v závěrečné části článku. Tak mezi lety 1987 - 1992 vznikl rozsáhlý dvoudílný román Prsten tmy, na který mám v úmyslu posvítit si v této recenzi. Protože nepředpokládám, že by se dílko v nejbližší (nebo vůbec nějaké) době překládalo do češtiny, budu se zabývat podrobněji i dějem a postavami, než se pustím do hodnocení.

Pro ty, které (navzdory/díky mému hodnocení) román zaujme a nevládnou dostatečně (nebo alespoň tak nedostatečně jako já) ruštinou, mám na začátek dobrou zprávu: Podle některých zdrojů (časopis Fantázia) by měla vyjít nebo již vyšla slovenská verze.

Kapitola první: Osoby a obsazení

 „Tak co stojíme?“ vzpamatovat se hobit. „Pojďme, vždyť já v té usedlosti žiju. Přenocuješ, a zítra - můžeš dělat, co chceš. Pojďme! Není to daleko... Pravda, poník utekl, to je smůla. Teď abych ho hledal...“

„Tak ty jsi z Brandorádů?“ Trpaslík se náhle zvedl a se zájmem pohlédl na hobita. „To se musíme představit. Jsem Thorin, syn Dárta, pocházím z jihu Modrých hor.“

„A já jsem Folko, Folko Brandorád, syn Peckoslavův - k vašim službám.“ Hobit se ceremoniálně poklonil a trpaslík mu odpověděl ještě hlubší poklonou.

„Teď pojďme,“ řekl trpaslík.

Tři sta let po pádu Pána prstenů už Středozem vůbec není ta země, kterou jsme všichni znali, ale staré dobré národy v ní ještě přebývají: lidé Sjednoceného království, trpaslíci, zbytky elfů, kteří ještě neodpluli na západ, hobiti... Co by byla Středozem bez hobitů? Tak je také hlavním hrdinou Prstenu tmy - v návaznosti na Hobita a Pána Prstenů - příslušník malého nárůdku:

Folko Brandorád, syn Peckoslavův a potomek slavného Smělmíra. Je mu devětadvacet let, žije pod dohledem despotického strýčka v Rádovsku, kde se zabývá pěstováním řepy, jejím vožením na trh a usilovnou snahou vyhnout se témuž, po večerech se na poníku potlouká po celém okolí a představuje si nazgúla za každým keřem. Není divu, že se při první příležitosti vytratí za dobrodružstvím a... A tady začínají problémy. Tenhle údajný hobit se totiž ani v nejmenším, po krátkém představovacím úvodu, nechová jako hobit, ale jako někdo, kdo se za hobita neúspěšně vydává. Touha po dobrodružství - budiž. Ale hnát se s taseným mečem/nataženým elfským lukem do každé bitvy, na sobě mitrilovou zbroj neodhadnutelné ceny, a kosit skřety po desítkách? Moc divný hobit, jemuž ani za mák nevěřím, když si jednou za dvě stě stran vzpomene na strýčka Brandoráda, řepu anebo Milicentu, která mu jistě neslíbila čekat na něj až do smrti.

Tak tenhle Folko jedné teplé časně podzimní noci potká na cestě trpaslíka Thorina, syna Dártova, z Modrých hor, a výprava může začít. Thorin, zdá se, je trpaslík, který se vrhl na toulavý život asi v důsledku neshod se staršími klanu nebo možná následkem nějakého dávného provinění. Na rozdíl od podivného hobita je to typický trpaslík, pokud u trpaslíka máme za normální ono výše citované vrhání se do každé potyčky, mitrilové železářství a pobíjení nepřátel. A malý pud sebezáchovy, společný oběma zmíněným.

Asi tak od návštěvy této dvojky v Hůrce v první části knihy se zdá, že další hlavní postavou bude hraničář Rogvold, někdejší setník v gardě arnorského Správce, který ovšem po příchodu do Annúminasu prostě a jednoduše mizí, aniž je mu v dalším ději věnována větší než epizodní pozornost.

V hospodě „Roh Arathorna“ v Annúminasu (což je t. č. arnorské hlavní město) naberou Folko a Thorin třetího společníka: je jím drobný trpaslík Stróri (jméno se poprvé zmiňuje na samém konci prvního dílu) přezdívaný všeobecně Prcek (neboli v ruštině Malyš). Hlavním životním cílem této osoby je mít vždycky po ruce pokud možno co největší soudek piva, který je možné na místě vychlastat. Až na druhém místě je vrhání se do každé bitky, nošení mitrilové zbroje a pobíjení skřetů. Důvody, proč se Prcek přidá k výpravě, jsou mi hrubě nejasné a i jemu samému nejspíš poněkud zamlžené (na cestě je velmi málo piva).

Podotknuto na okraj, ony jsou ty motivace hlavních hrdinů vůbec trochu nejasné, a zejména je nejasné, proč se tak zarputile nehodlají zříci svého jakéhosi úkolu, což není nic jiného než to, co si sami vymysleli - nemají žádný Prsten, žádný silmaril ani nic podobného a celou dobu mi připadá, že se do celého příběhu zapletli tak nějak mimoděk a bez větších příčin.

Opusťme hlavní trojku. Ještě trošku k dalším kladným postavám: čarodějnický živel zastupuje Radagast alias Pelagast, živící se od odplutí Gandalfa na Západ jako prodavač zbraní v Hůrce, vedlejším povoláním zjevně shromažďovatel informací pomocí ptactva a podobného špiónstva. Jeho úloha je ovšem zcela minimální a ani se mu nedostane té cti pobýt v družince. Párkrát se v hobitových živých snech objeví Gandalf/Olórin, jehož jediná úloha je několikrát Folkovi zopakovat, že mu nemůže poradit, natož pomoci či pro něj udělat cokoliv jiného (to vše mnoha slovy), což má za důsledek, že je hobit nesmírně spokojený s obdrženými cennými informacemi a při nejbližší potíži se snaží s Gandalfem znovu myšlenkově spojit ve víře, že mu bude zase tak dobře pomoženo. A aby tu těch čarodějníků nebylo málo, máme tu ještě Černého trpaslíka Naugrima (asi dvě epizody, při druhé zabit), a hádejte, kdo byl jeho pantatíček! Kdo tipuje jednoho z Modrých čarodějů, nespletl se... Asi neměli na práci nic lepšího než intimní kontakty s trpaslicemi.

Pryč od čarodějů a podobné havěti, jsou tu ještě elfové, a to Avari přímo od Cuiviénenu, který nám pan Pěrumov zalokoval kamsi na východ Středozemě mezi hory a doly, jejichž jména si nedokážu díky nepřítomnosti mapy v knize zapamatovat. Objevují se v druhé části druhého dílu a třem z nich (jmény Amrod, Bearnas a Maelnor, společnou charakteristikou sličné postavy s luky a kouzly, navzájem jsem je nerozlišovala) se na rozkaz jejich prince Forweho dostane té pocty, že jsou pro poslední dvě stovky stránek zaintegrováni do družinky.

Padouši. S padouchy je velká potíž, protože na prvních pěti stech stránkách de facto žádní nejsou. Zlo se sice dává do pohybu, ale nikdo vlastně neví proč a zač, až konečně okolo 550. stránky prvního dílu na Arnor zaútočí angmarské voje pod vedením Olméra, údajně zlatokopa z Dolu, který se tu a tam vyskytoval už předtím, netvářil se nijak padoušsky a Folkovi dokonce věnoval pozoruhodnou starobylou čepel (stalo se již kolem str. 400, následkem čehož byl pojmenován první díl románu) důležitou pro uzavření příběhu, a Radagast konečně pochopí - zřejmě následkem prudkého pohybu cestou z Hůrky, protože jiný důvod jeho prozření mít nemůže - že:

„On se stal tou silou, kolem níž se shromáždili všichni nepřátelé Arnoru.“ (...) „V něm už necítím tmu, ale temnou sílu, a zdá se mi, že něco podobného už jsem pociťoval dříve, kdysi dávno, v uplynulých staletích Velkých Válek. Nevím, odkud se v něm bere ta síla, běda mi!“

Olmér z Dolu je tedy kořen všeho zla, jeho je nutné zahubit! Kdo to asi je a co ho vede k jeho nesmiřitelnému postoji k elfům a celému Západu? Čtenář se dokáže dohadovat už po převyprávění jedné podezřelé historky, hrdinové se ujistí až v závěrečné třetině druhého dílu: ano, Olmér, Král bez Království, je skutečně potomkem nemanželského syna Boromira, syna Správce Minas Tirith, a jakési neznámé osoby ženského pohlaví, který se balrog ví proč pohádal s Aragornem a znenáviděl ho i s celým potomstvem. Olmér je nejčastěji přezdíván: Earnil, Vůdce či Vládce, později už prakticky výhradně Vůdce, méně pozitivně naladění v něm vidí i Ostří kopí tmy (odtud název druhého dílu) a dědice starých temných sil.

Podpadouchem číslo jedna je hrbáč Sandello, Olmérova pravá ruka. Hlavní charakteristika: jde mu to s mečem a je nechutně čestný, např. drží slovo dané nepřátelům. On vlastně, stejně jako Olmér nebo další podpadouch Oton, nepůsobí nijak hrozivým nebo „zlým“ dojmem (na rozdíl od Saurona nebo Morgotha /ne/blahé paměti). Prostě jenom dodržuje věrnost druhé straně. Mezi dalšími podpadouchy se objevují všelijaké potvory z východu Středozemě, včetně Sarumana, užívajícího si „života“ v podobě „Šedivého vichru“ či nestvůry cosi-jako-psa, tu a tam nabývajícího i jiných podob k rozeštvávání Západu.

V románu se vyskytuje i pár osob neutrálních, jejichž hlavním úkolem je prozradit hlavní trojce, co potřebuje vědět - jednou z těchto osob je Velký Orlangur, patrně bytost, která patří mezi Ainur nebo podobné mocné duchy mající původ mimo Ardu, a vtělená do podoby zlatého draka (což v kontextu Tolkienova světa, kde jsou draci stvořeními Morgotha, působí trochu nepatřičně).

Když jsme si představili alespoň některé z rozsáhlého arsenálu osob, podívejme se na děj.

Kapitola druhá: Nesmrtelná trojka na cestě nejhoršími místy

(Pozor! Extra spoiler!)

Thorin se otočil k morijské stěně, zvedl pravou ruku a hlasitě, zřetelně pronesl:

„Mellon!“

Hladký šedý povrch skály v různých směrech protkaly tenoučké stříbrné linie, splétající se ve Folkovi a Thorinovi známý vzor s Feanorovou hvězdou a Durinovým znakem - kladivem a kovadlinou. Kamenná křídla Brány se ovšem nepohnula ani o píď. Trpaslíci strnuli.

„Mellon!“ ještě hlasitěji, zoufale vykřikl Thorin, tisknoucí si sevřené pěsti k hrudi.

Ozvalo se hluché podzemní dunění, povrch kamene ve středu obrazce rozsekla úzká černá trhlina, označující okraj křídel, ale Brána zůstala zavřená.

Něco ošklivého se pohnulo v Morii, její obyvatelé ji navzdory ložiskům mitrilu znovu opustili, a Thorin, syn Dártův, trpaslík z Modrých hor, se rozhodl zjistit, co se vlastně děje. Mezipřistání v Kraji a snaha přečíst si Červenou knihu Západní marky ho svedly dohromady s hobitem Folkem Brandorádem, a tak začala jejich společná cesta. Nejenom záhadné děje v Morii - i další události vzrušují poklidný svět Sjednoceného království. Na cestách se objevili loupežníci, mohyloví duchové ožili a záhadní cizinci jim přinášejí oběti u Mohyl i v samém hlavním městě, někdo rozeštvává obyvatele ospalých arnorských vesnic. O tom všem by se měla dozvědět nejvyšší místa... A tak povedená dvojka zamíří v průvodu hraničáře Rogvolda (a s hobitovým elfským lukem, koupeným u obchodníka Pelagasta - později se projevivšího jako Radagast Hnědý inkognito, jehož střely spolehlivě zaženou i ony mohylové potvory) do Annúminasu.

V arnorském hlavním městě panuje typicky sovětský pořádek. Ulice pravda pěkně uklizené, zato čekání na slyšení u Správce se i s rogvoldí protekcí táhne a táhne drahně týdnů a slyšení je vlastně na nic... Za to je možné si z jednoho měsíčního platu koupit malý domek, což dvojka doplněná Prckem hbitě učiní, aby netrávila zimu v podnájmech.

Nu, když nepomohl Správce (alespoň ne víc, než slibem sponzorského daru a ozbrojeného doprovodu k Bráně Morie), pomůžou kamarádi trpaslíci. Na jaře vyrazí na jih celá družina. Nebýt spousty loupežníků kolem zemské stezky, kteří si přímo říkají o umravnění, byla by to jistě dost nudná pouť...

Setkání s Olmérem a Sandellem, objevivšími se už celkem epizodně předtím (Sandello zmlátil Folka U Skákavého poníka, asi proto, že si to zasloužil, asi-Olmér se vrtal v jedné díře po dopadu „Nebeského ohně“, tedy meteoritu, cestou do Annúminasu, postupně se ukáže, že prohledávání podobných děr je Olmérovým hlavním koníčkem), skončí oním zmíněným darováním záhadné dýky s modrými kvítky, zvané také podle dávného výrobce „Otrinova čepel“, Folkovi. (Toto je jeden z mezikroků páně Pěrumova, potažmo Olméra, který mi byl dost nejaný - opravdu jsem nepochopila, proč budoucí Vůdce svému budoucímu nepříteli něco cpe? A kdyby něco, ale zrovna takovéhle něco!)

Následuje morijská epizodka, při níž se nezjistí nic víc, než už se vědělo (no malinko přece, totiž to, že ty potvory v Morii jsou vyjma skřetů několika typů a všechny moc fuj a nebezpečné - Modrá mlha, Požírači skal a kdo ví co ještě), zato tu milá družinka získá fajn mitrilovou zbroj a objeví se jeden ze Sedmi - dokonale funkční. Konec snažení v Morii. Většina trpaslíků vyrazí k Osamělé hoře nebo do Modrých hor připravovat znovudobytí Morie, zato naše trojka se pustí na jih obhlédnou situaci v Rohanu a vlámat se do Orthanku.

Orthank mluví! Entové se dají oblbnout skutečně pitomoučkými argumenty! A nemají se rádi s Rohiry... Moc fajn místo.

A pak už hezky zčerstva na sever, odkud jdou první zprávy o útoku Angmaru. Trojka se zúčastní rozhodující bitvy (Folko a Prcek jako pasivní pozorovatelé), v níž je nepřítel rozprášen, Olmér odhalen jako hlavní padouch a trojka Radagastem pověřena jeho odstraněním, než bude hůř. Konec prvního dílu.

Druhý díl s prvním příliš konzistentní není - nové úkoly, nový padouch, nový příběh. Trojka se vrhá na východ v honbě za Olmérem, což není taková sranda, jak to vypadá. Jeho nepřátelům tvrdí, že jsou jeho nepřátelé a chtějí ho zabít, přátelům zase, že ho mají moc rádi a chtějí se k němu přidat. Funguje to, ačkoliv je to vážně záhada. Před hory, řeky a lesy nezaznačené na žádné Tolkienově mapě, jejichž jména jsem vzápětí zapomněla, a přes setkání s všelijakým neřádstvem, z něhož se ovšem dají vyrazit nějaké ty informace (jako Saruman nebo Černý trpaslík Naugrim) se konečně dostanou na pruh území řečený Olmérova citadela, kde se shromažďují jeho vojska (složená z lidí Východu i Západu, i skřetů, vše v jenom šiku) a po jistých peripetiích (Prcek chce nechat Olméra Olmérem a jít někam na pivo) se přidají mezi jeho straníky. Olmér ovšem není doma - smůla.

Na ještě dálnější východ za ním ovšem vyráží Oton a podle zvláštního Olmérova pokynu zaslaného speciální ulagovskou poštou (toho ulaga si představuju jako něco mezi netopýrem a poštovním holubem, co lítá strašně rychle, Hedvika Harryho Pottera hadr) bere naši družinku s sebou. A během peripetií téhle výpravy, která má za úkol probít se do jakéhosi Domu Vysokého, střeženého elfy Avari a lidmi Středového knížectví, kde je něco moc důležitého (co, to se nedozvíme, protože se tam nikdy nedojde), se mezi námi objeví další prsten - Talisman, který Vůdce Olmér osobně vykoval a na cestu svěřil Otonovi a který docela funguje na všechny ty potvory kolem, jinak moc a moc nebezpečné (jako zlobři, hůry nebo hůrové, nejsem si jistá pohlavím, nebezpečný duch řečený Paní noci apod.), jako přesvědčovací prostředek, proč se přidat. Cestou družinka čerpá další informace - kromě toho, co kdo z Otonova doprovodu prořekl, také od elfů Avari (princ Forwe poprvé na scéně), a překvapivě nejméně od Černých trpaslíků.

Družina je po cestě prakticky vybita, doplňována průběžně místními zlobry, a její cesta skončí v okamžiku, kdy Oton objeví díru na místě dopadu Nebeského ohně, po kterýchžto místech Olmér usilovně pátrá, a pošle o tom Vůdci zprávu. Čekání na příjezd Olméra si družinka krátí plánováním, jak jej co nejlépe a nejjednodušeji oddělat a pokud možno při tom neumřít, my si jej zkrátíme shrnutím informací, které se trojka cestou dozvěděla nebo na ně sama přišla (zanedbatelná položka). Vypustím tady i informace, které se o pár desítek stránek družinka dozví od Orlangura, protože že půjde o nazgúlí prsteny, bylo jasné v okamžiku, kdy z někoho vypadla informace, že v jamách po dopadu Nebeského ohně leží něco propůjčujícího ohromnou moc.

Tak tedy: Olmér se ve své nenávisti k elfům a potomkům krále Elessara pustil do nebezpečného díla. Aby získal moc, začal prohledávat místa, kde se dopadem „Nebeského ohně“ vytvořily velké černé jámy, NĚCO v nich nacházel a postupně se začal tak nějak měnit. V osmi byl úspěšný, a teď narazila Otonova družina na devátou... V tomto okamžiku už i nejtupější čtenář pochopil, co Folkovi a spol. již brzy potvrdí Zlatý drak - totiž že jde o Devět prstenů, které výbuch Orodruiny rozmetal spolu s pozůstatky jejich majitelů na všechny světové strany (následuje krkolomné vysvětlení, že on vlastně tak nějak vybuchl i Černokněžný král, který už předtím padl na Pelennoru). Olmér se stal novým dědicem sil Temnot, takže shromažďuje velkou armádu z lidí i pronárodů pozůstalých po Sauronových a Sarumanových vojscích, která konečně srazí Západ na kolena a elfy zažene do moře - a tady je hlavní háček: Valar nemůžou zasáhnout, protože takový zásah by údajně vyvolal zvrácení světové rovnováhy, osvobození Morgotha a Dagor Dagorrat, Poslední bitvu. Jestli se ovšem Olmér vláme do Šedých přístavů, bude to znamenat konečné a definitivní oddělení Amanu od Bližších zemí. To je asi v kostce to nejdůležitější.

Nebudeme to zdržovat: Olmér okamžitě odhalí nekalé úmysly trojky, a ta se sotva zachrání útěkem. Pokusí se ho sice přepadnout v jednom průsmyku, ale ne a ne ho pořádně strefit šípem, tak nezbývá než definitivně zdrhnout a spojit se s elfy Avari a Orlangurem. Ten jim vyjma podrobností o devíti prstenech prozradí, že prsten Černokněžného krále si musí Vůdce nasadit v ruinách Dol Gulduru, aby pořádně fungoval. Tož se družinka doprovázená třemi elfy vypraví k někdejší nazgúlí pevnosti znovu Olméra přepadnout.

Zastávka v Minas Tirith a pokus varovat krále před chystaným útokem z Východu dopadne naprostým fiaskem, skoro jako předtím jednání se Správcem Arnoru, jen bez toho mnohatýdeního čekání. Historce s prsteny nevěří vůbec nikdo. Faramirův vzdálený potomek Ecthelion aspoň jakž takž akceptuje vzdálenou možnost, že se někde sbírá nepřítel, potomek Aragornův (při jehož charakterizaci jsou slova degenerovaný a totálně debilní ještě eufemismy) ani to ne.

Snad nemusím dodávat, že pokus zabít Olméra v Dol Gulduru se našim šikovným přátelům nepodaří, ačkoliv mu s gondorskou družinou poskytnutou Ecthelionem pobijí celou osobní gardu a on zas na oplátku pobije prakticky celou řečenou gondorskou družinu. Poslední prsten je na prstě a splyne s prvními (již splynutými) osmi v jeden (z fyzikálního hlediska si to nedovedu představit). Družinka opět zdrhá a v patách se jí valí celý útočící Východ.

Následující kapitoly pojednávají o totální devastaci vojska Rohanu a Gondoru , v jejichž řadách bojuje i naše nesmrtelná trojka, pomalu se probíjející do Šedých přístavů. Muži (včetně králů Gondoru i Rohanu a většiny jejich potomstva) kolem padají jako mouchy, ale hlavním hrdinům se zbraně nepřátel jen odrážejí od mitrilových zbrojí a zdá se, že většinu padlých z Vůdcova vojska pobili právě ti tři za asistence elfů.

Nakonec tedy se po mnoha peripetiích dostaneme do Přístavů, které kvapně opouštějí zbytky západních elfů. Vůdce po prvním neúspěšném šturmu definitivně ztratí své lidské já, vzdá se též lidských následovníků a pro druhý úspěšný útok na pevnost použije jenom cestou posbírané potvorstvo skřety a zlobry začínaje a mohylovými duchy, hůry, požírači skal a spol. konče. Nepřítel se vláme se dovnitř a může začít veselý masakr: Olmér zabije Naugrima, Radagast a Paní noci se zabijí vzájemně, pak se také tak zabijí Círdan s Olmérem - ale co se to děje? Vůdce si prostě nezůstane nějak tak pořádně mrtvý, v noci před posledním útokem udělal, jak jsem říkala, ...něco... a nad jeho tělem vystupuje někdo... nebo spíš Někdo... Rovnováha byla porušena a Dagor Dagorrat je tady... Tedy byla by, nebýt jednoho hobita a čepele, kterou mu Olmér kdysi daroval.

Západní království leží v troskách, Olmér se odebral za kruhy světa, ten Někdo (ať už je to Melkor, což se zdá pravděpodobné, nebo kdokoliv jiný) má přístup do světa znovu zamezen a Přímá cesta na Nejzazší západ je navždy ztracena. Zbývá poslední úkol, který družince zadá chudák pozůstalý Sandello a Olmérův nezletilý syn Olwen, totiž odnést supernazgúlí prsten do Mordoru a navždy se ho zbavit vhozením hádejtekam. A na rozloučenou jí nechají k velké Prckově radosti kromě Prstenu taky soudek piva, takže oslava konce knihy může začít.

A jako v Pánovi prstenů následují dodatky s povídáním o dalších osudech hrdinů, nových královstvích Středozemě, elfech Avari a dalších podrobnostech a letopis.

To je asi tak ve stručnosti oněch cca 1200 stránek textu.

 Kapitola třetí: Absurdity

Vedle krbu, u stěny, bylo vidět nevelký stůl pokrytý bílým ubrusem a ohrazený nízkým kovovým zábradlím jemné práce. Vedle stolu stála židle odsunutá stranou, přes jejíž opěradlo někdo ledabyle přehodil obnošený šedozelený plášť. O stůl se opírala vyřezávaná dřevěná hůl s kostěnou rukojetí; a na bílém ubruse ležely vedle vysoké holby ošumělý kožený pytlík na tabák a nevelká zakřivená dýmka. Vypadalo to, jako by si majitel těch věcí jen na chvilku odskočil a co nevidět se ukáže. Zaujatý hobit popošel blíž.

Nad stolem, pod sklem a v honosném rámu, visel starobylý pergamen, psaný, jako mnoho jiných dokumentů z dob Velkého krále, v obecném i staroelfském jazyce.

Text pergamenu hlásal:

„Za zásluhy, čestnost a odvahu věnuji majiteli hostince -U Skákavého poníka- Máselníkovi a všem jeho potomkům právo obchodovat a žít svobodně od daní a cel, dokud potrvá Bílý strom. Zároveň potvrzuji, že jsem daroval majiteli hostince svůj plášť, pytlík na tabák, dýmku a hůl, aby nikdo nemohl pochybovat o jejich pravosti. Dáno osmého roku Čtvrtého věku, Hůrka, vlastní rukou Elessar Elfkam, král Arnoru a Gondoru.“

Folko se ohromeně podrbal na zátylku, uctivě si prohlédl rozložené drahocenné relikvie a vrátil se k pozorování skupiny vojáků v zeleném.

Přesuňme se teď od hlavní dějové linie k drobnostem.

I pokud pomineme zjevný fakt, že samotná idea prstenů moci fungujících i po pádu Jednoho, na níž je příběh vystavěn, odporuje tomu, co se výslovně praví v Pánovi prstenů (což není zrovna zanedbatelný detail), je Prsten tmy plný menších omylů, nepřesností i prostě absurdit, které nás stále a stále přesvědčují, že už nejsme v té staré dobré Středozemi, kterou jsme znávali.

Tak především už koncepce fungování Sjednoceného království je taková nějaká... sovětská. Je téměř neuvěřitelné, do jakého stavu se království dostalo podle páně Pěrumových domněnek pouhých tři sta let od Aragornovy korunovace (a tedy méně než dvě stě let po jeho smrti, což de facto značí již za vlády jeho vnuka, maximálně pravnuka, uvažujeme-li tradiční dlouhověkost Dúnadanů). Naprostá degenerace krále i jeho severního Správce a zřejmě i celé státní správy je opravdu na pováženou. Už myšlenka, že Folko a Thorin čekají na audienci u Správce řadu týdnů (ačkoliv mají přímluvce v Rogvoldovi), je dost šílená, a ještě hůře dokážeme uvěřit naprostému podceňování zpráv, které se družinka a elfové snaží králi předat (oni si prostě vymýšlejí, palantír nic neukazuje, od zvědů jsme nic neslyšeli, tak co, že...). Podobně se velitel posádky v Hůrce odmítne vypořádat bez pokynu shůry s cizinci uctívajícími a budícími mohylové duchy, ačkoliv to má za následek neklid a vraždy na cestách - je to mimo kompetenci, která končí před městskými hradbami...

Společnost Gondoru a Arnoru zjevně zastydla ve vzpomínkách na minulost. Každá hlavní ulice v kterémkoliv větším městě se jmenuje „Velkého krále“ nebo „Elessarova“, Máselník si část lokálu přeměnil v soukromé muzeum, kde vystavuje veteš darovanou jeho předkovi kdysi králem Aragornem... A nic, co je potřeba, přitom nefunguje. Strašlivá myšlenka.

Detaily, které se přímo příčí někdejšímu Tolkienovu světu... Z nich nejrušivější mi osobně připadala skutečnost, že se všechny postavy neustále dovolávají různých... božstev. Jako našinec úplně mimoděk vypouští z úst vycpávky jako „ježíšmarjá“, „panebože“ nebo „potěšpánbů“ a celá staletí se přísahalo při Bohu, Thorin, Folko a spol. se neustále dovolávají Manweho, Elbereth nebo Durinovy brady, a Olmér se zase zaklíná Velkým schodištěm, což v ruštině nezní zdaleka ještě tak příšerně jako v češtině a patří to do arzenálu východních legend Pěrumovových. Nehledě k tomu, že to z textu knihy vypadá, že hlavním bossem Valar je spíš Elbereth než zřejmě dokonale podpantoflizovaný chudák Manwe (elfové sloužící Světlé Královně, Světlá Královna poslala do Středozemě čaroděje, udělala to či ono a pomůže nebo nepomůže...).

Do stejné kategorie mně nepříliš milého v této knize patří neuvěřitelně velké množství magických předmětů (zřejmě podle hesla „každému hrdinovi nejméně jeden“). Za prvé to jsou mluvící věci: pominu-li Folkovu čepel darovanou Olmérem, která se verbálně projevuje jen dvakrát (a podobně jako Túrinův meč), je tu mluvící věž Orthank, která mi poněkud připomněla má mladší léta a výbornou dětskou - také sovětskou - sci-fi Alenka z planety Země Kira Bulyčova. Tam se vyskytující pták Hovorák se projevoval zcela podobně jako Orthank v Prstenu tmy. Totiž tak, že náhodně opakoval pasáže cizích, v minulosti zaslechnutých rozhovorů, napodobuje hlasy mluvících. U Hovoráka jsme si byli jistí a u Věže se domníváme, že vhodným slovem je lze přimět, aby řekli právě to, co potřebujeme slyšet. Podobnost čistě náhodná?

Pak jsou tu kouzelné předměty vidící do dálky a sloužící zároveň jako mobilní telefon a kompas. Kromě palantírů je to Forweho prsten darovaný Folkovi. (Jak prsten, tak palantíry „slepnou“ s rostoucí mocí Olméra). Kompasoidní vlastnosti mají i „vraždící náramky“, které dokážou zabít na dálku, pokud prokecnete něco, co jste neměli, a jejichž nedobrovolnými majiteli se Trojka stává. Jak Forweho prsten, tak náramky ukazují směr, z něhož se blíží Olmér.

Folkova mluvící dýka je vůbec kapitola sama pro sebe. Kromě povídání dodává (po setkání s fyzickým modrým kvítkem, který je na ní vyobrazen) nebo ve Folkově případě spíš posiluje magické vlastnosti, totiž šestý smysl a schopnost předvídat budoucnost.

Prsteny moci: Devítka, jeden ze Sedmi, Talisman vykovaný Olmérem. To je taky až až.

A pak jsou tu ještě východní magičtí tvorové a duchové v počtu exemplářů a druhů dříve nevídaném... ale ty už sotva můžeme považovat za předměty.

Vraťme se k absurditám - v knize je - kromě již jmenovaných prstenů (musíte uznat, že představa rozprskávajících se nazgúlů je sama o sobě přinejmenším legrační, splynutí prstenů v jeden extra mocný dost absurdní a myšlenka fungování Devíti nebo některého ze Sedmi naprosto... nemyslitelná) - spousta narážek, které odporují běžné a obecné faktografii Středozemě a dokládajících nepochopení jejího legendária. Těžko můžeme po Pěrumovovi chtít, aby znal řadu Historie Středozemě (v době, kdy román vznikal, většina dílů ještě nebyla na světě) nebo Nedokončené příběhy - chyby, o kterých mluvím, odporují „kanonickým“ příběhům Pána prstenů či Silmarillionu. V první řadě je to dokonalé nepochopení toho, kdo vlastně jsou elfové Avari, Neochotní. Je zjevné, že Pěrumov považuje za Avari pouze ty elfy, kteří zůstali přímo u Cuiviénenu - ne tedy ony příslušníky lesních národů, kteří žili třeba v Temném hvozdu nebo Lórienu, a zároveň je pokládá za zbaveny možnosti (ovšem i vlastní chuti) odplout někdy na Západ - jsou spojeni se Středozemí navždy.

Co se týče trpaslíků, Pěrumov prakticky všechny (všechny v západní části Středozemě) považuje za Durinův lid, ostatní Praotci v této interpretaci přišli dost zkrátka.

Abychom pohlédli i na druhou stranu: nepochopení se týká i skřetů. Tohle už nejsou opravdoví skřeti ze starých časů, kteří se i v Sauronových službách rozmýšleli, jak se honem rychle dostat někam, kde se dá dobře loupit a nejsou tam velcí páni. S Pěrumovovými skřety se dá normálně „po lidsku“ dohodnout, cítí vděčnost, jsou svým způsobem čestní a drží slovo... Jak hluboko klesli! Za jednu z nejšílenějších v celé knize pokládám následující ukázku, kterou si dovolím ocitovat a jež se týká skřetů, kteří zaskočí trojku v jedné jeskyni severně od Temného hvozdu:

 Pochodně ozářily přece jen jaksi pravidelnou tvář skřeta a hobit pochopil, že před ním stojí jeden se Sarumanových skurutů.

„Proč bychom se měli navzájem rozsekávat, pojďme si radši promluvit,“ navrhl skřet docela mírným tónem, čímž hobita neuvěřitelně zaskočil.

Thorin, i pokud byl udiven, ani nemrkl. Jeho hlas, chraplavý jako vždy v okamžiku nebezpečí, byl tvrdý.

„My spolu nemáme o čem mluvit!“ Trpaslík se hrdě napřímil se sekerou připravenou; jeho tvář nebylo vidět pod spuštěným pevným hledím, na vyleštěné oceli hrály šarlatové odlesky plamenů pochodní.

Skřet přimhouřil oči, jeho ruka v černé bezprsté rukavici ležela na rukojeti meče.

„Můžeme vás přinutit, ale k čemu nám to bude?“ řekl stejně klidně jako předtím. „Potřebujeme se od vás něco dozvědět. Žádné východisko tu pro ctěné trpaslíky není. Tak proč bychom si nepohovořili o tom i onom a v klidu se nerozešli?“

V tlupě skřetů stojících za zády svého velitele se ozvalo hlasité reptání; zachřestily zbraně.

„Ticho!“ okřikl své muže vůdce. „Nemáme co dělit - přinejmenším teď,“ pokračoval, obraceje se k trpaslíkům a hobitovi. „Ještě jednou se ptám: budete mluvit?“

(...odstavce zabývající se vnitřními stavy družinky, pokus Thorina skřeta usměrnit ručně...)

Protivníci se zastavili. Skřet jako první spustil meč.

„Ještě ani nevíš, nač jsme se chtěli zeptat, a už se ženeš do bitky,“ řekl s výčitkou. „Rozmysli se! I kdybys mě porazil, ze soutěsky se nedostanete - je noc. Proto zmírni svůj hněv, Durinův potomku! Jdeš z jihu, a my potřebujeme zprávy. Co se tam děje? Co to bylo za válku mezi Angmarem a Arnorem, proč mezi sebou Bělokožci bojují? Řekneš nám to - nebo zemřeš. Tvá zbroj je výborná, bezesporu, ale není takové zbroje, co by vydržela před mečem.“

Thorin zůstal potichu, ale kupředu nečekaně vyšel Prcek. Krátce, ale přesně začal odpovídat na otázky. Thorin se pokusil pohnout, hobit ho však chytil za loket. I v temném průzoru helmy bylo možno vidět vzteklý lesk Thorinových očí.

„Angmar byl poražen,“ s rukama pyšně založenýma v bok právě vykládal Prcek. „Jeho vojsko rozprášeno. Ti, kdo se nevzdali, byli zahubeni. Co ještě chcete vědět?“

„Kam se poděl ten, kdo velel Angmaru?“ tiše se zeptal velitel.

„Váže klubka tmy v Ungoliantu!“ zle se rozesmál Prcek a Folko si všiml, jak poklesla skřetova ramena a v grimase zoufalství se zkřivila tvář. „A co ještě chcete vědět?“

„Co je s našimi bratry, kteří odešli k Fornostu?“

„Stali se žrádlem vran na bitevním poli! A co dál?“

Doufám, že nepochybujete, že skřet nakonec družince nabídne, aby v jeskyni přenocovali a nemuseli na mráz, a spokojeně odtáhne. Co ještě dodat? Snad jen to, že výraz „v Ungoliantu“ není mou překladovou chybou, ale že jím Pěrumov opravdu několikrát označuje lokalitu, ne osobu/tvora (Ungoliant je v ruštině mužského rodu i jako pavouk).

Jako motto předchozí kapitoly jsem použila scénu s Thorinem před Branou Morie. Osobně si myslím, že by si mohl ječet „mellon“ před skalní stěnou, dokud by si nevyječel hlasivky, a nebylo by mu to nic platné: kdo si dobře vzpomíná na scénu z Pána prstenů, ví, že Narviho a Celebrimborova brána byla zcela a definitivně zničena po průchodu Společenstva. Tak nechápu, proč se tak divil, že se dveře neotevírají...

Další podrobnost, kterou volím jako výrazný příklad, se týká Přímé cesty. V rozporu s Tolkienem si ruský autor skutečně myslí, že na západ nejde plout - a míní tím prostou světovou stranu. Jako v dobách Zápovědi nebo Ukrytí Valinoru: na východ, jih či sever ano, na západ ne. Poslechněme si, co o tom říká arnorský kronikář:

„Blažená země byla po pádu Númenoru vyňata z kruhů našeho světa a moře teď je jako rozdělené tajnou oponou. Jenom elf jí dokáže odolat, ostatní čeká...“

„Záhuba?“ dokončil za něj Thorin, ale kronikář odmítavě potřásl hlavou.

„Prostě je to obrátí nazad a oni si ani nevšimnou, že plují do opačného směru. Dozvěděl jsem se o tom, když jsem byl před mnoha lety, ještě zamlada, v Šedých přístavech a mluvil s tamními elfy.“

A takto se o stejné záležitosti vyjadřuje námořní kapitán z Mořského lidu:

„Víš, co se stane, pokud...“ vzal hobita za ramena a obrátil ho tváří k západu, „pokud přikážu obrátit kormidlo na pravobok? Poplujeme den, druhý, třetí, měsíc, dva, kolem bude jenom samá voda, nic, kromě vody a slunce a hvězd - a pak se čas zastaví a my uvidíme Čáru.“ (...)

„Čára?“ ochraptělým hlasem pronesl Folko. „Co to je? Nikdy jsem o ní neslyšel!“

„To mě neudivuje,“ odpověděl Farnak. „O ní víme jen my a ti, kdo jí projel. Naše lodě se nedostanou dál - obrátí je to nazpět. Ze strany to vypadá jako...“ Nakrčil čelo úsilím vtělit do slov to, co viděl. „Jednou jsme spatřili, jak přes ni prošel elfský koráb - je propouští, nás ne...“

Dost nechutný teror, co? Aman je sice vyňat z kruhů světa, ale na západ se stejně nejde plavit...

Z logických „bot“ je nejvíc do očí bijící úsek kolem Orthanku, kde enti jedním dechem tvrdí, že Aragorn kdysi do věže vstoupil, a poté přikázal do ní nikoho nevpouštět, a zároveň, že jsou všechny dveře a níž umístěná okna pevně zavřená zevnitř, takže nezbývá, než vymlátit okenici v druhém patře a nasoukat se dovnitř po laně tudy. A jak se tam asi tehdy dostal král Elessar, ha? Taky po laně oknem ve druhém patře, a ještě za sebou zatloukl okenice? Nebo ta okna a dveře zavřel zevnitř on, a pak si dal bungee jumping ze střechy? Tomu se přece nedá věřit...

A to se už nebudu zmiňovat o drobných faktických omylech jako tvrzení, že Valandil byl synem Elendila apod., nebo nesmyslech týkajících se techniky boje (ať mi šermíři napoví, ale osobně si myslím, že je téměř vyloučené střílet z luku v plné zbroji a přilbě se zavřeným hledím, a ještě něco trefit).

Do této kategorie částečně patří i záležitost, která spadá spíše do oblasti působnosti korektora než autora: kniha je doslova nabitá překlepy v osobních a místních jménech. Sám jejich přepis do ruštiny je dost kuriózní, daný ovšem odlišnou alfabetou, ale když už něco nějak přepíšu, mohla bych to aspoň přepisovat jednotně. Nebo to alespoň opravit při korekturách. Zanedbáním vznikají hrůzy jako Gaugrim z Naugrim nebo Fvanna z Yavanna (jinak přepisovaná s Ja na začátku), ostatní jsem si bohužel nepoznamenala.

Kapitola čtvrtá: Dokud stojí trůny Valar...

Přátelé se skrývali vysoko nad cestou. Už bylo dobře vidět hlavu Vůdce korunovanou podivnou přilbicí s železnou maskou, jež zakrývala celou tvář, - ale proč je hledí spuštěné? Copak něco vytušil?

Ale ne – okamžik předtím, kdy to hobit uviděl, maska zjevně sama upadla Vůdci přes obličej. Vždyť už ji zvedá rukou v černé rukavici, za jízdy otáčí hlavu...

Střetá se pohledem s hobitem.

„Ha!“ S prudkým výdechem pustil tětivu.

Střela letí...

Ale ještě rychlejší, než Folkova střela, se ukázal Vůdce.

Vše, co stačil udělat, bylo – maličko se pohnout, ale i to stačilo. Elfská střela, zanechávající za sebou ve vzduchu ohnivou cestičku, udeřila do postranní části helmy – a Folko spatřil jasnou jiskérku modrého plamene. Střela probila ocel, bylo to neuvěřitelné, ale bylo to tak – Síly, převyšující lidské, kromě pružnosti natažené tětivy, hnaly střelu kupředu, a ona prorazila brnění, ale nic víc už udělat nedokázala.

Vědomí toho udeřilo v hobitově vědomí jako blesk.

Vůdcova družina však pokračovala v cestě vpřed v podivném mlčení, strašlivém mlčení, ani výkřiky, ani panika – jezdci letěli jako nehmotné přízraky; kupředu vyrazila dobře známá shrbená postava s obnaženým mečem, a už jsou u samotné skály!

„Na ně!“ zoufale zaječel Thorin, napřimuje se v celé výšce a vrhaje úlomek skály dolů na rozevláté černé pláště.

Nik Pěrumov se pokusil navázat na Tolkiena v rozvíjení dalších osudů Středozemě a jejích obyvatel v průběhu Čtvrtého věku – a pokusil se rovněž napsat akční fantasy. Nepodařilo se mu – podle mého soudu – ani jedno, ani druhé.

Stylové navázání na Tolkiena je v tomto případě spíš sci-fi. Dlouhé popisy krajin a vnitřního rozpoložení hrdinů nemají sílu Pána prstenů a nenavozují náladu - zavánějí spíše rozvleklostí. Důležitá část příběhů Červené knihy – poezie – se z Prstenu tmy vytratila úplně – kromě motta si momentálně vzpomínám jen na dvě veršované nebo spíše „veršované“ skladby v celém dílku (Naugrimovo proroctví o Olmérovi, Thorinova pověst o Nauglamíru). Velkou část atmosféry se Tolkienovi podařilo navodit už tím, že za tím, co se děje právě teď, leží dlouhodobé a dalekosáhlé dějiny Středozemě minulých věků – dějiny, příběhy, poezie, legendárium, ale také fungující jazyky a jejich historie. Prsten tmy používá také motivy Silmarillionu, Pěrumov tvoří vlastní legendy Východu, kam Tolkien spolu s Gandalfem nechodí, neustále naráží na Frodova dobrodružství a Červenou knihu, jenomže... Jenomže to tak nějak nefunguje. Ruský autor prostě není obdařen Tolkienovou mírou (a já neumím stejně dobře rusky jako česky, což sebekriticky přiznávám, ale jenom v tom to nebude). A co se týče jazyků a jmen z nich odvozených, je to prostě problém: některá jména Pěrumov prostě přejal (no budiž): Folko, Ecthelion, Thorin... Další si vymyslel, a tady je háček: Tolkienovi by se asi nestalo, aby byla osoba jménem Theofrast rodilým Arnorcem (i když tady ještě můžeme argumentovat, že měl tento kronikář třeba rohanskou maminku), nebo aby někdo jasně mužského pohlaví měl jméno se zjevně ženskou koncovkou (Olwen, přitom dobře víme, že -wen znamená v elfštině ženu nebo dívku, jako v „Arwen“, vznešená dívka). Argument, že jméno třeba není odvozené z elfštiny, myslím, je jen pomocnou berličkou.

Nehledě už k tomu, že příběh Prstenu tmy nemá sílu příběhu Pána prstenů a jeho postavy nemají v sobě stejnou živost a plastičnost charakterů jako Frodo a jeho přátelé (a nepřátelé). Přiznávám, že na rozdíl od postav Pána prstenů nemám k žádné osobě tohoto diptychu nějaký bližší vztah, a bylo by mi naprosto lhostejné, pokud by se ji autor rozhodl v průběhu děje odpravit (občas by to dokonce neškodilo).

V mých očích hrdinům i příběhu poněkud uškodily i motivace a prostředky k dosažení cíle, jenž je sám o sobě dost pochybný. Trojka se tu a tam chová hůř než silniční lupiči – mám na mysli prakticky všechny pokusy o odstranění Vůdce Olméra, jejichž metody poněkud připomínají postupy členů ankh-morporského cechu vrahů, jen méně elegantně provedené. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že Olmér jim osobně neublížil (právě naopak), a oni se jenom domnívají, že by mohl být nebezpečný (zvlášť první, Radagastovo odhalení jeho hrozivosti vypadá opravdu jako deus ex machina, neopřený o fakta už sdělená čtenáři).

Román je až příliš dlouhý na poměrně jednoduchý příběh postrádající vnitřní soudržnost (diametrální odlišnost je mezi prvním a druhým dílem), jenž, při vší úctě, nejvíc připomíná partii Dračího doupěte, kdy se lidumilný Pán jeskyně ne a ne odhodlat konečně pobít svou nesmírně neschopnou družinku. Hlavní hrdinové prakticky na nic nepřijdou sami, takže musí neustále potkávat různé cizí postavy, které jim vyžvaní, co se dá. Kvest začíná de facto v Hůrce trojkou Folko – Thorin – Rogvold. Ani jeden z nich nemá pořádnou motivaci, proč se do nějakých dobrodružných výprav pouštět, kromě vlastní chuti, na rozdíl od osudových předurčení velké části postav Tolkienových – předurčení daných rodem, dědictvím nebo přátelskými vazbami. V našem Dračím doupěti pak hráč, který hrál až do Annúminasu Rogvolda, zjevně neměl další víkend čas nebo ho to přestalo bavit, tak za sebe poslal kamaráda, který si střihl roli Prcka... Po cestě naše družinka sbírá zkušenosti a novou výbavu (mitrilová zbroj), takže pro ni záhy není žádným problémem přepadové komando osmdesáti skřetů na Vrrcích... Nikdo z hlavních postav neumře, dokonce ani tehdy, kdy je to zjevně nelogické (ostatní kolem padají jako mouchy, jenom Folko a spol. jsou v pohodě...). Nejsem příznivcem žádných velkých krváků, ale čeho je moc, toho je příliš. Pár kladných mrtvol v poslední kapitole už to nezachrání.

Takto pojímaný příběh a volné zacházejí s reáliemi Středozemě diskvalifikují román jako důstojného nástupce Pána prstenů. Románu zjevně uškodilo i to, že byl za hlavního hrdinu zvolen hobit, který se vůbec jako hobit nechová, protože si s ním autor zjevně neví rady. Paradoxně musím napsat, že je možná na závadu i to, že se diptych vůbec odehrává ve Středozemi. Pokud by byl umístěn do jiného prostředí, nenutil by neustále srovnávat s Pánem prstenů a dal by se považovat za standardní fantasy, nijak zvlášť dobrou a dost utahanou na to, že se tváří jako akční. Umístění do stejného světa jako Tolkienova nesmrtelná díla nepříliš vysokou úroveň dílka ještě snižuje.

Co bych radila autorovi? Tak zaprvé seškrtat práci asi tak na polovic, vyhnout se spoustě postav a údajů, které nutně nepotřebuje a jenom matou (krkolomné legendy o Domě Vysokého, Středovém knížectví a Černých trpaslících – kdyby jich nebylo, nic by se nestalo). A za druhé, snad by nebylo od věci příště zkusit něco primárně jednoduššího a pokud možno ze svého vlastního světa. Nebo by mohl psát Conana, v Howardově světě je to na rozdíl od Tolkienova už dávno zvykem.

Příběh, který nám Pěrumov předkládá, se ve Středozemi stěží odehrál a sotva se stane součástí dějin Ardy, dokud stojí trůny Valar. A je to jedině dobře.

Hrom, jenž se prohnal ze západu na východ, je ohlušil, rozdíral uši ostrou bolestí; a tehdy mlha sbírající se nad Olmérovým tělem, zmizela, a otřesený hobit, trpaslíci a elfové spatřili, jak se temná figura pomalu zvedá, napřimuje se v celé výšce, široko rozpřahujíc ruce do stran; jako černý prach se z ramen té postavy sesypala zbroj i oděv; a tu před jejich očima stanul člověk, obnažený a překrásný, jehož tělo zářilo jasným bílým světlem, temné vlnité vlasy mu spadaly na ramena, a když se k přátelům otočil tváří, Folko pochopil pravdu.

A tou pravdou bylo, že Jeho nelze nemilovat a Jeho nelze nenásledovat, neboť je překrásný. Celý život, všechny nicotné a bezvýznamné činy se mihnuly před hobitem; všechna panika zmizela, zůstával jen On – Pán a Vládce, Věčný Pán Středozemě. Ach, jakým nevyslovitelným blahem by bylo v té chvíli zahynout na sebemenší pohyb jeho malíčku!

A On, stále ještě stojící s rozpaženýma rukama, se usmál, a tiše, ale přesto tak, že jeho slova uslyšela celá Středozem, pronesl:

„Ke mně, mé vojsko.“

Vzduch se naplnil skřípěním, zdi z modrého plamene se rozevřely – a do vzniklých vrat se hrnuly nekonečné temné zástupy; a ve dvou řadách tu šli ti, kdo se nakonec dočkali své hodiny, někdejší nehmotné přízraky Bezejmenných hor, staří vojáci Morgotha, kteří nenašli klidu.

Zem už se kolébala tak, že se Folko sotva držel na nohou; ryk dosáhl zuřivé síly, hvězdy se kutálely po obzoru jako hrách po nakloněné desce, zanechávajíce za sebou jen slepou tmu valící se Nicoty. Linie horizontu na západě, kde modrý oheň ještě nestačil semknout své vlny, se zachvěla, ohýbajíc se; kdesi tam, v strašné dálce, zářily jasně rudé a šarlatové jiskry zuřících obrovských požárů.

-Dagor Dagorrat,- stačil si pomyslet Folko. –On se vrátil. Dagor Dagorrat. Veď nás! Veď!-

Spalující nadšení a touha zemřít za Něj.

PS: V článku byly použity ukázky z představované knihy v překladu recenzentky. Všem, kdo umí rusky, se upřímně omlouvám za jeho možné nedostatky. Snažila jsem se v něm i v celé recenzi zachovávat obvyklou českou terminologii, proto překládám např. Folko Brandorád, syn Peckoslavův, z ruského Folko Brendibek, syn Hemfasta (což je de facto přepis anglických hobitích jmen do azbuky), používán Thorin místo Torin, Ecthelion místo Etčelion, Morgoth místo Morgot apod., ale také Elfkam místo Elfijskij jako Aragornův přívlastek.