Do třetice všeho dobrého, aneb Možná přijde i Feanor

Nás se jen tak nezbavíte: Pěrumov Nikolaj Daniilovič, Adamant Chenny (Kolco tmy, kniha třetí), vyd. Eksmo-Press, Moskva 2001

Pokud jste se dostali k přečtení předposledního čísla Imladris, možná jste si povšimli mé recenze na dyptych Nika Pěrumova Prsten tmy, asi nejznámější "reakci" rusky mluvícího části Evropy na kult Tolkienových knih. Deset let po napsání tohoto dvojdílného románu se Pěrumov, teď již literárně mnohem zkušenější, k tématice Středozemě vrátil a znovu oživil své oblíbené hrdiny z Prstenu tmy v novém, volně navazujícím dílku Adamant Chenny (nebo Henny, znáte to, h a ruština...).

Přiznávám se, že v době, kdy jsem četla Prsten tmy, jsem o existenci třetího dílu neměla ani potuchy. Určité černé tušení mě přepadlo po hrubém pročtení dodatků k Černému kopí, druhému dílu dyptychu, které pojednávaly o dalších osudech hobita Folka a jeho trpasličích kumpánů. Ošklivé podezření se potvrdilo, když jsem v ruské sekci knihkupectví Kanzelsberger nalezla zelenavý svazek s ohavným obrázkem na obálce, jenž je předmětem této recenze.

Původní dyptych Prstenu tmy skončil okamžikem porážky Olméra, nositele nazgúlích prstenů, na samém velkém náměstí Šedých přístavů, a definitivním zničením Přímé cesty na Západ. Adamant Chenny začíná přibližně o deset let později v Helmově žlebu. A o co tentokrát jde, když to posledně vypadalo tak nadějně (tedy naděje byla především v tom, že zlo bylo poraženo a není už žádného důvodu pokračovat ve psaní/čtení tohoto... ehm... románu)? Jak kdysi v jedné stati napsal Andrej Sapkowski, autoři se prostě zamilovávají do svých postav a světů, takže když je zloduch na konci dílu poražen a zničen, na začátku nové série se zlo prostě "obrodí" temnější a děsivější než kdy předtím a hrdinové se zase můžou vydat vstříc dobrodružstvím. Přesně tohle je Pěrumovův případ.

 

Honba za klenotem... Jihu

"Takže co tedy uděláme s Adamantem, až se ocitne v našich rukách?" Forwe přimhouřil oči a upřeně se zahleděl na Olméra.

"V našich?" užasl Olmér. "Ne, to by nešlo. Hovořme každý sám za sebe. Pamatujte, že síla této věci je nepochybně mnohem strašnější než síla mocného Prstenu!"

"Máme jen jedno východisko," promluvil Folko. "Hodit tu věc do Orodruiny."

"Aha, to už snad ani není Orodruina, ale smetiště pro všechny možné magické předměty," ušklíbl se Olmér. "Ale nechvátej se svými závěry, půlčíku! Tohle přece není Jediný Prsten, dokonce ani Sjednocený Prsten Devítky! Adamant je pln Světla, rozumíš, Světla, a ne Tmy! Ta věc v sobě od počátku nenese žádné Zlo!"

"Ale ani Dobro," zavrčel Thorin. "Světlo, Tma – copak musíme Vůdci Earnilovi vysvětlovat, že to všechno jsou jenom slova?"

"Škoda času," chladně utrousil Olmér. "Snažím se dosáhnout toho, abychom si všechno vyjasnili do konce. Takže hobit myslí – "hodit do Orodruiny", zničit. Ještě někdo něco řeknete?"

"Zničit!" Prcek třískl pěstí.

Thorin souhlasně přikývl.

"Já bych se nejdřív poradil s Velkým Orlangurem," ostražitě navrhl Forwe. "Kdo ví, jaké síly se v Adamantu skrývají? A vydrží vůbec samy Kosti Země, jestli klenot hodíme do Orodruiny? Moudří jednají s rozmyslem. Jen Zlatý drak nám může odpovědět na tuhle otázku!"

Deset let po Olmérově pádu je západ Středozemě stále ještě obsazen národy z východu a jeho bývalí páni, především Gondorští a Rohirové, se urputně bijí o každý kousek země. Rohanský král Eodreid má proti ostatním králům obrovskou výhodu - v řadách jeho maršálů je totiž hádejtekdo? Pokud tipujete jednu superbojovnou trojku zakovanou v mitrilu, nepletete se.  Folko Brandorád a jeho kámoši, sice už trochu ohlodaní zubem času, ale stále ještě v nejlepší formě, se právě vrátili do Helmova žlebu po uzavření příměří s jedním z četných nepřátel, aby se věnovali oslavám, pivu (to hlavně Prcek) a obdivu žen, především jisté sice čtrnáctileté, ale již dobře vyvinuté blondýnky Eowyn, která se s chutí pouští do lovu na hobita (netěšte se, až do konce k ničemu nedojde). Brzy je však jasné, že se děje něco opravdu ošklivého - počestný Eodreid navrhuje porušit právě dojednané příměří a pěkně nepřítele zaskočit a vytlačit, a otrávení maršálové v čele s královým bratrancem Bregem se zase chystají k povstání. Stačí pár podivných vidění Světla za královými zády a podezřelé chování Otrinovy dýky, kterou v minulé části Folko vyfasoval od Olméra, a trojka je doma: něco se probudilo. Zbývá maličkost - zjistit, co.

Jako na zavolanou Eodreid pošle naše kamarády smluvit spojenectví (či přesněji koupit spojenectví) dostatečného množství klanů umbarských korzárů, takže hurá na jih, odkud to divné světlo přichází! Neodbytnou Eowyn se trojka rozšíří na čtyřku, nalodí se na koráb kapitána-piráta Farnaka a spěší do Umbaru. Najmout vojáky, to je pohodička, ale uhlídat nezletilou slečnu, když se všechno kolem hemží bojechtivými a Světlem ke krvežíznivosti vedenými Umbařany a Haraďany, to je opravdový úkol hodný našich superhrdinů. Eowyn je unesena a prodána do jistého haradského harému, a ještě ke všemu je tu podivný zajatec Farnakova kamaráda Vingetora - osoba vypadající jako člověk, ale s pery na rukou... Takových je prý velká spousta na jižní hranici Haradu, a všichni celí žhaví do boje...

Folkovi a spol. nezbývá, než se vydat k jihu a vysvobodit Eowyn z rukou místního sadistického zvrhlíka, takže se cesta zpátky do Rohanu odkládá.

A zatím se kdesi na severu, ve východňanské vesnici, podivný stařec přezdívaný Šedivec („Sjeryj“), jehož před deseti lety přinesly vlny neznámo odkud, rozhodl ukončit svůj bídný život právě v moři, které ho kdysi ušetřilo... A Millog, který ho viděl jako poslední, se v doprovodu Šedivcova psa vydává v záchvatu pověrčivosti na jih, hledat tělo utonulého, aby na něj nepadla kletba. Tělo, které najít nemůže, protože Šedivce vylovila korzárská loď, jejíž kapitán ho prodal do Haradu jako otroka. Právě do toho Haradu, kam směřují nesčíslné zástupy Pérorukých a kde unesenou Eowyn zrovna vysvobodila tajemná bojovnice Tubala, jež má kdo ví proč nevyřízené účty s Folkem.

A daleko na severovýchodě, v Olmérově citadele, pocítil neklid i hrbáč Sandello, před deseti lety Olmérova pravá ruka, a přes přímý zákaz svého nynějšího pána Olwena vyrazil k jihu s Olmérovým Černým mečem na zádech.

Dejme si dvě a dvě dohromady, vážení přátelé, a je nám jasné, oč tu běží. Nicméně Pěrumov tentokrát nejedná s onou zbytečnými fakty zahlcenou přímočarostí, typickou pro původní dyptych. Těch deset let na knižním trhu ho přece jenom jednomu naučilo: čtenářovu pozornost je třeba nějak udržet, takže se od okamžiku, kdy Haradští sestaví vojsko proti Pérorukým z otroků a Eowyn se při pronásledování trojky a Tubaly harémovými strážemi zase jednou ztratí svým kámošům a právě na otrocké vojsko narazí, děj rozděluje na několik linií: 1. Folko a trpaslíci, 2. Eowyn a Sedivec, 3. Sandello, později Sandello a Tubala-Oessi, nehledě již k občasně zmíněné dvojce Millog a pes a Sandella vytrvale pronásledujícím elfů prince Forweho, kteří jsou notně zvědavi, kamže jejich nepřítel míří s tím ošklivým mečem, a co se to vlastně na jihu děje tak divného?

Eowyn a Šedivce sledujeme na pochodu k jihu až do katastrofální strážky s Pérorukými, při níž obě vojska zahynou a bojový vůz se starcem a Rohankou se vřítí v plné rychlosti do čarovného ohně následujícího nepřítele.

Trpaslíci a Folko se až do stejného okamžiku snaží vojsko dostihnout a Eowyn osvobodit, přičemž pobíjejí hromady nepřátel i náhodných kolemjdoucích. Poté, co zjistí, že dívka patrně uhořela, se obrátí k moři a za pomoci jednoho z „mořského lidu“, tedy umbarských korzárů, stopnou loď do Umbaru, aby se odtud znovu vydali na jih, tentokrát na za asistence dvoučlenné flotily kapitánů Farnaka a Vingetora. Folka pronásledují vidění strašlivého Světla kdesi na dálném jihu - Světla, které přivádí všechny, ke komu se dostane, v  neuvěřitelnou bojechtivost a krvelačnost, které způsobilo nynější útoky na Harad, a jestli nebude zastaveno, bojové šílenství zničí celou Středozem... prostě úkol hodný našich všeho (ne)schopných hrdinů. A v jistém okamžiku Folkovi jeho šestý smysl alias satelitní přijímač v hlavě konečně sdělí, že ono ošklivé Světlo vychází z Adamantu v majetku jistého Jižana jménem Chenna. Konečně nějaký trup, do něhož lze zabořit ostrou čepel, takže pirátské lodě ostošest uhánějí k polednám

V třetí linii se ukáže že Sandello a Tubala, kteří na sebe náhodně natrefí, jsou staří známí, a že mají také cestu k jihu. V pobíjení jsou také velice schopní, a práce jim jde dobře od rukou, takže je brzy cesta za nimi pokryta tlejícími těly...

Jistě nepochybujete o tom, že ani Šedivec, který se čím dál víc rozpomíná na to, kým kdysi byl, a Eowyn nejsou tak docela mrtví, ale kvapem směřují tamtéž, co všichni ostatní, takže se to ve stotisícovém táboře milého Chenny brzy bude jen hemžit starými známými. Aby toho nebylo málo, na Světlo se rozpomene také Zlatý drak - Duch poznání Veliký Orlangur, s nímž jsme se seznámili v předchozím díle, a vyšle pro Adamant svého zástupce. A Millog se psem na břehu Belegaeru z ničehonic narazí na loďku, vezoucí z Nejzazšího západu zlatovlasou ženu a černovlasého muže. Takže i Páni Západu si vzpomněli, že by se jim Klenot mohl hodit, a pan Pěrumov se vykašlal na to, že v minulém dílu zničil Přímou cestu do Valinoru. Inu, když se chce, všechno jde. Občasné odbočky do Rohanu, kde maršál Brego právě svrhl svého bratrance a zamordoval jeho dětičky, oživují všeobecný exodus k jihu.

Nebudu vás již déle napínat. K Chennovi první dorazí Šedivec a Eowyn, ale v dobývání Adamantu nejsou tak docela (jako že spíš vůbec) úspěšní, asi proto, aby dostala příležitost i Folkova družinka, jež se po cestě rozšířila o Sandella a Tubalu prchající před bojovníky, které patrně omylem ponechali naživu. Té se vede ještě o něco hůř, a na rozdíl od vyváznuvšího Šedivce a jeho dámského ocásku jsou všichni kromě Folka zajati. Naštěstí je tu ještě cuiviénenský princ Forwe a jeho pětičlenná elfí drancparta, která spolu s Folkem a Šedivcem (tím nezávisle na předchozích) zajatce opět vysvobodí a na Farnakově lodi vesele prchnou k severu.

Tak, všichni jsou hezky pohromadě a nastávají mnohá setkání. Šedivec samozřejmě není žádná nula, ale prostě Olmér, který Folkovu smrtelnou ránu záhadně přežil (doporučuji vaší pozornosti ukázku na začátku další kapitoly této recenze - o soudu Valar). Tubala se ve skutečnosti jmenuje Oessi a Folka hodlala zabít právě proto, že je Olmér jejím otcem. Sandello svému pánovi přinesl jeho fajnový meč, skrze dlouhou řadu otců (jak se říká) včetně Boromira zděděný přímo po Maeglinovi a Eolovi.

A když už je Olmér hezky naživu, začne, jako už tradičně, sbírat vojsko, tentokrát proti Chennovi, kterému ten zatracený kámen zůstal ve špinavých prackách. Folko a spol. se znovunalezenou Eowyn ho v tom podporovat nehodlají, a s Forwem a Farnakem si sestaví vlastní truckomando. Všechno se to nakonec opět sejde u Chenny, tentokrát ve skupinovém složení: 1. Folko, trpaslíci, Eowyn, elfové a umbarští piráti I., 2. Olmér, Sandello, Tubala a umbarští piráti II., 3. Millog, pes, blondýna a brunet z Valinoru. 4. Vyslanec velkého Orlangura, kdo jiný než znovu oživený syn jednoho z modrých čarodějů Naugrim (na konci minulého dílu zjevně nikoho nezabili pořádně). A proti nim ubohých pár desítek tisíc Chenových vojáků.

Tak může začít veselý masakr, jehož podrobnosti vynechám a zmíním jen výsledek: Chenna zabit Olmérem, Olmér propíchnut (bohužel ne dostatečně) Millogem, Millog zakousnut psem (ten ovšem zase zabit Millogem), vyslanec Valinoru mužského pohlaví oddělán Naugrimem, jehož zároveň stihl oddělat také, zlatovlasá vyslankyně propíchnuta Folkem, který uchvátil Adamant. Nezmiňuji již desítky bezvýznamných mrtvol, které se (ještě zaživa) nachomýtly.

Zabít vyslance Valinoru, to je ovšem průšvih, který přichází řešit Zlatý drak osobně. A to tak, že rozhodně, že Adamant je třeba odvézt do Valinoru a vyhodit ze Dveří Noci, jinak nás Daggor Dagorath nemine (už podruhé v deseti letech, to je příliš vysoká frekvence!). Není to totiž jen tak něco, ale čaromocný úlomek Číše, chránící v sobě Světlo, které bylo před začátkem dní. Podotýkám, že hlavní hrdinové se to dozví také až teď, jen pár desítek stránek před koncem.

Čili co - nalodit a hurá na Valinor, dovršit všeobecný masakr. S Adamantem není přece žádný problém, že Přímá cesta v minulém díle zanikla... Za Drakovy navigace jde všechno jak po másle, takže se konečně může ukázat, že ten zabitý pes, který doprovázel zabitého Milloga a předtím patřil (při)zabitému Olmérovi, není jen tak nějaký podvraťák, ale velký zvěromág (pardon, to je odjinud) Saruman, který se nám pěkně zhmotňuje, čím je Valinor blíž...

A protože Valar chtějí Adamant pro sebe a nechápou, že by to byl malér, pošlou na statečnou družinu své poskoky Vanyar, Noldor a Teleri. Všeobecná bitva všech proti několika, osvobození chudáčka uvězněného Feanora ze Síní Mandosu, 90% družinky přizabitých a řada okolostojících elfů včetně Turgona zmasakrovaná (ale to nevadí, stejně se za chvíli zase narodí), ale Dveře Noci se otvírají a družinka i s Adamantem a Feanorem vesele vyskáče ven... Happy end? No, minimálně už nebude žádné pokračování, alespoň ne ve Středozemi.  Možná leda tak v onom novém světě, kam se dostali. To be continued...

 

„Tolkienův svět ožil... a změnil se ve svět Nika Pěrumova“

"...Viděl jsem ostrovy... ostrovy skryté v mlze, kde se z pěny příboje zvedaly černé štíty... A potom..."

"A potom byl perlový břeh a věčně zelené lesy, a úzký průchod v ohromné hrdé hradbě," tiše doplnil Folko.

"Ano, všechno bylo přesně tak. To není špatná věc, "Překlady z elfštiny"! Znamenitý Bilbo Pytlík odvedl dobrou práci... Své tělo jsem neviděl. Nepochybně jsem se stal přízrakem..."

"A potom?" zvědavě se optal Prcek. "Viděl jsi... Valinor?"

"Valinor? Ale ne! Takové cti se mi nedostalo. Znovu mě obklopilo oslepující světlo... a vedle mě se objevila podivná stvoření. Podobná oblakům, ale s očima planoucíma jako uhle. Hned začali jmenovat mé zločiny se vskutku neobyčejnou výmluvností. –Teď budeš za to vše pohnán k odpovědnosti,- těšili se. –Soud bude tvrdý a strašlivý trest!- -Nechte mě,- odpověděl jsem. –Jestli bude soud, výborně! Aspoň budu konečně moci říci svým nepřátelům do tváře to, co si myslím.- -Boj se, člověče!- zasyčeli oni. –Veliká je moc Soudců! Vysoké jsou jejich trůny, jak můžeš spatřit, pokud tvé oči neosleply září, jež z nich vychází!- -Moc se neradujte,- odsekl jsem. –A vůbec, oč vám jde? Zasít mi do srdce smutek, zlomit vůli? To se vám nepovede! Tomu nejhoršímu už jsem unikl, třebaže jsem se rozloučil se smrtelným tělem. A soud – co soud! Nikdo mě neodsoudí hůře, než já sám!- A oni ustoupili... A pak... pak jsem neviděl nic – ani zem pod sebou, ani nebe nahoře. Ocitl jsem se prostě v hranicích Kruhu, Kruhu Síly, který jsem nemohl opustit. Hračka těch, kdo seděli na vysokých stolcích kolem mě... Čtrnáct jich bylo, čtrnáct, oblečených do Světla... a teď vím, čemu se podobá Plamen Adamantu.  Neviděl jsem jejich tváře, jen zářící obrysy, mlhavé obrysy lidských figur na pozadí oslepujícího plamene... A potom přišla bolest. Nevím, jak se ke mně dostali. Pravděpodobně to byla vzpomínka na úder Otrinovy čepele... Vzpomínka na krátký okamžik, jenž se stal věčností..." Olmérova hlava se sklonila na hruď, po jeho tváři proběhla křeč. "Stál jsem. Nevzpomínám si, jak, ale stál jsem. Tenkrát mi to připadalo hrozně důležité, zůstat stát děj se co děj a neupadnout na kolena. A nejspíš kvůli tomu jsem moc nevnímal, co mi říkají. Vzpomínám si jenom, že jejich řeči byly plné velkých slov, kterými detailně vypočítávali má provinění..." Zlý střelec se znovu ušklíbl. "-Padni na kolena a kaj se, zločinče! Padni na tvář před Mocnostmi! Pros o shovívavost! Lituj svých zločinů, zřekni se myšlenek, jež ti našeptával Velký Nepřítel! A tehdy možná budeš moci odejít jako ostatní lidé..." Nevím, jestli se to opravdu stalo, nebo se mi to jen zdálo.... Někdo ze Soudců se snažil hovořit v můj prospěch, ale tak nevýrazně a nejistě, že to rychle vzdal. A pak, zdá se mi, jsem uslyšel všeobecný rozsudek: -Do Tmy za Kruhy Světa! Daleko od pouti Lidí!- A dveře se otevřely... a tam čekala Noc, Věčná Noc, která nezná hranic a konce... Soudci si nejspíš mysleli, že se zhrozím. Ale já se kdo ví proč nebál. Díval jsem se na pohybující se moře Stínu a myslel jsem si, konečně si odpočinu. Konečně pomine ta bolest... Tehdy ten z nich, který byl patrně o něco chytřejší než ostatní, přišel na to, že mě ten trest – pokud to byl trest! – neleká ani v nejmenším, takže změnili své rozhodnutí. Zněl hlas, hluboký a zvučný, jako píseň vod oceánu... Mluvil něco o Rovnováze, o tom, že se z hlubin času nakonec vynoří Ztracené... A pak už si nevzpomínám na nic."

Slova vydavatele knihy, použitá v záhlaví této části recenze, vystihují, byť patrně ne tak, jak bylo zamýšleno, svým způsobem docela dobře, oč v téhle knize vlastně jde. Ještě zřetelněji než v předchozích dílech Pěrumov v Adamantu staví na zhroucených troskách Tolkienovy Středozemě svou vlastní, v níž toho z té originální mnoho nezbývá. Jaká kniha tedy je Adamant Chenny?

Tak nejdřív musím říci několik slov ve prospěch páně Pěrumova. Z knihy je vidět, že se oproti předchozím dílům slušně vypsal. Varuje se většiny (byť ne všech) logických nedostatků, kterých byly první dvě části Prstenu tmy plné, a tradičně nepříliš komplikovanému příběhu docela prospívá i rozdělení na několik dějových linií, které pomáhají lépe udržet pozornost čtenáře. Zmizela většina nesmyslných a zbytečně matoucích odboček, o které se Pěrumov dříve pokoušel, aby (snad inspirován Tolkienem) dodal svému románu onoho legendického pozadí, které cítíme v Pánovi prstenů, ale zjevně je nedokázal použít tak, aby působily jako integrální součást příběhu. Podobně Pěrumov vzdal dlouhé a nudné popisy přírodních krás krajiny, kde se hrdinové pohybují.

Zmizelo také alespoň z velké části to, nač jsem tak žehrala v minulých dílech, totiž neustálé vzývání božstev a symbolů - zůstal prakticky už jenom „Mořský otec“ umbarských korzárů, Valar prakticky vymizeli. Alespoň nějaký pokrok.

Některé kiksy ovšem přetrvaly: zdá se, že si pan autor v zásadě nedokáže uvědomit, jak velký je vlastně takový hobit a co to pro něj znamená (třeba to, že dost těžko může někoho vzít ostřím přes hlavu nebo přes hruď, pokud tento stojí, že...), myšlenkové pochody postav občas dost zabočují za roh (jako doklad doporučuji ukázku před závěrem této recenze), zapomíná se také na to, že jsou hlavní hrdinové navlečeni v mitrilové zbroji, v níž opravdu nelze dělat úplně všechno, a naprosto absurdní jsou okamžiky, když se na družinku o deseti, dvanácti členech vrhají haldy nepřátel jen proto, aby je tato odrazila, pobila a unikla z jejich spárů. 

Sandello se bil jako vždy s rozmyslem a jistě. Jeho pohyby byly rychlé a přesné, neplýtval silami, nikdy se neodchyluje ani o píď jinam, než bylo třeba. Křivý meč zdál se být jeho prodlouženou rukou; jeho tvář neopouštěl takový výraz, že všichni Taregové a Pérorucí, kteří se s ním střetli, jak se říká, tváří v tvář, s výkřiky odhazovali zbraně a obraceli se na útěk.

Za zády hrbáče podpírali dva Avari bezvědomou Tubalu. Jeden z elfů, Sienor, byl levák a kryl dívku z levé strany. Trpaslíci se oháněli, jak mohli, pro ně nezvyklými křivými meči; obzvlášť těžké to bylo pro Thorina, jenž neuznával jinou zbraň než bojovou sekeru. Prcek to měl snazší, ale i on se sotva stačil bránit. Vingetor pomáhal zraněným Farnakovi a Ragnurovi; tak se stalo, že naplno bojovali kromě Sandella jen Folko a čtyři elfové.

Osud byl k přátelům milosrdný - nebo si s nimi možná chtěl ještě nějakou chvilku pohrát. Vždyť jak dlouho může trvat šílený boj čtrnácti proti mnoha stům? Za pevnými hradbami dlouho, dny, možná i měsíce; ale tady, na volném poli - jak dlouho se ještě mohou udržet, bez ohledu na všechno své šermířské umění? 

Pochybuje snad někdo, že se z toho kamarádi z mokré čtvrti zase dostanou?

Myslí si snad někdo, že si to pan Pěrumov někdy vyzkoušel v nějaké dřevárně?

A všimli jste si, jak příhodně se nám elf Sienor stal levákem, když se to hodilo?

No, konec cynických poznámek, jedeme dál.

A abych pana autora nepřechválila, ani co se děje týče. Zůstávají stejné problémy jako dříve - jedná se opět v zásadě o dost přímočarou akční fantasy, která s Tolkienem nemá mnoho společného. Spíš naopak. Ještě víc než v předchozích dílech se ukazuje autorova tendence (že mu jde právě o to, je dost známé z internetu a rozhovorů) oprostit Středozem od závislosti na náboženství. Už to, že hlavním záporným artefaktem je v románu předmět Světla, ne Temnoty, je dost varující, a v průběhu děje jsou Valar ukázáni jako pěkně sobečtí parchanti, kteří ovládají amanské elfy jako své loutky a v zásadě jim nejde o nic jiného než o moc a kontrolu nad světem. Prostě tvorové, kterým se pravda dá vysvětlit maximálně tak bojovou sekerou nebo mečem. A i jiné nápady pana autora jsou kouzelné: proč nepobít valinorské vyslance, v čem je problém? Vždyť jsou to elfové, Mandos je brzo propustí, pro ně smrt přece nic neznamená...

S komunikací a viděními na dálku už to také docela přehání, ale při své koncepci nemá jinou šanci, jak by mohli hrdinové zjistit, oč vlastně běží - a tak Folko každou chvíli upadně do transu, uvidí Světlo na jihu nebo vyslechne něčí na hony vzdálený rozhovor, a jede se dál údolím temným, jak se říká. Když jsem za starých časů já nevěděla, jak se mají hrdinové dozvědět nutné informace, posílala jsem je do knihovny. Každý holt máme své oblíbené metody, a Pěrumov nemůže nacpat hobitovi a trpaslíkům do kapes mobilní telefony a odposlouchávací zařízení, jaká škoda!

Roztomilí jsou i všichni ti obyvatelé jihu, kteří nemají na práci nic jiného, než zfetovaní Světlem Adamantu útočit na Harad a Umbar, obzvláště Pérorucí - nad těmi by pan Profesor nepochybně padl do mdlob radostí. Člověk se zamýšlí, co Pěrumova napadne příště - bude to nějaká dejme tomu jednonohá, přískoky se pohybující, leč humanoidní potvora, která se mezi mnohými dalšími vyskytuje ve středověkých cestopisech patrně pro zvýšení atraktivity pro čtenáře? Bylo by možná dobré si uvědomit, že co se hodí do obludária čtrnáctého století, může ve Středozemi působit dost nepatřičně.

Ačkoliv si Pěrumov nejspíš přečetl Silmarillion, neznamená to, že by se varoval různých svérázných interpretací, ba i přímo proti němu jdoucích konstrukcí. Příklady za všechny: Dva stromy nepředcházely Slunci a Měsíci, ale naopak. Beren byl vrácen do života zvláštní milostí Valar (ona celá ta scéna soudu Valar s - mrtvým - Olmérem, kterou jsem tu částečně citovala, je dost postavená na hlavu - Valar ho zjevně o své vůli vracejí, aby se postaral o zabití Chenny, a jak to vysvětlit - zda klinickou smrtí nebo něčím podobným, není mi zcela jasné).

Proti minulému dílu oživlých postav je opravdu až až - vytáhnout znovu Naugrima, když už byl Valar resuscitován Olmér, a nadto ještě Sarumana, po celou dobu až do poslední kapitoly se tvářícího jako Šedivcův - Olmérův pes s hlavním úkolem zakousnout Milloga (jehož hlavní úkol je oddělat Olméra, to je snad zřejmé), je už opravdu silné kafe. Měla jsem při čtení pocit, že mi zjevně v Černém kopí něco uniklo.

Postavy, staré i nové, se vyznačují značnou jednotvárností a plochostí - vše mužského pohlaví je superman s mečem, a co se týká ženských hrdinek, Eowyn se objevuje v zásadě jenom jako takový přívažek, který je každou chvíli unesen nebo se ztratí, a na pohlaví Tubaly - Oessi v zásadě nesejde, protože je to stejný vraždící stroj jako všichni vystupující pánové. A představa elfů (byť nějakých Avari), kteří se s klidným svědomím vydají do Valinoru, ačkoliv vědí, že se tím bouří proti autoritě Mocností a s velkou pravděpodobností se budou účastnit (a také účastní) masakru svých místních příbuzných, je pro Tolkienova čtenáře opravdu dost absurdní.

A obrodivší se zlo, přirozeně mnohem horší než všechny Prsteny a Morgothové dohromady, hrozící už podruhé za deset let nejenom invazí barbarů na západ Středozemě (barbaři tentokrát umístěni na jih, kde jsme ještě nebyli), ale také Daggor Dagorathem, funguje přesně podle výš citované Sapkowkého definice.

Zkrátka a dobře, mé námitky proti „tolkienistické“ koncepci tohoto díla, které jsem vyslovila v recenzi na jeho minulé části, v Adamantu Chenny přetrvávají v ještě zostřené podobě, vyvolané popsanou konfrontací našich „kladných“ hrdinů s artefaktem „Světla“ a následně s Pány Západu, pro niž se ještě ke všemu ještě spojí se zástupcem Temnoty. A celé to fyzické vyrovnání se s náboženstvím ve Středozemi je prostě odůvodněno dosti chatrným vysvětlením, proč musí být Adamant vyhozen ze Dveří Noci, a nelze použít odpadkový koš na magické předměty Orodruinu.

K úpravě knihy po stránce textové (o ohavné obálce se vyjadřovat nebudu) je třeba ještě dodat, že stejně jako posledně jsou v publikaci strašlivě nedbalé korektury, který si všimne i ruštiny nepříliš znalý našinec - výrazně opět v osobních a místních jménech: Prcek se nemůže rozhodnout, jestli se jeho otec jmenoval Kalin nebo Balin, tak to používá střídavě, trpaslíci se vrací kutat mitril do Marie (chudák ženská) a v Mordoru na střídačku (často i v rámci jedné věty) sídlí orkové a arkové (ať žijí automatické opravy - „arka“ je rusky oblouk nebo portál, a i u těch předchozích mám své podezření...). 

Vážně konec, slibuju

„Budeme se bít do první krve nebo do smrti?“ Folko sebral veškerou svou vůli a pohlédl Skilludrovi přímo do očí. „I když, i kdybych zahynul, mí druhové se nevzdají.“

„To vím,“ kývl Skilludr. „Ale já i tak získám vrch. Takže, kdybys mě třebas jenom jednou zasáhl... dovolím vám odjet, i když tví noví přátelé - jak Farnak, tak Vingetor - jsou jenom odporní zrádci svatého bratrstva mořských vládců...“

Tohle bylo něco zcela nového. Zrádci? Ne, Skilludr je prostě šílený. On i všichni jeho lidé...

Přesně tak.

„Proč, proč, kapitáne!“ Ze všech stran se ozvaly nesouhlasné výkřiky. „Vždyť to jsou zrádci! Jeden jak druhý! Ke dnu s nimi! Ať se jimi nakrmí Mořský otec!“

„Ticho!“ rozkřikl se Skilludr. „Ticho! Nikdo nesmí říci, že se jako zbabělec vyhýbám boji! Slyšíte? Nikdo!... Jsi připraven?“ obrátil se k hobitovi. „Tak do toho!“

Skilludr držel čepel ostřím k palubě.

„Budeme se bít do mé první krve,“ Skilludr se díval přezíravě, s hlavou vysoko vztyčenou.

„Nebo do mé smrti?“

„Nebo do tvé smrti,“ uchechtl se kapitán.

„To není moc čestné, ne?“

„Ty do toho nemáš co mluvit.“ 

Ještě tak tři slova (nebo o něco více) na závěr.

Pokud se chcete pocvičit v ruštině a nebudete mít po ruce nic víc než Pěrumovu trilogii, doporučuji číst tento třetí díl. Je nejlepší z té bídy. Filosoficky a tolkienovsky samozřejmě hrůza, ale po textové a koncepční stránce mírné zlepšení a menší nuda.

Ale pokud máte na čtení něco jiného, nemá valného smyslu trávit svůj čas zrovna louskáním této více než pětisetpadesáti stránkové knihy. Ještě jsem nezkoušela Annu Kareninu, kterou máme na půdě, ale možná by to bylo zábavnější a užitečnější.

A na úplný závěr jsem přeložila ve veselejším duchu kousek poslední kapitoly. Upozorňuji, že jsem neudělala žádné větší úpravy smyslu textu, v zásadě jsem použila jenom trochu... míň seriózní způsob překladu. Protože jsou věci, které snad ani vážně míněné být nemohly.

 

"Ach, sbohem, Středozemě! To je teda spolek, co jsem s ním odrazil od tvých břehů! Zraněný Olmér, nejhorší nepřítel, Oessi-Tubala, co by mi, bojím se, pořád ještě s chutí rozpárala břicho, Sandello, co mě málem odkrágloval a poslal za Dělící moře... A elfové prince Forweho!"

"Jsme připoutaní k tomuhle světu, Folko," pravil tiše princ, jako by Folkovy myšlenky slyšel. "Stvořitel nám dal nesmrtelnost... a udělal z nás vězně Ardy. V Síních Mandosu čeká na Druhou hudbu pár mých kámošů... Chtěl bych k nim zaskočit na návštěvu, ale nemám chuť loučit se s tělem." Uchechtl se. "Prý tam pořád přebývá velký Feanor... Bylo by fajn s ním pokecat!"

"Jestli se dostaneme do Síní, budeme mít dost jiné zábavy, elfe!" ozval se chladný hlas Sandella.

Forwe se otočil a s neveselým úsměvem pohlédl na hrbáče.

"Naše zábava skončí na břehu Amanu, vojáku."

"A to jako proč?" podivil se hobit.

"Fakt si myslíš, že nás Mocnosti Světa nechají jen tak se promenádovat po Valinoru? Nepřekvapí mě, jestli se s námi střetnou už u Osamělého ostrova. Všecko se to rozřeší ještě daleko od Síní Mandosu, Folko."

"Myslíš, že bysme si to mohli rozdat s Tulkasem?"

"Ale ne, můj milý hobite, ne. Nakolik jsem to pochopil, Valar si vezme na starost Zlatý Drak... i když při tom nejspíš zdechne. A nám zbývá akorát tak donést Adamant ke Dveřím Noci... a co bude dál, neví ani Eru."

"Ani se neskováváme," všiml si Sandello. "Co když nás nepřítel napadne první?"

Forwe pokrčil rameny.

"Budem doufat, že k tomu dojde někde na zbytcích Přímé cesty... Eru má dost sil na to, aby obrátil Adamant v prach."

"Co se mi teda sakra nelíbí," chladně se ušklíbl hrbáč.

"Ty si tak můžeš vybírat!" pokrčil rameny princ Forwe.