Jak vydělat na Tolkienovi

Dvě noticky k novým knihám

Tak se nám i v předvánočním čase na knižním trhu promítl současný (a nejspíš zase dočasný) zájem o Tolkienovo dílo. V rozmezí několika týdnů se o něm na pultech objevily dvě nové teoretické (hm...) publikace. Co jsou zač a stojí vůbec za přečtení? Tuto otázku se pokusí zodpovědět následující recenze...

Noticka první: O třicet let pozdě

Carter Lin, Tolkien: Zákulisí Pána prstenů (Tolkien: A Look Behind The Lord of the Rings), vyd. Argo, Praha 2002, přel. Stanislava Pošustová

Jako první ze zmíněných publikací se mi do rukou dostala knížka dnes již zesnulého amerického fantasy spisovatele a literárního kritika Lina Cartera, vydaná poměrně renomovaným nakladatelstvím Argo a přeložená Tolkienovou českou dvorní překladatelkou paní Pošustovou - Menšíkovou, proto bude jen správné zahájit svůj exkurz s ní.

Největší zajímavostí i slabinou studie je skutečnost, že se jedná o asi první kritický pohled na Tolkienovo dílo a pokus o jeho zařazení do kontextu předchozího vývoje žánru fantastiky. Poprvé vyšla roku 1972 a vznikala tedy ještě v době Tolkienova života, koncem 60. let, tedy dlouho před vydáním Silmarillionu a dalších děl, která jsou dnes (alespoň v zahraničí) k mání (docela zajímavé a kuriózní jsou v tomto ohledu spekulace knihy, o čem že to ten Silmarillion asi bude). Vědečtější zkoumání žánru fantasy bylo tenkrát ani ne v plenkách a Carter byl jeho průkopníkem, což se bohužel odrazilo i v koncepci knihy.

Publikace má v zásadě několik myšlených částí. Začíná několika kapitolami o Tolkienově předchozím životě (uvědomme si, že vznikaly v době, kdy Profesor ještě prožíval poslední léta svého důchodového věku s paní Edith!) a pokračuje stručným popisem děje Hobita a Pána prstenů (nepochybně nejslabší část studie, z níž je zřetelně vidět, že Carter četl PP už docela dávno a leccos se mu už v hlavě spletlo, nehledě na to, že je příběh banalizován až na základní schéma, ztrácí veškeré kouzlo, a jeho líčení v publikaci tohoto typu, zaměřené na vyspělejší čtenáře, je zbytečné a navíc). Následují dvě kapitoly, které se PP snaží zařadit do žánru a postihnout Tolkienův pohled na fantastiku a pohádku, než se Carter přemístí k nejobsáhlejší části své práce - vylíčení dějin fantastiky od antických eposů přes středověké rytírny po romány s fantasy prvky konce 19 a počátku 20. století. Konečně v závěrečné části se věnuje Tolkienovým inspiračním zdrojům, z nichž Profesor čerpal náměty a jména (zejm. Edda, Beowulf a vůbec severská mytologie), a jejich odrazem v PP.

Velký záběr knihy a celková její průkopnická úloha knize neprospívá a vyvolává otázku, komu je výsledek určen: Tolkienovým čtenářům? Tak proč obsahuje popis děje Hobita a trilogie? Nečtenářům? Tak na co podrobnosti o autorově životě? Je to příručka k dějinám fantastiky? Copak Homérovi následníci nějak souvisí se Středozemí?

O Tolkienovu biografickém medailonu není třeba se více zmiňovat, zde je zajímavostí spíš doba vzniku a s ní související spekulace o věcech, na něž přinesl jasnou odpověď Silmarillion. O popisu děje také nemá cenu hovořit - je nadbytečný a navíc dost strašný, asi jako ohlodaná kostra proti živému zvířeti. Chtěla bych říci pár slov ke „kontextu fantastiky“, jak je tu prezentován. Do této části knihy se nejvíc promítá dobová nezkušenost s kritickými pracemi na poli fantasy žánru. V pojetí, které autor zvolil, převažuje encyklopedický přehled spolu nesouvisejících a často náhodných skutečností (proč jsou zmíněny zrovna ty středověké rytířské romány, které jsou? Není to proto, že o nich autor náhodou slyšel nebo je četl, takže je může dát k lepšímu, ačkoliv se podobných dají najít ještě desítky a Tolkien s nimi neměl nic společného?), přičemž část údajů je vzdělanějšímu Čechovi dokonale známa, zatímco další by si v našem prostředí zasluhovala méně schématické zacházení. V této části zcela chybí severské a germánské legendy, včetně třeba příběhu o Nibelunzích nebo Artušovi, k nimž měl Tolkien jistě blíž, než ke španělským rytířským románům, což je zarážející a v kontextu rozebírání fantasy motivů v historii to vysloveně chybí (Carter se k nim dostal až v další části knihy hovořící o Tolkienových zdrojích, ale v rámci svého vysloveně encyklopedického přehledu jim aspoň slovíčko věnovat mohl!). Celkově tahle přehledová část knihy působí dojmem poněkud nahodile vybraných faktů, které drží pohromadě jen silou vůle.

Poslední části si osobně cením nejvíc a přináší také nejvíce ucelenějších a s Tolkienem souvisejících informací (inspirační zdroje, konkrétní dokládání středozemských jmen inspirovaných Eddou, motivy Tolkienových příběhů pocházející z Beowulfa a Nibelungů atd.), i když i tady jsou informace poněkud náhodné a o části jsem si jista, že už jsem četla někdy dřív, což je zase dáno zastaralostí knihy.

Co říci na závěr? Tak především, že název knihy, zejména v češtině, je poněkud zavádějící (anglické A Look Behind The Lord of the Rings má trochu jiné vyznění, jež je blíže obsahu). Dále také, že studie je zajímavá jako dobový pohled na Tolkiena a jeden z prvních pokusů o literární kritiku na poli fantasy, ale je dnes již značně zastaralá a překonaná v koncepci i jednotlivostech. Může posloužit např. jako dobrý přehled starší anglofonní fantastiky, ale konkrétně o Tolkienově světě by se dnes daly najít ucelenější a méně zmatené publikace. Vyhozené peníze to ovšem rozhodně nejsou a k přečtení knihu doporučuji (méně zajímavé - ať už z jakéhokoliv důvodu - pasáže lze snadno přeskočit a řada informací jistě bude k užitku. V knihovničce svazek také ostudu neudělá (třebaže je použitý papír poněkud záchodový, ilustrátor a autor obálky pan Šalamoun se tentokrát překonával a jeho obrázky neurazí ani zavilé odpůrce jeho kreací v Hobitovi, Pošustové překlad je standartní, i když místy působil jako trochu narychlo dokončený), a je třeba připomenout, že toto je jedna z oněch průkopnických prací, z nichž čerpali a jež citovali i pozdější tolkienovší badatelé. Takže bez obav do toho!

Noticka druhá: „Ardamíre“, aneb co slovo, to perla

Colbert David, Kouzelný svět Pána prstenů. Okouzlující mýty, legendy a fakta v pozadí jednoho z nejslavnějších románů (The Magical Worlds of the Lord of the Rings), vyd. Jiří Buchal – BB art, Praha 2002, přel. Petra Andělová a Tomáš Jeník

 Jestliže u první recenzované publikace dokážu pochopit, proč se k ní vydavatel uchýlil a uznávám, že má asi nějaký smysl si ji přečíst, u této jen těžko shledávám slušná slova. Na rozdíl od předchozí se jedná o publikaci novou, zcela aktuální a „pofilmovou“, takže je částečně zaměřena i na fanoušky Jacksovova opusu, ale...

O autorovi toho mnoho nevím, ovšem už skutečnost, že se krátce před Kouzelným světem Pána prstenů objevil český překlad jiné knihy téhož pána, totiž Kouzelný svět Harryho Pottera, o něčem vypovídá. Nemám nic proti Harrymu Potterovi (ať si to někdo nevykládá špatně), právě naopak, ale musíme uznat, že je to naveskrz moderní a současný fenomén, stejně jako nám právě filmem zaktuálněl i Pán prstenů - pan pisálek se prostě vrhl na témata, o něž je zájem a na nichž se dá lehko vydělat. Jeho dílko podle toho vypadá.

Jaké skupině čtenářů je určeno, z věci tak zcela nevyplývá, zdá se, že má autor pocit, že by si ho mohli koupit i filmfani knihou nedotčení (odtud snaha nevyzrazovat závěrečné pointy), což je popravdě řečeno trochu přitažené za vlasy. Proč si kupovat nějakého Colberta, když jsem nečetla Tolkiena? Nebyl by lepší nějaký obrázkový průvodce po filmu? Na druhou stranu se běžně bez vysvětlení operuje s fakty, která filmový divák bez znalosti knihy nepochopí. Pro mladší děti mdlejšího rozumu (jimž je kniha určena, co se způsobu interpretace faktů a vůbec typu psaní týče), je kniha zase dost nekoncepční a zmatená. Takže těžko říci.

O koncepci se opravdu příliš hovořit nedá. Knihu tvoří poměrně krátké kapitoly pojaté jako „odpovědi“ na „otázky“, např. „Proč Frodo tráví tolik času v jeskyních?“, „Mohla by být Středozem magičtější?“, „Co je na Sauronovi nejodpornější?“ (a odpověď nezní „Nemyje si nohy!“) nebo „Proč je v románu tolik věží?“ (z nichž některé jsou plné skřetů a v další byl uvězněn Gandalf, skoro cituji), což je jenom namátkou vybraný vzorek témat. Colbert tedy položí otázku a v textu si ji sám „zvedne“, a to způsobem dost zarážejícím. V pořadí kladení otázek jsem nenašla ani tu nejmenší stopu po systému, což se týče i způsobu, jakým jsou koncipovány odpovědi - začne se o koze a skončí o voze, a to mezi tím... No, po pravdě řečeno, kdybych byla osobou Tolkienova díla neznalou a tato publikace se mi dostala do rukou, sama bych se musela ptát, jak proboha někdo může číst takovou blbost, jako je ten Pán prstenů.

Hloubka příběhu se v „otázkách“ a „odpovědích“ simplifikovala na prosté „dobrý“ - „špatný“, „padouch - hrdina“. Po atmosféře Středozemě nezůstane ani stopy. Naivní a namátkové hledání Tolkienových zdrojů pak končí poznáním typu Galadriel je něco mezi Madonou, Marií Magdalenou, Pýthií a zlou čarodějnicí ze Sněhurky (taky má kouzelné zrcadlo, no ne?) a v Pánovi prstenů supluje mateřskou roli Vardy Elbereth ze Silmarillionu, Gandalf je kombinací Ódina, Merlina a archanděla Michaela nebo kterého zrovna chcete, a Glum něco jako trpaslík Andvari, jehož Loki - Bilbo okrade o prokletý kouzelný prsten. Nehledě už na šílenou dezinterpretaci příběhů Silmarillionu (hlavně co se týče Morgotha, kterého usilovně nazývá Melkor, a hlavně náboženského podtextu - např tvoření světa, příběh o stvoření tpaslíků...) - zda ho vůbec četl, mám své pochybnosti, divoké psychologizování („Noční můra, která po léta trápila Tolkiena, se neměnila. Z oceánu se vzedmula obrovská vlna, která se přehnala zemí. V ten okamžik se Tolkien pokaždé hrůzou probudil. Ležel v posteli a lapal po vzduchu, jako by se topil... (str. 72)“ = základ pádu Númenoru, předčasné úmrtí rodičů = základ elfí nesmrtelnosti, rozpad první společnosti, s níž se Tolkien přátelil, v bitvě na Sommě = důvod vzniku Společenstva Prstenu...) a další pokusy o svévolné vykládání pozadí Tolkienova světa, které většinou dopadají dost katastroficky. (Nehledejme kosti z vola, pánové a dámy..., srovnávání s východními starověkými eposy a vyzobávání jednotlivých motivů severských ság či antických legend a jejich roubování na Středozem - ať už s nimi měl Tolkien společného cokoliv nebo vůbec nic- a jejich interpretování daným způsobem, může být inspirativní jen pro málokoho, kdo to s Tolkienem myslí aspoň trochu vážně.)

Když už si pan Colbert přečetl i Harryho Pottera, je třeba toho náležitě využít (V obojím jsou čarodějové, nejenom Galadriel má zrcadlo - v H. P. se přece taky jedno objevuje, nejenom Glum a Bilbo si dávají hádanky - H. P. potká v bludišti sfingu a hádankují taky..., tak proč to nezmínit, že?)

Pak je tu část omylů, jež mají svůj základ patrně v Jacksonově filmu (Galadrielina lahvička naplněná vodou z fontány, Narsil zpřelámaný na několik kusů, Sauron 3. věku bez tělesné schránky, nepočítáme-li onu oblíbenou oční bulvu, atd.)

To mě přivází také k otázce o Colbertových zdrojích. Vedle PP, PP - filmu, Hobita a Silmarillionu (tedy snad) se v textu mnohokrát cituje Carpenterův životopis (tu a tam jde spíš o parafrázování tohoto zdroje, než o vlastní invenci), Shippey (The Road to Middle-Earth) a Letters, a potom několik, cituji, „odborníků na Tolkienovo dílo“. Vedle toho se pan autor odvolává ještě na severské mýty, Kalevalu a všeobecně známé legendy (Artuš, řecká mytologie). Ale zřejmě nebyl žádný z těchto zdrojů prostudován víc než ťuk sem, ťuk tam, a to, co z tohoto studia vypadlo jako výsledný produkt, bylo zjednodušeno na myšlenkovou a intelektuální úroveň desetiletého žáka zvláštní školy. Co slovo, to perla.

A co nezvládl autor, dokopli překladatelé a korektor (tedy jestli něco takového bylo). Pochybuji, že tyto osoby něco z Tolkiena četly, jinak by z nich asi nemohl vypadnout klenot jako „Bilbovi často ostatní postavy říkají „králíčku“ nebo „zajíčku“, například trolové Beorn a Orel. (str. 79)“. Díky, díky za pana Colberta, lépe by to sám formulovat nedokázal.

Krátce řečeno, já osobně bych se styděla něco takového vyplodit, a i kdyby se mi takové neštěstí přihodilo, jistě bych se tím nechlubila na veřejnosti. Motivace nakladatelství, proč toto dílo vydat (kromě finančního), je mi zcela nepochopitelná. A ještě nepochopitelnější, proč je vydali dokonce ve dvou úpravách, levnější brožované a o více než stovku dražší vázané.

Tuto knihu doporučuji těm, kdo se chtějí pobavit cizí hloupostí nebo se rozčilit. Znalosti o Středozemi vám asi těžko rozšíří.

Pozn.: V názvu druhé části recenze jsem použila v dost ironickém kontextu quenijské slovo ardamíre, „klenot světa“, což bylo mateřské jméno Earendila Námořníka. Ujišťuji nositele i všechny ostatní, že jsem se ho tím nijak nehodlala dotknout.