Poslední pokus pořídit peníze

 

Yeskov, Kiril: Poslední pán prstenů, Fantom Print, Ostrava 2003. Z ruského originálu Poslednij kolcenosec přeložil Tomáš Koutecký

 

Patrně jen otázkou času při současné vlně tolkienománie bylo, kdy konečně nějaký podnikavec z řad českých nakladatelů objeví nový zdroj alespoň trošku Tolkienovi blízkých (nebo za takové vydavatelných) textů: jeho ruské epigony! Když se začátkem 90. let podařilo odvrátit hrozící nebezpečí vydání pod psa napsaného a strašlivě nudného románu páně Pěrumova, pátrání po těchto zdrojích se na deset let zastavilo, aby byly znovu nalezeny před loňskými Vánocemi ostravským nakladatelstvím Fantom Print.

Fantom Print se ovšem ovládl a nekoupil práva k nejznámějšímu a zároveň nejstrašnějšímu posttolkienovskému ruskému románu spáchanému jmenovaným Nikem Pěrumovem, ale rozhodl se pro vydání, přiznejme si dopředu, o něco lepšího Posledního nositele prstenu Kirila Jeskova (dle fantomprintovského přepisu Yeskova), který vyšel v Čechách pod zvukomalebnějším, byť nepřesným jménem Poslední pán prstenů.

Tato kniha se sama prezentuje jako pohled „z druhé strany“ na válku o Prsten: ve skutečnosti se jedná o něco dost jiného. Jeskovova Středozem má s tou Tolkienovou společná snad jen jména některých postav; krom nich se jedná o naprosto odlišný svět – nikoliv pouhou jinou perspektivu pohledu.

Hlavními hrdiny příběhu, odehrávajícího se krátce po pádu kulturní a vědeckotechnické bašty Středozemě Mordoru, jsou umbarský vojenský lékař Haladdin, jeho průvodce, skřet (či ork, jak se rozhodl překládat pan Koutecký) seržant Cerleg od cirithungolských myslivců, a gondorský šlechtic baron Tangorn, věrný do Ithilienu odsunutému, svrženému dědici trůnu Faramirovi. Haladdin dostane od posledního čaroděje z řádu nazgúlů za úkol zničit Zrcadlo Galadriel, jež je branou do magického světa. Jeho zničení je jediným způsobem, jak zabránit zde cizorodým elfům ovládnout Středozem a v důsledku toho zcela eliminovat jakýkoliv pokrok. Plán na likvidaci Zrcadla je jednoduchý: dostat k němu jeden aktivovaný palantír a další, také aktivovaný, hodit do Orodruiny. To samozřejmě není jen tak, a šílená hra barona Tangorna s tajnými službami všech okolních mocností může začít...

Vítejte ve světě špionů, tajných služeb a honiček a intrik jak vystřižených z příběhů agenta 007: Aragorn proti Faramirovi, lórienští v boji za ovládnutí světa lidí prostřednictvím právě onoho seveřanského kmenového náčelníka, nastrčeného na gondorský trůn, Tangorn kontra umbarská, gondorská, lórienská a kdo ví ještě jaká tajná služba... Vítejte ve světě nájemných vražd, tajných policajtů, podlých intrik a sexu!

Jeskovova knížka je, mírně řečeno, poněkud divná. Působí dojmem jakéhosi časově nezařazeného světa, v němž je na jedné straně běžné mluvit o vědeckotechnické revoluci, anomáliích, adiabatické vodě či progresivních technologiích, a na druhé straně jej zabydlují magii užívající tyranští a mocichtiví elfové, jejichž magií oživená armáda zombíků pomáhá na trůn jejich loutce Aragornovi. Celé je to o politice a intrikách, hře tajných služeb a podvratných plánů a protiplánů, a z atmosféry Středozemě nezbývá nic: tato Středozem je místem na pokraji moderní společnosti, kde je možné užívat špionážní kluzáky a nepohodlné nepřátele odklízet do vyhlazovacích táborů, ačkoliv jinak se bojuje meči a otrávenými šipkami do zad spojenců... Není žádná bílá a černá, jenom obrovská masa šedých... Je to tak správně? Těžko říci...

Po formální stránce se kniha dělí do několika částí či logických celků: v první, Běda poraženým, se příběh uvádí a Haladdin je zaúkolován zničením Zrcadla, další, Král a správce, uvádí „na pravou míru“ Tolkienovo pojetí vztahů mezi legitimním nástupcem gondorského trůnu, synem zavražděného krále Denethora Faramirem, a elfskou loutkou Aragornem včetně intrik kolem „výměny družiny“ vnucené Faramirovi v Ithilienu a mocenského boje gondorského krále a jeho formální elfské manželky, nejobsáhlejší třetí část, Umbarský gambit, je ryze špionážní a dobrodružně-akční záležitostí, v níž se Tangorn v Umbaru snaží kontaktovat lórienskou tajnou službu a zůstat při tom naživu (to první se povede, to druhé, jak jinak, ne), zatímco v poslední, Výkupném za stín, se vracíme k Haladdinovi a Cerlegovi a konečnému dořešení zrcadlového problému. Do každé z těchto částí jsou vloženy jakési informativní historicko-kulturně-geografické kapitoly o zemích či kulturách, kde se děj odehrává, a ty bohužel příběh zpomalují a čtenáře otravují.

Kniha je psána velmi moderním jazykem s užíváním řady cizích termínů, Jeskov v ní rozvíjí téměř dokonale složitý systém titulatury, na niž si Rusové opravdu potrpí (natolik, že ji „procpali“ i do některých překladů Tolkienova Pána prstenů), a vojenských či agentských hodností. Následkem užitého jazyka dochází samozřejmě i k užívání terminologie spojené s křesťanstvím (obzvlášť v přirovnáních a nadávkách či vycpávkách), i když tady si nejsem jistá, nakolik je to dílem překladatele.

Sama kniha má tu dobrou vlastnost, že je alespoň základně čitelná, třebaže „špionážní“ umbarská část mi přišla strašlivě zmatená, a zorientovat se v systému tajných služeb a toho, kdo je čí agent, s kým a hlavně proč zrovna spolupracuje a co od toho proboha očekává, se mi nepodařilo do konce. Příběh se ovšem nakonec více méně – alespoň ve své hlavní linii v sobě uzavírá, zápletka je alespoň většinou bez logických kiksů a nezanechává pachuť nedodělávky, ale...

Jako fantasy-špionážní román kniha obstojí... jakž takž. Nemá valného smyslu ji číst podruhé. Některé úseky nejsou tak špatné, u jiných se nudíte a nebo si připadáte totálně zmatení, a každopádně je vám jasné, že v tomhle světě, žijícím zároveň ve středověku i na pokraji vědeckotechnické revoluce, je v zásadě možné úplně cokoliv. Abych však něco označila za pokračováni Tolkiena nebo pohled „z druhé strany“ na příběh Pána prstenů, muselo by to mít s Tolkienovou Středozemí alespoň nějakého společného jmenovatele, který u Jeskova ovšem chybí. Poslední pán prstenů je prostě příběhem z docela jiného světa – jiného stupněm civilizačního vývoje, máme-li používat Jeskovovy termíny, atmosférou, jazykem vyprávění i charakterizací postav. Styčné body, krom několika jmen, jsem nenašla, a i ty smetl atomový hřib nad Caras Galadhonem...

Zmiňme se ještě alespoň trochu o překladu z ruštiny, který je... místy podivný. Dobře, chápu překladatelovo rozhodnutí překládat ork jako ork, nikoliv jako hanlivě zabarvené skřet (podobně je tomu i u trolla), ale proč proboha překládat oslovení sudar jako milostpane, což mi zoufale a nepotlačitelně připomíná Trautenberka s Ančetem a hajným? (Jasně, že to je překlad správný, či spíše možný, ale to vyznění, ty asociace...) Při čtení jsem si všimla celé řádky rusismů, a také stop ostravského nářečí češtiny zmutované blízkostí Polska, ale více méně je překlad až na pár výstřelků celkem plynulý a čitelný (já bych tuhle knihu ostatně překládat nechtěla, kousek jsem učetla v ruštině, a díky nezvykle moderní slovní zásobě se mi rozumělo dost těžko).

Ještě pár slov ke vzhledu a ceně knihy. To druhé je nepochybně pořádně přemrštěné, a snad to Valar potrestají špatnou prodejností, protože tři sta korun českých za knihu této kvality je tak o sto padesát víc, než by se slušelo. Cena samozřejmě souvisí s tím, že román, jemuž by asi tak nejvíc seděla a patřila podoba pejprbeku, vyšla vázaně a vypravena byla tak, aby se formátem a vnější úpravou co nejvíc podobala novému vydání Pána prstenů z Mladé fronty. Dejme tomu, boj o čtenáře je horší než někdejší boj o zrno. Co je ovšem naprostým vrcholem nevkusu, je Viggo Mortensen na obálce, zjevně vykradený z oficiální a ve všech časopisech rozšířené fotografie k Jacksonovu filmu, na pozadí oživených mrtvol z nějaké počítačové hry. Že měl tak zvaný autor obálky Petr Willert tu drzost se pod něco takového podepsat, a to včetně copyrightu, je víc než udivující, a ještě překvapivější je tvrzení nakladatelů na jednom internetovém fóru, že se jedná o zcela původní malířské dílo, a že ten chlap na PPP vypadá jako Viggo? – co na tom, stejně si tak většina čtenářů Aragorna představuje!

Takže číst, nebo nečíst?

Pokud jedete někam na dlouhou cestu vlakem, a někdo vám tuhle knihu právě půjčil, spánembohem si ji čtěte. Tak špatná zase není, a chvílemi je dokonce docela zajímavá, i když docela jinak, než cokoliv, co má něco společného s Tolkienem.

I když, když o tom tak přemýšlím, průměrné fantasy a špionážních románů u nás vychází dost a dost, a většina je o hodně levnější...