A ono´ronya mandra, namba i naire.
Hanten handelenya a-nanta, i macil na´ aica.
Tiruvanya antarya ar cambe cantala harma
Tenna i raime etye´luva, tenna i tyelde.

S Berenem a Lúthien na druhou stranu úsvitu

Zase jedna dlouhá recenze: Beren Belgarion (Olga Briljeva), Po tu storonu rassvěta. Filosofskij bojevik s elementami erotiki, www.kulichki.com/tolkien/kaminzal (podle nejnovějších informací román vyšel ve dvou dílech letos v nakladatelství EXMO press: I. Stíny soumraku, II. Voják naděje - tato recenze je napsána na základě internetové publikace románu).

Na úvod se musím ospravedlnit před všemi, kdo si právě teď říkají - fanouškovské literatury je na interetu habaděj, proč tedy číst recenzi na takový román? Ano, souhlasím: fanouškovských povídek a novel jistě habaděj je, ale...

Za prvé mám pocit, že jsou tyhle věci mezi českou tolkienovskou veřejností prakticky neznámé, takže by neškodilo o nich poinformovat podrobněji.

Za druhé, když už někdo fanouškovské příběhy čte, s největší pravděpodobností zabrousí tak nějak podvědomě na ty anglicky psané.

Za třetí, román Olgy Briljevy v nejrůznějších ohledech překračuje naši běžnou představu o “fan fiction” - jak mimořádným rozsahem, tak komplexností a propracovaností. Má podobný vztah k Baladě Leithian jako merlinovská trilogie Mary Stewardové k artušovským legendám: Briljeva měla prostě jenom tu smůlu, že je autor její předlohy znám, nežil nikterak dávno a dědicové by před knižním vydáním určitě chtěli zaplatit za copyright.

Za čtvrté, jak se tak dívám na své recenze v posledních Imladris (mám na mysli na Za pár prstenů a Prsten tmy), skoro mi připadá, že jsem nějaká hyperkritická obluda, která na všem vidí nějaké ty chlupy a s ničím není spokojená. Vězte tedy, že umím psát i kladné recenze a otevřeně říkám: tenhle román se mi opravdu hodně líbil. A to je asi ten nejdůležitější důvod, proč právě sedím u svého supernotbooku, nad nějž není (:-() a klepu do něj písmenka.

Příběh, který se stane legendou

Olga Briljeva (tedy údajná “překladatelka” textu středozemského autora Berena Belgariona, žijícího někdy ve 13. století 8. věku) si vytýčila úkol na jednu stranu o hodně snazší, a na druhou o hodně těžší než Nik Pěrumov, o kterém jsem tu psala minule. Pěrumov se vydal po cestě hledání vlastního příběhu, jenž zasadil do Čtvrtého věku, Tolkienem téměř nedotčeného. Olga zvolila opačný postup: vrátila se na samý počátek dějin Středozemě, do doby válek o silmarily - a pokusila se najít základ, z něhož se v průběhu věků stala legenda Leithian. Příběh Berena a Lúthien, jak se možná nestal - ale mohl stát. Jednodušší cesta k proniknutí do Středozemě? Hrubé obrysy příběhu, prostředí, postavy... všechno už je aspoň částečně dáno dopředu. Ale právě to se může snadno stát kamenem úrazu.

Autorka si prostě ukousla pořádné sousto. Zvlášť když uvážíme, že Činy Berena a Lúthien byly asi nejmilejším Tolkienovým silmarillionovským příběhem - vždyť si do hlavních postav do jisté míry promítal sebe a svou ženu Edith. Připusťme ale, že se jedná o lákavou výzvu. Všichni přece tušíme za pár stránkami příběhu ve vydané Quentě Silmarillion něco o hodně většího, stejně jako za pár odstavci vyprávění O prstenech moci a třetím věku stojí celé Frodovo putování. Olga se prostě pustila do hledání onoho “většího” pozadí legendy - a vznikl rozsáhlý téměř historický román ze Středozemě Prvního věku, který určitě stojí za přečtení.

A Melianin pás ho nezastaví...

Příběh Berena a Lúthien v Silmarillionu má pouhých několik stránek. Jeho prozaické varianty v HOMEch jsou pokud možno ještě kratší, pomineme-li rozsáhlé komentáře vydavatele. Báseň v Baladách Beleriandu je sice značně rozsáhlá, ale zároveň nedokončená - a přiznejme si, poezie se vždycky řídila trochu jinými pravidly než novela nebo román.

Po tu storonu rassvěta se mi wordovou desítkou podařilo - po dlouhém úsilí - vytisknout na přibližně pěti stech stranách. Už z pouhého srovnání rozsahu je zřejmé, že musela Olga Briljeva přistoupit nejenom k rozepsání příběhu do dialogů a popisů, ale také ke značnému rozšíření děje. Jakým směrem se toto rozšíření dálo, si povíme za chvíli, na tomto místě bych chtěla zatím jen komentovat podtitul románu Filosofskij bojevik s elementami erotiki. Pokud se týče filosofických rozhovorů nebo takových témat, která bychom filosofickými mohli nazvat, je jich v románu požehnaně - většinou se týkají filosofie a náboženských představ Ardy, dobra a zla v ní i vztahů mezi elfy a lidmi - lidmi z obou stran nepřátelské linie. Olga je patrně ctitelkou Tolkienovy statě Athrabeth Finrod ah Andreth, jež je na několika - pro příběh dosti významných - místech citována nebo parafrázována a od některých závěrů v ní uvedených nebo z ní odvozených se odvíjí i část vyprávění. Přitom se tato odvození dost drží původní Tolkienovy filosofie - včetně určitého mytologicko-náboženského podtextu, který je tím zřejmější, čím víc se blížíme ke konci románu a napovídá, že autorka je stejně jako Tolkien katolického vyznání.

Co se týče druhé části podtitulu, prosím všechny, kdo už se těšili na erotický román ze Středozemě, aby si nechali zajít chuť. Autorka prostě naznačuje, že se nebude vyhýbat ani ožehavým tématům, k nimž by se Tolkien asi sotva vyjadřoval. Žádné scény, nad nimiž by se člověk opravdu musel červenat, v románu nejsou, více či méně naznačovat se ovšem Olga nestydí, párkrát se skutečně rozebírají témata sexuality (lidské i elfské) a Beren se v hněvu neostýchá pomoci si nějakým jadrnějším úslovím... Asi tolik se skrývá za oním záhadným slibem “prvků erotiky”.

Teď tedy něco ke koncepci. Olga své dílo rozdělila na tři knihy a dodatky (prvních osm kapitol v první knize, dalších devět v druhé, zbylých šest a epilog v třetí), přičemž druhá a třetí kniha jsou odděleny na místě, kde to cítím i jako dějový mezník. Osobně považuji (navzdory ukončení úvodní knihy o dvě kapitoly dříve) za první opravdu výrazný předěl kapitolu desátou, pojednávající o zajetí Berena, Finroda a jeho druhů Sauronem. V tomto bodě se velmi výrazně mění složení vystupujících postav, dostatečně na to, abychom jej mohli mít za skutečný zlom. K dalšímu takovému okamžiku dochází, jak už jsem předeslala, na konci sedmnácté kapitoly, kdy se vracíme na Ostrov vlkodlaků a elfové, kteří v první části doprovázeli Berena, definitivně mizí ze scény. (Tak v téhle chvíli by si všichni, kdo někdy četli Leithian, měli konečně říci, že tady asi něco tak docela neklape. Hned vysvětlím.) Třetí kniha sleduje osudy Berena a Lúthien až do okamžiku Lúthienina nezvratného rozhodnutí připojit se k lidem. Epilog je umístěn až do doby o více než třicet let pozdější a poslední slova celého románu patří Diorovi.

Spojujícím článkem celého románu je samozřejmě Beren jako nejdůležitější postava celé historie. Jeho spoluhráči se ovšem výrazně mění právě v oněch naznačených bodech. V první části je druhým z hlavních charakterů - spíše než jen v prvních dvou kapitolách angažovaná Lúthien - nepochybně Finrod. A přirozeně jeho elfové, těch deset, kteří si, chudáci, v Silmarillionu moc neužili. A kromě nich také Gili, kvůli ryšavým vlasům přezdívaný Rusco, “originální charakter”, jak se tomu obvykle říká, Olgy Briljevy - venkovský chlapec v roli Berenova panoše.

V druhé části Finrod a elfové prakticky odpadají, více se zapojuje Lúthien, na scéně zůstává Gili, ale významnou úlohu hrají hlavně Morgothovi rytíři a služebníci (především Illo, Boldog, Daeireth a Thuringwethil - Thurineithel).

Pro poslední část jako hlavní charakter vedle Berena zůstává už prakticky jen Lúthien.

Jak vyplývá z tohoto kratičkého nástinu, Olga svůj román hustě “zalidnila” (nelidské národy prominou) celou řadou charakterů - Tolkienových i vlastních, a z původně poměrně komorního příběhu učinila velkou hru Osudu, Války a Politiky.

Boj o Dorthonion, boj o silmarily

Leithian nabízí základní dějové schéma a diriguje, jakým směrem je třeba se vydat. Všechno ostatní už zůstalo na vůli autorky. Jak se praví v doslovu k románu, postupovala v zásadě stejně jako starověcí dramatici, kteří byli schopni stvořit celou tragédii z několika veršů Illiady nebo Odysseje.

Především musela osvětlit místa a motivace v původním příběhu nejasné a dodat tím legendě sílu skutečných dějin, a také - ne v poslední řadě - vytvořit a popsat prostředí, v němž se budou hlavní hrdinové pohybovat: jeho kulturu, jeho zvyky, drobné detaily všedního dne, které příběh učiní živým a životným. A také doplnit děj.

První a pro začátek nejdůležitější je... ani snad ne změna, jako spíš nový prvek děje, totiž hlavní motivace Berenova odchodu z Dorthonionu, kde žil celá léta jako osamocený psanec. Je konec zimy, nejhorší možná chvíle pro cestu přes hory, ale jemu nezbývá než vyrazit - nejenom proto, že se kruh nepřátel stahuje, ale hlavně kvůli zprávě, že na jaro příštího roku chystá Sauron masivní útok na Hitlum. Jedinou nadějí, jak ho zachránit, je sebrat novou alianci elfů a lidí... a využít Gorthaurovy nepozornosti k vyvolání vzpoury v jeho týle - v černými obsazené vlasti. Berenovým nejdůležitějším cílem až do pádu Tol-in-Gaurhoth není získání silmarilu jako svatebního daru, ale osvobození Dorthonionu z rukou nepřátel. V téhle záležitosti autorka vychází z předpokladu, že útok elfů na Morgothovy pozice na začátku Nirnaeth Arnoediad by nebyl možný, pokud by v zádech měli nepřátelský - po Bitvě náhlého plamene Morgothem obsazený - Dorthonion. Beren se proto stává jeho osvoboditelem.

Z toho také vyplývá, že největší rozšíření děje je vloženo mezi okamžik odchodu Finrodovy družiny z Nargothrondu a Sauronovu porážku Lúthien. První kniha románu pojednává, co se týče prosté dějové linie, v zásadě o přípravě na budoucí válku: setkáme se s Velekrálem Fingonem, mladými hitlumskými knížaty Húrinem a Huorem a všemi Feanorovými syny v čele s Maedhrosem, podíváme se na řadu míst Beleriandu od Nargothrondu až po Nogrod. To dává Briljevě příležitost využít svého talentu sugerovat čtenáři nové kultury a nová prostředí a představovat mu nové typy osob, s nimiž se hlavní hrdinové setkávají. Putování Středozemí a smlouvání nových spojenectví zabere Berenovi a Finrodově družině prakticky celé léto - tu dobu, kterou měl podle pozdější pověsti dorthonionský kníže strávit v lesích Doriathu po boku své budoucí ženy. Berenovi a Lúthien tak na romanci zbývá jediný měsíc a necelé dvě kapitoly. Původní příběh se ovšem neztratil, i když byl použit... trochu jinak.

Druhá kniha nás zavádí do prostředí Morgothem obsazeného Dorthonionu mezi rytíře Temné pevnosti, s nimiž Beren tráví zimu. Briljeva využila časového paradoxu v Baladě Leithian, k němuž dochází mezi okamžikem, kdy je Berenova družina polapena Sauronem, a nepochybně mnohem vzdálenější chvílí, kdy pod Tol Sirion dorazí Lúthien: pokud si dobře vzpomínáte, od chvíle, kdy se společníci ocitnou ve vlčích kobkách, do chvíle, kdy v nich Finrod a Beren zůstanou sami dva, dojde ve světě k těmto událostem: 1. Lúthien má předtuchu, že se s jejím milým stalo něco nepěkného, a pokusí se mu jít na pomoc. 2. Thingol ji uvězní na Hirilornu. 3. Lúthien uprchne za pomoci kouzel. 4. Je polapena dvěma Feanorovými syny, a hezkou chvíli trvá, než jí Huan pomůže k útěku. 5. Urazí celou cestu z Nargothrondu k Tol-in-Gaurhoth. Od prvního okamžiku, kdy jsem legendu přečetla, se mi zdálo jedno jasné: na tohle všechno neměla doriathská princezna dost času.

Olga Briljeva do volného prostoru vkládá motiv, o němž by se asi hrdinsko-milostná legenda ze Středozemě asi nezmiňovala, i když ve středověkých evropských mýtech není ojedinělý, nový prvek, který dá Lúthien čas dostavit se v pravý okamžik na pravé místo: motiv Berenovy “zrady”. Za životy elfů a silmaril slibuje sloužit Sauronovi po jeden rok a den - léčka, která ho přivede na druhou stranu a dá mu šanci vzbouřit Dorthonion a očistit ho od nepřátel. Olga je proto samozřejmě nucena nechat Saurona, aby své zajatce poznal - jinak by nebylo o čem se dál bavit. Povstání má sice úspěch (tato část knihy je “nejakčnější”, co se bojových podniků týče), pokus o vysvobození rukojmích ze Sauronovy moci ovšem končí tak, jak podle legendy skončit prostě muselo.

Poslední část románu začíná dobytím Tol Sirionu a vypuzením Saurona (v kontextu toho, co jsme si řekli o předchozím rozšíření děje, už asi nepřekvapí, že Lúthien neovládne pevnost sama, ale za pomoci Hitlumců knížete Húrina, Fingonovy družiny a dorthonionských horalů v Maedhrosových službách - jí a Huanovi ovšem samozřejmě zůstává vítězství nad Sauronem) a končí v Mandosových síních - tady už se opravdu velkého rozšíření příběhu, alespoň po dějové stránce, nedočkáme (třebaže personální obsazení je nepoměrně pestřejší než v legendě), o to významnější je závěrečný duchovní přerod hlavního hrdiny - de facto obrácení na víru.

Nástin dějových změn je jedna věc a možná vás v tomhle krátkém, kusém a velmi neúplném přehledu pobouří - druhou věcí je způsob, jakým je příběh zpracován.

Prostředí a charaktery

Dějové změny ovšem nejsou pro vyznění příběhu zdaleka tak důležité jako pečlivé vykreslení prostředí a hrdinů – a s ním si autorka opravdu vyhrála. V rozsáhlém příběhu rozehraném tak, jak se do toho pustila ona, to bylo nutné – nehledě k tomu, že příběh Leithian je i v originále svým způsobem příběhem o střetu kultur – Edain, Sindar a Noldor i služebníků Černé pevnosti.

Toho využívá román. V příběhu hraje velkou roli prostředí – běžný život, způsob komunikace, rodinné zvyky, způsob, jakým se nahlíží do budoucnosti, ale třeba také odívání nebo hry. Lúthien, která se poprvé v životě setkává s někým z Edain, je zároveň šokovaná i zaujatá (typickým příkladem jsou nejen její rozhovory s Berenem v Doriathu, ale také její cesta na sever přes osvobozený Dorthonion a první setkání s opravdovým lidem z národa jejího manžela), a ačkoliv i v Nargothrondu, Barad Eithel i na Himringu žijí Noldor, atmosféra těch míst je zcela odlišná. Jiné je to zase mezi trpaslíky v Nogrodu nebo v domě Berenovy matky kněžny Emeldir. A docela zvláštní prostředí, která zákonitě musela být použita, jsou samozřejmě Angband a Mandos.

Nejenom odlišný přístup k životu u elfů a lidí, ale také různé kulturní tradice projevující se různými v textu použitými detaily. Noldorští elfové ve volném čase hrají “věže”, jakousi obdobu našich šachů, jež lze použít i pro předvídání budoucnosti (zajímavá je scéna partie mezi Finrodem a Sauronem ve druhé třetině románu, která předvídá další osud jednotlivých postav symbolizovaných hracími figurami – což je dokonce probíráno v dodatcích), Dorthonionci podobně používají o dost drsnější hru, chello – což je něco mezi kopanou a ragby (drsnější i přesto, že soudobá civilizovaná pravidla zapovídají používání zbraní :-)). V průběhu románu se některé tradice z nutnosti mění – lidé nikdy dřív nepoužívali palantír, elfové se do té doby neúčastnili tradičního beorovského věštění nad číší…

A nesmírně zajímavý je i pohled na “druhou stranu”, mezi Morgothovy černé rytíře, kteří se dívají na svého pána jako na obdivovaného hrdinu, a čtenáři se dostává znepokojivého poznání - i Nepříteli slouží v podstatě slušní lidé, kteří prostě byli oklamáni a uvěřili té špatné straně, což je možná ještě horší, než kdyby ho následovali jen divocí skřetí polootroci. Bolestivé poznání pravdy mladou Daeireth, která jako jediná z rytířů Ast-Ache, jak si říkají, přežije dorthonionské povstání, je logickým zakončením tohoto exkurzu.

K naznačení rozdílnosti prostředí, ze kterých pocházejí, využívá Briljeva i svých hrdinů – nejenom těch původních, Tolkienových. Způsob, jak se navzájem poznávají a “oťukávají” nejmladší dva členové Berenovy družiny, jeho panoš Gili a sotva dospělý nargothrondský elf Aimenel z Finrodovy suity, dává nahlédnout do kulturního prostředí obou národů.

Jednotlivé charaktery jsou vykresleny velmi barvitě – a to tak, že k nim těžko lze zůstat lhostejný. Svým způsobem je pak vyznění příběhu daleko drsnější než v Silmarillionu – tu a tam se při čtení zastavíte a řeknete si: …a tihle všichni už brzo umřou… ach jo. (Vážně, nepřežije to skoro nikdo.) Briljeva se nedala svést k vytvoření černobílých postav – sám Beren je všechno jiné než klasický kladný hrdina, dokonce ani ti nejmoudřejší elfové nejsou dokonale bezchybní. A podobně zastánci druhé strany nejsou jen temní. Prakticky všechny – i epizodní - postavy mají svou minulost a z ní vyplývající vztahy i obavy a plány (ze zabrouzdání po stránkách, kde byl román uveřejněn, a z přečtení poděkování jsem také pochopila, že do několika vedlejších nebo jen okrajově zmíněných postav vtělila Briljeva středozemské charaktery svých přátel).

Z Tolkienových postav využila, koho jen mohla: všechny elfské vládce, kteří deset let po Dagor Bragollach žili, vyjma Turgona, Berenovu matku Emeldir, Húrina a Huora i s manželkou Morwen a snoubenkou Rían (možná si vzpomínáte, že se Túrin narodil v tomtéž roce, kdy Beren potkal Lúthien?), nogrodského trpasličího krále, Thingolovy rádce Belega, Mablunga i Saerose, dokonce i pár Východňanů v Maedhrosových službách, se kterými se v Silmarillionu setkáváme při líčení událostí kolem Dagor Nirnaeth Arnoediad, z druhé strany především Boldoga a Thuringwethil. A tam, kde nestačily Tolkienovy, přišly na pomoc její vlastní postavy (hlavně lidé z Dorthonionu a Morgothovi černí rytíři). Je jich hodně, jsou však využity rozumně a účelně, i kdyby to mělo být jen k dokreslení prostředí a doby, a jsou výrazně charakterově odlišené. V románu se také používá některých Tolkienových pojmů a faktů prezentovaných pouze v řadě Historie Středozemě, jsou však vždy vysvětleny, takže není třeba tento zdroj znát (ona v zásadě není nutná ani znalost Silmarillionu, ale neznalost by připravila o řadu narážek na budoucí i minulé dějiny válek o silmarily) - asi nejdůležitější jsou pojmy osanwë a avaníre, což je v zásadě spojení myslí – něco jako telepatie – a jeho odmítnutí, zakrytí mysli, což má v románu velmi významné místo.

Při popisování zvyků jednotlivých národů a ras se Briljeva přirozeně inspirovala nejen ve středozemských, ale i v evropských dějinách – tak Východňané svými zvyky trochu připomínají divoké kočovníky z přední Asie nebo Mongolska, dorthonionští horalové jsou zase zřetelně inspirováni zvyky Skotů - horalů (semknuté klany, které se rozlišují různě barevnými plášti, bojové scény z druhé části románu trochu připomínají Statečné srdce). To ovšem popisům prostředí a scén není nijak na závadu – koneckonců tak kdysi postupoval i sám Tolkien.

Vidění autorky je někdy až filmové: vykresluje detaily tak, že si je přímo dovedeme představit před sebou (nesmírně sugestivní scéna mýtinky po bouři, Berenovo “selhání” při výuce s palantírem, podzemí Tol-in-Gaurhoth). A další, spíš koncepčně slohová zajímavost: ačkoliv je celý román psán “autorsky”, bez pasáží v 1. osobě, některé odstavce jsou napsány jakoby z pohledu postav – tak je třeba setkání Berena s Lúthien vylíčeno pohledem obou stran, svou situaci po odchodu Finroda z Nargothrondu reflektuje jeho bratr Orodreth, ale použity jsou i postavy poněkud netradiční – najdou se části příběhu viděné očima Huana, a také vlkodlačice v Sauronových kobkách. Tohle všechno dodává příběhu na větší zajímavosti.

Básně a písně dávného Beleriandu

Nepominutelnou součástí Tolkienova světa je poezie a písně – to vzala do úvahy i Olga Briljeva jako autorka středozemského románu. Proto básnické texty zaujímají v jejím příběhu nezanedbatelné místo jak z hlediska rozsahu, tak i důležitosti. Několik scén, kde byly použity písně, mají obrovský význam pro další vývoj děje (věštba nad číší, Gili písní snímá z Berena zakletí) nebo se stávají symbolem, prostupujícím další kapitoly románu (horská písnička o motýlkovi). Ve většině případů však verše jenom dokreslují náladu a charakterizují jednotlivé postavy. Najdeme tu básně v jazyce románu (tedy ruštině – těch je samo sebou nejvíc) i obou hlavních elfských jazycích – Nendilovo a Finrodovo uzdravující zaklínání v sindarštině, Wilwarinovy a Maglorovy písně v quenijštině. Kromě toho se, jako ve výše uvedené ukázce, o poezii mluví.

Verše zařazené do příběhu jsou zajímavé ještě z jednoho – poněkud “nedějonosného” – hlediska. Olga si jako básník zřejmě příliš nevěřila, takže použila v příběhu již existující texty upravené tak, aby do děje zapadaly. Několik písní Blind Guardian jsem poznala již při čtení příslušných odstavců, zbytek objasní poděkování autorky připojené na konci románu: quenijské a sindarské verše a zjevně i část ruských mají na svědomí její přátelé (nevím, zda osobní nebo internetoví – co se týče např. Arandila, identifikovala jsem ho na internetu jako jednoho z vítězů mezinárodních soutěží v básnění v quenijštině), a využila rovněž nějakou/é písničky Stinga (protože ho neposlouchám, nejsem v stavu určit, které). Pokud můžu soudit, byla použita také jedna skladba Tolkienova, a to Feanorova přísaha, jak byla publikována v jednom z HOMEů.

Mně osobně jsou z použitých nejblíže známy texty německé kapely Blind Guardian, která autorce díky albu Nightfall in Middle-Earth poskytla přehršli vhodných veršů, takže ji použiji jako příklad. Olga si vybrala texty “Nightfall” (pro píseň, kterou použije Gili, aby z Berena sejmul Finrodovo kouzlo, jež mělo oklamat Saurona), “Time Stands Still At the Iron Hill” (pro píseň o Fingolfinově souboji s Morgothem, jíž se Gili představuje čtenářům v první scéně putování s Berenem), “Thorn” (pro věštění nad číší) a “When Sorrow Sang” (jako motto a motiv z Mandosu), převedla je do ruštiny a použila k obrazu svému.

Demonstrace bude na prvním ze zmíněných textů, protože postup pro jejich použití je ve všech případech podobný. Olga Briljeva používá jenom část skladby (de facto dvě sloky) s vypuštěním některých veršů. Všichni, kdo umí azbuku, nechť si užijí:

Gili (Olga Briljeva): Blind Guardian:
Печальных чаек плач
Накрыл берега, точно шелковый плащ,
Море окутала мгла,
Полная страхов и зла
Молнией треснуло небо,
Вответ застонала земля.
Свершилось черное дело
Моргот убил Короля.
Like sorrowful seagulls they sang
“(We´re) lost in the deep shades
The misty cloud brought
Monstrous in covered the shore
Fearful into the unknow”
Quietly it crept in new horror
Insanity reigned and spill the first blood
When the old king was slain.
   
В злой час
Пала тьма, изменив всех нас
В злой час
Пала тьма, изменив всех нас
В злой час
Страдание пришло в бессмертный край!
Nightfall
Quietly crept in and changed us all
Nightfall
Quietly crept in and changed us all
Nightfall
Immortal land lies down in agony!
   
Как долго рыдать нам во тьме?
И кто сказал нам, что путь закрыт?
Оставим тоску в золоченой тюрьме –
Восток зовет нас, Восток горит!
“How long shall we mourn in the dark
the bliss and the beauty will not return
Say farewell to sadness and grief
Thought long and hard the road may be.”
   
С болью в сердце, с огнем в очах
Скорбь сама,
Ярость сама –
Мы клялись отомстить!
Filled with anger aflamed our hearts
Full of hate
full of pride
We screamed for revange!
   
В злой час
Пала тьма, изменив всех нас
В злой час
Пала тьма, изменив всех нас...
В злой час
Страдание пришло в бессмертный край!
Nightfall
Quietly crept in and changed us all
Nightfall
Quietly crept in and changed us all
Nightfall
Immortal land lies down in agony!

Podobným způsobem jsou použity i ostatní zmíněné texty Blind Guardian, takže není třeba v tomto výčtu pokračovat, jenom podotýkám , že jinde došlo i k větším změnám smyslu veršů než v uvedeném příkladu, nebo byla použita mnohem kratší ukázka.

Na tomto místě skládám také obrovskou poklonu všem autorům quenijských a sindarských písní, z nichž některé jsou značně dlouhé a oplývají také dost velkou slovní zásobou (jako dvě písně přednášené v románu Maglorem – z jedné z nich, balady o Feanorově smrti, je ukázka použitá v záhlaví této recenze – “…dokud lov neskončí, do konce…”). Mám-li parafrázovat kantora Barnabáše, když se někdo naučí v elfských jazycích víc než skloňovat a časovat, je to talent :-).

Cesta do Středozemě a zase zpátky

Olga Briljeva se ponořila do Tolkienových prací, propojila je a domyslela příběh, který patřil k Profesorovým nejoblíbenějším. Dodala mu další roviny a motivy a upravila k obrazu svému – ale tak nějak se jí podařilo dosáhnout toho, že se z jejího příběhu ten starý docela nevypařil. Toto stále je Středozem – jediný problém je v tom, že po přečtení tohoto příběhu už se asi nikdy nedokážete podívat na příběh Berena a Lúthien stejnýma očima jako dřív.

V románu je celá řada narážek a motivů, které většinou byly využity do posledka a nezůstaly nedořešené (těsně před finišem jsem si třeba říkala: tak, hoši pohráli jste si s nargothrondským palantírem, ale nějak už se nedostalo na to, abyste dořešili, co se s ním stalo – a k mému příjemnému překvapení byl i tenhle problém nakonec vyjasněn). Nikdo samozřejmě není dokonalý, takže i tady se najde pár trošku šroubovaných řešení (jedno z nejtěžších vysvětlení nepochybně bylo, proč se Beren – při proti Silmarillionu změněné koncepci příběhu – snaží dostat do Dorthonionu přes Průsmyk Sirionu, což je nutné pro další příběh, chvílemi trošku zaskřípe i Finrodova představa Berena jako mýtického spasitele nebo věrozvěsta, i když v zásadě jsou náboženské motivy použity citlivě a rozumně, jediná moje větší výhrada směřuje k části epizody setkání ústřední dvojice s Morgothem, a k tomu ještě nemám žádný racionální důvod), ale celkově příběh drží pohromadě bez větších logických bot a nesmyslů. To, že se Briljeva trochu víc odpoutala od původního příběhu, než je ve fanouškovské literatuře obvyklé, a vydala se na pole vysoké politiky a války, románu jenom prospělo. Všechny dějové prvky, jichž jsem si cenila na legendě Leithian, zůstaly zachovány, a svým způsobem přetrvala i část Tolkienovy poetiky, i když jsou tu i prvky, které by Profesor nikdy nepoužil. Několika slovy, tato kniha je dílem někoho, kdo je ve Středozemi také trochu doma a má ji opravdu rád.

Na rozdíl od předchozích dílek, která jsem na stránkách Imladris recenzovala, toto hodnotím vysloveně pozitivně. Všem, kdo vládnou aspoň základně ruštinou, ho vřele doporučuji – jeho čtení rozhodně není ztrátou času.

PS: Již obvyklý překladatelský dodatek: Ukázky z ruštiny stejně jako v článku o Pěrumovovi překládala recenzentka, která se opět omlouvá za veškerá nedopatření. Osobní a místní jména byla zase přepsána způsobem obvyklým v Pánovi prstenů, Silmarillionu a HOMEch tištěných latinkou a za použití česko a anglicko – elfských slovníků, pokud to bylo možné (s tím, že k v elfských jménech bylo přepisováno podle úzu Pána prstenů jako c – tj. Rusco, Celebrimbor, ne podle některých HOMEů jako k). V případech, kdy jsem nenašla příslušný ekvivalent v latince, je přepis víceméně fonetický, někdy s doplněním dvojitých w či v ruštině nepoužívaného h tam, kde se to zdálo vhodné :-). Omlouvám se, že jsem tentokrát překládala poněkud víc, než psala, ale tenhle román si to určitě zaslouží. Dodávám, že prezentované ukázky většinou nepatří k těm nejdějonosnějším, hlavně proto, že jsem se musela omezovat jejich rozsahem a také tím, aby byly aspoň základně srozumitelné bez přečtení celého románu.

PPS. Když už jsem to nakousla: některé www stránky s fanouškovskými povídkami ze Středozemě:

www.kulichki.com/tolkien/kaminzal - ruské stránky, kde se nalézá recenzovaný román a ještě pár celkem zajímavých povídek (to vše v Síni ohně) a divadelních her (na jiných místech stránek). Stránky obsahují i odkazy na jiná místa ruského netu, kde se dají nalézt fanouškovské příběhy (část z nich nejde v našich podmínkách přečíst).

www.fanfiction.net - největší (převážně, ne výhradně) anglicky psané stránky s fanouškovskou literaturou, na něž jsem zatím narazila. Z této základní stránky se na tolkienovské příběhy lze proklikat přes odkazy “Books” a “Lord of the Rings” nebo "Silmarillion". Kladem těchto stránek je, že je tu příběhů obrovské množství (kolem 12 000) a dá se tu najít velká většina anglicky psaných povídek, které jsou k nalezení jinde. Totéž je ovšem i jejich záporem– strašně špatně se dá najít konkrétní povídka, je téměř vyloučené vyhledávání podle období dějin Středozemě a až na výjimky podle postav. Nadto je tu neuvěřitelně velké množství hrozných blábolů (naštěstí jsou u každé povídky krátké sumáře, pomocí nichž jde to nejhorší odfiltrovat). Jinak se na stránkách nachází i dílka fanoušků jiných autorů a románů (bezkonkurenčně vede Harry Potter).

www.reneevink.net - výhradně silmarillionovská fikce, takže pokud nenávidíte legolasofilní a frodofilní příběhy, případně povídky o tom, jak -náctiletá americká dívka přišla do Středozemě a připojila se ke Společenstvu, tak ty tady určitě k nalezení nebudou. Povídky jsou chronologicky seřazené a stránky autor pravidelně doplňuje. Nedávno se tu objevil odkaz na ukázku z recenzovaného románu přeloženou do angličtiny.

www.nindaiwe.com/start2.html – již uzavřené stránky (nepřibývají nová dílka), několik stovek povídek rozdělených podle věkového omezení pro čtenáře, hlavně, ale ne výhradně fikce ze Třetího věku a války o Prsten.

www.henneth-annun.net/stories - velmi pěkné, přehledné stránky, kolem 400 povídek, většinou docela čitelných. Vyhledávat se dá podle postav, období i autorů. Pokud dílka obsahují nějaká sexuální témata, obzvlášť homosexuální (takové úchylnosti se taky stávají), jsou naštěstí zřetelně označená jako do 17 let nepřístupná (teplým elfům i jiným rasám Středozemě jsou taky věnované několikery stránky, které zde citovat a tím podporovat nehodlám).

www.elronds-haus.de/goto-fanfic.htm – tuto stránku uvádím spíš jako zajímavost, fanouškovské příběhy se samozřejmě píšou i v Německu a tohle je příklad německých stránek. Včetně jednoho zatím nedokončeného románu o Berenovi a Lúthien, nesrovnatelně slabšího než recenzovaný

Ukázky:

1. kapitola - První pohled Lúthien na Berena

3. kapitola - Rozhovor Berena a Finroda o Melkorově pobytu ve Valinoru

6. kapitola - Gili a Aimenel trhají třešně

7. kapitola - Finrod vysvětluje Maedhrosovi, proč chce pomoci Berenovi

8. kapitola - Věštění nad číší (úryvek)

8. kapitola - Pijatika v Nogrodu - Beren se trumfuje s trpasličím králem Melcharem

9. kapitola - Rozhovor elfů, Berena a Giliho o elfských písních

9. kapitola - Elfové se přidávají k Berenovi na jeho cestě na Sever

10. kapitola - Rozhovor se Sauronem; Beren "zrazuje"

11. kapitola - Rozhovor Orodretha s Lúthien o Finrodovi

12. kapitola - Partie "věží" Finroda a Saurona

13. kapitola - Gili snímá z Berena Finrodovo zakletí

14. kapitola - Rozhovor Giliho s Morgothovým správcem Illem Půlelfem

16. kapitola - Souboj Berena a Illa v bitvě v údolí Choggu

18. kapitola - Zhroucení pevnosti Tol-in-Gaurhoth

19. kapitola - Daiereth ztrácí iluze o Morgothovi

Epilog - Beren a Dior hovoří o Nauglamíru a silmarilu