Ztrácí Mladá fronta vkus?

A. R. R. R. Roberts, Silmámilion, vyd. Mladá fronta, Praha 2005 [!], z anglického originálu The Sellamillion přel. Lucie Matějková, verše Petr Matoušek

 Jsem vskutku na rozpacích, jak bych měla představit váženému čtenářstvu nejnovější tolkienovskou publikaci Mladé fronty. Zdá se, že od okamžiku, kdy toto nakladatelství ztratilo ve prospěch Arga práva k vydávání děl samotného Tolkiena, se ostošest snaží, aby mezi Profesorovými fanoušky přece jenom neupadlo v zapomnění. Po knize Briana Batese Skutečná Středozem, již jsem zde pro její tématickou odlehlost od čehokoliv středozemského ani nepředstavovala (nicméně ji lze doporučit příznivcům anglosaské archeologie a kulturní antropologie – se Středozemí Tolkienovou má společný jen název), se na trh v únoru 2006 (ač v tiráži datována rokem 2005) dostává čistokrevná parodie.

Na rozdíl od Za pár prstenů, které bylo přeloženo do češtiny před několika lety, se jedná o parodii britskou a zcela aktuální – v Londýně vyšla roku 2004. Nejedná se nadto o parodii Pána prstenů a dokonce ani Hobita (i když i tu prý autor napsal a Mladá fronta ji chce vydat), ale Silmarillionu, či spíše Tolkienova legendária jako takového. Jejím autorem je (jmenuje-li se tak opravdu) anglista Adam Roberts, chrlič četných parodií (na Matrix, Hvězdné války či Šifru mistra Leonarda) a šesti scifi-románů (to vše dle jeho bibliografie od roku 2000 – odtud slovo „chrlič“, při té rychlosti se tomu už snad ani nedá říkat „spisovatel“).

Co bylo pro mě překvapením, obzvlášť poté, kdy jsem viděla fyzickou podobu českého vydání knihy (grafickou úpravou silně odkazující na neilustrovaný Silmarillion) a její obsah poodhalující strukturu textu (rovněž podobnou Silmarillionu, tedy rozdělenou na úvod editora – Robertsova „prasynovce“, a další čtyři části včetně dodatků s výslovností, rodokmenem a dokonce i rejstříkem), je skutečnost, že vzdor mému očekávání nesleduje parodie otrocky děj Silmarillionu, jako to dělalo Za pár prstenůPánem prstenů. Říkám-li však překvapení, neznamená to, že se automaticky jednalo o překvapení příjemné. Roberts tvoří jakousi parodii mytologie, paroduje Tolkienovo dílo spíš jako celek než pouze Silmarillion (stejně se – poznámkou o výslovnosti – naváží např. do dodatků k Pánovi prstenů či vydaných – bohužel ne česky – Tolkienových dopisů), nicméně toho, co by člověk očekával nejvíc, tedy zparodování těch rysů legendária, které jsou nejtypičtější nebo nejvíce diskutované – až nepřehledné množství podobně se jmenujících postav, geografické popisy či jistý patos – se nedočká.

Kromě vlastní „mytologie“ kniha obsahuje ještě část parodující patrně vydávání útržků legend v Historiích Středozemě, a sice neladnou směs parodické korespondence, jakýchsi říkaček a pseudodivadelních her včetně podivné parodie na Sněhurku.

Autor (potažmo překladatelka) si v knize pohrává s jazykovými prostředky, kombinuje vznešený jazyk Silmarillionu s nespisovným, místy až téměř vulgárním, experimentuje se slovními hříčkami, mnohdy povedeně („valili se s nimi úvaly proti škytí pěchotě v pěšinách...“), překladatelka se ohání i českými reáliemi na místě někdejších britských (i když ten reklamní slogan krále elfů, že to myslí upřímně, mě nikterak nepotěšil), ale...

Ale nefunguje to.

Celkově na mě text působil dojmem rádobyvtipné fantasy povídky, jaké patnáctiletí drakobijci posílají do literárních soutěží, aby se tam s nimi musela mořit nešťastná porota. Textem se prokousáváte horko těžko, vtip žádný (aspoň já se tedy nezasmála víc než jednou, a ani ten jeden případ nebyl nějak zvlášť vtipný), kombinace vznešeného a lidového stylu působí naveskrz prvoplánově a aliterační hříčky nemající žádnou další oporu v zajímavém textu se člověku brzo zají. Ani skutečnost, že postavy všelijak „legračně“ šišlají nebo ze sebe vyluzují různé zvuky a že to všechno autor komentuje pseudovtipnými poznámkami, mě nikterak nenadchla. Celkově text a jeho zpracování působí dosti slaboduchým dojmem.

O vzhledu knihy jsem už hovořila – po všech stránkách připomíná Silmarillion, je vázaná, s přebalem, opatřená mapou na předsádce i rejstříkem/heslářem. Tradičních sto devadesát devět korun se dnes již u knih stává smutným standardem, vzhledem k počtu stránek (něco více než dvě stě) a řídké sazbě by mohla být i nižší, kdyby se ovšem nakladatelství vzdalo vázané podoby (bez níž by se kniha nejenom obešla, ale brož by pro ni byla i vhodnější).

Kladu si otázku (a není to poprvé), proč vlastně si Mladá fronta vybrala k publikování právě tento text. To už opravdu nemá co vydávat, nebo tato kniha připadala redaktorům vtipná? Pakliže ano, pravděpodobně by se majitelé nakladatelství měli zamyslet nad tím, koho to zaměstnávají. Takže je snad lepší věřit, že to nakladatelství udělalo jenom pro mrzký zisk.