Za pár prstenů

Henry N. Beard, Douglas C. Kenney ze sdružení Harvard Lampoon, Za pár prstenů. Parodie na román J. R. R. Tolkiena Pán prstenů, TALPRESS, Praha 2002, překlad Richard Podaný, 205 stran, cena 150 Kč

V rámci vydávání toho i onoho, co alespoň trochu připomíná Tolkiena a dá se na tom vydělat (nic ve zlém), se jedno z našich nejznámějších nakladatelství zabývajících se sci-fi a fantasy, TALPRESS, rozhodlo připojit k všeobecnému šílenství vydáním a překladem (nechvalně) proslulé parodie na Pána prstenů. O co jde?

Především se nejedná o žádnou novinku. Tato kniha spatřila světlo světa již v 60. letech, době největšího zájmu o Tolkienovo dílo, a je dítkem dvojice autorů Henryho N. Bearda a Douglase C. Kenneyho ze sdružení Harvard Lampoon, zabývajícího se vydáváním parodií na různá literární díla. Dle zpráv mně dostupných (nevládnu dostatečně dobře angličtinou) byl prý originální text plný narážek na tehdejší poměry ve Spojených státech, včetně reklamních sloganů, takže se bylo lze domnívat, že nějaký překlad do češtiny (vlastně po nějakých třiceti čtyřiceti letech) asi sotva hrozí.

A ono přece. Překladatelem, přičemž v případě této knihy můžeme s klidným svědomím říci spoluautorem, se stal Richard Podaný. Volba patrně správná, protože se dokázal vypořádat s textem a narážky aktuální v Americe 60. let nahradit narážkami pochopitelnými českému čtenáři začátku 21. století. (K tomuhle konstatování nepotřebuji znát originál, stačí se podívat, na kolika místech textu jsou v TALPRESSovském vydání použité české reálie.)

O čem tom je? Nebudu se obsáhle zmiňovat o ději, ten si může každý zjistit sám, takže jen pár slovy: Ve Střevozemi se na cestu k hoře Porod-ruině s kouzelným (tedy možná) Prstenem vydává mladý chobot Fritol Šourek se svými přáteli a pod vedením jarmarečního čaroděje Šmajdalfa, i když kdo ví, jestli by se něco ošklivého stalo, kdyby Prsten padl do spárů zákonitého majitele Saudruha. Děj se strukturou a pár význačnými body drží základní osnovy Pána prstenů, a to včetně toho, že autoři na začátek umístili svou předmluvu a teoretické pojednání o chobotech a získání Prstenu.

Tato kniha si získala po svém vydání v Čechách (a i kdysi ve Státech) řadu příznivců i odpůrců. Nebudu skrývat skutečnost, že do první skupiny rozhodně nepatřím. Není to způsobeno ani tak tím, že se nějaký ošklivý „někdo“ odvážil sáhnout na kultovní román, jak se občas nepřízeň Tolkienových skalních fanoušků vysvětluje, jako spíš tím, že mi kniha nepřišla skoro vůbec vtipná, což, jak uznáte, u humoristického dílka dost vadí. Následující hodnocení tedy prosím berte jako ryze osobní náhled na věc, i když nebudu celou dobu opakovat „já si myslím“, „soudím“ a „podle mého názoru“.

Za pár prstenů je poměrně primitivní parodie s klasicky otočenými „bílými“ charaktery (co je bílé v originále, to je umatlané, zválené a špinavé v parodii), i když ono neurčité nepřátelské zlo zůstalo zlým (ne jako v Rabitovi, kde se charaktery otočily úplně). Kniha je „narvaná“ nejrůznějšími narážkami a vtípky založenými nejen na příznivci zmiňovaném slovním a situačním humoru (z něhož je kolikrát cítit, že věta byla přidána jenom proto, aby se do ní mohl mrsknout nějaký ten žertík), ale prostě i na obyčejných kanáliích (proč asi se hlavní „hrdina“ jmenuje Šourek nebo proč strašliví černí jezdci z Naadoru mizí na svých sviních ořích v oblaku smradu a hnoje, že). S verši v „elfích“ jazycích si překladatel vyhrál a svým způsobem působí ne-li vtipně, tak alespoň zajímavě, s českými je to horší – chybí jim základní vlastnost, kterou od jakýchkoliv rýmovánek vyžaduji – totiž rytmus (chápu, to je můj osobní problém). Většina vtipů na mě působí nepříliš vtipně, dokonce mi připadají násilné a krkolomné. A dalším závažným nedostatkem je, že kniha sama o sobě, totiž bez toho, aby člověk neustále monitoroval, co se na tom kterém místě dělo v Pánovi prstenů, prostě nefunguje. Nemá svůj vlastní logický (třebas zvráceně logický) děj, je to jen soubor scén, které bez znalosti originálu nepasují dohromady. I z tohoto hlediska musím znovu dát přednost Rabitovi Petra Kotola, nehledě na to, že u něj jsem se – přes všechny výhrady - docela bavila.

Ortel: pokud vás baví prostoduché parodie bez hlubšího významu nebo slovní hříčky a narážky samy o sobě (kterých jsou tu stovky a stovky a mohou svým způsobem pobavit) bez ohledu na nějakou koncepci, tato kniha je pro vás a bude se vám líbit. Pokud posuzujete dílo jako celek, máte nějaký hlubší vztah k téměř jakékoliv postavě Pána prstenů, nebaví vás fekální humor a nestačí vám tu a tam vtip bez většího smyslu, tak ruce pryč. Tím nechci nijak urazit první zmíněnou kategorii – ostatně vím, že řadě lidí se tato kniha moc líbila a připadala jí vtipná.

Už jsem četla mnohem legračnější a duchaplnější humoristické příběhy ze Středozemě, které kolikrát ani nevyšly tiskem (viz Maedhrosinu povídku o Feanorových synech na stránkách SFK Jetel). Nejsem zvláštním přívržencem Rabita, ale je rozhodně lepší a propracovanější (ve všech ohledech) než tato – po mém soudu – slátanina. jakákoliv snaha překladatele to nezachrání.

PS. Dobrá zpráva pro příznivce Za pár prstenů: Kladný ohlas na toto vyšel v Imladris někdy v 98. roce, tuším kolem čísla 5. Není to recenze, článek se spíš zabývá dějem, a přiznávám, že jsem se u něj bavila mnohem víc než u celé té slavné knížky.