Bilboviny 2003

(Karlov u Písku, 19. – 21. 9. 2003)

Rok se, jak už to tak bývá, s rokem sešel, léto se překulilo v září, a jako pokaždé touhle dobou mi přišla do schránky pozvánka na oslavu narozenin našich milých kamarádů Bilba a Froda Pytlíkových. A protože nezúčastnit se setkání se starými přáteli a milými příbuznými – a zároveň vynechat příležitost se pořádně najíst - by pro každého správného hobita bylo horší než těžký hřích, vypravila jsem se jsem se oběma oslavencům zase po těch dvanácti měsících pogratulovat.

Oslava se konala za hojné – jak se ukázalo, dokonce mezinárodní – účasti již podruhé po sobě na zámečku Karlov u Písku, ležícím v příjemném lesíku vedle louky s dvěma starými duby, které směle lze pokládat za ospalé enty ze starých časů. Prostě v ideálním místě na hodování a hraní.

V pátek večer, po překvapivě dlouhých pěti kilometrech z Čimelic, bylo, pravda, do hodování ještě daleko, tak si hobiti družně krátili čas kytarou a osvědčenými písničkami – na začátku večera Poetickým společenstvem a Alexem Lewisem, postupně, jak noc pokračovala a únava otupovala smysly, navázaly oblíbené prostonárodní (Medvídek, Želva a Okno mé lásky), až nakonec došlo i na skutečné trvalky a vypalovačky (uhodli jste, Partyzán, Kaťuša a Píseň práce dostaly opět příležitost, a zpěváctvo se rozdělilo na osoby starší a mladší pětadvaceti let, přičemž se druhá kategorie ze záhadných důvodů ze záhadných důvodů zpěvu neúčastnila). Kromě toho přišly na přetřes první sluchy o oslavové hře, která se na nás chystala.

Tentokrát bylo upuštěno od obvyklého soupeření družinek, a každý hobit soutěžil sám za sebe ve vskutku hobitích dovednostech – od zábavy až po roznášení piva a lov dobytka. Od pátečního večera do sobotního odpoledne bylo možné spatřit hobity pobíhající po zámečku a okolí a snažící se splnit co nejvíce z šestnácti úkolů zařazených do čtyř skupin dovedností (Hobit jedlík, Hobit společenský, Hobití zábava a Praktické schopnosti). Hrál se golf, házelo se kameny i kroužky a střílelo z luku, hádaly hádanky a loupily zlobří drahokamy i cizí autogramy, a ti, kdo zrovna neměli nic na práci, mohli okounět kolem kuchyně a sledovat, jak se zoufalí kuchaři pokoušejí přidrátovat na rožně kuřata tak, aby z nich neuprchla nádivka.

Jediná dovednost, kterou zkoušeli prokázat všichni hobiti naráz, bylo skrývání před nepříjemnými příbuznými v okolním lese, ostatní úkoly si všichni mohli podle uvážení rozložit, jak uznali za vhodné, takže zbývalo ještě dost času na příjemné posezení a popovídání pod vstřícnými paprsky krásného a slunečného, přímo pozdně letního dne.

Odpoledne zakončilo hromadné rožnění připravených kuřat na rozlehlém ohništi, jemuž padla za oběť i jedna omylem zapálená lavička, a pak už se snesl soumrak a všechno se vřelo v očekávání budoucí hostiny.

Jí předcházela už jen (již rok) tradiční kuchařská soutěž O mlsného hobita, kterou tentokrát vyhráli Mirwen se Strigou svými slanými mlsky. Pak se všichni vrhli na kuřata, saláty, pomazánky a koláčky, které byly stejně výtečné jako každý rok, a kdo tam nebyl, má zase jako vždycky čeho litovat.

Všichni už byli ve fázi blaženého docpávání, když došlo na každoročně očekávané předání putovního pláště a titulu Bilba na příští rok. Kvůli nemoci Jagy tentokrát nedošlo ke znepokojivé přítomnosti dvou Bilbů v jedné místnosti, a po krátkém vyhlašování výsledků bylo jasné, že letos s velkým předstihem zvítězila Petra Syrovátková, která se tak stala Bilbem na příští rok.

Následoval příjemný dlouhý večer s povídáním, dokrmováním sebe i domácích zvířat zbytky od hostiny, a postupně se víc a víc hobitů unavených soutěžením i jídlem ukládalo do svých pelíšků.

V neděli bylo třeba už jen uvést zámeček do náležitého stavu, rozloučit se – a začít se těšit na příště, kdy sice bude Bilbovi a Frodovi zase o rok víc, ale řekněme si upřímně: vůbec to na nich není vidět. Napadlo vás někdy přemýšlet, jak je to vlastně možné?