Gildor Inglorion podruhé

Ráda bych reagovala na článek o životě Gildora Ingloriona z minulého čísla Imladris. Vypravování považuji za zdařilé až na úvodní tezi, kterou nám autor předkládá – totiž spekulaci o otcovství Finroda Felagunda. Tomuto tvrzení musím oponovat.

Eldar ve své podstatě byli přísně monogamní. Nebylo u nich možné to, co je běžné mezi lidmi – totiž milostná vzplanutí a z nich vyplývající případná nevěra. Pokud se elfové zamilovali, bylo to na celý život. Nebyla možná láska bez touhy po manželství. „A počátek manželství tkví v příbuznosti mezi fëar (=“duchů“) a v lásce, která z příbuznosti vyrůstá. Tato láska v sobě už od prvopočátku zahrnuje touhu po manželství…“ V překladech Červené knihy týkající se legend Silmarillionu je to několikrát vyjádřeno slovním obratem jeho/její srdce se obrátilo. Ačkoliv Finrod opustil svou nevěstu Amarii, když odcházel z Valinoru, neznamená to, že by byl volný k dalšímu vztahu. Jednota manželského/mileneckého svazku vzdálenost nemohla rozbít. Nevěra u elfů na základě nějakého milostného vzplanutí je vyloučená. A nové manželství nebo nová láska byla možná pouze za předpokladu, že jeden z partnerů předchozího svazku zemřel a už netoužil po návratu, a to ještě ve vzácných výjimkách. Prakticky jediným řádně zdokumentovaným případem, kdy elf navázal po sobě dva rovnocenné vztahy a manželství, je případ Finwëho a jeho manželek Míriel a Indis. A, jak je známo, ačkoliv se i Finwëho srdce obrátilo po Mírielině odchodu k Indis, jejich manželství skončilo krachem, jak bychom dnes řekli, rozchodem od stolu a lože, ještě předtím, než byl Finwë zabit.

Vraťme se ale k našemu případu. Finrod stěží mohl toužit po novém manželství a stěží by se dopustil nějakého lehkomyslného dobrodružství, které bylo nejen proti přirozenosti elfů, ale i jeho. „Žijeme v čase války,“ vysvětluje Finrod svůj postoj lidské ženě Andreth, marně milující jeho mladšího bratra, „a v takových dobách se elfové nežení a nepřivádí na svět potomky, ale připravují se na smrt nebo do boje.“ Zdá se, že toto pravidlo aplikoval první na sobě. Ke zplození potomka bylo samozřejmě zapotřebí vůle obou partnerů, takže – i kdybychom připustili, že měl Finrod v Doriathu poměr se sindarskou dívkou – stěží by dopustil, aby z takového krátkodobého spojení vzešlo dítě, které by ho k Rilwen natrvalo připoutalo.

Jak to tedy asi bylo s Gildorovým pravým otcem a jak došlo k tomu, že za něj mohl být pokládán Finrod? Může to mít řadu vysvětlení, z nichž dvě se mi jeví jako pravděpodobná – samostatně nebo i v kombinaci.

- Gildor považoval nargothrondského krále za svého duchovního otce, jakýsi vzor hodný následování. Odtud by mohlo pocházet i jeho přízvisko.

- Rilwen o Finrodovi sama prohlašovala, že je otcem jejího dítěte. Král se nemohl bránit, protože od Gildorova narození se do Doriathu nedostal a později byl mrtev. Zůstává otázka, proč by něco takového Rilwen dělala. Je jasné, že pokud by byl Gildorovým otcem skutečně blízký příbuzný doriathského krále, prestiž matky a dítěte by se o hodně zvýšila nehledě na možnost případného dědictví. Bylo by to ovšem možné pouze za předpokladu, že se ani fyzický otec Gildorův nemohl s jeho matkou oženit. Zabránit mu v tom – což po všem, co jsme o lásce u Eldar slyšeli, musíme přijmout – musely pouze vnější okolnosti – pravděpodobně smrt. Rilwen byla Sinda. Aby mohla za Gildorova otce vydávat noldorského krále, musel být jeho otcem opravdu Noldo.

Jako možné vysvětlení může posloužit následující hypotéza. Rilwen miloval některý z Finrodových družiníků z Nargothrondu, který s ním přijel na návštěvu do Doriathu. Hledejme muže neženatého a, jak se říká, bez závazků. V době, kdy Rilwen začala o Finrodu Felagundovi hovořit jako o otci svého dítěte, musel už být mrtev, jinak by k něčemu takovému nedošlo, protože by za něj Rilwen byla dávno řádně provdána. V době mezi Gildorovým narozením a jeho příchodem do Nargothrondu mnoho tamních elfů nezahynulo – to nás přivádí na myšlenku, že Gildorovým skutečným otcem mohl být jeden z králových nejvěrnějších družiníků – možná příbuzných po neprozkoumaných ženských liniích Finwëho potomků, kteří spolu s ním zemřeli v Sauronových kobkách na Ostrově Vlkodlaků.

Zbývá otázka, proč a zda se Rilweniným příběhem nechali obalamutit Finrodovi příbuzní. A pokud mu tak docela nevěřili, proč Orodreth přijal Gildora v Nargothrondu jako ztraceného příbuzného. Zbožné přání nebo promyšlený plán? Orodreth měl jediné dítě, dceru, která dosud nebyla provdána, a musel myslet i na to, kdo povede Nargothrond do boje v případě jeho smrti. Je zřejmé, že královna to být nemohla, hledal tedy mužského příbuzného. Gildor se svou historkou přišel právě vhod. Nejspíš si to uvědomovala i Galadriel. Tohle všechno by podporovalo i teorii, že skutečný Gildorův otec byl jejich vzdáleným příbuzným. Úplně cizího elfa by stěží Orodreth chtěl přijmout za svého dědice. Tady už jsme se ovšem dostali na opravdu tenký led spekulací.

Tolik asi mého komentáře k článku Jana Galety. Na závěr zdroje mých spekulací a citací:

JRRT., Silmarillion, Praha 1992, přel. S. Pošustová

JRRT., Athrabeth Finrod ah Andreth, Praha – Brno 1997 (zvláštní otisk Společnosti JRRT.), přel. Daniela Binderová

JRRT. Zvyky Eldar (část O znovuzrození a jiných osidech těch, kteří přicházejí do Mandosu), Thorin 3/96, s. 28 – 33

JRRT., Zvyky Eldar (část O rozluce manželství a Příběh Finwëho a Míriel), Thorin 4/96, s. 21 – 34, 46

A moje vlastní hlava…