Heraldika v dějinách Středozemě

Stejně jako v dějinách evropské středověké společnosti, i ve Středozemi byly ode dávna používány nejrůznější symboly pro rozlišení jednotlivých rodin, rodů a význačných osob nebo i celých národů. Užití emblémů a heraldických znaků je doloženo na Ardě již během Věků Stromů, a nevymizelo až do konce Třetího Věku slunečního - naopak se rozvinulo a přizpůsobilo novým nositelům.

Prvními uživateli heraldických symbolů, o nichž víme, byli přirozeně elfové. Počátky heraldiky mezi valinorskými Noldor spadají ještě do období před jejich odchodem z Amanu zpět do Středozemě, a vyvinulo se v době po vykování silmarilů v souvislosti s rozšířením (zpočátku tajné) výroby zbraní a zbroje poté, co mezi elfy přišel se svými radami Melkor. Je doloženo, že Noldor užívali znaky a symboly rodin a klanů na štítech, které veřejně nosili. Prvopočátky heraldiky tedy, stejně jako v Evropě, i mezi Noldor souvisely s jejich užití pro vojenské (nebo protovojenské) účely: na štítech a zbrojích. Jakou podobu tyto symboly z valinorských dob měly, není nikde doloženo vyobrazením; v průběhu výkladu se k nim ještě vrátíme.

Později, ve Středozemi, máme doloženu novou, vysoce vyvinutou formu elfské heraldiky; podle některých užívaných symbolů je zřejmé, že minimálně část erbů musela vzniknout až po prvním východu Slunce a Měsíce (snad na základě starších tradic), ale patrně ještě před koncem obležení Angbandu nebo mimo souvislost s válkou na Severu, protože dle jejich podoby je zřejmé, že nebyly užívány jako rozlišující znamení v bitvě.

Tyto znaky, podobou shodné mezi Noldor, Sindar i prvními Edain, kteří přišli na severozápad Středozemě, se lišily od evropské heraldiky v mnoha ohledech. Jednalo se o geometrické, podle několika os souměrné erby oplývající mnoha barvami a z dálky málo zřetelné (z našeho hlediska tedy zcela „neheraldické“, některé dokonce podobné pohledu do krasohledu). Mužské erby se vpisovaly do kosočtverečného pole, ženské do kulatého, erby domů a rodů (řídké, jediný doložený u Finweho potomků) měly podobu čtverce. Erb naznačoval postavení nositele: jeho „status“ rozlišoval počet „bodů“ či symetrických linií v erbu: erb Finweho, znázorňující okřídlené slunce, měl těchto linií šestnáct, což je nejvyšší doložený počet; králové a královny mívali od šesti do osmi (Nolofinwe Fingolfin, Arafinwe Finarfin, Elwe Thingol a Melian po osmi, Earendil šest), čtyři znamenaly prince nebo princeznu (Idril, Lúthien).

Z výše uvedeného je zřejmé, že se nemohlo jednat o symboly vzniklé k rozpoznání bojovníka. V bitevní vřavě by byly jenom velmi špatně rozlišitelné, nadto se jejich kosočtverečný tvar (v případě mužských erbů) naprosto nehodil k použití na štíty, které byly obvykle jiného tvaru: doložen je typ „normanského“ štítu („byl totiž dlouhý a zužoval se“, popisuje se ve stati O Tuorovi a jeho příchodu do Gondolinu) mezi Turgonovým lidem; Fingolfin na slavném Howeově obrazu je rovněž vyobrazen s normanským štítem. Dá se tedy předpokládat, že tyto symboly měly význam spíš reprezentační, zejména k identifikaci nositele v ikonografii.

Tomuto účelu nasvědčuje i skutečnost, že jsou doloženy i erby osob, které do Středozemě nikdy nepřišly, jako byl Finwe nebo Finarfin. Symbol zlatými křídly ověnčeného slunce na Finweho štítu naznačuje, že se nemohlo jednat o již dříve ve Valinoru užívaný erb,  do Středozemě pouze přinesený Velekrálovými dědici, naopak téměř jistě vznikl ve Středozemi jako protipól devizy Elu Thingola, jíž byl okřídlený měsíc; zpětně byl, patrně jeho syny, kteří jej někdy užívali, navržen i erb Finarfinův.

Znám je rovněž erb reprezentující neživé předměty (erb silmarilů v podobě stromu se třemi planoucími klenoty místo koruny, na kosočtverečném poli).

Z výše jmenovaných pravidel se zčásti vymykají erby Melian a Finroda a rovněž symboly vůdců Edain, kteří heraldická pravidla převzali od Noldor. Melianin (ženský) erb je vepsán nikoliv v kruhu, ale v kosočtverci vloženém do kruhu, což naznačuje její maiarský původ (vytvořila si hroa podle své vůle); Finrodův erb, jehož král někdy užíval, není geometrický a neobsahuje ikonografické odkazy k erbům jeho příbuzných, ale objevuje se na něm vyobrazení harfy (heraldicky vpravo) a pochodně (vlevo) v zeleném poli - snad by se mohlo jednat o devizu navrženou na základě starých zvyků Edain, s nimiž byl nargothrondský vládce v kontaktu. Ti později zčásti převzali elfské heraldické zvyky, při zachování určitých specifik - odlišná byla barevnost a ne vždy se Edain striktně drželi nutnosti zachovávat osovou souměrnost erbu. Typickým příkladem je erb Berenův, ve středu znázorňující silmaril na pozadí tří vrcholů Thangorodrim v horní části erbu, a s červenou rukou v dolní části.

Určitou výjimkou mezi elfskými heraldickými zvyklostmi je i skutečnost, že doriathská princezna Lúthien neužívala jeden, ale dva různé erby (se souměrně podle dvou os rozvrženými vyobrazeními elanoru a nifredilu).

Původ geometrických elfských erbů je neznámý. Osobně se přikláním k teorii o jejich vzniku mezi Sindar. Nejenom že je totiž krajně nepravděpodobné, že by protinoldorsky naladěný král Thingol byl ochoten převzít heraldické zvyklosti Noldor, ale také je známo, že vedle tohoto typu erbů ve Středozemi přetrval i jiný typ elfské heraldiky, o němž se domnívám, že s Noldor přicestoval z Valinoru. Nejznámější je z Gondolinu, ale objevuje se i jinde: čím jiným by mohla být známá „Feanorova hvězda“ na zadní bráně Morie, již dosvědčuje v Červené knize Frodo Pytlík, nebo hadi na Barahirově prstenu, než starými heraldickými znameními?

Domnívám se, že s Noldor do Středozemě přišly jejich staré heraldické zvyky, pocházející ze zmíněných vyobrazení znaků rodin a rodů na štítech; tedy heraldika blízká evropské a primárně určená k rozeznání dané osoby podle zbroje nebo štítu. Z těchto starobylých symbolů se nám zachoval popis jen několika, patrně poté, co Noldor přešli na sindarskou podobu erbů.

Osmicípá Feanorova hvězda, užívaná až do Druhého věku (jeho vnukem Celebrimborem), byla stříbrná a patrně symbolizuje silmaril - osm paprsků také koresponduje s osmi liniemi na Feanorově geometrickém „ohnivém“ erbu; hadi držící v tlamkách květinu jako znamení Finarfinova domu mají nepochybně - na rozdíl od křesťanské symboliky - význam pozitivní, snad podobný tomu, který mívali v antické tradici: had byl symbolem země, obezřetnosti, léčitelské síly a moudrosti, což odpovídá v historiích obvyklému náhledu na Finarfina a jeho potomky (především Finroda a Galadriel). Hadi arfinovců na Barahirově prstenu byli patrně zlatí se smaragdovýma očima (na zlatou barvu usuzuji ze skutečnosti, že korunka z květů, již hadi drželi, byla zlatá, a ani Noldor nemohli být natolik bez vkusu, aby na jednom prstenu kombinovali zlato se stříbrem).

Zdaleka nejvíce symbolů Noldor přinesených z Valinoru se však uchovalo v Gondolinu, který si nejdéle ze všech království Vyhnanců v Beleriandu uchoval ryze noldorský charakter a kulturu. Jde o erby Turgona a Dvanácti domů Gondolinu, jež jsou bohužel doloženy pouze raným a nepříliš spolehlivým zdrojem (Kniha ztracených příběhů). Obsahovaly obecné heraldické figury na štítě podlouhlého „normanského“ typu. V Turgonově erbu (jenž byl i symbolem jeho Domu) bylo slunce, měsíc a purpurové srdce, dalšími Domy a jejich znaky byly: Dům Bílého křídla (Tuor; labutí křídlo na modrém poli), Dům Krtka (Maeglin; černý erb bez heraldické figury), Dům Vlaštovky (Duilin; hrot šípu), Dům Nebeského oblouku (Egalmoth; duha), Dům Zlatého květu (Glorfindel; zlaté slunce na zeleném poli), Dům Harfy (Salgant; zlatá či stříbrná harfa na černém poli), Dům Kladiva hněvu (Rog, kladivo s vyletujícími jiskrami), Dům Sloupu a Dům Bílé věže (oba Penlod, sloup a věž), Dům Stromu (Galdor; strom), Dům Fontány (Ecthelion; fontána nebo pramen vody). Pádem Gondolinu prakticky zanikla i tradiční goldolinská heraldika; pokud přežívala mezi uprchlíky, nepřetrvala nejspíš konec Prvního věku.

Patrně z těchto noldorských tradic (v kombinaci s geometrickou heraldikou sindarskou) byl odvozen i „hvězdný“ štít Ereiniona Gil-galada, podle něhož dostal své epesse.

Erby a znaky elfů v pozdějších věcích vyjma jmenovaných Gil-galadova a Celebrimborova doloženy nejsou - a to nejen u Elronda a Galadriel (u nichž není jisté, zda neužívali znaky odvozené z erbů příbuzných; Elrondovým symbolem mohla být hvězda, jež se objevuje v devize jeho otce Earendila i suveréna Gil-galada, a také - spekulativně - mohla být i v erbu jeho pěstouna Maglora Feanoriona, a již nosil - stejně jako jeho synové - jako ozdobu na čele, takže by byla logickou volbou), ale ani v lesním království Thranduilově, jenž svůj původ odvozoval z Doriathu.

Nejužívanějšími barvami a kovy na elfských devizách byly celkem přirozeně zlatá, stříbrná, modrá a zelená, méně purpurová (rudá) a výjimečně černá (v Maeglinově erbu a znamení jeho Domu je vysloveně předzvěstí budoucího zla a koresponduje s jeho mateřským jménem Lómion, Dítě přítmí). Erby Edain odvozené z elfských heraldických pravidel, obsahovaly více přírodních zemitých barev, především zelené a hnědé.

 

O znacích lidí Druhého věku toho mnoho nevíme. V Prvním věku, jak už bylo řečeno, odvozovali Edain svou heraldiku ze zvyklostí obvyklých u Noldor a Sindar, třebaže patrně sami už před setkáním s Eldar používali nějakých symbolů k rozlišení svých rodů. Převzetí elfské heraldiky bylo svým způsobem přirozené, Edain žili během válek s Morgothem s elfy v těsném kontaktu a převzali od nich i řadu jiných kulturních prvků. O Východňanech a Morgothových služebnících z řad lidí a jejich heraldice žádných zpráv z této doby nemáme.

Historie Druhého věku, vyjma dějin Númenoru, zůstává pro nás z velké části zamlžená, a ani o erbech a znacích lidu Ostrova Hvězdy mnoho nevíme. Nějakou dobu se patrně udržely starší zvyklosti převzaté od elfů, kulturní styky s Eldar, ať už středozemskými nebo tol-eresejskými však v průběhu Věku čím dál víc upadaly, jak doba temněla, a je pravděpodobné, že Královští spolu s elfským jazykem patrně usilovali vymýtit i elfskou heraldiku.

Pokud byl na Númenoru užíván státní symbol, jaký známe později z Gondoru, či rodinný erb králů nebo Pánů z Andúnie, musela jím být stříbrná hvězda nebo stříbrný strom.

Sedm šesticípých hvězd totiž zůstalo znamením Pánů z Andúnie i po pádu Ostrova. Tyto hvězdy symbolizovaly sedm palantírů vyvezených na Elendilových lodích ze zkázy Elenny do Středozemě, a v Gondoru byly na erbu Elendilových synů spojeny s bílým stromem, který přivezl z Númenoru Isildur. Stříbrná okřídlená koruna symbolizovala krále. V pozdějších letech, kdy linie králů jižního království vymřela, se tento symbol uchoval pouze na stejnokrojích Stráže Citadely; Správci užívali bílé zástavy bez znaku. Strom zůstal symbolem Gondoru, ale sedm hvězd a okřídlená koruna, vztahované přímo ke království a osobě krále z Elendilova rodu, ze státní heraldiky vymizely až do Aragornova příjezdu do bitvy na Pelennoru. Symboly moci Severního království byly Elendilmir, Elendilova hvězda, a annúminaské žezlo. Zda se tyto předměty dostaly i do heraldiky Arnoru, nevíme.

Ještě jeden erb lidí Gondoru Třetího věku známe - je jím symbol knížat z Dol Amrothu, jímž byla stříbrná labuť nebo loď v podobě labutě na modrém poli. Dol Amroth ležel na pobřeží a byl užíván jako gondorský přístav, a od Druhého věku z něj rovněž odplouvaly na Západ elfí lodi.

Vlastní zástavu měli rovněž Rohirové, a jejich symbolem přirozeně byl bílý kůň, patrně jeden z Mearas, na zeleném poli.

Všechny zmíněné znaky se vztahují ke státním útvarům, nanejvýše ke vznešeným dúnadanským rodinám, nikoliv k jednotlivým osobám, jako jsme viděli na příkladech Prvního věku, kdy naopak prakticky neexistovaly (až na erby Domů Gondolinu) rodové a státní znaky.

 

Krom lidí a elfů užívali erby a symboly patrně i trpaslíci, doložen máme ovšem jenom jeden - Durinův znak na zadní bráně Morie. Jednalo se o kladivo a kovadlinu pod korunou obklopenou sedmi hvězdami, symbolizujícími Valacircu, Srp Valar, jenž se zrcadlil v Kheled zaram, když do něj Durin prvně pohlédl.

Istari užívali jako znamení svou iniciálu - runu nebo tengvarské písmeno. Teprve později, když Saruman zcela propadl touze po moci a začal budovat v Železném pasu soukromou armádu, připojil k sigle S ještě znamení bílé ruky na černém poli.

 

Zbývá zmínit ještě heraldiku Nepřítele.

Morgoth neužíval žádného znamení; v Quentě silmarillion i ve dvanáctém oddílu Zpěvu Leithian se praví, že k souboji s Fingolfinem Nepřítel vyšel v černém brnění a s černým štítem bez erbovní figury („...his mighty shield/ a vast unblazoned sable field/ with shadow like thundercloud...“, verš 3564 - 3566). V novém vydání Silmarillionu je slovo „sable“, „černý“, ze záhadných důvodů přeloženo jeho druhým významem jako „sobolový“ - představa Temného pána se štítem „sobolovým bez odznaků“ nevypadá ovšem příliš pravděpodobně (ani v evropské heraldice se sobolu jako barvy pole prakticky neužívalo; tato kožešina se objevovala prakticky jen na přikrývadlech).

Symbolem Sauronovým ve Třetím věku bylo známé rudé oko bez víčka ověnčené plameny, na černém poli. Jakého znaku užíval během beleriandských válek jako Morgothův pobočník, známo není - patrně si žádnou vlastní devizu nevytvořil.

Známe dva symboly Sauronových služebníků: jednotky z Minas Morgul užívaly jako erbu „měsíc s tváří smrtky“ - byl to prapůvodně patrně zlomyslný odkaz na původní jméno nepřítelem obsazené Isildurovy věže, Minas Ithil. Sauronovi přívrženci z Haradu, kteří mu vyrazili na pomoc ve válce s Gondorem, užívali jako symbolu černého hada na šarlatovém poli, jak se praví v popisu bitvy na polích Pelennoru a jež je pěkně vyobrazen na ilustraci Alana Lee.

Barvami Nepřítele byly převážně černá a rudá; v erbu jednotek z Minas Morgul se objevuje i stříbrná.

           

Lze tedy říci, že zatímco v Prvním věku převažovaly na heraldických znameních symboly a znaky evropské heraldice značně vzdálené a jejich použití bylo většinou individuální, vztažené k jednotlivým výrazným osobnostem, ve Třetím věku se užití i podoba heraldických symbolů přiblížila naší představě erbů a znamení. Geometrické erby patrně více než symboly obsahující prostou heraldickou figuru odpovídaly vkusu Eldar; užití prostějších a zřetelnějších erbů u Noldor a lidí pozdějších věků nepochybně stejně jako v Evropě souvisí s válkou a vyobrazením na zbroji, štítech a válečných praporcích. Na rozdíl od Evropy se však nevyskytují erby o více polích ani erby výhradně s heroldskými figurami (tj. rozčleněním štítu pouze čarami různých směrů), pouze erby s obecnými figurami.

Řeč zde také byla pouze o základním erbu, tedy štítu se symbolem. O helmech, přikrývadlech nebo strážcích erbů, jimiž se to v našich heraldických znameních jen hemží, se v historiích Ardy nic nepraví.

 

Literatura:

J. R. R. Tolkien, Silmarilion. Mýty a legendy Středozemě, Mladá fronta, Praha 2003, 2 vydání

J. R. R. Tolkien,Pán prstenů I., II., III., Mladá fronta, Praha 2001 - 2002, 3. vydání

J. R. R. Tolkien, Nedokončené příběhy, Mladá fronta, Praha 1994

J. R. R. Tolkien, The Book of Lost Tales, Part Two (HoME II.), HarperCollins, London – The Fall of Gondolin

J. R. R. Tolkien, The Lays of Beleriand (HoME III.), HarperCollins, London – The Lay of Leithian

Wayne G. Hammond + Christina Scull, J. R. R. Tolkien: Artist and Illustrator, London: HarperCollins; Boston: Houghton Mifflin, 1995.

Mans Björkman, Emblems and Heraldry, http://www.forodrim.org/gobennas/heraldry/heraldry.htm (zde jsou k nalezení barevné obrázky erbů)

Genealogii domov Fingolfina i Hadora a takže Zamětki po geraldike, eithel.narod.ru/geneal.html (i tady najdete barevné obrázky erbů)

Svět J. R. R. Tolkiena. Středozem očima malířů, Mladá fronta, Praha 1994

Jarmila Krejčíková + Tomáš Krejčík, Základy heraldiky, genealogie a sfragistiky, Praha 1987

James Hall, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Mladá fronta, Praha 1991

Pokud se týče gondorské heraldiky a znaků se symbolem hvězdy, odkazuji rovněž na přednášku Daniely Binderové na poslední Oslavě zničení Prstenu, z níž si nepamatuji zdaleka všechno.