Příběh Legendy Leithian

 

Jako má každá řeka svůj horský pramen, i každý příběh má svůj počátek.

Nejkrásnější z legend Silmarillionu začala v jednom nájemním domě na předměstí Birminghamu, kde náhoda svedla dohromady osiřelého dospívajícího chlapce s o něco starší, okouzlující a stejně opuštěnou učitelkou hry na klavír.

Pro středoškolského studenta Johna Ronalda Tolkiena a devatenáctiletou Edith Brattovou by polodětská láska, či spíš jen spříznění dvou osamělých duší, možná nikdy nenabyla oné osudovosti, k níž nakonec dospěla, nebýt další náhody – zákazu Tolkienova poručníka otce Francise, aby se chlapec s nevhodnou partií nadále scházel, a následné několikaleté odloučení. Právě tento zákaz způsobil, že se mladistvý sen pro Johna Tolkiena stal něčím víc. V den své plnoletosti Edith znovu napsal, a po dalších třech letech, bez ohledu na všechno, co je dělilo – rozdílné vzdělání, náboženské vyznání i sociální postavení – vztah dvou mladých lidí vyvrcholil uzavřením manželství.

Vzápětí po líbánkách Tolkien narukoval, v blátě zákopů kolem francouzské řeky Sommy se počal rodit jeho budoucí svět, a během dlouhé rekonvalescence z opakovaných záchvatů zákopové horečky, která Tolkiena zachránila před smrtí na frontě, se poprvé objevila Lúthien – černovlasá, s jasnýma šedýma očima, tančící na palouku mezi kvetoucími bolehlavy u obce Roosu v anglickém Yorkshiru, jejímž osudem bude milovat svého Berena až do smrti.

Byla, a věděla to, mou Lúthien, napsal Tolkien v červenci 1972 svému synovi Christopherovi, poté, co jej Edith po pětapadesáti letech společného života navždy odpustila. Jak hluboce prožíval starý muž ztrátu své životní lásky, a nakolik byla skutečně jedinou Lúthien jeho života, svědčí i jiný list, z ledna téhož roku, synu Michaelovi: Nyní však odešla před Berenem, zanechávajíc jej vskutku jednorukým, a on nemá žádnou moc pohnout nelítostným Mandosem, a není žádné Dor Gyrth i chuinar, Země mrtvých, kteří žijí, v tomto Padlém království Ardy, kde uctívají Morgothovy služebníky Navzdory osudu, času i samotné smrti však něco z příběhu dvou mladých manželů na louce pokryté bolehlavy přece jen zůstalo: příběh, který přetrvá věky. A i on, stejně jako jeho inspirátoři, měl svůj příběh.

 

O kočkách, psech a kuchyních

Na první verzi příběhu o Berenovi a Tinúviel začal Tolkien pracovat vzápětí po pobytu v Roosu – roku 1917 – a práci dokončil pod jménem The Tale of Tinúviel někdy kolem roku 1925, kdy do textu zanesl poslední úpravy. Jeho snahou v té době bylo vytvořit „mytologii pro Anglii“ – na sebe navazující příběhy propojené s reálným světem nejenom motivicky a částečně geograficky, ale i postavou námořníka Eriola z Helgolandu, jemuž příběhy z dějin válek elfů s temným nepřítelem Melkem vyprávějí děti v Domě ztracených her na ostrově Eressei.

Je třeba si uvědomit, že „Ztracené příběhy“ mají daleko do propracovaného systému mytologie Tolkienova pozdního tvůrčího období – autor zatím jen tápal, volil a vyhledával motivy, z nichž část v průběhu vytváření pozdější mytologie opustil a část naopak přešla, někdy v pozměněné podobě, i do její verze pozdější (sotva lze říci „definitivní, protože svého dokončení sotva došla)

Tak už úvodní pasáž dětmi vyprávěného příběhu Berena a Tinúviel (která se ještě nestala Lúthien a toto jméno se dokonce používá jako elfské označení Anglie) pojednává o seznámení a lásce jejích rodičů: pána ztracených elfů Solosimpsi Tinwe Linta – Tinwelinta a víly – dcery Bohů Wendelin či Gwendeling. Ještě uplyne nějaký čas, než se legendární pár změní v Elwe Singolla a Melian a jejich příběh vytvoří jednu z kapitol Silmarillionu, všechny důležité prvky obsahuje však i tato raná verze. Pár, usazený v zemi Artanoru, se stal rodiči syna a dcery – pěvce Dairona (původně Tifanta) a dcery Tinúviel. Prakticky od počátku byla – až na kratičké zaváhání autora na počátku prací na veršované podobě příběhu – Tinúviel zrcadlovým obrazem Edith Tolkienové.

Jestliže od počátku nebylo sporu v tom, že hrdinka příběhu bude dcerou elfského krále a nadpřirozené bytosti – víly či bohyně, pak cesta Berena k vlastní identitě byla zdlouhavější. Tolkien se z počátku nemohl rozhodnout, kdo by vlastně měl budoucí osudový muž elfské princezny být, a nakonec se v rané verzi rozhodl učinit z něj elfa – Gnóma (Nolda) z Hísilóme, syna noldorského náčelníka Egnora. Nepřízeň Tinúvielina otce je pak zákonitě vysvětlena nikoliv obecnou nedůvěrou v lidi (protože člověkem Beren není), ale prostým antagonismem artanorských elfů k údajným zrádcům a otrokům temné moci z Hísilóme. Konečně vztah elfa Berena k princezně je ve své podstatě zcela nevinný – uprchlík z nevolnictví žádá dívku, aby jej naučila tančit, a ta jej prakticky vzápětí odvede ke dvoru svého otce. Prvek zakázané či „nevhodné“ lásky páru zde ještě obsažen není, stejně jako motiv Daeronovy (první) zrady. I scéna setkání s Tinwelitnem probíhá v lehčím duchu než osudový střet Berena s Thingolem v Silmarillionu: král svůj požadavek – silmaril jako výkupné za nevěstu – vysloví prostě v žertu a jako takový je většinou přítomných přijat.

Už v této části příběhu nalézáme většinu motivů, které přejdou do pozdějších variant, třebaže tu necítíme onu osudovost, jež na hrdiny doléhá v dalších redakcích (třeba spojení sudby Berena se sudbou Doriathu-Artanoru se zde ještě ani nenaznačuje). Motivy a zejména jména některých zde vystupujících osob lze později objevit na různých místech Silmarillionu – Dairon přestává být bratrem princezny a stává se jejím ctitelem – ale mnohem závažnější posun prožívají jiná jména: Egnor či Aegnor sice zůstane noldorským knížetem, ale stane se Finweho vnukem (a mimochodem též osobou stiženou osudovou láskou k dívce, jež není jeho vlastního rodu) a Hísilóme, se zcela změněnou geografickou podobou na dosud neustálené mapě, je pochopitelně budoucím Hithlumem.

Podotknout je ještě třeba, že dík neustálené chronologii celkové mytologie Ztracených pověstí je příběh situován do doby po bitvě Nespočetných slz.

Jakkoliv v žertu vyslovená, žádost o silmaril je i v první variantě příběhu vzata Berenem smrtelně vážně. Okamžikem jeho odchodu z Artanoru se však koncepce jeho pouti značně odchýlí od pozdější: nargothrondský motiv není přítomen vůbec, a předobrazem Berenova zajetí Sauronem na Ostrově vlkodlaků je motiv tak divoký a pohádkový, že se mu ani nechce uvěřit: Beren, zajatý skřety na cestě do nepřítelovy pevnosti Angamandi, je Melkem dán jako otrok Tevildovi, duchu v podobě obrovského kocoura, a největší nebezpečí, které mu hrozí, je děsivá práce v Tevildových kuchyních jako myč nádobí a chytač myší.

V tomto bodě se příběh vrací k Tinúviel: ta se o Berenově osudu dozví od matky, a když jí otec nehodlá pomoci, obrátí se bratra. Dairon, dětinsky rozhněvaný, že Beren zničil jejich společné hraní a tanec, však sestřin plán otci vyzradí. Už v této rané verzi je přítomen motiv uvěznění Tinúviel na Hírilornu, kouzlo s prodloužením vlasů (ve velice podrobné verzi pro ty, kdo by si to snad chtěli vyzkoušet), pláště obtěžkaného kouzlem spánku a dívčina úniku. Zbývá dodat, že stejně jako v pozdních verzích, při hledání Tinúviel se Dairon navždy ztratí.

Tinúvieliným pomocníkem proti zlotřilému kocourovi se stane, jak jinak, pes. Huan, svobodný náčelník psích nepřátel kočičí pevnosti, dokonale mluvící celou dobu, dokonce koncipuje plán na Tevildovo zničení: Tinúviel proniká do kočičího hradu; přes řadu teras se slunícími se kočkami se dostane do samé Tevildovy velké síně, kde kocoura nahlas – aby ji slyšel i Beren v kuchyních – zpraví, jak viděla nemocného Huana ležet v lese (či v údolí), aby jej z pevnosti vylákala. Tevildo s dalšími dvěma kočkami Huana skutečně vyhledá, a zatímco vyděšená princezna se krčí v trávě, pes zabije Tevildova „osobního strážce“ Oikeroie a sám kočičí kníže, zahnaný jako obyčejná kočka na strom, musí vydat kouzlo držící stěny zámku pohromadě a kočky pod Melkovou kontrolou. Beren je vysvobozen, a spolu s ním druhý vězeň, slepý elf Gimli (znovu vidíme tentokrát velice roztomilé Tolkienovo sebevykrádání, co se jmen týče).

Příběh pokračuje cestou dvojice (bez Huana) do Angamandi, přičemž je Beren přestrojen do kůže mrtvého Oikeroi. Tinúviel svým pláštěm uspí strážce-vlkodlaka Karkarase, stejně jako tancem uvede do kouzelného spánku Melka, Beren vyřízne silmaril z koruny nožem z Tevildových kuchyní, který se zlomí – a na zpáteční cestě o klenot přijde spolu s rukou dost podobně (ačkoliv mnohem více vlastní pošetilostí), jako v Silmarillionu. Na rozdíl od pozdní verze však i bez ruky prchne s Tinúviel na jih, kde je vyhledá Huan se svými psy, a odsud se všichni vydají k Tinúvieliným rodičům.

Poslední fází příběhu je pochopitelně lov na Karkarase a smrt milenců. Problém jejich „zmrtvýchvstání“ však musí být řešen odlišně – Beren je elfem! – a je interpretován jako nejistá, nevěrohodná část příběhu. Oba mají být napříště smrtelní a nebudou se moci vrátit, leda by je Valar povolali do Valinoru. Pes Huan zůstane živ (není ještě ani stopy po proroctví, že bude zabit vlkodlakem) a stává se pomocníkem Mablunga.

Příběh Berena a Tinúviel je dokončen dosti tragicky v textu The Nauglafring, o prokletém zlatu království, které se později stane Nargothrondem. Tento příběh je velice silně inspirován Prstenem Nibelungů a dalšími germánskými legendami. Podle něj je Tinwelin zabit trpaslíky p   pro silmaril vsazený do zlata z onoho prokletého pokladu (prokleté zlato, nikoliv Feanorův klenot, při tom ovlivňuje ke zlu stejně tak Thingola jako trpaslíky) a na jeho dědičku Tinúviel, ač náhrdelník záhy přestane nosit, dopadne kletba rovněž: uvadne, ještě když je její syn Dior dítě, a ztratí se v lesích; Beren ji nenajde, takže zemře rovněž. Sám Dior je, jako v Silmarillionu, zabit Feanorovými syny. Silmaril ovšem ještě nenabyl onoho osudového významu, na němž závisí budoucnost války s Melkem, a je prostě jen hezkým klenotem.

Kolem roku 1925, kdy Tolkien příběh kompletně revidoval, některé drobnosti byly změněny – Tinúvielini rodiče byli přejmenováni na Thingola a Melian a Berenův otec z Egnora na Barahira (ač zůstal elfem). Zásadní změny tato první revize, související s počátkem prací na dlouhé epické básni podle příběhu, však ještě nepřinesla.

Někdy v této době – při Tolkienově práci na příběhu Turambara – se také poprvé objevuje myšlenka skrytého království, jež se později stane Nargothrondem. Toto království je však založeno až po Bitvě nespočetných slz a jeho tvrdý a nesmiřitelný král, jenž se ještě nestal Orodrethem, má málo co do činění s pozdějším silmarillionovským elfem „s příliš slabým charakterem“. Je to však první nástin příběhu, jenž měl přijít.

 

Krok za krokem

Zatímco příběh Berena a Tinúviel má v sobě mnohé z dětské barevnosti a hravosti a při čtení v nás sotva vyvolá opravdové mrazení, které lze vycítit z pozdějších verzí – obří kocour Tevildo a jeho mňoukající poddaní i představa Berena lovícího v podzemí jejich pevnosti přerostlé myši vyvolají spíš úsměv – v průběhu práce na epické básni The Lay of Leithian došlo postupně ke zcela zásadní změně koncepce příběhu. To byl první krok k zařazení příběhu do skutečně uceleného souboru legend Středozemě, jak je známe ze Silmarillionu. Příběh ztemněl, nabral na osudovosti – ale to vše se samozřejmě neodehrálo během okamžiku. Tolkienovou metodou bylo mnohonásobné přepisování, nové a opouštěné koncepce, během nichž se původní příběh vyvíjel k nepoznání a začal žít vlastním životem.

Báseň Lay of Leithian (původním názvem „The Gest of Beren son of Barahir and Lúthien the Fay called Tinúviel the Nightingale or the Lay of Leithian, Release from Bondage“) vznikala ve dvou velice příbuzných verzích o celkem 4223 verších mezi lety 1925 a 1931 a během jejího psaní Tolkien vytvořil několik odlišných verzí synopsí – shrnutí děje – všech zpěvů. Tyto poznámky o vnitřních proměnách příběhu vypoví mnohem více, než výsledná báseň, ostatně nedokončená – autor své dílo opustil na začátku 14. zpěvu, zanechávaje zmrzačeného Berena a zoufalou Lúthien u vrat Angbandu. První tři zpěvy prošly ještě důkladnou revizí po dokončení Pána prstenů začátkem 50. let, ale při tomto přepisování, které se patrně Tolkienovi poněkud vymklo z rukou, už na dokončení básně nedošlo. Zároveň se Zpěvem Leithian (napsaným v rýmovaných dvojverších) vznikala i aliterační, rovněž nedokončená báseň o osudu Húrinových dětí, a její některé části jsou s příběhem Berena a Lúthien koncepčně blízce propojeny.

Zastavme se nejprve u synopsí a změn textu, než se dostaneme k jeho výsledné podobě. Na tomto místě zatím podotknu jen to, že od prvních prací na textu se Beren mění na člověka, a krom krátkého zaváhání, kdy se nakratičko jmenuje Maglor (ač v žádném případě není Feanorovým synem) a jeho drahou polovičkou je modrooká blondýnka Melilot, se už jeho (ani její) původ nikterak neproměňuje.

První verze synopsí se v zásadě dosud velice podobá teprve nedávno dokončenému příběhu Berena a Tinúviel z Knihy ztracených pověstí. Zcela v krátkosti: Beren, syn Egnorův, jde z Doriathu na sever a je zajat Morgothem; ten jej dá jako otroka lovci Thú; Lúthien po útěku z Hírilornu jde rovnou za ním, setká se s Huanem, jenž nemá pána, cestou a vstoupí do věže Thúa, aby jej vylákala ven tvrzením, že Huan leží nemocný v lesích. Hned nato vyrazí oba milenci do Angbandu.

Je vidět, že tu došlo jen ke slabému posunu proti původnímu příběhu: příliš dětinští kocouři a jejich kníže Tevildo se Tolkienovi sice znelíbili a byli nahrazeni lovcem Thú, jehož už lze směle pokládat za přímého předchůdce Sauronova, není však dosud ani stopy po celém „nargothrondském“ motivu, který má pro pozdější verzi příběhu zásadní důležitost. Také proto Huan stále zůstává psem „na volné noze“ a jeho schopnost řeči není nijak omezena proroctvími.

Mnohem zajímavější je z tohoto hlediska druhá verze synopsí, související úzce s jiným textem, vznikajícím v letech 1926 – 1930. Tím byl vlastně nejstarší Silmarillion, jak jej známe, tehdy pod jménem Sketch of Mythology. Druhá verze synopsí totiž poprvé vnáší do příběhu to, co později bude právě oním nargothrondským motivem, o němž už byla řeč. Dosud však není ani sluchu po pozdějších pánech Nargothrondu ze Třetího domu Noldor. Beren jde totiž z Doriathu za Celegormem Feanorovcem, pánem a zakladatelem Nargothrondu, jehož jeho otec Egnor zachránil v bitvě, a žádá jej o pomoc. Celegorm mu poskytne družinu, ta je však pobita a sám Beren zajat Pánem vlkodlaků. Lúthien po svém útěku z Hírilornu se rovněž střetne v lesích s lovícím Celegormem, jehož pes Huan ji zraní, a Celegorm jí vypráví o svých válečnících, kteří šli s Berenem a zahynuli. Nabídne jí jako kompenzaci za zranění svou dýku a Huanův doprovod. Poprvé se v této synopsi objevuje motiv Huanovy sudby, jak ji známe ze Silmarillionu – bude zabit vlkodlakem. Lúthien vstoupí do pevnosti a vyláká Pána Vlků v podobě vlkodlaka tvrzením, že Huan leží nemocný v lesích. Hned nato vyrazí do Angbandu.

Druhá synopse v sobě kombinuje prvky příběhu ze Ztracených pověstí: vylákání Pána vlkodlaků z jeho pevnosti tvrzením, že Huan leží nemocný v lesích, je přímým nástupcem toho, co se stalo Tevildovi, na druhou stranu přibývá motiv Huana jako Celegormova psa i předzvěst jeho pozdějšího osudu, setkání obou milenců postupně s Celegormem, který je už – pozor! – od nejstarších koncepcí synem tvůrce silmarilů.

Tento motiv se v zásadě opakuje i v první verzi textu Sketch of Mythology: Barahir (tedy již ne Egnor) byl přítelem Celegorma, pána a zakladatele Nargothrondu, jehož zachránil v Bitvě nespočetných slz a dostal za to od něj slib pomoci a prsten. Ke Celegormovi se Beren později obrací o pomoc. U tohoto příběhu však Sketch of Mythology nezůstal: Tolkien, jak se jeho příběh vyvíjel ve skutečnou mytologii, si totiž musel uvědomit zásadní rozpor v zájmech svého hrdiny Celegorma, jenž zde hraje podobnou úlohu jako později Finrod Felagund. Dochází u něj ke konfliktu přísah: silmaril není jen hezkým sklíčkem, Celegorm kdysi přísahal, že Kameny svého otce dostane zpět – a teď ho jiná přísaha, slib pomoci Barahirovu synovi, žene k porušení první... A přestože k definitivní proměně Celegorma v jednoho z padouchů příběhu ještě hned tak nedojde, je jasné, že na jeho místo musí nastoupit někdo jiný.

Tím „někým jiným“ se v Nástinu mytologie stává Felagoth, jehož bratr Orodreth je přímým nástupcem pána elfů z rané verze příběhu o Túrinovi a v zároveň zpracovávané látce o Húrinových dětech se proměnil v krále utajeného království. Felagoth je tedy jeho předchůdcem na královském stolci, tím, kdo přísahal Barahirovi a založil Nargothrond (v tomto pořadí). Jeho tedy vyhledá Beren na své cestě na sever, aby jím byl varován před Feanorovými syny (jimž by se úkol získat silmaril líbit nemusel). V této verzi však ještě k žádnému přímému konfliktu mezi Feanorovci a Felagothem nedojde: dříve než Celegorm zjistí, co se děje, totiž král Nargothrondu předá vládu bratrovi a s celým vojskem vyráží Berenovi na pomoc. V bitvě se skřety většina mužů padne a zbytek, jenž pokračuje v cestě převlečen za skřety, je zajat a vyjma Berena pobit Pánem vlkodlaků. Chybí tedy pozdější významné motivy vzpoury v Nargothrondu a písňového souboje Finroda se Sauronem (zde se ještě jmenuje Thú, nebo Gorthú – od tohoto slova už je jen krůček k pozdějšímu Sauronovu jménu Gorthaur). Motiv sebeobětování krále elfů pro záchranu Berena však obsahuje už tato verze příběhu.

Celegorm se o misi, jak bylo řečeno, dozvídá pozdě, a když na lovu potkává Lúthien, jeho chování zůstává oproti první synopsi nezměněno. Sketch of Mythology vykládá příběh od Berenova vysvobození dále ve shodě s pozdějším Silmarillionem, s jedinou výjimkou na samém konci příběhu: do Mandosu se podle některých vypravěčů příběhu Lúthien měla dostat přes Led a získat Berena zpět, dle jiných jej propustil sám Mandos, když vyslechl jeho příběh – poté již nepřišel mezi smrtelné a zůstával s Lúthien. Jde tedy o jakýsi příběh Orfea a Euridiky naruby. Problém s jeho či její smrtelností zůstal nedořešen.

V dalších verzích synopsí už Celegorma zcela nahradil Felagund, jehož příběh odpovídá Nástinu mytologie. Výrazněji se však mění náhled na Celegorma, jenž se pomalu mění v bezcitného lotra, jehož známe ze Silmarillionu: nepřeje si zachránit ani Berena, ani Finroda, protože králova smrt mu může přinést povýšení, do Lúthien se zamiluje a nějaký čas ji drží v zajetí; její prosby jej však nakonec obměkčí a on ji nechá odejít. Ačkoliv s ní již neposílá Huana, nebrání psovi, aby se k princezně připojil dobrovolně. Ještě přece jen neklesl tak hluboko. Poprvé se také objevuje motiv Lúthien zpívající na mostě před pevností Thú – jak je vidět, ve srovnání s Příběhem o Tinúviel, se její koncepce značně posunula: z ustrašeného děvčátka se pomalu stává mocná bytost, jež bude schopna zlomit i moc samého Saurona. V této verzi ji Thú ještě vezme dovnitř v úmyslu poslat ji Morgothovi, dívka ho ale vyláká za bránu tvrzením, že Huan leží nemocný v lesích. Thú vychází se společníky, jež Huan zabije a Thú porazí. Tak je Beren je zachráněn. Během dalšího děje ještě chybí i motiv přepadení dvojice bratry Feanorovci.

Tato synopse však v průběhu prací doznala značných úprav, které definitivně změnily příběh Feanorových synů – objevuje se vedle Celegorma i Curufin. V upravené verzi vyrážejí bratři Feanorovci na lov nikoliv pro zábavu, ale protože Thú po zajetí Berena a jeho společníků pojal podezření a vyslal na zvědy vlky. Je to Curufin, kdo vyvolá nargothrondské povstání, kdo po setkání s Lúthien drží princeznu v zajetí, a je to opět Curufin, ne už/ještě Celegorm, kdo se s ní hodlá oženit. Huan nakonec princezně pomůže uniknout bez pláště. Po osvobození Berena Huan přinese do Nargothrondu zprávu o králově smrti a obyvatelé Lúthien její plášť pošlou zpět. S Berenem přestrojeným za vlkodlaka (sama nepřestrojena) vyráží na sever; podobně v jako v první verzi třetí synopse, kde odpadá motiv pláště – Lúthien a Beren vyrážejí na sever bez konfliktu s Feanorovci, oba přestrojení. V této verzi Huan podruhé a naposled mluví právě teď.

Veškeré další varianty synopsí už odpovídají básni a víceméně tedy i velice zestručnělé verzi v Silmarillionu, do něhož se z Lay of Leithian dostaly dva zlomky: část textu o písňovém souboji Finroda a Saurona (Thú) a Berenova píseň na rozloučenou před cestou přes Anfauglith.

Necelých čtrnáct zpěvů (upravovaných v průběhu přepisování synopsí zároveň s nimi) definitivní básně má následující strukturu, již zmíním pouze v bodech. Příběh v konečné verzi totiž odpovídá všeobecně známému ze Silmarillionu, jen poskytuje mnohem více podrobností.

- 1. zpěv – seznámení čtenáře s Thingolem a jeho dcerou.

- 2. zpěv – příběh o Morgothovi, Barahirových psancích a Gorlimově dobrovolné zradě (zahlédne přízrak Einiel, ale pak se vrátí k Barahirovi, a teprve po pár dnech se dobrovolně vydá Morgothovi, je však sám zrazen), až do Berenova útěku z Dorthonionu.

- 3. zpěv – setkání Thingola a Melian; příběh minstrela Dairona a jeho lásky k Lúthien; seznámení Berena a Lúthien a jejich láska.

- 4. zpěv – romance Berena a Lúthien pokračuje, Dairon však ze žárlivosti prozradí Berenovu přítomnost králi a Lúthien vysvětluje, oč mezi ní a Berenem jde; k nalezení je i podrobný popis Menegrothu, Thingolova přijetí Berena a jeho vyslání pro silmaril.

- 5. zpěv – Lúthien zjistí, že je Beren zajat, chce se mu vydat na pomoc, je však uvězněna na Hírilornu; podrobný popis „prodlužovacího kouzla“, které dívka použije, a jejího útěku. Řazení tohoto zpěvu již na takto přední místo, dříve, než víme, co se vlastně s Berenem stalo, mně osobně připadá velice zvláštní. Snad by se mohlo jednat o náznak, jde o Lúthieninu předtuchu, čímž by byl zároveň vysvětlen časový paradox příběhu Berenova zajetí a Lúthienina útěku z Doriathu.

- 6. zpěv – zde se nejprve vypráví příběh vzniku a uloupení silmarilů a přísahy Feanorovců, války a bitvy při ukončení obležení Angbandu: Finrodův (tento kníže se teprve po vydání Pána prstenů poměnil ve Finarfina) syn Felagund po bitvě zakládá Nargothrond. Příchod Berena, rada a povstání v Nargothrondu podnícené bratry Feanorovci. Felagund předává korunu bratrovi a opouští město s deseti věrnými.

- 7. zpěv – dvanáctka putuje na sever, pobije bandu skřetů a převleče se za ně, Thú je ale odhalí. Rozhovor s ním, písňový souboj s Felagundem, uvěznění a postupná smrt společníků; zmíněna je rovněž cesta náčelníka skřetů Boldoga k hranicím Doriathu, aby zajal Lúthien pro Morgotha.

- 8. zpěv – začíná vyprávěním o valinorských psech a Huanovi; bratři Feanorovci jdou na lov a dozvědět se zprávy o Felagundovi (Curufin ponouká svého bratra ke zlu); setkání s Lúthien a její odvedení do Nargothrondu – bratři neprozradí dívce svou totožnost a na její prosbu o pomoc reagují vyhýbavě; uvěznění Lúthien a úmysl Curufina pojmout ji za manželku. Huan promluví a pomůže jí k útěku.

- 9. zpěv – Felagund zachrání Berena před vlkodlakem a je zabit. Lúthien zpívá na mostě; Huan zabíjí vlky a bojuje i se Sauronem. Pevnost je dobyta, zajatci osvobozeni a Lúthien nachází Berena.

- 10. zpěv – pohřeb Felagunda, vyhnání bratrů Feanorovců z Nargothrondu – Orodreth je nedovolí zabít. Beren a Lúthien cestují na jih k Doriathu, Beren si přeje Lúthien opustit a pokračovat ve výpravě, ona jej přemlouvá, aby zůstali v lesích. Celegorm a Curufin je zaskočí – následuje popis boje, Berenova zranění Celegormovou střelou a vyléčení. Beren získává Curufinův nůž, nechává spící Lúthien samotnou a odjíždí na sever.

- 11. zpěv – popis vzniku a vzhledu pláně Anfauglith a tedy i Bitvy náhlého plamene (chronologie příběhu Berena a Lúthien v rámci mytologie již odpovídá Silmarillionu, nepředchází mu tedy Bitva nespočetných slz), setkání milenců a druhá řeč Huana, který přináší kůži Draugluina a okřídlený plášť. Beren a Lúthien se, oba v přestrojení, dostávají k Angbandu.

- 12. zpěv – popis souboje Fingolfina s Morgothem a na něj navazující historie Carcharotha. Setkání dvojice s Carcharothem.

- 13. zpěv – setkání s Morgothem, jeho uspání a získání silmarilu.

- 14. zpěv – útěk z Angbandu a druhé setkání s Carcharothem. Zde báseň končí.

Od místa, kde text básně končí, máme o dalším plánovaném ději povědomost už jen ze zlomků synopsí – jediný podstatný rozdíl starší a mladší verze synopsí je, že v první verzi milenci uprchnou, zabloudí v Dungorthin a zachrání je Huan (stejně jako v Knize ztracených pověstí); ve druhé je odnesou orli do Brethilu a Huan s Lúthien vyléčí Berenovy rány.

Dalším motivem mělo být též Celegormovo poselství k Thingolovi, příprava Doriathu na válku s Nargothrondem kvůli osvobození Lúthien a poté, co se Thingol dozví o vyhnání Feanorovců, poselství do Himringu k Maedhrosovi, během něhož posly napadne Carcharoth a vyvázne jediný Mablung.

 

Po dokončení Pána prstenů se Tolkien k básni o Berenovi a Lúthien naposledy vrátil. Patrně se domníval, že provede jen mírné úpravy textu, výsledkem však bylo, že první tři zpěvy proměnil natolik, až se staly docela novou básní, proti původnímu textu mnohem delší. V této fázi byla totiž přepracována sice jen šestina původní básně Lay of Leithian, ovšem do rozsahu původní čtvrtiny.

Podstatně a souvisle byly přepsány části básně do útěku Berena z Dorthonionu a pasáže o setkání Thingola a Melian (toto královnino jméno se tu objevuje poprvé), je ve všech podrobnostech vylíčeno zachránění Felagunda, jehož druhé jméno je zde Inglor, z Dagor Bragollach dvanácti Barahirovými družiníky, z nichž se později stane jeho psanecká banda. Všichni psanci jsou jmenováni a podstatně je změněn i Gorlimův příběh do podoby ze Silmarillionu (od vědomé zrady k zajetí a vynucenému prozrazení druhů při mučení). Přepsáno bylo i Berenovo první setkání s Lúthien a Daeronem.

Z dalších částí už Tolkien přepracoval jen útržky. Prvně se kupříkladu objevují jména Sauron namísto někdejšího Thú (čímž se personálně propojuje příběh Berena a Lúthien s příběhem Froda a prstenu) a Gaurhoth. Zdá se, třebaže to nikde není řečeno, že v tomto okamžiku musela být znovu zaměněna pozice Curufina a Celegorma ve vztahu k Lúthien – Curufin, jenž se postupně stal v Tolkienových představách otcem tvůrce prstenů Celebrimbora, se již nemohl ucházet o Lúthien, protože musel být zákonitě ženatý. (Příběh Celebrimbora je ovšem kapitolou sám pro sebe – po určitou dobu byl považován za elfa z Gondolinu a přijal i další identity.)

Ještě snad ve 30. letech, dlouho před těmito úpravami, se kromě nového jména krále Nargothrondu Inglor (čímž se z „Felagunda“ stává epesse) poprvé objevila i myšlenka založení jeho království dlouho před rozmetáním elfských armád v Bragollach. Koncepce „pobitvového“ založení Nargothrondu však definitivně mizí právě v době úprav Leithian po dokončení Pána prstenů.

V závěrečné fázi prací kolem roku 1955 byl konečně Inglor Felagund přejmenován na Finroda, syna Finarfinova, čímž byl víceméně učiněn poslední krok k verzi ze Silmarillionu, podstatně zkrácené proti básni. (Silmarillionovský příběh je vlastně stručné shrnutí celé básně, jejž Tolkien napsal v době, kdy zamýšlel vydání Zpěvu Leithian a Húrinových dětí tiskem.) Podotkněme ještě, že v tomto bodě se Finrodův vývoj nezastavil: z pouhé náhražky za Celegorma zatíženého „jinou“ přísahou, jež mu bránila plnit roli Berenova ochránce, se postupně vyvinul nejen přítel a podporovatel beleriandských Edain, jak ho známe ze Silmarillionu, ale v Tolkienových pozdních pracích vysloveně nabyl podoby filozofa, nositele Naděje, a jak se s nadsázkou píše, prvního křesťana Středozemě.

 

Snad poslední zajímavostí, kterou zde lze v souvislosti s vývojem příběhu připomenout, je jeho datace v rámci dějin Středozemě Prvního věku.

Tolkien průběžně vypracoval několik variant časových tabulek svých příběhů, od prvních nástinů, jež se lišily od pozdějších velice výrazně, až po plně propracované chronologie lišící se jedna od druhé zejména v dataci posledních událostí předcházejících Válku hněvu. Počínaje tzv. Šedými anály (přetištěných v HoME XI, které vznikly počátkem 50. let, tedy v době revize Zpěvu Leithian, rovněž přepracováním staršího textu ze 30. let, byl příběh Berena a Lúthien vždy datován do let cca 464 (útěk Berena z Dorthonionu) až 468 (návrat z Mandosu), s hlavním příběhem odehrávajícím se v letech 465 – 466.

 

A z cizích per...

Po tom, co jsme si pověděli o příběhu Berena a Lúthien, a po uvážení významu příběhu pro celkovou koncepci Silmarillionu se jistě není čemu divit, že se do legendy začali rýpat fanoušci.

Samotný fenomén „fanfikce“ (fanfiction), rozvíjející se dnes díky internetu s neuvěřitelnou silou a rychlostí, tu sotva můžeme podrobněji rozebírat. Řekněme si dopředu jen, že se – krom minimálního počtu v tolkienovských tiskovinách všeho druhu – dá především na internetu nalézt stovky a tisíce příběhů ze světa Středozemě (a nejen jí), jejichž autory jsou nadšení obdivovatelé. Úroveň těchto textů je pochopitelně různá (někdy i hrůzná), ale to neznamená, že nemohou v mnohém inspirovat.

Pokud se týče samotných příběhů Silmarillionu, třebaže jsem si nikdy nedělala přesné, ba ani přibližné statistiky, odhadem se domnívám, že v oblibě vedou Feanorovi synové (zejména Maedhros), texty inspirované Legendou o Berenovi a Lúthien se však nalézt dají rovněž. Zmíním je tady v co největší stručnosti, zájemci nechť si pustí internet a pokochají se sami.

Je třeba v první řadě připustit, že většina povídek inspirovaných látkou Zpěvu Leithian, obzvlášť krátkých, pochází nikoliv z oblasti anglofonní, nýbrž z Ruska. Tyto ruské texty jsou pak většinou napojeny na osudy představitelů Třetího Domu Noldor, v případě Leithian pochopitelně na Finroda, eventuálně Orodretha. Na téma Nargothrondu a Finrodovy účasti v Příběhu mám, jen pro zajímavost, na svém disku momentálně stažených dvacet čtyři více méně náhodně zvolených (tj. ty nečitelné mažu rovnou) krátkých povídek (včetně pěti pojednávajících příběh jako alternativní realitu, z nichž anglicky je jen jeden) – čtrnáct z nich je ruských, a dlužno podotknout, že jsou to ty zajímavější (na ostatních deseti se podílejí anglicky píšící autoři ze zbytku světa).

Příběh o Tol-in-Gaurhoth je pro psavce krátkých povídek koneckonců logická volba. Většina povídek týkajících se nějak Berena a Lúthien, pokud nejde o převyprávění celého příběhu, hledá možnosti, jak rozvíjet drama elfů a Berena zajatých Sauronem a beznadějně očekávajících smrt. Fanfikce si (mimo akce a sexu) libuje v psychologii. Ostatní fanouškovské příběhy okolo Berena a Lúthien se koneckonců také většinou motají kolem vztahů spíše než kolem příběhů, a omezují se především na konflikty Berena a Daerona („Ty mizerný padouchu, ukradl jsi mi mou LÁSKU!“) a Berena a Galadriel („Ty mizerný padouchu, toho bratra ti neodpustím!“).

Pro zajímavost jsem si udělala bleskovou statistiku z povídek publikovaných na třech velkých západních serverech zaměřených na Silmarillion a Pána prstenů: www.fanfiction.net (Silmarillion), www.henneth-annun.net a www.storiesofarda.com. Ulovila jsem během nedlouhé chvíle nepříliš systematického hledání 45 textů (po vyškrtání těch, které se na všech serverech opakovaly a těch, které ačkoliv měly jako hlavní hrdiny uvedeny i Berena a Lúthien, zabývaly se ve skutečnosti něčím docela jiným, třeba romancí Galadriel a Celeborna). Zcela špatné až nečitelné povídky/básně byly pro potřeby tohoto pokusu ve výběru ponechány. Jak se ukázalo...

...16 textů bylo básněmi, kromě asi dvou romanticko-lyrickými, pojednávajícího o nyjícím Berenovi, Lúthien, Daeronovi, případně o tom, jak někdo umře...

...6 textů pojednávalo o lásce Daerona k Lúthien a jejich vztazích během příběhu, včetně jedné črty na téma „co by bylo, kdyby se Lúthien zamilovala do Daerona“...

...5 textů se zabývalo událostmi kolem Finroda, Saurona, Berena a Tol-in-Gaurhoth, a to včetně jedné verze komické...

...4krát jsme se vypravili na cestu do Angbandu, počítaje v to i parodii na téma „jak to bylo doopravdy“...

...rovněž 4 autoři se pokusili převyprávět příběh celý, z toho jeden parodicky...

...2 povídky (či spíše štěky) se rozhodly rozebírat duševní stavy Huana při lovu na Carcharotha...

...rovněž tak 2 texty sledovaly vztahy Celegorma a uvězněné Lúthien...

...2krát se Lúthien a Beren věnovali záhrobnímu putování a Mandosu...

...ve 2 textech došlo na konfrontaci Berena s různými osobami, které mu měly co vyčítat...

...a 2 autoři se také pokusili sledovat osudy slavné dvojice „po třiceti letech“...

Zajímavé výsledky, nepochybně...

Celková prozaická převyprávění jsem objevila, jak naznačeno, v několika variantách, které ale bohužel nejsou většinou ani originální ani zajímavé (pokud nejsou, jako jedna z nich, zajímavé alespoň tím, že jsou německy, ačkoliv se fanfiction v němčině jinak příliš nedaří), pokud samozřejmě pominu zcela zvláštní případ, kterým je tiskem vyšlý román Olgy Briljevy (opět východní oblast Evropy!). O diptychu „Na druhou stranu úsvitu“ se tu nebudu příliš rozepisovat s odkazem na svou přednášku z Tolkienconu 2004, řeknu jen, že originálnějšího a lépe pohromadě držícího zpracování Legendy už se asi stěží dočkáme.

Na závěr bych ještě chtěla zmínit divadelní (či pseudodivadelní) přepis příběhu. Je jich několik (pro odkazy doporučuji stránku té, o níž budu mluvit dále), ale přinejmenším jedna se svou zajímavostí rozhodně vymyká průměru. Jak vypadá příběh Berena a Lúthien v nadsazené, satirické rovině, vám předvede Philosopher at Large ve scénáři A Boy, a Girl and a Dog: The Leithian Script. Na textu se pořád ještě pracuje, a zatímco už jsou k dispozici první tři dějství (Act I. – An Appoitment in Menegroth. The throne-Room Scene - Schůzka v Menegrothu. Scéna v trůním sále, Act II. – The Sojourn in Nargothrond from the Lay of Leithian - Zastávka v Nargothrondu ze Zpěvu Leithian a Act III. – Tinúviel at the bay: Caccia in Beleriand - Tinúviel v pozadí: Shon v Beleriandu) a mezidějství, čtvrtá část odehrávající se v Síních Mandosu (Beloved fool: Beyond the western Sea  - Milovaný blázen: Za západním Mořem) pořád ještě nabývá a nabývá do rozměrů Otesánka.

Dlužno podotknout, že to je v této sérii obecný jev – zatímco první akt o seznámení Lúthieniných rodičů s budoucím zetěm si ještě dovedu představit zahraný dejme tomu třeba na Tolkienconu a druhé a třetí dějství by bylo potřeba proškrtat i pro Národní divadlo, čtvrtý díl o pobytu dvojice v Mandosu už délkou dávno předběhl Wagnerův Prsten Nibelungů a inscenovat by se dal leda jako televizní seriál. To nic nemění na skutečnosti, že obrovským počtem postav, motivů a drsného žertování je to, přes značnou nepřehlednost, jistě část nejzajímavější. (Osobně miluji kousky, v nichž Lúthien vykládá Nesse a Tulkasovi o své svatbě, a část(i), v nichž se Finrod velice neohrabaně snaží smířit se svou –živou - snoubenkou; ovšem i Noldor dovádějící Niennu a Náma k šílenství svými praštěnými nápady a Valar sledující Berenův příběh v jakési místní televizi, tedy na tkalcovském stavu Vaire, mají taky něco do sebe.) A co je ještě na scénáři hezké, autor nezapomene u každé nové postavy podotknout, koho by si v té roli představoval: co takhle Thingol a Melian jako Jeremy Irons a Emma Thompson a Finrod jako Kenneth Branagh?

 

Literatura:

JRRT, The History of Middle-Earth (HoME) 2 – The Book of Lost Tales, part two, HarperCollinsPublishers 2002 (pro Příběh o Tinúviel a Nauglafring)

JRRT, The History of Middle-Earth (HoME) 3 – The Lays of Beleriand, HarperCollinsPublishers 2002 (pro Zpěv Leithian, komentáře k němu a přepracovanou verzi, a rovněž báseň Húrinovy děti)

JRRT, The History of Middle-Earth (HoME) 4 – The Shaping od Middle-Earth, HarperCollinsPublishers 2002 (pro Sketch of Mythology)

JRRT, The History of Middle-Earth (HoME) 11 – The The War of the Jewels, HarperCollinsPublishers 2002 (pro chronologii)

Helena Chocholoušková, Od Knihy ztracených pověstí k Silmarillionu, Straky na vrbě 2005

Eilian Ingloriel, Razmyšenija na těmu „Kto takoj Finrod Felagund i začem on nužen“ a Istoria Nargothronda. Oba eseje bývaly na autorčině osobní stránce www.arafinwe.by.ru, ta je ovšem momentálně zrušena, takže kam se obrátit, poradit nedokážu.

Co se týče románu Olgy Briljevy, krom dvou dílů knižního vydání, která je podle mých informací i v Rusku již rozebráno, lze se ruské verze dohledat třeba na www.kulichki.com/tolkien, www.grafo.by.ru nebo www.beyondthedawn.narod.ru, české pak alespoň částečně na www.galadwen.wz.cz – překlad je zatím asi ve třetině 2. dílu).

Leithian Script je pak kromě různých fanfiction knihoven včetně v textu článku citovaných  k nalezení i s obrázky na http://oddlots.digitalspace.et/leithian/ .