„Na východ nechodím“, aneb Tolkien v Rusku

 I.

Patrně z perspektivy naší polohy „v srdci Evropy“ jsme si v posledních patnácti letech navykli dívat se skrz prsty na všechno pocházející ze zemí ležících na východ od našich východních hranic, zemí, kde podle mínění mnohých „jsou lvi“ a je možné úplně všechno. Na východ se prostě „nechodí“ a panuje názor o jeho zaostalosti a podivných právních poměrech.

Pokud ovšem mluvíme o Rusku a publikování Tolkiena či Tolkienových fanoušcích na jeho území, to první není ani zdaleka pravda, a to druhé možná pravda je, ale lze se zamyslet i nad tím, zda je to pro tolkienovskou obec skutečně tak na škodu.

Jak Hobit, tak Pán prstenů, respektive jeho první díl, totiž v onom zatracovaném Sovětském svazu vyšli dříve, než v naší „vyspělé“ zemičce, a o dost dřív. Zatímco Hobita v překladu N. Rachmanové dostala ruská čtenářská obec do rukou již roku 1976 (tedy o tři roky dříve, než byl u nás publikován Vrbův překlad), Společenstvo prstenu se – jako Vlastělin Kolec Chranitěli - na pultech knihkupectví objevilo – nejspíš nějakým nedopatřením – o šest let později. Autorem překladu byl V. Muravjev, překladatelem veršů A. Kisťakovskij, a kniha vyšla v nakladatelství Dětské literatury se vskutku hnusnou a velmi nekomerční obálkou asociující na sbírku moderní poezie. Po jejím objevení si ovšem patrně někdo všiml, že nepřátelská říše Mordor leží na nesprávné straně mapy, a vydání dalších dvou dílů bylo zaraženo.

Výsledkem toho bylo, že se ve velkých městech Sovětského svazu začaly šířit v samizdatu neoficiální překlady, vycházející původně z Muravjevova a přejímající některé jeho termíny a styl překladu – jejich autory byli většinou fanoušci – amatéři. Po uvolnění trhu některé z nich – přirozeně včetně prvního dílu – vyšly tiskem. Jedním z nich byl překlad Grigorjevové a Grušeckého, jenž vyšel jako roku 1991 – tentokrát všechny tři části. Zároveň se objevilo i téměř deset let očekávané pokračování Pána prstenů v překladu Muravjeva a Kisťakovského. Oba tyto překlady vydala moskevská nakladatelství, zatímco v Chabarovsku vyšel. v nakladatelství Amur překlad V.A.M a jako poslední v Petrohradě překlad Kamenkoviče a Karrika. Román vycházel vždy pod názvem Vlastělin kolec; jednotlivé díly se ovšem nazývaly velmi různě: Chranitěli, Bratstvo kolca či Sodružestvo kolca, Dvě bašni, Dvě tvěrdyni či Dvě kreposti a Vozvraščenije korolja či Vozvraščenije gosudarja.

Krom toho se objevil ještě jeden překlad, některými tolkienisty považovaný za nejstarší, protože Muravjevem neinspirovaný, Z. A. Bobyrové, jenž vyšel pod názvem Pověsť o kolce. Údajně se jedná o text přeložený do ruštiny již někdy v 70. letech, a proti ostatním má řadu specifik: částečně se jedná o rozdíly terminologické a hláskové – např. trpaslíky (dwarves) nepřekládá Bobyrová po vzoru Muravjeva jako „gnomy“, ale jako „karliky“, jméno Gandalf přepisuje stejně jako v originále Gandalf, nikoliv v ruské verzi rozšířené Gendalf apod. Podstatnější je koncepční stránka překladu: díky užitému jazyku dostal příběh výrazně pohádkový charakter,  text je silně zkrácen - přibližně o třetinu - a nezkrácené přeložené scény svázané zkráceným převyprávěním se značnými vynechávkami (stejně jako u Jacksonova filmu to „odnesl“ např. Tom Bombadil), přičemž se občas silně rozchází s originálem. V rámci „pohádkové“ koncepce překladu ignoruje Bobyrová veškeré odkazy na Silmarillion, cokoliv podobného vyšším silám a vůbec starší dějiny a mytologii Středozemě včetně jednotlivých slov (jako Plamen Udúnu či Elbereth – když Froda a Sama napadla Odula, Frodo „pronesl několik slov v jazyce elfů; sám těm slovům nerozuměl a nevěděl, že od nynějška zprostředkovávají spojení mezi ním a elfy Lórienu.“). Postavy schematizuje, z Boromira sestává padouch, a vrcholem je přidání vlastní postranní zápletky v duchu staroruských pohádek: Aragorn musí, aby získal Arweninu ruku, nabýt stříbrného věnce dávných vládců Gondoru, který může nosit jenom ten, kdo je ho důstojen, a ostatní shoří. Jeden z mých ruských zdrojových textů na základě výše uvedených skutečností označil „Pověsť o kolce“ za překlad „všeobecně strašný“.

Nejznámějším, nejpovedenějším a nejvlivnějším je, jak už bylo naznačeno, překlad Muravjeva a Kisťakovského (1982, znovu 1989, později další vydání). Zkrácen je jen minimálně, jeho specifikem ovšem je maximální snaha o přiblížení textu ruskému čtenáři: překládá, stejně jako naše Stanislava Pošustová, jména hobitů a mluvící jména (alespoň většinou) do ruštiny, a to buď po smyslu, jako Baggins = Torbins, nebo je variuje: Gamgee = Skrombi, Rose Cotton = Róza Krotton, Rohan = Ristania, jiná slova jsou přepsána a upravena tak, aby formálně lépe „sedla“ do ruštiny (i za cenu úprav), takže místo enta nalezneme onta, z Entwash (Entvy) se tedy stává Ontava atd.

Muravjev daný princip ovšem trochu přehnal a vzal do důsledků, takže pokud se mu podařilo v elfském jménu najít něco jako anglický kořen, přeložil i takové jméno přes angličtinu, takže z Eregionu udělal Ostrannu (region = stranna) a Glorfindel byl překřtěn na Vsjeslavura (glory = slava). Někdy byla elfská jména přeložena do ruštiny o něco vhodněji přes elfské jazyky: z Nimrodel se stala Bělogrivka. Další elfská jména, jako Elrond či Legolas, zůstala nezměněna, a podobně se stalo – naprosto protismyslně – i s některými hobitími „mluvícími“ jmény: Merry zůstal Merrym i v ruském překladu, ačkoliv se zcela zjevně jedná o přezdívku danou na základě osobních vlastností.

Dalším problémem (který se netýká jen Muravjeva), způsobeným částečně odlišnou ruskou alfabetou, byl i přepis ponechaných jmen, v němž si Muravjev a po něm i další překladatelé opět pomohli anglickou výslovností a nenamáhali se čtením dodatků Pána prstenů: z Gandalfa se stal Gendalf s obráceným (tvrdým) e, podobně jako z posledního velekrále Noldor Gil-gelad, Lúthien je přepisována jako Lúčieň, Arathorn jako Arachorn atd. 

Z ostatních překladů jsou Grigorjevová a Grušeckij i VAM údajně plné anglismů a velmi silně zkrácené, a oba dva stejně jako Kamenkovičův a Karrikův jsou slabší, s překladatelskými chybami.

Přepis osobních a místních jmen do ruštiny – ačkoliv by se v zásadě mohl řídit jednotnými pravidly – má i v ostatních překladech a vydáních řadu variant: tak např. anglické th je někdy přepisováno, zejména na začátku jmen, jako pouhé t (což je nejlogičtější řešení): Lutieň, Tingol, Torondor, Torin, jindy ovšem jako již zmíněné č: Lučieň, nebo ch: Arachorn, či dokonce c, jako ve slově acelas. V ruštině chybí znaky pro h, jež je buď vynecháno (jako výše u th) nebo zpravidla, ale ne vždy přepsáno jako ch (zejména na začátku slov) – Chaldir, Chennet-Annun, a pro w, z něhož se stává v jednoduché, stejně jako jsou vynechána všechna znamínka jako čárky, stříšky apod. nad písmeny. Y na začátku slov se zpravidla přepisuje jako j, a nebo, pokud následuje samohláska, stejně jako ve většině výskytů uprostřed slov, typickými ruskými dvojhláskami ja, jo, ju.

Další problém přináší skutečnost, že se ruština velmi špatně vyrovnává s ženskými jmény končícími na tvrdou souhlásku, jichž je u Tolkiena plno: řešením je buďto změkčení, použité např. u Galadriel, kam byl na konec přidán měkký znak, nebo připojením koncového a: tak se z Arwen stala Arvena, která už se skloňuje dobře. A protože v tom jsou jednotlivé překlady nejednotné, může se objevit přepisů celá řádka, jako třeba v případě rohanské princezny, u níž jsem nalezla následující: Йовынь (Jovyň), Эовын (Eovyn, překvapivě) Эовына (Eovyna), Ёвынь (Jovyň, tentokrát ovšem s Jo na začátku).

Postavy, jejichž jména byla skutečně přeložena do ruštiny, se pak identifikují ještě hůře: např. Ječmínek Máselník se v ruštině v různých překladech jmenuje Narkiss (Murav.), Masljutik (Grigorj.), Medovar (VAM) či Podsolnuch (Kamenkovič), Chodec zase Broďažnik (Murav. a VAM), Kolobrod (Grig.) a extrémně také Broďaga-Šire-Šag (Kamenkovič), což je vpravdě rázná a krátká přezdívka.

K překladům Tolkiena do ruštiny zbývá dodat, že většina vydání Pána prstenů (a byla jich skutečně celá řada) se obešla bez dodatků a rejstříku, zato některá byla zušlechtěna dosti strašlivými obrázky místní produkce, napodobujícími dřevoryty (hroznými, tentokrát barevnými obrázky, jsem viděla vyzdobeného i Hobita). Podobně strašná je i většina obálek: od těch nekomerčních z 80. let, povětšinou s podivnou spletí barevných čar, přešly přes převážně figurální obrázky (v kurzu byli ze známějších ilustrátorů bratří Hildebranti či jiní kreslící v jejich hyperrealistickém stylu) až k dnešním, v nichž převládají filmové postavy. Najdou se ovšem i vydání bez obrázku, ozdobená jen nějakým znakem, podobně jako naše druhé vydání u Mladé fronty.

Od roku 1992 v několika vydáních a překladech vyšel rovněž Silmarillion; počet vydání Pána prstenů dosahuje desítek, včetně převyprávěného a zkráceného vydání pro děti.

II.

Velké množství značně divokých překladů Pána prstenů není ovšem jediným specifikem Ruska. Od roku 1990, kdy se mezi lid obecný rozšířily Tolkienovy knihy, se zvláště mezi mládeží vzedmula velká vlna jejich obliby, jež měla, stejně jako u nás, za následek zakládání klubů (vzhledem k rozloze Ruska často místních - významný, s časopisem Palantír, je např. v Petrohradě), časopisů, srazů a konferencí, později i internetových stránek a navštěvovaných diskusí a přirozeně také LARPů, pojímaných mnohem organizovaněji, zodpovědněji a „roleplayingověji“ (kouzelné slovo, že?) než většina podobných her u nás.

Jedním z výrazných jevů typických pro fanouškovství v Rusku pak je především oficiální i méně oficiální vydávání dnes již téměř legendicky proslulých „pokračování“ Tolkienova díla. Na tomto místě budou zmíněny čtyři knihy, které měly buďto velký vliv, vešly ve všeobecnou, až mezinárodní známost, nebo autorku tohoto článku osobně zaujaly, a především vyšly tiskem a v oficiálním vydání.

 ----

Strašlivá vidění před ním vyvstala děsivou řadou: hořící usedlosti; kostry drásající vybělenými kostlivými spáry těla živých; slunce hroutící se z nebes jako střelený, raněný pták; a nesmírná vlna ohně táhnoucí se od obzoru k obzoru... 

Prvním a asi nejproslulejším, byť částečně spíše nechvalně, z Tolkienových ruských epigonů je Nik Pěrumov, vlastním jménem Nikolaj Daniilovič Pěrumov, plodný spisovatel na poli sci-fi a fantasy, dnes trvale žijící ve Spojených státech, který se proslavil či „proslavil“ diptychem, později rozšířeným na trilogii, jménem Prsten tmy (Kolco tmy).

Původní diptych – díly Čepel elfů a Černé kopí - začal vznikat jako prvotina tehdy velmi mladého Pěrumova ještě před oficiálním ruským vydáním druhých dvou dílů Pána prstenů – o Silmarillionu nemluvě – již koncem 80. let 20. století, a poprvé tiskem vyšel roku 1992. Tyto dva svazky se dosud dočkaly v Rusku čtyř vydání, a přeloženy byly rovněž do ukrajinštiny, polštiny, bulharštiny a dle některých zpráv i slovenštiny. Deset let po prvním vydání Prstenu tmy připsal Pěrumov ještě třetí díl dobrodružství svých oblíbených hrdinů jménem Adamant Chenny.

První dva díly se začínají odehrávat asi tři sta let po Válce o Prsten, v době, kdy – jak záhy zjistíme – je Arnor a Gondor již v rozkladu podobném Římské říši těsně před stěhováním národů, a jeho hlavním hrdinou je dobrodružný hobit (alespoň to o něm tvrdí autor, že je hobitem) Folko Brandorád, Smíškův vzdálený potomek, a jeho trpasličí kumpáni Thorin a Stróri řečený Prcek (Malyš). Jedná se v zásadě o Dračímu doupěti podobné pseudoakční dobrodružství, během něhož v prvním díle hrdinové vymetají všechna nejhorší místa Středozemě, v níž se obrodilo záhadné zlo a znovu se probudila hrůza v celém Eriadoru od Mohylových vrchů přes Morii až po Železný pas, aby na konci Čepele elfů konečně zjistili, že původcem sbírajícího se zla je „Vůdce“ východňanů, Boromirův potomek Olmér, který se připravuje pomstít se západu mohutným vpádem za křivdy spáchané na jeho předkovi. Jak se ukáže v druhém díle, v němž je hlavním cílem povedené trojky připravit Olméra pokud možno nenápadně o život (což se nedaří), Vůdce za účelem shromáždění magických příšer a příslušné moci hledá po celé zemi „rozstřelené“ nazgúlí prsteny, aby z nich vytvořil Jediný Sjednocený jako všemocnou zbraň. Román končí kataklyzmatickým vypleněním západu Středozemě, zánikem Přímé cesty do Valinoru a Olmérovou smrtí z Folkových rukou.

Na ve své podstatě jednoduchou zápletku se po cestě nabaluje velké množství autorem nezvládnutých vedlejších motivů a jiného smysl nemajícího balastu, a podle hesla „magický předmět do každé rodiny“ se i tohoto zboží, stejně jako magických schopností postav a nových východních strašidel, objevuje dost a dost. Nudné popisy střídají nepříliš napínavé akční scény a otravné odbočky, které by možná dodávaly příběhu zamýšlenou posttolkienovskou hloubku, kdyby ovšem nebyly zdlouhavé, nesmyslné a velmi špatně napsané. A aby toho nebylo málo, postavy neustále vzývají různá „božstva“ od Vardy Elbereth Folka a elfů Avari přes Durina trpaslíků až po Olmérovo Velké schodiště, působící vskutku směšným dojmem. Samotný příběh a metody hrdinů se zase podobají zápletkám her na hrdiny (či metodám ankh-morporkského cechu vrahů) do té míry, že si až člověk říká, kdy kterého hráče přestalo bavit hrát, takže se za něj rychle našla náhrada (vystřídání hraničáře Rogvolda v Annúminasu trpaslíkem Prckem je toho nejvýraznějším příkladem).

O deset let později byl Pěrumov již zjevně vypsanější, takže se části chyb (zejména nezvládnutých vedlejších zápletek a v rámci zamýšlené sekularizace Středozemě i většiny vzývání božstev) vyvaroval, zato hlavní příběh je ještě absurdnější: Zlo se obrozuje, a protože na východě už bylo, tentokrát přichází z jihu a jeho zdrojem už není předmět Tmy, anobrž  Světla. A přirozeně je ničivější a strašlivější než všichni Morgothové, Sauronové a Olmérové (ten je mimochodem znovu oživený) dohromady. Kniha plná bojů o Chennův adamant, takto odštěpek z dávné Číše světla, skončí spolčením nám již známého bojového hobita, jeho kumpánů a takměř „příručního zavazadla“, rohanské holčiny Eowyn, s minulým Temným pánem Olmérem a útokem na Valinor po – rovněž obnovené – Přímé cestě pod průhlednou záminkou vyhození adamantu „za kruhy světa“ (jinak by přece mohla nastat už druhá Poslední bitva za deset let, a to, je, jak naznáte, jistě ažaž často). Nakonec se vyhodí za kruhy světa i celá družinka včetně z Mandosu „osvobozeného“ Feanora, a dobře jí tak. Finis.

Adamant Chenny není zdaleka tak strašně a nudně napsaný jako předchozí dva díly. A to je asi tak veškerá chvála, jež se o něm dá říci.

Pěrumovovy středozemské romány mají v Rusku řadu příznivců, ale dovoluji si odhadnout, že jeho nepřátel je – zvláště mezi tolkienisty – přece jenom více. Ne nadarmo na jedné internetové stránce jistý cynický odpůrce podotýká, že „per“ znamená v sindarštině „půl“, zatímco „um“ je, jak ví každý ruštinář, „rozum“. Přelož si sám. Pěrumovova Středozem má s tou Tolkienovou společného opravdu jen velmi málo, a dost těžko si dovedu představit, že by se v té „opravdové“ mohli vyskytovat hobití superbojovníci s magickými schopnostmi ověšení kouzelnými zbraněmi a vyzbrojení věšteckými sny, „videoprsteny“, vybuchovací náramky, Velké schodiště z „Ungoliantu“ na Nebesa a nebo třeba „pérorucí“ jižané zfetovaní k fanatickému boji podněcujícím kouzelným adamantem světla. Pokud se někdo chce dozvědět víc o budoucnosti Středozemě po porážce Saurona, obávám se, že téměř dva tisíce stránek Prstenu tmy mu k užitku příliš nepřijde.

 Moje hodnocení: díl I. a II.: 1/5, díl III.: 2/5

----

„...Víte, v Barad-dur, nad šálkem čaje a kompotovaným ovocem, to se to dobře přemítalo o nesmyslnosti lidského žití...“

 Druhou známou knihou, přeloženou z ruštiny, v níž se dočkala dvou vydání, také do polštiny a loni i do našeho jazyka mateřského, je Poslednij kolcenosec Kirila Jeskova z roku 1999. Jeskov se kromě psaní románů (Poslední pán prstenů, jak byla kniha nazvána v českém překladu, není jeho jediným literárním dílem) zabývá profesionálně studiem prehistorického hmyzu, zejména, soudě podle jeho bibliografie, pavouků (jeho povolání se, pro zvědavce, nazývá paleoentomologie).

České vydání románu, jež se objevilo před loňskými Vánoci, má včetně hnusné a odpudivé obálky s filmovým Aragornem a zombíky ze hry Praetorians na svědomí ostravské nakladatelství Fantom Print, a autorovo jméno je v něm ze záhadných důvodů po anglicku přepsáno jako Yeskov a obratně skryto ve spodní části obálky, aby nestrhávalo pozornost od slov „pán“ a „prstenů“. Dost bylo kritiky zevnějšku českého vydání, polské je ještě ohavnější, tak si z toho nemusíme nic dělat.

Ke cti páně Jeskova je třeba podotknout, že proti Pěrumovovu blábolení je tenhle román alespoň základně čitelný, třebaže ve střední, „špionážní“ části dost zmatený. Nejvíc matoucí částí je ovšem sám název, protože prsteny se v knize nevyskytují (celý ten příběh o Jednom prstenu byl totiž výmyslem mordorských tajných agentů pro odvedení pozornosti), i když alespoň část úkolu a putování hlavních hrdinů je jistou paralelou Frodova. Děj se odehrává těsně po porážce Mordoru, jenž je nastíněn jako vzdělaná východní země plná krásy a kultury.

Hlavní zápletku tvoří příběh umbarského vojenského lékaře Dr. Haladdina, mordorského skřeta (připadalo mi, že skřeti a trolové tu nejsou pojímáni jako jiná rasa, ale spíš něco jako jiný národ) seržanta Cerlega a gondorského rytíře barona Tangorna, věrného Faramirovi, kteří od posledního čaroděje z řádu nazgúlů dostanou za úkol zničit Zrcadlo Galadriel, jež je ve skutečnosti branou mezi jejich nemagickým světem a světem elfů, kteří se Středozem snaží ovládnout pomocí své nastrčené loutky, severského kmenového náčelníka Aragorna, a připitomnělých čarodějů, mezi nimiž jediný rozumný, Saruman, je zrovna zatlačen do pozadí. To, jak lékař brzy vyvodí, lze učinit tak, že se k Zrcadlu umístí jeden aktivovaný palantír (mordorský, dočasně ukrytý v Dol Guldur, proměněné ve výzkumné středisko jedné z nespočetných tajných služeb), zatímco druhý, rovněž aktivovaný (minastirithský, získaný od Faramira), bude hozen do Orodruiny. Nu, dejme tomu. Další linie se zabývají bojem o moc v Gondoru, intrikami do Ithilienu odsunutého Faramira a mocichtivých elfů a jejich tajných agentů.

Přibližně třetina románu se pak zabývá hrou umbarských, mordorských, gondorských a lórienských, jakož i mnoha dalších tajných služeb a barona Tangorna, jejímž cílem je z baronovy strany navázat styk s tou lórienskou, pomocí ní a komplikované lsti dostat jeden palantír  k Zrcadlu (což při centralizované lórienské tyranii nebude tak snadné), a nenechat se přitom zabít ostatními tajnými službami. To první se zdaří, to druhé, jak se dalo čekat, nikoliv. Po větších komplikacích a ztrátách na životech na všech stranách se záměr zdaří, Zrcadlo je zničeno a s ním i elfská magie, ovšem frustrovaný chudák Dr. Haladdin mizí ze scény do nějakého jižanského kláštera...

Jeskov věnuje svou pozornost všemu, co Tolkien pominul: především intrikám, politikaření, ekonomice, tajným službám a sexualitě, a činí tak navýsost moderním jazykem, v němž slova jako regres, konspirace, vědeckotechnická revoluce či podobná jsou na denním pořádku. Naproti tomu některé motivy jsou zase jako vystřižené ze středověkého či fantasy románu: zejména Aragornova linie, kdy se chudák král Gondoru (jenž se k trůnu dostal zavražděním právoplatného krále Denethora a odstraněním jeho syna Faramira výhružkami do Ithilienu) proměnil v poměrně primitivního kočovnického náčelníka se svérázným, leč pevným smyslem pro čest, jehož hlavní podpůrnou silou jsou elfí magií oživení zombíci. Tím celý příběh visí v jakémsi časově nezařazeném vzduchoprázdnu. Část týkající se intrik tajných služeb v Umbaru mi navíc – patrně pro mou přízemnost – připadala děsivě zmatená, a strašně špatně se mi pamatovalo, kdo vlastně slouží komu a proč se ke všem balrogům zrovna spojil právě s tímhle. Nejotravnější, leč stále ještě v překousnutelné délce, pak byly historicko-politicko-geografické odbočné kapitoly pojednávající o různých zemích a jevech, dotčených v příběhu.

Posledního pána prstenů nelze v žádném případě pokládat za „pokračování“ Pána prstenů kanonického, a dost se zdráhám označit jej za paralelní historii či pohled z „druhé strany“, jak se popisuje sám. Kvůli své atmosféře mi totiž připadal mnohem bližší příběhům agenta 007 nežli Froda; spíš se jedná prostě o špionážně-dobrodružný fantasy román, v němž se některé postavy kdo ví proč jmenují stejně jako v Tolkienovi. Přečíst jej jednou není až zas tak špatné, ale pochybuji, že bych měla chuť se k němu vracet.

 Moje hodnocení: 2,5/5

----

Když Černý Jezdec  zmizel v šeru lesa, Geleon, hledící za ním, tiše řekl:

„Zdá se mi, že jsem ho pochopil... Kdyby nebylo Tmy, nikdy bychom nespatřili hvězdy.“

         Třetím románem, podstatně starším než Jeskovův a v Rusku ve fanouškovské obci mnohem známějším a populárnějším, třebaže u nás prakticky neznámým, je téměř legendární Čornaja kniga Ardy Natalie Vasiljevové a Natalie Někrasové alias Nienny a Illeth. Základní motiv knihy má původně na svědomí právě prvně jmenovaná moskevská redaktorka a překladatelka Nienna (tedy Natalia Vasiljeva) a první úryvky budoucí knihy se začaly mezi fanoušky objevovat pod jménem Černé kroniky Ardy koncem roku 1991, v době vrcholu první vlny ruského tolkienismu, a jednalo se jakoby o zlomky textů vykládajících události 1. a 2. věku z pohledu Nepřítele. Roku 1995 vyšla Černá kniha Ardy poprvé tiskem – to už se jednalo o přepracování podepsané Niennou a její spoluautorkou Illeth – Natalií Někrasovou, jež pojednávalo pouze o Prvním věku a době jemu předcházející. Autorky byly svými civilními jmény uvedeny jako „překladatelky“ textu Nienny a Illeth.

O pět let později vyšla kniha silně přepracovaná znovu, pod prvním svazkem (opět jménem Černá kniha Ardy) byla znovu podepsána Nienna a jednalo se o nové, upravené vydání knihy z roku 1995, zatímco druhou knihu pod názvem Černá kniha Ardy – Zpověď strážce podepsala Illeth, a ta byla zcela nová. Zatímco první se zabývá událostmi Silmarillionu až do začátku 2. věku, druhá se odehrává ve čtvrtém věku asi tři století po válce o Prsten a jejím hlavním hrdinou je Galdor ze Stráže Citadely, který dostane za úkol přečíst Černou knihu Ardy, vyslechnout jejího překladatele a udělat si vlastní názor na to, co je dějinnou pravdou – zjednodušeně, zda Silmarillion nebo Černá kniha Ardy.

O čem tedy ona proslulá Niennina Černá kniha Ardy (Zpověď strážce jsem bohužel nečetla, takže se jí dál zabývat nebudu) pojednává? V zásadě se jedná o pohled na události Prvního a jemu předcházejících věků očima Melkora a jeho následovníků. Melkor, který to se všemi myslí jenom dobře, byl Illúvatarem zavržen, protože pochopil pravou podstatu světa a stal se sám tvůrcem, přičemž ostatní Valar, Jednomu podřízení buďto z mocichtivosti (Varda), vrozené (nebo vstvořené?) blbosti (Manwe) nebo zbabělosti (Aule), se mu v tom snaží bránit. Z Valar nejméně negativně jsou pojednáni Irmo Lórien, Nienna a Námo Mandos, jenž se pohybuje na samé hranici mezi Melkorem a ostatními Valar.

Asi nejzajímavější jsou první dvě části, Srdce světa a Přikázáno zapomenout, které mají větší vnitřní logiku než zbylé dvě části (Železný věnec a Hvězdopád) a pojednávají o tvoření světa a Melkorových příhodách, jež zažívá se svými prvními učedníky z Maiar a národa elfů Tmy, které osvobodil od „předurčení“ a daroval jim smrt, čili udělal z nich lidi. Autorky se nedopouštějí oblíbené chyby přidělit mu za učedníky skřety: ti jsou i zde pojednáni jako bytosti negativní, vzniklé evolucí ze zbabělých exemplářů elfů. Tato část, v níž se kladné postavy poznají podle toho, že milují a obdivují Melkora, a pokud zachybují, je jim odpuštěno, končí invazí Valar, načež je většina elfů Tmy povražděna a zbytek popraven ve Valinoru krutým roztrháním orly na podnět padoucha Finweho.

Třetí část popisuje události Silmarillionu, a kladné postavy se tentokrát poznají tak, že chudáka Melkora, postupně mrzačeného vězněním v Mandosu, popálením zákonně zabavenými silmarily, posekáním Fingolfinem a poškrábáním Pánem orlů a Berenovou dýkou, velmi litují a obdivují jeho statečnost tváří v tvář krutému osudu. Několikrát se opakuje schéma epizodních příběhů: elf (Noldo nebo Sinda), případně člověk či Maia (v ČKA  byli „stvořeni“ Valar jako jejich první učedníci) se dostane do Angbandu (nazývaného Ast-Ache), pozná dobrotu Melkora, lituje ho, pokusí se o jeho pravdě přesvědčit ostatní elfy (lidi, Valar) a je jimi za to krutě usmrcen, s případnými lehkými obměnami.

Čtvrtá část se odehrává po Melkorově definitivní porážce a dořešuje osudy jeho učedníků, případně opakuje jejich vzpomínky na jeho dobrotu a utrpení.

Třetí a čtvrtá část v zásadě rezignuje na osvětlování Melkorových motivů, protože některé by se prostě kladně vysvětlit nedaly, někdy je motivem pomsta za nešťastné učedníky (zabití Finweho, přirozeně v čestném souboji, ukradení silmarilů, jež byly Feanorem vytvořeny podle zápisků jednoho z Melkorových popravených učedníků, jako ceny krve, Maedhrosovo zajetí), ale naprosté zdivočení Saurona (poprava Finroda a jeho druhů) či různé nesmyslné krutosti (Dagor Bragollach) se na pomstu už „narazit“ dají sotva.

Kniha je psána kouzelným ženským a velmi naivním stylem a generuje příhody jako „tatíček Melkor si hraje s dětičkami a kouluje se s nimi“, „hodný Melkor dává svou sílu světu, aby odňal jeho bolest“, „dobrotivý Melkor odpouští Ortheneru Gorthauerovi alias Sauronovi jeho pochybení“, „Námo konečně pochopil, jak dobrý ten ubožák Melkor vlastně je“ a „chudáčkovi Melkorovi všichni ubližují, ačkoliv on pro ně chce to nejlepší“. Po pravdě řečeno nechápu, jak tuhle knížku někdo může brát vážně, ale zjevně tomu tak je: ČKA má v Rusku řadu příznivců a jsou podle ní dokonce pořádány „melkoristické“ LARPy.

 Moje hodnocení: 2,5/5

----

„Nikdo, kromě nás!“ křikl Celegorm. „Nedostaneš, co hledáš!“

„Ty nevíš, co hledám,“ řekl Finrod už na odchodu, div ne přes rameno.

 Nejnovějším a podle mého názoru nejlépe napsaným a celkově nejzajímavějším, i když zároveň nejožehavějším ruským posttolkienovským románem je loňská dvoudílná novinka Olgy Briljevy (vydaná pod jménem fiktivního Berena Belgariona, opět s Briljevou jako překladatelkou) Po tu storonu rassvěta (I. Stíny soumraku, II. Voják naděje). Autorka je mladá žurnalistka z Dnětropetrovsku, jež své dílo publikovala nejdříve na internetu a následně ještě oficiálně v nakladatelství Exmo, které se zabývá i vydáváním všech ostatních zmíněných Tolkienových epigonů.

Napsala jsem, že román je dosti ožehavým počinem – příčina tohoto konstatování tkví v tom, že Briljeva po svém zpracovala Tolkienovu nejmilejší legendu: Příběh Leithian. Na rozdíl od původního poměrně komorního příběhu cesty dvou milenců za silmarilem se v Druhé straně úsvitu rozvíjí mohutná historická freska plná elfské, adanské a seveřanské politiky, která umožňuje barvité vykreslování nejrůznějších prostředí a střetů kultur. Předností autorky je čistý a vypsaný, velmi čtivý styl, vybroušené charaktery postav, zajímavé doplnění a rozvedení příběhu a téměř dokonalá znalost Tolkienových spisů včetně řady HoME, které jí umožňuje budovat pozadí příběhu v Tolkienových intencích. Podobně jako z Tolkiena čerpá ovšem také z Černé knihy Ardy, již použila k vylíčení Morgothových lidských stoupenců, „černých rytířů Ast-Ache“, kteří jsou mnohokrát stejně čestní a své pravdě věřící jako „bílá“ strana.

Rozšíření příběhu vychází z toho, že Briljeva nechává Berena opustit Dorthonion po zprávě, že Sauron chystá velký útok na Hithlum, jehož by bylo možné – po získání spojenectví elfských králů - využít pro osvobození Dorthonionu úderem do Sauronových zad, takže největší rozšíření je vloženo mezi odchod Finrodovy družiny z Nargothrondu a její zajetí Sauronem, a obsahuje převážně její cestu po elfských a lidských potenciálních spojencích (velekrál Fingon a hithlumští bratři Húrin a Huor, Maedhros a nogrodští trpaslíci – de facto formování silmarillionovské „Maedhrosovy unie“), a druhé, mnohem více šokující, mezi zmíněné zajetí Sauronem a smrt uvězněných elfů, které obsahuje motiv Berenovy fiktivní „zrady“ a následující povstání a boj za osvobození Dorthonionu. Právě to je ve velké části románu Berenovým hlavním cílem – teprve pak přichází na řadu silmaril. Nejméně byla rozšířena právě část příběhu od dobytí Ostrova vlkodlaků Lúthien (zde pojatého ve velkém stylu se spoustou bojovníků na obou stranách) do Mandosu.

Briljeva se v podstatě rozhodla „najít“ a vylíčit historický příběh, na jehož základě jakoby legenda Leithian vznikla, a nevyhýbá se při tom ani tématům, které by Tolkiena nenapadlo řešit (Beren je všechno jiné než bezchybný svatý hrdina, takže na přetřes kromě fiktivní „zrady“ přijde opět i sexualita a „silnější“ slovník apod.), části našich agnostických čtenářů by mohl vadit také určitý náboženský podtext zvláště druhé části (Berenovo „obrácení“ – autorka je katolička a milovnice Tolkienovy stati Athrabeth Finrod ah Andreth). Román není bezchybný, ale představuje podle mého názoru to nejlepší, nač lze z ruské posttolkienovské fantasy narazit – a to jak čtivostí, tak zajímavým a dobře zpracovaným příběhem, jehož hlavní vadou může být, že už se nikdy nedokážete podívat na „Leithian“ jako dříve a na většinu jeho hrdinů budete těžko zapomínat.

 Moje hodnocení: 4/5

----

 Víš, ty jsi mi dala touhu žít

Víš, jen díky tobě smím tu být

Potoků voda, nebe jas

Bez tebe ztrácí smysl zas

A v tobě jen já vidím svět, jaký má být!

 Na základě Tolkienova díla samozřejmě nevznikají jen romány a fanouškovské povídky, jichž je řada k nalezení na internetu, ale také hudba, které v Rusku vzniko nepřeberné množství. Vedle řady písničkářů tvořících v nejrůznějších žánrech bych chtěla jako zajímavost zmínit mezi ruskými tolkienisty proslavený amatérský muzikál Finrod-Song (tedy něco jako Píseň o Finrodovi) z roku 2001, poprvé provedený na Zilatconu skupinou Templ, jejíž členky Larisa (Lora) Bočarová a Lina Borobjova (Eowyn) jsou tvůrkyněmi hudby i textu. Muzikál se inspiroval, stejně jako Briljevin román, Legendou Leithian, konkrétně její první částí od vyslání Berena pro silmaril do dobytí Tol-in-Gaurhoth Lúthien (samozřejmě lehce upravenou – největší změnou je asi „spojenectví“ Thingola a Feanorových synů proti Berenovi, které mělo děj víc stmelit). Důraz je kladen na milostný příběh tvořený dvěma (neúplnými) páry, totiž Berenem a Lúthien a Finrodem a (nepřítomnou) Amarií a je zarámován dvěma výstupy Galadriel, navozujícími jakoby pocit jejího „vyprávění“ o bratrovi. Písničky mají určitý folkrockový charakter, některé jsou špičkové, jiné slabší, o celkovém výsledku si můžeme myslet cokoliv, ale alespoň pro zajímavost za poslechnutí stojí.

Zbývá jen dodat, že tvůrčí skupina Templ, jejíž členové pocházejí u Moskvy, Kazaně a Jekatěrinburku, uvedla kromě Finrod-Songu i dva další muzikály: jako své první dílko rockovou operu Templ (o křižácích) a loni muzikál Žána (Jeanne, o Johance z Arku), tedy záležitosti zcela netolkienovské, ačkoliv Lora Bočarová je autorkou řady písniček Tolkienem inspirovaných (CD Zapadnij preděl).

 Moje hodnocení: 3/5

 Zmiňované Tolkienem inspirované romány a CD:

Pěrumov Nikolaj Danijlovič: Kolco tmy. I. Elfijskij klinok, II. Čornoje kopjo, III. Adamant Chenny, nakl. Exmo 2001

Yeskov Kiril, Poslední pán prstenů, nakl. Fantom Print, Ostrava 2003 (ruský originál Jeskov Kirill, Poslednij kolcenosec, www.lib.ru, vyšlo rovněž v Exmu jako 2. oficiální vydání, pod stejným názvem)

Nienna – Illeth (Natalja Vasiljeva – Natalja Někrasova), Čornaja kniga Ardy, http://anothersvision.narod.ru (patrně jde o text publikovaný r. 1995), 2. oficiální vydání Exmo r. 2000 jako Natalja Vasiljeva: Čornaja kniga Ardy a Natalja Někrasova: Čornaja kniga Ardy – Ispověď straža

Beren Belgarion (Olga Briljeva): Po tu storonu rassvěta. I. Těni suměrek, II. Vojin naděždy, Exmo 2003, k nalezení rovněž na www.kulichki.com/tolkien/kaminzal

Lora Bočarova – Lina Borobjova: Finrod-Song. CD skupiny Templ (starší studiová verze, kompletní nahrávka muzikálu) z www.kagor.ru (zpívají: Finrod – R. Susaljov, Galadriel – L. Bočarova, Sauron – N. Koledin, Beren – A. Nejmyšev, Lúthien – E. Soznik)