Páni Západu

Každý příběh má svůj počátek; každý mýtus má své Stvoření a svého Stvořitele. A tak za hudby andělských duchů pod taktovkou Jediného vzniká předobraz Ardy, aby se zhmotnil rukama těch Ainur, již do ní sestoupili jako její správci, ochránci – i ničitelé.

 

Vnitřní informace

Jestliže Mocnosti Ardy nehrají v Hobitovi žádnou, a v Pánovi prstenů pouze zprostředkovanou a zprostředkující úlohu – krom Istari a pochopitelně Saurona, z nichž však žádný navenek nevystupuje jako jeden z Mocností - v Silmarillionu patří Valar a Maiar zcela nezastupitelné místo.

Tolkien, sám praktikující katolík, si stěží dovedl představit fungující svět bez Jediného Boha. Ilúvatar se ovšem od křesťanského liší podstatnou skutečností: do světa, jejž stvořil, až na několik zcela výjimek nezasahuje - jeho zástupci jsou do Ardy vyslané Mocnosti, které po existenci v ní ze svobodné vůle zatoužili: Valar a Maiar.

Ainur, v mýtech Středozemě mocné bytosti částečně inspirované křesťanskými anděly, a přesto v řadě rysů odlišné, byli stejně jako Děti Ilúvatarovy – elfové a lidé – stvořeni Jediným Bohem a jemu byli podřízeni; na rozdíl od Dětí však existovali dříve než Arda, měli podíl na jejím tvoření a jejich podstata byla ryze duchovní – nepotřebovali k existenci fyzické tělo. Zatímco křesťanští andělé jsou bezpohlavní, Ainur od počátku patřili k jednomu nebo druhému pohlaví. V mnohém se podobali bohům klasických pantheonů –  existovala mezi nimi pouta příbuzenství i manželské svazky, jako antičtí bohové měli rozdělené sféry vlivu, nejvyšší z nich sídlili na vrcholku hory, další v hlubinách moře či bezčasých síních zemřelých.

Ainur, kteří sestoupili do Ardy, se dělili podle míry moci na Valar a Maiar. Valar zpočátku bylo patnáct; Melkor však padl, takže zbylo sedm králů a sedm královen Valar, osm nejmocnějších z nich se nazývá Aratar, Vznešení Ardy, nejvyšším byl Starší král Manwe. Kolik dalších duchů do Ardy přišlo, nevíme. Část z nich se nazývá Maiar – byli žáky a pomocníky Valar a patřili mezi ně nejen pozdější Istari, mořští Maiar Uinen a Osse či Melian, ale také Sauron. Kromě Maiar byli patrně podobnými andělskými duchy i ti, kdo později přijali ohnivou podobu balrogů, a dalo by se spekulovat o tom, do jaké míry mohly mít původ mezi Ainur takové bytosti jako strážci vodních toků (jako Zlatěnka), mluvící zvířata nebo Morgothovi démoni.

Valar byli v Ardě zástupci a správci Ilúvatara a v důležitých záležitostech mohli dostat jeho radu, jinak však jednali samostatně. Byli nepředstavitelně moudří a s obrovskou mocí, ne však neomylní – podléhali pochybám, bezradnosti i pýše a touze po ještě větší moci, jež se stala osudnou nejsilnějšímu z nich. Jejich prvním úkolem bylo přetvoření Hudby ve skutečnost, a již v okamžiku budování země se projevila budoucí zaměření: na vzduch, vodu, hvězdy, oheň či všechno živé.

Brzy přijali těla vzhledem se blížící podobě Ilúvatarových dětí - humanoidní forma byla nejobvyklejší, již na sebe brali, ale ne nutná: mohli přijmout v zásadě jakoukoliv a tak velkou, jak se jim zlíbilo – především Melkor se svým velkým sebevědomím volil i velkou tělesnou schránku. K existenci Valar a Maiar těla nepotřebovali a mohli je libovolně odložit nebo změnit, pokud se jim zachtělo - přesto byla tvořena z matérie Ardy jako těla elfů a lidí, a podléhala tedy zraněním či kompletnímu zničení.

S dobrovolným vtělením Valar pocítili také touhu dorozumívat se slovy – v netělesné podobě žádný jazyk pochopitelně potřebný není. Jazyk Valar prý byl řečí elfům na poslech nepříjemnou, s řadou nezvyklých hlásek a velmi dlouhými slovy. Eldar byli v zásadě schopni se jí naučit, ale příliš po tom netoužili – přesto do quenijštiny z řeči Valar přešla některá jednotlivá slova, zejména vztahující se přímo k Valar a jejich zemi. Valar sami v přítomnosti Eldar – a, což je na pováženou, občas i mezi sebou - raději volili elfský jazyk.

A odkud pocházela moc Valar a Maiar? Na příkladu Melkora jasně vidíme, jak postupně slábne a upadá – po Stvoření byl nejmocnějším z Ainur a v dobách Jara Ardy měli i Valar spojenými silami co dělat, aby ho zvládli, za beleriandských válek již stačila pouhá síla jediného elfa zasazení nezhojitelných ran, přičemž Melkor ztratil samu schopnost poškozené tělo zaměnit za jiné – a po Válce hněvu se Manweho heroldovi vzdal bez boje. Podobně slábla i Sauronova síla, částečně ovšem rozptýlená stvořením Prstenu. Morgothův případ je výraznější: skutečně se vyčerpal vypěstováním skřetů a nošením silmarilů? Vždyť předtím Valar vytvořili celou Ardu, a jejich moc to neumenšilo. V teologii Ardy bude patrně odpověď jediná: moc Valar v souznění se světem Ardy pochází z jejich Stvořitele, od něhož se Melkor dobrovolně odvrátil – kvůli moci vlastní. Jestli je tato odpověď skutečně pravdivá, už ponechávám na posouzení laskavého čtenáře.

 

Pod autorskou pokličkou

Tolkienův mýtus o Stvoření, Valar a Maiar prošel během jeho tvůrčího života – ve srovnání s jinými legendami Silmarillionu – jen malými změnami. Od té nejranější verze si Tolkien představoval Stvoření světa Hudbou Ainur, bytostí podřízených vyšší autoritě a jí vytvořených. Legenda o příchodu Valar a Maiar do Ardy, boji se vzbouřeným Melkorem a jeho pádu byla přítomna od samého začátku a podobnost mezi dvěma padlými anděly, Melkorem a Luciferem – „Světlonošem“ - křesťanské tradice, je ve starších textech ještě zvýrazněna užitím Melkorova jiného, později zavrženého, jména Alkar, „Zářící“. Představa Valar se vyvíjela co do jejich počtu či některých vlastností, ale zásadní koncept zůstal. A ačkoliv se o nich v raných textech mnohem více než později mluví jako o bozích, nejedná se o „klasická“ božstva – nikdy nebyli zcela nezávislí ve své moci ani činech.

Zásadně se ovšem změnila „ženská otázka“ mezi Valar: v původních verzích existovalo devět Mocností (včetně Melkora), všichni to byli muži a kromě Ulma a Melkora ženatí. Pozdější královny Valar se objevují ve vysloveně podřízeném postavení. Mezi Valar a jejich manželkami se objevují i jména Osseho a Uinen, z nichž se Osse držel dost dlouho, než definitivně následoval Uinen mezi Maiar. Někdy v době před vydáním Pána prstenů se o sedmičky Nejvyšších probojovaly vedle Manweho, Melkora, Ulma a Auleho také Varda, Yavanna a Nienna, aby už mezi nejmocnějšími Valar zůstaly. Počet Sedmi Velkých se postupně rozšiřoval: nejprve na osm Aratar včetně Melkora, a poté na osm bez Melkora, jak je známe ze Silmarillionu. Počet samotných Valar se ustálil na čtrnácti, mezi něž Melkor nebyl počítán.

Další zajímavou odlišností původních Valar od jejich pozdější koncepce byla také skutečnost, že spolu mohli mít a měli děti: Fionwe, pozdější Manweho herold Eonwe, byl synem Staršího krále; kromě něj měl Manwe s Vardou ještě dceru. Poté, co Tolkien myšlenku na možnost existence potomků Valar zavrhl, jedinou z duchů Ardy, kdo se skutečně stal ve své vtělené podobě matkou, byla Melian  – a to jen proto, že otcem Lúthien byl jeden z Eldar.

 

Zjev se, Mocný!

Jak poznat Valu nebo Maiu, když ho uvidím? Takovou otázku si hrdinové Tolkienových knih jistě klást nemuseli. Tak jako dokázali lidé Středozemě na první pohled poznat, že osoba proti nim je elf, i když neviděli jeho špičaté uši a nonkonformní jacksonovský účes, muselo jim být okamžitě zřejmé, že potkali jednoho z Mocných. Spolehlivým vodítkem byly nepochybně oči či celková aura moci kolem něj, i kdyby navenek vypadal sebevíc jako jeden z Dětí. Mohli se samozřejmě také zjevit v majestátu, jako obrovské postavy s atributy svého postavení – takového potkal Tuor Ulma na břehu Belegaeru. Majestátní podobu pochopitelně nosili ti z Valar a Maiar, kteří chtěli na svou moc upozornit nebo vzbudit hrůzu – tedy Morgoth a Sauron. Ti zevnějšky střídali: od krasavců podobných elfům, když se chtěli zalíbit, k „tyranským“ podobám – temným postavám dle možností olbřímích rozměrů. V podobě temné, špatně rozeznatelné postavy se silným a děsivým hlasem se objevil rovněž Mandos, aby zvěstoval odcházejícím Noldor Proroctví Severu.

Valar mohli přijmout i nehumanoidní podobu – o Yavanně se tvrdí, že se občas objevovala v podobě stromu nebo jiné rostliny.

Mnozí z Valar a Maiar také chodili mezi elfy neoděni tělem – měl to ve zvyku například Gandalf ještě jako Olórin, který rád nepozorován sledoval Eldar a přinášel jim příjemné sny a vnukal nápady. Mezi zjevení Valar bez hmotného těla lze ještě počítat snové obrazy a předtuchy, v nichž za beleriandských válek dával rady Ulmo především Turgonovi a Finrodovi. Nehmotné zjevení Valy nebo Maii pochopitelně nemusel elf či člověk poznat – někdy je vnímal jen jako představu či příjemný nebo naopak děsivý pocit.

Výjimečnou situací je mise Pěti čarodějů, původem Maiar, do Středozemě Třetího věku – Istari odložili jak majestát, tak většinu moci, a zjevují ji jen ve výjimečných případech: Gandalf jí užívá, aby zastavil morijského balroga a zahnal nazgûly před Minas Tirith, ve světle se objevuje před svými společníky ve Fangornu.

Okamžiky majestátního zjevení a triumfu jsou nejoblíbenější i mezi umělci ztvárňujícími Tolkienův svět. Neznám žádný obraz „hodného“ Melkora procházejícího se mezi valinorskými elfy v půvabné podobě, ani Ulma poučujícího Teleri o stavbě lodí. Zato majestátní Ulmo zjevující se Tuorovi existuje nejeden, a setkáme-li se s obrazem (nespoutaného) Morgotha, s velkou pravděpodobností to bude obrovská černá postava utloukající kladivem krále Noldor - tuto podobu po svém učiteli zdědil Sauron ve filmu Pán prstenů. Jedinou výjimkou, když pominu ztvárnění Istari, je pár obrázků ryze amatérského charakteru. Triumf je prostě triumf, a Mocnost se vždycky pozná podle toho, že je velké postavy.