Skrytí a osamělí

 

Na cestách Středozemí nenarazí poutník vždycky pouze na věci a bytosti známé a zařaditelné – nepotkává jen elfy, lidi, trpaslíky, hobity či, je-li vznešené sudby, Valar či Maiar v plné moci. V lesích, lukách i mohylách může narazit i na tvory zcela zvláštní, nepochopitelné, nebo i děsivé ve své ojedinělosti.

 

Poslové Západu

Osamělí poutníci v obnošených pláštích různých barev, ani lidé, třebaže vzhledem staří, ani elfové, třebaže moudří nad veškerá lidská měřítka, neumírající a příliš se časem neměnící – takovými se jevili obyvatelům Středozemě členové vznešeného řádu Istari, čarodějů, jak byli nazýváni.

Bylo o nich známo málo, a jen několik nejvznešenějších elfů Středozemě znalo pravdu – že jsou čarodějové posly Valar, pomocníky v boji proti Nepříteli, skrývajícími svou moc za hradbou skutečného těla, jež je omezuje po všech stránkách jako obyčejné smrtelníky. Kolik takových emisarů bylo z Valinoru skutečně vysláno, netušili ani Moudří; hlavních Istarů však bylo pět, a objevili se na západním pobřeží kolem roku 1000 Třetího věku, když se znovu začínaly dloužit stíny a Sauronovi služebníci opět procitali.

Hlavou řádu byl Curumo, vybraný pro misi Kovářem Valar a nejmocnější, třebaže ne nejmoudřejší z čarodějů. V bílém oděvu, elfy nazýván Curunír, Dovedný muž, a lidmi Saruman, zpočátku hodně cestoval po západě Středozemě i na daleký východ, ale nakonec se usadil v někdejší gondorské pevnosti v severním Rohanu, Železném pasu, aby se věnoval studiu a výzkumu největšího z děl Nepřítele – Prstenů. Touha po moci, vědění a technických dovednostech – tolik vlastní Auleho Maiar, vždyť i Sauron býval kdysi jeho služebníkem! – nakonec Sarumana dovedla na cestu k pádu.

Jeho druhem na cestě přes Moře byl služebník Auleho manželky Yavanny, po jejíž vůli jej byl Curumo nucen vzít s sebou, třebaže jeho moc byla mnohem menší a Bílý čaroděj jím pohrdal pro jeho prostou mysl a lásku ke stvořením své paní. Aiwendil, oděný do zemní hnědi, byl později nazván Radagast, „Pečovatel o zvířata“. Jestliže se snad zpronevěřil úkolu danému mu hlavami Valar, nepochybně zůstal věrný jinému, na němž záleželo Yavanně více – neopustil své zvířecí přátele. Zda a kdy se vrátil na Nejzazší západ, už se asi nikdy nedozvíme.

Alatar, Oromeho Maia, byl druhým z těch, kdo byli k cestě do Středozemě navrženi – odešel spolu se svým druhem Pallandem, který rovněž sloužil Lovci Valar, a doprovázeli, oba oděni v modrou, Curuma na jeho první cestě na východ. Tam pravděpodobně také zůstali, a o jejich dalších osudech není známo na západě Středozemě nic, ať už padli, nebo vytrvali. Pro západní elfy a lidi zůstali navždy bezejmennými Modrými čaroději, Ithryn Luin.

Olórin, služebník Manweho a Vardy, který strávil mnoho času i s Niennou, od níž se naučil soucitu, a s Irmem a který více než jeho druhové choval lásku k elfům Valinoru, byl svým pánem na cestu vyslán příkazem – proti své vůli. On jediný z emisarů Západu byl schopen přiznat, že má strach z moci Temného pána – a on jediný navzdory tomu prošel svou cestu do konce a splnil daný úkol; přes oběť a znovuvtělení až po konečné vítězství. Lidmi byl zván Gandalf, „Elf s holí“, a elfové jej znali jako Šedého poutníka, Mithrandira. Jen málokdo tušil, že je od svého příchodu do Středozemě nositelem Prstenu ohně, který mu v jeho úkolu pomáhal. Je zjevné, že Círdan, předchozí strážce Naryi nadaný předvídavostí nad jiné Eldar, již od počátku viděl v nenápadném starci v šedém šatu toho, kdo má moc a vůli dovést protivníky Temného k vítězství. Možná i proto, že na rozdíl od mocnějšího a vznešenějšího Sarumana znal Gandalf pochyby i lásku lépe než kdo jiný.

 

Kabátek má šmolkový...

Zatímco Istari bylo možné na západě Středozemě potkat přinejmenším tři, sídlila tu i prastará bytost mnohem hůře zařaditelná, skrývající se v lesích, které v pozdních věcích zbývaly z někdejších prastarých hvozdů.

Tom Bombadil podle Krajanů, elfy zvaný Iarwain Ben-adar – Nejstarší a bez otce, trpaslíky Forn a muži severu Orald, je snad nejzáhadnějším hrdinou Tolkienovy Středozemě. Jako by do tohoto světa vkročil odjinud, z bezstarostného kraje smíchu, zpěvu a neporušené přírody, kde je největším dobrodružstvím setkání s morousovitým stromem nebo jezevčí rodinkou. O původu a podstatě této bytosti, sídlící osaměle, jen s družkou Zlatěnkou, v domku uprostřed lesů, se mezi badateli vedou dodnes ty nejdivočejší spory. Zatímco původ Zlatěnky by mohl být vysvětlen jako maiarský – jako „dcera Řeky“ se představuje, může být tedy strážkyní toku, jednou z Ulmových služebnic. Kdo však je Tom Bombadil?

„Je,“ říká o něm Zlatěnka. „Je pánem lesů, vod a kopců.“ Je také nejstarším z mluvících tvorů, byl dřív než řeka a stromy; dřív než první Temný pán. Stýká se s elfy i lidmi, třebaže nepatří ani k jedněm, ani k druhým, i s Istari, byť není jejich řádu. Patří tedy, stejně jako Zlatěnka, k Maiar? Bylo by to možné – ale je třeba vzít v úvahu, že se od všech ostatních Ainur známých z příběhů liší přinejmenším tím, že nemá ani zájem ani pochopení pro střet Dobra a Zla ani pro předměty sloužící v tomto střetu – Prsten na něj nepůsobí a jeho význam je mu neznámý. Stojí zcela vně jeho moci – jediný na světě.

Bombadil je asi vůbec nejstarší důležitou postavou příběhu Pána prstenů, i co se týče chronologie Tolkienovy tvorby. V nedokončeném náčrtku pohádky a básních se objevil ještě dříve, než Bilbo vyrazil s trpaslíky za pokladem za svým velkým dobrodružstvím. Jeho vznik prý byl inspirován holandskou loutkou Tolkienova syna Michaela a v Tolkienových raných představách byl zosobněním mizejícího oxfordského venkova. Jako duch přírody neovlivněný jinými zákony potkává Tom později i Froda.

Zlatěnčino „je“ a úplná imunita Bombadila vůči moci Prstenu inspirovaly některé badatele ke spekulaci, že se jedná skutečně o postavu zvenčí – buďto samotného autora, Tolkiena, který vstoupil do příběhu, aby hobity zachránil, nebo vtělení samotného Boha – jakéhosi „Ilúvatara na prázdninách“.

V kontextu Středozemě je Tom Bombadil, ať už pro jeho původ najdeme jakékoliv vysvětlení, každopádně postavou jedinečnou a takřka nepochopitelnou – mocnou, třebaže si své moci není vůbec vědoma, a přitom prostou a půvabně hravou jako šírání uprostřed lesů.

 

Mezi dvěma světy

Ale nejen příjemná překvapení mohla čekat poutníka ve skrytu lesů a skal. I Středozem je místem, kde lze narazit na neklidné duchy dávno zemřelých či nemrtvé přízraky sloužící Temnotě.

Duchové, s nimiž se lze ve Středozemi setkat, jsou v zásadě několikerého druhu. Především může jít o duchy (fear) zabitých elfů, kteří ze svévole neuposlechli povolání do Mandosu. To v zásadě možné bylo; takové fear však poté často padly do tenat Morgotha nebo Saurona a zaprodaly se zlu. I nevtělená fea zkaženého elfa, kterou Morgoth nezlákal, však mohla být nebezpečná nevědomým poutníkům, protože stále toužila po tělu a v krajním případě byla schopna o ně živého připravit.

K této skupině by patrně bylo možné přiřadit i tvory, jakým byla Thuringwethil, upírka v Morgothových službách. Jedná se o jediný případ, kdy se v dějinách Středozemě hovoří o upírovi, tedy bytosti čerpající životní energii z krve jiných. Možná se mohlo jednat o Morgothem svedeného ducha, který uchvátil cizí (mrtvé či živé) tělo, a ve funkčnosti ho udržoval přísunem krve. Samozřejmě by však mohlo jít i o padlou Maiu ve službách zla.

Co se týče duchů lidí, většinou se jednalo o osoby vázané na světě nesplněným posláním nebo slibem – to je případ Gorlima z Barahirovy družiny, jehož přízrak se zjeví Berenovi, aby jej zpravil o své zradě, a teprve poté nabude pokoje, a mnohem známější Mrtví z Šeré brázdy, prokletí Isildurem za nesplněný slib. I ti dojdou míru až v okamžiku, kdy dávný slib splní a Isildurův dědic je z přísahy osvobodí.

Jiný je případ nemrtvých z Mohylových vrchů, kde leželo starodávné pohřebiště arnorských knížat a králů. Říká se, že se tam zlovolní duchové objevili po pádu Severního království, usídlili se v prázdných hrobkách a stali se postrachem poutníků. Prý se jednalo o stíny mrtvých z říše Angmar na severu, takže to patrně byli služebníci černokněžného krále nebo mrtví jím polapení a svedení ke zlu.

Poslední skupinou přízraků, kterou je potřeba zmínit, jsou pochopitelně otroci Prstenu – nazgûlové. Proti ostatním zmíněným se ovšem nejednalo o klasické zlé „duchy“, tedy osoby mrtvé, protože sice nebyli živí, ale ani jim nebylo dovoleno zemřít. S analogie s tím, co se stalo Frodovi po zásahu morgulskou dýkou, se dá soudit, že pod vlivem Prstenu někdejší mocní muži „vybledli“ do podoby lidským okem nezachytitelné a viditelné pouze tehdy, když sám pozorovatel vkročil do světa stínů – jako Frodo s Prstenem na ruce nebo Glorfindel zjevující se v moci u brodu přes Bruinen. I v neviditelné podobě kolem sebe tito Sauronovi nejsmrtonosnější služebníci šířili nezvladatelný děs – v jejich přítomnosti se zvířata plašila a muži ztráceli odvahu a obraceli se na útěk. Na druhou stranu měly Prstenové přízraky také značná omezení – špatný zrak, sníženou orientaci v hmotném světě, omezenou možnost běžné komunikace (pochopitelně), a až na nejmocnější iracionální děs z vody.

 Nazgûlové (Úlairi) se poprvé objevili jako Devítka již roku 2251 Druhého věku – prsteny smrtelným mužům Sauron daroval již v 16. století téhož věku. Po vítězství Posledního spojenectví byly přízraky načas zahnány se svým pánem do Stínů, ale začas opět procitly a začaly připravovat návrat svého pána – jejich náčelník, Černokněžný král, založil svou novou říši na severu Středozemě v Angmaru, a odtud se mu podařilo rozložit a zničit númenorejské severní království. Po Sauronově návratu byli Úlairi, zbavení vlastní vůle a zcela podřízení Temnému pánovi, jeho nejužitečnějšími a nejděsivějšími nástroji, dokud konečně nebyli zničeni pádem Jednoho prstenu.