Z kamene zrození

Od směšných postaviček s barevnými vousisky, brkajících o Bilbův práh po chmurné ranaře s ostře nabroušenými sekerami, od cynického Gimliho počítajícího zkosené skřety v bitvě o Helmův žleb po úskočného Míma, pod rouškou pohostinnosti zrazujícího Túrinovy psance každým dechem – tak široká je galerie Tolkienových trpasličích hrdinů – jedněch z nejpozoruhodnějších tvorů, již do jeho světa vkročili.

 

Vkročili, byť pozměněni k nepoznání, ze světa mýtů a pohádek evropských. Na rozdíl třeba od hobitů měli permoníci kutající vlastní štoly a potměšile shazující lidem na hlavu výdřevu odpradávna místo v hornických bajkách, trpaslíci (v lidové fantasii nazývaní též skřítky a dokonce i elfy) navštěvovali lidské domácnosti, aby pomáhali či škodili, kutali zlato a poskytovali přístřeší zatoulaným princeznám, aby nakonec skončili v televizních pohádkách jako zoufalci na poště mastící karty nedoručenými dopisy. A tak by se dalo pokračovat.

Těm všem trpaslíkům dávných i novějších vyprávěnek se ti středozemští podobají – a nepodobají zároveň. Sveřepí, pracovití, tajnůstkářští, milující lesk zlata, mitrilu a drahokamů, s nimiž dokáží pravé divy, bojovníci neznající žertů – takoví jsou. A možná skrývají ještě víc.

 

Cesta do hlubin trpasličí duše

 V mytologii Ardy patří trpaslíkům zvláštní místo už pro jejich původ – byli vytvořeni rukama Auleho, Kováře Valar, když se nemohl dočkat příchodu elfů a lidí. A protože byl jeho výtvor vzat Stvořitelem na milost, dostalo sedm Otců trpaslíků život, aby se probudili v raných dobách Středozemě ještě před příchodem lidí. Durin, předek Dlouvousáčů (Longbeards), k nimž patřil třeba i Thorin, je z nich nejznámější a probudil se prý u hory Gundabad na severu Mlžných hor. Dalšími kmeny trpaslíků byli Rudovousáči (Firebeards) a Širobocí (Broadbeams), jejichž Otcové procitli u podnoží Ered Lindon a dá se předpokládat, že právě jim patřily starobylé pevnosti Nogrod a Belegost. Zbylí Otcové, předkové Černovlasých (Blacklocks), Kamenných nohou (Stonefoots), Železných pěstí (Ironfists) a Tvrdovousáčů (Stiffbeards), se probrali kdesi na východě. Báje o stvoření trpaslíků hovoří – zcela typicky – jen o Otcích, nikoliv Matkách, ačkoliv je zřejmé, že bez ženských by trpasličí plémě velmi brzy vymřelo. Ale vzhledem k tomu, že vyjma Durina byli zbylí „Otcové“ uloženi vždy v párech, kdo ví, jak to s nimi ve skutečnosti bylo.

Trpaslíkům byla Aulem do vínku dána vytrvalost a houževnatost, protože vznikali v době války s Melkorem, a také společný jazyk, který se léty málo měnil a sloužil ke komunikaci trpaslíků mezi sebou. Pouze trpaslíků – byli totiž krajně neochotní učit khuzdul příslušníky jiného národa, raději se učili sami, a v cizích jazycích si dávali i jména na běžné nošení – jejich pravá jména byla totiž tajná natolik, že je netesali ani na náhrobky a užívalo se jich jen při slavnostních příležitostech.

Sami sebe nazývali Khazad, ačkoliv elfové pro ně užívali jiného, ne zrovna lichotivého  pojmenování v sindarin - Naugrim, Zakrnělý lid, či trochu lepšího Gonnhirrim, Páni kamene.

Podnikavost a jednostranné zaměření na zpracování kovů a všeho, co se z materiálů nalezených pod zemí zpracovat dalo, donutily trpaslíky k obchodování s okolními národy, tedy elfy a lidmi. Ačkoliv jen málo trpaslíků bylo natolik zkažených, že by se otevřeně obrátili ke zlu, k elfům měli vztah většinou rezervovaný, třebaže s nimi spolupracovali – ještě před začátkem Války o Klenoty to byli právě trpaslíci, kdo zbudovali podzemní síně krále Thingola Doriathského a opatřili jeho bojovníky zbraněmi. Později spolupracovali na budování Nargothrondu s Finrodem, Pánem Třetího domu Noldor, který si získal jejich úctu natolik, že mu dali jméno ve vlastním jazyce, Felagund. Dodávali zbraně a zbroj válkou zkoušenému Hadorovu lidu i vazalům Feanorova syna Caranthira a sami proti Temnému pánovi  bojovali – prosluli svými těžkými přilbami chránící i před dračím ohněm.

Přesto však do vztahů elfů a trpaslíků záhy vstoupily hořkosti, které přetrvaly staletí. Ještě v době Thorinovy výpravy k Ereboru reagoval král Thranduil podrážděně na jejich průchod svým územím – snad proto, že kdysi, v době, kterou možná ani nepamatoval, Thorinovi dávno mrtví příbuzní zavraždili Thingola, suveréna jeho otce a vyplenili jeho zem, aby byli vzápětí sami pobiti Berenem a Zelenými elfy. A takový střet vyvolaný nepochybně chamtivostí obou stran nebyl jediný.

Na druhou stranu i v pozdějších věcích existovala místa, kde vedle sebe oba národy žily spokojeně, ba ve spolupráci – ve Druhém věku byl takovým koutem Eregion, sídlo noldorských řemeslníků pod vedením Feanorova vnuka Celebrimbora, sousedící a úzce spolupracující s trpaslíky z Morie, kteří nakonec elfům při boji se Sauronem přišli na pomoc i vojensky.

 

Světla a stíny

Stejně jako před nimi elfové, i první pokolení trpaslíků po svém procitnutí vyrazila na pochod k západnímu pobřeží Středozemě. Byli to však absurdně právě vyhnanci svého vlastního lidu, kdo první dosáhl Beleriandu, Noegyth Nibin - Drobní trpaslíci, zmenšení postavou a v dlouhých letech vyhnanství i počtem. Po pádu Obležení Angbandu z tohoto lidu, sídlícího v prastarých síních u řeky Narog dříve, než je nalezli Noldor, zbývala jediná rodina – Mím a jeho synové, a jimi rod Drobných trpaslíků také vymřel. Právě Mím se stal symbolem trpaslíka, jehož srdce ztemnělo záští k elfům a lidem natolik, že jej dovedla ke zradě.

Přes nešťastné konflikty s elfy, jakým bylo zmíněné vyplenění Doriathu následované bitvou na brodu Sarn Athrad, to však byli skřeti, jež trpaslíci nenáviděli nejtrpčeji. Jednou z příčin byl konkurenční boj – četní a rychle se množící skřeti vytlačovali trpaslíky z jejich tradičních sídel. Obzvlášť těžce nesli potomci Durinovi ztrátu hory Gundabad, kde procitl jejich předek, a pochopitelně hanebné obsazení Morie.

Další přirozenou konkurencí trpaslíků byli draci, stejně jako drobný lid vyhledávající bohatství. Byli to oni, kdo vypudil trpaslíky ze severu a koho vytrvale lákaly jejich poklady. Posledním známým konfliktem tohoto druhu bylo zabrání Ereboru Šmakem a následná výprava Thorina Pavézy, jež přivedla na scénu hobity a rozhýbala kolo dějin.

Ve válkách, jichž se trpaslíci účastnili, jejich počet neustále klesal. Spolupůsobila i skutečnost, že trpasličí ženy tvořily přibližně pouhou třetinu národa a v případě ovdovění či ztráty vyhlédnutého partnera už další sňatek neuzavíraly. Nadto ne všechny ženy po manželství toužily, a pokud k němu přece jen došlo, vzešlo z něj zpravidla jen málo dětí. Trpaslice se vzhledem i oděním podobaly mužům do té míry, že ostatní národy nebyly s to je rozeznat. Jedinou v historiích jmenovanou je Dís, Thorinova mladší sestra a matka Filiho a Kiliho, kteří zahynuli v Bitvě Pěti armád.

Trpasličí srdce plála touhou po bohatství, a nic je nerozpalovalo více než Sedm prstenů, daných Sauronem jejich králům. Krom tohoto sklonu, který pro ně byl do jisté míry přirozený, však Temné moci odolávali houževnatě a Sauron brzy pochopil, že na rozdíl od lidí trpaslíky Prsteny pod jeho vládu nepřivedou. Nebylo proto divu, že se všechny, které nepodlehly zkáze, dříve či později vrátily do rukou svého Pána. Přesto se však říká, že byl kolem každého shromážděn velký poklad.

Pracovitost, manuální zručnost i obchodnický duch se v srdcích trpaslíků vždy mísily s lakotou a touhou po majetku, jež je dovedla přivést i do zkázy, přímost, věrnost a nenávist ke služebníkům Temného v nich bojovala se zakořeněným odporem k elfům i lhostejností k živé přírodě – taková dvojakost je pro Auleho děti typická a vystoupit z tohoto začarovaného kruhu dokázali nemnozí. Gimli, syn Glóinův, který tradiční předsudky odvrhl, by si proto zasloužil lepší uznání, než jakého se mu dostalo ve druhém dílu filmové trilogie, kde byl proměněn na baviče a šaška.

 

Terry Pratchett  a ti druzí

Ať už o tom věděli nebo ne, v Tolkienově dílo našli inspiraci mnozí autoři moderní fantastiky. Při čtení fantasy románů, v nichž vystupují trpaslíci, už si málokdo vzpomene na lidové báje. Trpaslíci dnešního světa jsou takoví, jaké je Tolkien načrtl – nezdolní bojovníci, skvělí kováři a horníci, jejichž slabostí, často dovedenou ad absurdum, je bohatství (Zlato! Zlato! zpívá osazenstvo trpasličích krčem Ankh-Morporku). Terry Pratchett, mistr parodie, zpřevracel i jiné trpasličí mýty vytvořené ve světě Středozemě – vezměme třebas jeho nejedlý trpasličí chleba, který určitě vzal původ v kramu, z něhož se už Bilbovi obracel žaludek. Většina dnešních čtenářů fantastiky je přesvědčena, že trpasličí chleba je něco zeměplošsky nejedlého.

Druhým silným zdrojem inspirace obzvlášť mladých povídkářů se ovšem v poslední době stali i trpaslíci Sapkowského, jehož romány uvedly mnoho fanoušků v přesvědčení, že opravdový trpaslík mluví co nejpodivnějším nářečím. Idea, že se trpaslíci obecný jazyk učili obtížně, je ovšem už i u Tolkiena, který zmiňuje, že v cizí řeči měli výrazný přízvuk pocházející z jejich rodného jazyka, ale divoká nářečí do jejich řeči nepochybně pronikla právě z pera překladatelů Sapkowského.

Mýtus se transformuje. Od zlomyslných permoníků a prací posedlých ochránců princezny Sněhurky, přes k službám jsoucí Thorinovu společnost a tvrdé bijce uchvacující Feanorův Kámen z Thingolovy chladnoucí ruky až po hanáckého sprosťáka Yarpena a divoké rváče z ankh-morporkských hostinců, zplna hrdla zpívajících o zlatě – a přesto trpaslictvo žije.

Budiž mu čest a sláva, a ať je jeho vous čím dál delší.