Z lesů a strání

 

Stvoření se čtyřma nohama, křídly nebo spáry nemluví a nemyslí, to ví každé malé dítě. Tím méně pak ta, která rostou v zemi a neumějí víc než pohupovat haluzemi ve větru, pravda? Ne vždycky! Alespoň ve Středozemi to platit nemusí...

 

Ent zemí zrozený

Pastýři stromů vstoupili do Příběhu Pána prstenů stejně neočekávaně pro čtenáře jako pro autora. Tolkien vždycky psal intuitivně – věci se v příběhu prostě stávaly, zatímco on s úžasem přihlížel. A tak, když z temnoty Fangornu z ničeho nic vystoupil Stromovous, aby se ujal ztracených hobitů, a vyšlo najevo, že je to bytost stejně stará a důstojná jako vrcholky Mlžných hor, musel se sám autor zamyslet, kde se tito tvorové – na pohled stromovití, pomalí a rozvážní, a přitom moudří a v hněvu smrtelně nebezpeční – vlastně vzali.

Pokud se týče jejich geneze nestředozemské, je záležitost více méně jasná – Tolkien sám přiznal, že prvotní podvědomou inspirací byl pocit dětského zklamání z příběhu Shakespearova Mackbetha, od něhož očekával působivější příchod Birnamského hvozdu: toužil po opravdovém lese táhnoucím do války. Jméno ent má údajně souvislost s veršem anglosaské básně Poutník, jenž odkazuje ke starým stavbám obrů, v jazycích Středozemě patří proto do slovníku Rohirů; elfsky byla tato zvláštní rasa nazývána Enyd nebo Onodrim.

Zařazení Pastýřů do dějin Středozemě bylo ještě složitější. Podle Fangornových slov se zdálo, že jsou enti prastaří – pamatují staré časy, Beleriand pod Mořem, a v jejich slovníku se uchovala řada slov z quenijštiny – kde se tedy vzali? Jsou to Maiar vtělení do stromů, aby střežili stvoření své Paní? A nebo zcela nová rasa, vzniklá z milosti Stvořitele na prosbu Yavanny, stejně jako se objevili trpaslíci? Zdá se, že z povahy entů můžeme soudit spíše na druhé – na rozdíl od Mocností Ardy se totiž rozmnožovali, dokud entky nezmizely a rod se nepřetrhl. Každopádně víme, že procitli ještě dlouho před východem slunce, a celé věky se toulali hlubokými hvozdy pod hvězdami.

Do beleriandských válek vstoupili enti jen jedinkrát – když Beren a ossiriandští elfové na brodu Sarn Athrad zastavili trpaslíky prchající z vypleněného Doriathu s pokladem a uloupeným silmarilem, enti se vynořili z hlubin hvozdů, aby mu pomohli s nepřáteli skoncovat. To svědčí o úzkých vztazích Pastýřů se zelenými elfy či přímo s Berenem – a nebo, což je vzhledem k opačným zájmům jejich a trpasličích docela možné, o jejich pořádném dopalu na Auleho děti...

Během Druhého a Třetího věku většina velkých hvozdů ze západu Středozemě zmizela, entky se nenávratně ztratily a pro enty nastal čas postupného uhasínání. Mnozí zakořenili a změnili se ve stromy, a jejich úloha ve válce o Prsten byla už jen labutí písní mizejícího národa.

 

Letenka na cestu zpátky

Zatímco se Pastýři stromů procházeli pod zelenými korunami a učili mluvit své svěřence, na vrcholcích skalnatých štítů se usídlilo plemeno stejně mocné a důstojné: Manweho orli.

Byli dlouhověcí a obrovští; mnohem větší než jejich pozdější potomci – Pán orlů Thorondor měl prý rozpětí křídel na třicet sáhů. Ve Středozemi sloužili jako poslové zpravující o událostech svého Pána, a jak Manwe předpověděl, slyšeli hlasy těch, kdo v zoufalství volali k Valar. Silou se rovnali Morgothovým drakům, k jejichž porážce ve Válce Hněvu přispěli. Později se mocné plémě zmenšilo, přesto však i na konci Třetího věku zůstávalo platným pomocníkem v boji proti silám Zla – jejich zásah pomohl zvrátit ve prospěch bílých jak bitvu pod Ereborem, tak poslední boj Gondořanů a Rohirů před Morannonem. Nikdy se nenechali zlákat službou zlu a neopustili Manweho, k němuž patřili stejně nerozlučně, jako řečtí orli k Diovi, římští k Jupiterovi a severští k Odinovi.

Velcí orli fungují v dějinách Středozemě po celou dobu překvapivě shodně: s trochou nadsázky je lze definovat jako letecké, zpravodajské a přepravní jednotky Valar. Orli zajišťovali nejenom předávání informací na Západ, ale taky „vnitřní“ zpravodajství – Turgon, Pán Gondolinu, by byl bez jejich služeb docela odříznut od světa – už nemluvě o tom, že střežili pomyslný vzdušný prostor nad Skrytým městem. O jejich užití pro letecké krytí bojových akcí už řeč byla, takže zbývá zmínit poslední, ne však nejméně zajímavou funkci: jednosměrné dopravní letectvo.

Překvapivé je, jak tento úkol prochází napříč příběhy: v Bilbově, který čtenáři poznali jako první, orli odnesli do bezpečí Gandalfa, hobita a trpaslíky, obklíčené vrrky a ohněm na stromech. A protože si záchranu Šedého čaroděje zjevně oblíbili, zopakovali si ji během války o Prsten dokonce dvakrát: na Gwaihirových křídlech unikl jak ze Sarumanovy věže, tak i z vrcholku Celebdilu po souboji s balrogem – v druhém případě zároveň stačil Gwaihir čaroděje zpravit o zajetí Smíška a Pipina. Do třetice vyrazila záchranná letka znovu do ohně, tentokrát k Hoře osudu, aby navrátila mezi živé Froda a Sama.

Několik velice podobných záchran se koná i za válek o silmarily – pomineme-li pohřební službu (nechť P. T. čtenářstvo promine cynismus) v případě přepravy Morgothem zabitého Fingolfina do Gondolinu a Glorfindela z propasti v Orlí soutěsce, šlo (v pořadí chronologickém) o tyto případy: pomoc při vysvobození Maedhrose Fingonem ze štítů Thangorodhrim, jako přímý následek Fingonova vzývání k Manwemu, odnesení Húrina a Huora Hadorovců, kteří se ztratili v kopcích po bitvě se skřety, do Gondolinu z vlastního rozhodnutí Thorondora (tato jediná letenka nebyla jednosměrná, přibližně po roce se bratři stejnou cestou vrátili ke svému lidu) a konečně Berena a Lúthien od bran Angbandu po završení jejich výpravy – zdá se, že i tentokrát jednali orli z vlastního rozhodnutí, třebaže nelze vyloučit, že je přivolala Lúthien.

Škoda jen, že nikoho z hrdinů nenapadlo zkusit si zařídit letenku i na cestu tam – ale pak už by to asi nebyli hrdinové...

 

Záhada mluvících zvířat

Zatímco existence obrovských inteligentních orlů se dá vysvětlit (i když ne bez pochybností) tím, že se ve zvířecích tělech, stejně jako u Morgothových draků, usadili duchové Ardy s menší mocí, toto objasnění zcela selhává v případě menších tvorů nadaných řečí.

Že zvířata a ptáci mluví v každé druhé pohádce, není vůbec nic zvláštního, ale že se totéž děje ve Středozemi, už se v rámci jejích zákonitostí objasňuje špatně. Samozřejmě, Hobit, napsaný z pohledu Bilba, který s velkým světem neměl do té doby vůbec nic společného, je hodně blízký pohádce, takže vrrci mohou mít vlastní jazyk (jemuž ovšem rozuměl jen Gandalf, ne Bilbo, a tu už se dá argumentovat zvláštními schopnostmi čaroděje) a mluví i ptáci ze svahů Osamělé hory – havrani a drozd. To sotva mohli být Maiar, víme, že se rozmnožovali (pravda, Velcí orli také, ale s tím si marně lámal hlavu už Tolkien). Přitom skutečnost, že se ptáci dokáží dohodnout s trpaslíky, potažmo s Bardem, a nadto samostatně uvažovat, je pro vyústění příběhu zcela zásadní.

Dobrá, havranovití svedl jsou i v naší realitě neobyčejně inteligentní zvířata – pokusy dokázaly, že havran zvládnout věty v lidském jazyce, a dokonce jim (i když ne dokonale) naučit svá mláďata (u konkrétního experimentu schopnost pronést větu zanikla až ve třetí generaci) – ereborští se řeči mohli naučit od trpaslíků. Bard Lučištník jako potomek mužů z Dolu prý rozuměl drozdí řeči. Pochybné, ale věřme tomu – Maiar nemuseli být jediní, kdo se zvládl dorozumět s živočišnou říší. Hůř už se bude vysvětlovat, proč se havrani a drozd tak jednoznačně přidali na stranu hledačů pokladu, zatímco krkavci na ně pokřikovali sprosťárny, a nejeden živý tvor – třeba další havranovití, crebainy z Vrchoviny – se dostal do služeb Temné věže. I zvíře může tedy zaujmout svou stranu...

Přejděme teď od okřídlených k savcům a zastavme se u Pána vlkodavů a jeho protivníků.

„Je tu Huan!“ praví Draugluin svému pánu, než zdechne. A Huan  promluví také, dokonce třikrát. Jak to bylo s nimi? Stejná otázka jako o orlů... Pokud je zvíře inteligentní a mluvit dokáže, proč pouze třikrát? O Huanovi je známo, že pocházel z Valinoru a do Středozemě přišel s Celegormem, s nímž zůstával, dokud se nepřidal na stranu Lúthien, nevyužil svého daru a nezemřel. O vlkodlacích zas víme, že se rozmnožovali – Carcharoth byl potomkem z plemene Draugluina; na druhou stranu je pravděpodobné, že v jejich tělech sídlili zlovolní duchové podřízení Morgothově vůli – téhož Carcharotha „naplnil hltavý duch“. Mohl být případ Huana, nebo i orlů podobný?

Nevíme. Nevěděl ani Tolkien, který tomuto tématu věnoval část eseje. Ne všechno, co mluví, musí mít nutně duši... A bez tajemství by nebylo mýtu.

 

O pavoucích a jiné verbeži

Ungoliant a její potomci jsou nepochybně jiný příklad. Ona sama je popsána jako lačný, ničivý duch ze tmy kolem Ardy. Před pádem Utumna sloužila Melkorovi, ale pak se stala vlastní paní a v podobě pavouka žila na dalekém jihu Amanu. Přesnou podstatu jejího původu neznáme, a znát nemusíme – ztělesněná Hrůza jiné jméno nepotřebuje. Byla mocná, rovná nebo dokonce ještě silnější než Melkor, a dychtivá naplňovat svou prázdnotu čímkoliv, co jí přišlo pod ruku... či přesněji pod pařát.

A přesto se neváhala snížit k páření s nižšími druhy pavouků a dát původ děsivým pavoučím stvůrám, sídlícím v temnotách světa: Beren se s nimi setkal v Ered Gorgoroth, a jedna z nich, jistě jen zlomek zlovolné inteligence a moci Ungoliant, ještě po mnoha staletích číhala v bludišti chodeb Cirith Ungol na Toho, který nesl Prsten...

Ve vlastních temnotách se Ungoliant sama pohltila, většinu jejích potomků z Gorgoroth vzala voda Dělících moří a Odula byla posledním z nich. Ať už zahynula na ránu, již jí zasadil Samvěd Křepelka, nebo v pozdějších letech, za kolonizace Ithilienu a obsazení Mordoru Elessarovými vojsky, s ní děsivé plemeno potomků ducha mocnějšího než Morgoth skončilo.