Život Mistra Elronda

Mistr Elrond, Elrond Půlelf, Peredhel, Pán Imladris, herold Gil-galadův, nositel Prstenu vzduchu, mocný mezi elfy a lidmi, syn Earendila z Gondolinu a Elwing Doriathské, jenž přišel na svět  v nejčernější hodinu elfů a lidí, patří bezpochyby k oněm nemnoha vyvoleným, bez nichž by se osud Středozemě pohnul jiným směrem. Mnoho se vypráví o jeho činech, ať už na poli války či starobylé učenosti, a jeho život sám se stal legendou. Ze spleti příběhů před námi vyvstává obraz muže podobného králi korunovaného dlouhou řadou zim, laskavého „jako samo léto“1) – ze sirionských přístavů do Roklinky a posléze Šedých přístavů ovšem urazil velmi dlouhou cestu. Toto je pokus ji alespoň v základu zachytit. 

I. Earendil a Elwing: osudová nutnost svazku?

Elrond a jeho bratr Elros, narození patrně kolem roku 525 P. v., v sobě spojovali krev hned několika z nejvýznamnějších elfských a lidských rodů nejstarších dějin Středozemě – byli nejenom dědici královské linie Fingolfinova Domu a, pokud víme, i posledními potomky doriathského krále Elu Thingola, ale rovněž Prvního a Druhého Domu Edain – Beorovců a Hadorovců. Bylo to právě „rodinné dědictví“ spojené jak s Earendilem Námořníkem, tak s Elwing Doriathskou, co ovlivnilo první léta života malých půlelfů největší měrou.

Earendil, budoucí Elrondův otec, se narodil v Gondolinu před jeho pádem pravděpodobně na jaře roku 500 P. v. jako syn Tuora Huoriona z Hadorova Domu a Turgonovy jediné dcery Idril, přesněji, protože v Gondolinu a Turgonově domácnosti se navzdory Thingolovu výnosu stále ještě mluvilo quenijsky, Itarille či Itarilde. Jak jeho otcovské jméno Earendil („Milující moře“), tak mateřské jméno Ardamíre („Klenot světa“), která Velekrálův vnuk podle všeobecně rozšířeného elfského zvyku od svých rodičů obdržel, lze považovat za svým způsobem „prorocká“ a předznamenávající další osud malého prince. Obě byla dána v rodném jazyce jeho matky, quenijštině, a jejich quenijskou formu užíval Earendil i v dospělosti. Jeho bezstarostné dětství skončilo pádem rodného města v době, kdy mu bylo něco málo přes sedm let (narodil se na jaře, zatímco k útoku na Gondolin došlo v den jednoho z největších elfských svátků, Bran Léta). Během bojů o město a následného útěku chlapec dvakrát jenom těsně unikl smrti – poprvé z rukou vlastního strýce Maeglina, podruhé už na cestě z města po napadení jeho eskorty jezdci na vlcích; v obou případech stačil zasáhnout Tuor, děsivé zážitky ovšem musely malého Earendila těžce poznamenat, nehledě na to, že při Pádu Gondolinu ztratil své blízké přátele a vychovatele, především Salganta z Domu Harfy a Ectheliona od Fontány.2)

Dobytí Gondolinu Morgothovými silami krom toho znamenalo i zlom ve výchově dítěte, které dosud vyrůstalo jako potomek královské rodiny nepochybně v dostatku a přepychu, jímž město Sedmi jmen proslulo. Na tomto místě by se ještě dalo pozastavit nad skutečností, jež je doložena pouze textem Pádu Gondolinu, který Tolkien přeložil a zaznamenal na počátku zkoumání dějin Středozemě, a sice skutečnost, že měl malý Earendil v Gondolinu chůvu. Tato informace vypadá poměrně podivně, když vezmeme v úvahu tradičně vřelý vztah elfů všech rodů k vlastním potomkům – připadá mi poněkud zvláštní, že by kdokoliv z Eldar, byť by to byla gondolinská princezna, svěřil své dítě bez naprosté nutnosti (jako to udělal Fingon – nebo Orodreth? – se svým synem Ereinionem) třetí osobě. Možná to ovšem bylo jediné řešení situace, kdy by bez „hlídání“ dítěte Itarille stěží mohla zastávat svou úlohu Paní při dvoře svého otce – úlohu, jež by za běžných okolností měla patřit Turgonově choti. Elenwe ovšem zahynula při přechodu Helcaraxe v době, kdy byla její jediná dcera ještě dítě, takže tato nezastupitelná úloha musela připadnout Velekrálově dceři.

Po pádu města byli ovšem Earendilovi rodiče i pomoci služebníků zbaveni. Možná, že se, jako osoby samy dospívající v improvizovaných podmínkách a nadto zcela nebo částečně bez rodičovské péče, dokázali Tuor a jeho manželka novým podmínkám rychle přizpůsobit, co se vztahu k jejich jedinému dítěti týče, ovšem pravděpodobné to není – krom rodičovských povinností na ně dolehla i nutnost postarat se o gondolinské uprchlíky, kteří většinou nestačili uprchnout z hořícího města s ničím víc, než co měli na sobě – a cesta nepřátelským krajem bez vody a zásob, byť uprostřed léta, s řadou žen, dětí a raněných, musela být více než svízelná.

Uvolnění po strastiplné pouti na jih a alespoň částečný návrat k „normálnímu“ životu čekalo uprchlíky z Gondolinu až poté, co se dostali po proudu Sirionu k vrbovým lesům Nan Tathren, chráněným Ulmovou mocí - zde, jak víme, Tuor složil pro svého synka píseň o svém setkání s Pánem vod - a krátce nato po jejich příchodu do ústí Sirionu, kde těsně předtím vybudovali malý přístav a město uprchlíci z jiného padlého elfského království. Patrně tehdy se poprvé zkřížily cesty malého gondoliského prince s dědičkou Doriathu.

Stejně jako Earendil Ardamíre byla o tři roky mladší (či podle jiných zdrojů stejně stará) Elwing půlelfka v první generaci. Její otec Dior Eluchíl, zvaný též Aranel, byl zcela nepochybně adan, ačkoliv panoval království Sindar: v době jeho početí byli oba jeho rodiče, Beren a Lúthien, nade vší pochybnost počítáni k Druhorozeným. Její matka Nimloth, dcera Galathilova, byla sindarská princezna, neteř Celeborna Doriathského, a tedy Diorova vzdálená sestřenice – v takovém stupni, kdy už nebyl vzájemný sňatek pokládán za nevhodný. Elwing, jejich třetí dítě, se narodila v Lanthir Lamath v Ossiriandu krátce předtím, než se její rodiče po Thingolově smrti stali králem a královnou Doriathu a navždy Sedmiříčí opustili i se svými dvěma syny a dcerkou.

Nevinné dětství princezny Elwing bylo ještě kratší než dětství jejího budoucího manžela, a zakončeno bylo ještě mnohem drastičtěji – zatímco Earendilovi zůstali po zániku Gondolinu oba rodiče, Dior i Nimloth zahynuli na konci roku 506 P. v. během bojů o Doriath a plenění Menegrothu vojskem Feanorových synů a obě jejich starší děti se ztratily v doriathských lesích. Protože k útoku došlo v čase zimního slunovratu, je vysoce pravděpodobné, že Eluréd a Elurín zmrzli nebo se stali oběťmi divoké zvěře.

Jak se z vypleněného Doriathu dostala pouze tříletá Elwing, a ještě ke všemu se silmarilem, Barahirovým prstenem a dalšími rodinnými dědičnými předměty, zůstává záhadou. Podle většiny verzí ji z podzemního města zachránili nejmenovaní „věrní služebníci“, podle jiné její vlastní matka. Kdo tím zachráncem ve skutečnosti byl, nevíme. Chtělo by se věřit, že dítě z Doriathu vyvedl jeho strýc Celeborn, tomu ovšem odporuje tvrzení Galadriel z Pána prstenů, že „překročila hory“ „ještě před pádem Nargothrondu a Gondolinu“.3) Tato slova ovšem nemusíme chápat zcela doslovně, Tolkien si totiž v době psaní Pána prstenů ještě nebyl zcela jist, jaké místo Galadriel v mytologiích vlastně patří, a domníval se, že poznala svého budoucího manžela v jeho zemi Lórienu a nebo v Lindonu poté, co opustila před koncem Prvního věku Beleriand.4) Podle jiné verze zmiňované v Nedokončených příbězích překročila Galadriel Modré hory s Celebornem až poté, co odmítla (nebo jí bylo odepřeno) vrátit se na Západ – v takovém případě by byla záchrana Elwing jejím strýcem dobře možná.

Ať už tomu bylo jakkoliv, někdy v první polovině roku 507 se Elwing se svými průvodci a uprchlíky ze zničeného Doriathu ocitla v ústí Sirionu, pravděpodobně pod ochranou Ereiniona Gil-galada, sídlícího na Balaru. Okolí rostoucího města skýtalo dosti neutěšený pohled – delta Sirionu vytvářela kolem mořského pobřeží soustavu bažin, slepých ramen a jezer, a třebaže blízkost moře a Ulmem požehnaného toku zaručovala alespoň nějakou ochranu před služebníky Pána Severu, první roky života uprchlíků v jeho ústí musely být obzvlášť krušné. Zvláště poté, co se v ústí Sirionu objevil další zástup, tentokrát Noldor z Gondolinu, kteří přišli stejně zubožení a s prázdnýma rukama jako krátce před nimi Doriathští.

Kdo v následujících letech vychovával princeznu Elwing, jež byla formálně dědičkou a paní někdejšího Thingolova lidu, nevíme, patrně stále oni „věrní služebníci“, kteří jí zachránili život už v Doriathu. Sotva jí mohli nahradit skutečnou rodinu, na níž si Eldar tolik zakládali, a nelze se divit, že se nejspíš už jako dívka citově přimkla k jedinému vrstevníkovi v odpovídajícím postavení, a nadto stiženému podobným osudem – Earendilovi.

Sňatek dědiců obou národů přišel poté tak nějak sám sebou – Elwing a Earendil jej uzavřeli patrně roku 524, buď krátce předtím, či krátce poté, co Earendilovi rodiče na Mořském křídle navždy opustili Středozem. Ve chvíli uzavření manželství dosáhli snoubenci věku dvacet čtyři a dvacet jedna let, což si zmínku rozhodně zasluhuje a vypovídá o významném vlivu lidské krve u půlelfů – elfové se pokládali za dospělé a obvykle uzavírali manželství až po padesátém roce života. Z věku Earendila a Elwing v době jejich sňatku tedy vyplývá, že půlelfové dospívali zhruba dvakrát rychleji než čistokrevní eldar; nadto už samotná skutečnost uzavření manželství a početí dětí v okamžiku, který byl vzhledem k hrozbě ze dvou stran – od Morgotha a Feanorových synů – nesmírně riskantní, vypovídá o tom, že byli oba v mnohém lidmi po svých otcích. Elfové se totiž „v takových dobách nežení a nepřivádějí na svět potomky“4) - elfské dítě lze totiž počít jen díky oboustrannému a silnému přání rodičů, a k němu by se elfové asi těžko odhodlali, natož donutili, pokud by věděli, že by svému dítěti od útlého mládí připravili žal a ztráty, před nimiž by nebyli schopni je uchránit. A protože elfové na svých potomcích nesmírně lpěli, přiváděli je, pokud bylo možno, na svět pouze v časech míru a radosti.

Když tedy vzápětí po svatbě Earendil a Elwing počali prvního potomka, oba věděli, co všechno dávají v sázku. Silmaril se stále ještě skrýval v Elwinžině věži na břehu nad přístavem, a bylo jen otázkou času, kdy si na něj vzpomenou zatím váhající – teď už jen čtyři - Feanorovi synové. Oba budoucí rodiče byli velice mladí, prakticky bez zkušeností s výchovou dětí či rodinným životem a bez blízkých příbuzných, kteří by jim mohli pomoci. A posledním faktorem, který musel v nejranějším dětství Earendilionů sehrát úlohu, byl malý smysl pro rodinu jejich budoucího otce. Earendil byl v první řadě námořník, jenž zdědil po Tuorovi obrovskou touhu po dalekých plavbách a lásku k moři, již předurčovalo jeho jméno, a rodina pro něj měla o mnoho menší prioritu než lodě. Elrond a Elros byli tak od samého počátku zbaveni toho, nač by mělo mít nárok každé, a zdaleka nejen elfské dítě: lásky a pozornosti vlastního otce.

 

II. Elros a Elrond: ohrožená dvojčata

Prvními otázkami, které si v souvislosti s Earendilovými syny můžeme položit, je, zda byli opravdu dvojčaty, jak se často tvrdí, a který z nich byl starší. Na obě tyto otázky lze jen těžko dát nezpochybnitelnou odpověď. Jisté je pouze to, že ve dvou letopisech, kde je zmíněno narození půlelfů (nejenom Elronda, který ve starších análech figuruje bez svého bratra), je kladeno do stejného roku. Každopádně mezi sňatkem Earendila a Elwing a vypleněním sirionského přístavu uplynulo asi jen pět nebo šest let, takže je pravděpodobné, že i kdyby bratři nepřišli na svět zároveň, věkový rozdíl mezi nimi by byl minimální, nejspíš ne více než dva nebo tři roky. Pokud by se v případě jejich rodičů jednalo o čistokrevné elfy, byl by uvažovaný malý věkový odstup mezi sourozenci argumentem, proč pravděpodobně skutečně byli dvojčaty – odstupy mezi jednotlivými dětmi byly u elfů o mnoho větší než u lidí, už proto, že početí, nošení a zrození dítěte stálo jeho rodiče, především matku, mnoho duševních i tělesných sil (viz případ Míriel a Feanára). U půlelfů tento argument použít můžeme jen stěží, nicméně přesto je varianta dvojčat v případě Elrose a Elronda vysoce pravděpodobná. Podpůrným „důkazem“ může být jistá symetričnost a dědičnost v rodině Diorových potomků, kdy by následovaly tři páry dvojčat ve třech generacích po sobě – Eluréd a Elurín (starší bratři Elwing), Elros a Elrond (její synové) a Elladan a Elrohir (synové jejího syna Elronda) – z těchto tří párů ovšem jen u posledního máme věrohodně a jednoznačně potvrzeno, že šlo skutečně o blížence. V případě Elrose a Elronda rovněž můžeme argumentovat skutečností rozdělení odlišných sudeb původně určených jednomu dítěti na dva bratry, protože jeden by zároveň nemohl sledovat obě cesty: tak se Elros vydává poutí Druhorozených a Elrond se stává elfem – dělí se o rodinné dědictví.

Zamyslíme-li se poté nad otázkou prvorozenectví mezi Earendilovými syny, ať už chlapci skutečně byli gwenyn nebo ne, nemůžeme ani v tomto případě dát jednoznačnou odpověď. Jistý badatel vystupující na internetu pod přezdívkou Feanor vysledoval z textů týkajících se Elrose a Elronda, že v převážné většině případů, kdy jsou jmenováni společně, předchází Elrosovo jméno jménu jeho bratra.6) Komparací lze zjistit, že ve všech případech, kdy jsou ve středozemských mytologiích jmenováni sourozenci, jejich jména vždy následují v pořadí podle narození (Maedhros vždy před Maglorem, Elladan vždy před Elrohirem). Argumentem podporujícím Elrosovo prvorozenectví nadto je, že nejdůležitější dědičné předměty přešlé na Earendiliony - Barahirův prsten, Thingolův meč, Bregorův luk a Tuorovu sekeru – přijal a později s sebou odvezl na Elennu právě tento bratr. Z toho všeho by vyplývalo, že budoucí první král Númenoru byl starším z obou dětí; při tak malém věkovém rozdílu, zvláště v případě, že byli bratři skutečně dvojčata, to ovšem příliš velkou roli nehraje.

Gwenyn, za něž je tedy budeme považovat, tedy přišla na svět patrně kolem roku 525 P. v., a to v nepřítomnosti svého otce. To je skutečnost opravdu varovná a závažná, protože mezi elfy bylo oddělení manželů v době, kdy čekali potomka a kdy bylo jejich dítě ještě malé, považováno za velké neštěstí a ztrátu nejen pro dítě, ale i pro jeho rodiče. Earendil ovšem dal přednost před péčí o těhotnou manželku a posléze novorozené syny jedné ze svých nekonečných cest, jejichž cílem bylo najít ztracené rodiče, kteří se ze své pouti na Západ nevrátili ani o nich nepřišla žádná zpráva, případně při té příležitosti objevit cestu do Valinoru.

Tak byly děti krom jeho péče zbaveny i tradičního „otcovského“ jména, které svým potomkům otec dával podle elfského zvyku na velké rodinné slavnosti několik dní po narození. Jména Elrond a Elros byla tedy mateřská, daná dvojčatům Elwing tak, aby formálně odpovídala jejímu vlastnímu jménu. Jejich význam je „Hvězdná klenba“ a „Hvězdná pěna“, Elrondovo jméno je po zvukové a skladebné stránce sindarské, v Elrosově jménu zůstal nejasný prvek, pocházející pravděpodobně z jazyka beorovců (-ros). I zde se, jako v případě jejich otce, jedná o jména prorocká, předurčující jejich další osudy.7)

Zatímco Earendil cestoval po moři a jeho děti rostly, mraky se začaly stahovat i nad sirionskými Přístavy. Maedhros, který se od pádu Doriathu choval poměrně zdrženlivě ať už proto, že nevěděl o místu, kde Feanorův silmaril hledat, či proto, že jej trápilo svědomí, dostal strach z nevyplněné přísahy, která ho pronásledovala, a poslal Elwing formální žádost, aby mu klenot vrátila. Diorova dědička odmítla.

V tento okamžik, kdy bylo zjevné, že dalšímu neštěstí sotva lze uniknout, by bylo správné a logické, kdyby se Earendil vrátil domů a postaral se o ochranu své rodiny v míře, jež by byla v jeho silách. Nestalo se. Ať už o požadavku Feanorových synů nevěděl, protože byl skutečně doručen v době jeho další nepřítomnosti, nebo mu nepřikládal váhu, v okamžiku, kdy Feanorovci zaútočili na Přístavy, nebyl jejich Pán v dosahu. Stalo se tak patrně roku 529 P. v., tedy v době, kdy byly Earendilionům přibližně čtyři roky.

O masakru, který postihl těžce zkoušený zbytek Gondolinských a Doriathských, už bylo napsáno mnoho, a netřeba se o něm podrobně rozepisovat. Přístavy byly dokonale vypleněny a vypáleny, většina obyvatel pobita nebo zraněna, a v boji padli rovněž dva nejmladší Feanorovi synové, dvojčata stejně jako Elros a Elrond. Elwing byla postavena před volbu, zda se za cenu silmarilu pokusí zachránit své děti, nebo toto vítězství zbylým Feanorovcům nedopřát, byť to možná bude mít pro její rodinu děsivé následky. Jak se rozhodla, je z historií zřejmé, a čtyřletá dvojčata zůstala v hořícím městě docela sama.

Jak se vypráví, poté, co Elwing, Ulmovou mocí proměněná v bílého albatrosa, nalezla Vingilot a svého vracejícího se manžela, dali oba přednost cestě na Západ před možnou záchranou synů, o jejichž osudu nic nevěděli. Možná, že děti pokládali za mrtvé, jimž už nemohou pomoci (a při tom, co věděli o Feanorových synech a jejich Přísaze, to bylo docela dobře možné). Jejich cesta znamenala v konečném důsledku skutečně záchranu trpící Středozemě; v okamžiku rozhodnutí ovšem Earendil a Elwing o budoucnosti ještě nic nevěděli, a jejich volba byla z hlediska rodičovských povinností a lásky málo zodpovědná. „Povinnost“ byla, jako v Earendilově případě už dříve mnohokrát, postavena výše než tradiční rodinná soudržnost lidu Eldar.

Co se během útoku Feanorových synů s Elrondem a Elrosem dělo, není tak docela jisté a existuje celá řada variant. Podle některých je našel v Přístavech Maglor, který je ochránil před zdivočelými bojovníky vlastní strany; podle jiných děti z města dostali jejich poddaní a ponechali je v úkrytu mezi četnými jezery sirionské delty v naději, že se pro ně vrátí, až bude po všem. V poslední z možných variant se řízením osudu opakoval příběh mladých strýců Elwinžiných dvojčat: krutí služebníci Feanorových synů odvlekli děti do lesa, aby tam zahynuly. Protože však k útoku na sirionské přístavy nedošlo v zimě, jako v případě Doriathu, byla už prvotní naděje dvojčat na přežití vyšší než v případě Eluréda a Elurína.

Podle druhé a třetí ze jmenovaných variant si chlapci, ať už se do divočiny dostali jakkoliv, našli úkryt v jeskyni za vodopádem u malého jezírka, do kterého voda padala, a tam je také nalezl Maglor, který se stejně jako jeho bratr Maedhros v případě Diorových synů pokusil o jejich záchranu, když se dozvěděl, že zůstali kdesi v lesích. Elrose našel, jak se cachtá a hraje si na břehu jezera, a Elronda schovaného v jeskyni. Podle toho je také – protože jejich skutečná jména neznal – pojmenoval, a půvabnou shodou okolností tato první a jediná „otcovská“ jména, která kdy dvojčata obdržela, zvukově a formálně korespondovala s jejich jmény mateřskými: chlapce, jehož našel na břehu, totiž Maglor pojmenoval v quenijštině Elerosso, „Elf z vodní pěny“, tedy Elros, a dítě ze sluje za vodopádem Elerrondo, „Elf z jeskyně“, tedy Elrond.8)

Zda byli chlapci původně odvezeni Feanorovými syny na východ jako rukojmí, kteří je měli chránit před hněvem Velekrále Gil-galada nebo kteří by se v případě nalezení silmarilu, s nímž jejich matka skočila do moře, dali použít pro jakýsi „výměnný obchod“, nevíme. Každopádně je Maglor, možná díky vzpomínce na vlastní bratry – dvojčata, začal záhy milovat jako vlastní syny, a byli jedinou a poslední útěchou, již jeho nemocné srdce ve Středozemi nacházelo. Možná, že kdyby se v této poslední chvíli vzdal Přísahy, která ho ničila, mohl být pro lásku k Earendilovým synům ještě zachráněn. To se však nestalo: po Válce Hněvu Maglor, stejně jako dříve oba vlastní rodiče Elronda a Elrose, dal před syny přednost Klenotům, a padl konečně a neodvolatelně.

 

III. Elrond jako Gil-galadův herold

Co v průběhu závěrečného boje s Morgothovými služebníky Earendilioni vlastně dělali, opět nevíme; skutečnost, že byl Elros po svém rozhodnutí být počítán k Druhorozeným bez problémů přijat Atany jako jejich král, by mohlo vypovídat o tom, že se jako jejich kapitán účastnil bojů už dříve (podobně jako Aragornovi nebude stačit o mnoho stovek let později pro získání gondorské koruny pouze vlastní vznešený původ, ale bude muset prokázat i svou schopnost velet i pomáhat). Shledání s rodiči dvojčatům dopřáno nebylo; Maedhros a Maglor, který je vychoval, byli navždy pryč a rodnou zemi pohltily vody Velkého moře – Válka hněvu na každý pád neskončila pro bratry zřejmě tak, jak si představovali, a nadto je čekalo ještě závažné rozhodnutí, které mělo jejich cesty až do konce Světa oddělit.

Ať už k tomu došlo kdykoliv, nutnost vybrat si vlastní osud byla Elrosovi a Elrondovi předložena v době, kdy už nepochybně byli dospělými muži; pokud jim Eonwe volbu předložil až na konci války s Morgothem, tak i podle elfských měřítek. V každém případě však byly volba a její následky nesmírně tvrdé – právě proto, že každý z bratrů se rozhodl jinak.

Nikde se nepraví nic o tom, zda se Elros a Elrond ještě někdy viděli poté, co se Elros stal prvním králem Mužů z Númenoru a odplul na Ellenu - v prvních desetiletích a staletích dějin Ostrova Hvězdy nebylo námořní pronikání do Středozemě a mořeplavba ještě tolik rozšířené, takže nelze vyloučit, že se Earendilioni rozloučili kolem roku 30 D. v. navždy a v Ardě se již víckrát neshledali.

Elrond, který před Eonwem zvolil být připočten k Prvorozeným, se rozhodl neodplouvat na Západ, jak učinila většina noldorských Vyhnanců i mnozí Sindar, ale usadil se v Lindonu jako jeden z Pánů v domě Velekrále Gil-galada. Jako Turgonův pravnuk byl Elrond vedle Galadriel a Celebrimbora Curufiniona (kteří však v Lindonu trvale nežili) jediným Gil-galadovým blízkým příbuzným, třebaže on sám preferoval před noldorským dědictvím svůj po matce sindarský původ. Vzhledem k blízkému příbuzenství a nepochybně i svým schopnostem zaujal Elrond na Gil-galadově dvoře významné postavení, jak přesně ovšem trávil ubíhající léta počátku Druhého slunečního věku, známo není. Patrně se věnoval tomu, co dělají Eldar v časech míru – studiu a rozvoji své vlastní osobnosti. Neslyšíme, že by Elrond projevoval nějaký bližší zájem o řemesla (v tomto směru bylo jeho noldorské dědictví skutečně velmi slabé), takže rozvíjel svůj talent učence a léčitele, a patrně též válečnické schopnosti, jakkoliv se to zdá v rozporu se skutečností, že byl primárně Moudrým a uzdravovatelem (a obzvlášť léčitelské schopnosti Eldar bývaly v rozporu s kariérou bojovníka – proto byly léčitelkami často ženy nebo ti muži, kteří se vzdali války a někdy i lovení).9) Že měl Elrond Gil-galadovu důvěru i jako vojenský velitel, je zřejmé z pozdějších událostí Druhého věku.

V Eregionu, kde se usadil jediný Feanárův vnuk Celebrimbor, syn Curufinův, se zatím, jak známo, rozvíjela po založení této poslední noldorské říše ve vyhnanství řemesla a umění a kvetl čilý styk elfů s trpaslíky z Khazad-Dúm. Galadriel a Celeborn, kteří se v Eregionu rovněž zdržovali (byť se letopisy rozcházejí v tom, jakou úlohu v něm sehrávali), navázali kontakt s nandorskou lesní říší knížete Amdíra na druhé straně Mlžných hor, Lórienem (Lórinandem), kam se později, buď když řemeslníci pod velením Celebrimbora nabyli v Eregionu vrchu a přespříliš se stýkali s jistým mocným Maiou, jenž se stal jejich učitelem a jehož činnost Galadriel neschvalovala, nebo později, po pádu Cesmínie, Paní buďto sama se svou dcerou, nebo i s manželem uchýlila.

Galadrielina nedůvěra k Pánu Annatarovi byla, jak se později ukázalo, velmi oprávněná, eregionští kováři mu ovšem po jeho prvním objevení kolem roku 1200 D. v. podlehli. Opatrnost své sestřenice sdíleli rovněž Velekrál a jeho herold Elrond v zálivu Luny, kteří Annatarovy nabídky pomoci odmítli a zamezili mu přístup do Lindonu. Jeho pozicí Učitele v Eregionu ovšem neotřásli, a nijak nemohli zabránit vykování prvních Prstenů Moci ani tomu, co následovalo.

Teprve v souvislosti s odhalením pravé podstaty Annatara – Saurona a vykováním Jediného Prstenu přichází znovu výrazněji na scénu Pán Elrond. Když totiž Celebrimbor z Cesmínie pochopil, co se stalo, na radu Galadriel poslal dva ze tří elfských prstenů – Vilyu, Prsten se safírem, a Naryu, Prsten s rubínem, do Lindonu Velekráli a začal se chystat k válce. Také Gil-galad okamžitě pochopil, jaké nebezpečí se blíží od jihu, i skutečnost, že bez pomoci zvenčí Eregion padne. Na pomoc mu roku 1695 bylo narychlo vysláno malé vojsko pod Elrondovým vedením – na posbírání větší síly nebyl dostatek času. I tak však byl Sauron před Velekrálem o krok napřed. Elrond dorazil do Eregionu pozdě.

V Ost-in-Edhil Elrondovu družinu přivítaly skřetí šípy a tělo Pána Celebrimbora nabodnuté na kůl jako Sauronova válečná zástava. Elrond se pokusil narychlo shromáždit eregionské elfy, kteří přežili předchozí masakr, při němž padlo do Sauronových rukou město s okolím i jeho pán, ale měl příliš málo bojovníků, než aby dokázal nepřátelům dlouho vzdorovat. Zachránil ho pouze včasný zásah trpaslíků z Khazad-Dúm, kteří Sauronovi vpadli do zad a umožnili Elrondově zesláblé družině a uprchlíkům ustoupit k severu. Další přeživší prchali z Eregionu chodbami Morie do Lórienu; s Elrondem odešel i Pán Celeborn, jehož manželka setrvávala i s dcerou na druhé straně hor.

Pod neustálým tlakem skřetů lindonští se zbytky eregionských elfů neměli žádnou šanci, že by se dokázali probít zpět pod ochranu Velekrále; zachránila je šťastná náhoda, když Elrond se svou družinou nalezl v podhůří Mlžných hor skryté údolí, jež zesláblým a vyčerpaným uprchlíkům poskytlo útočiště. V Imladris, jak byla strmá roklina nazvána, vybudoval Elrond malou pevnost, která se brzy dostala do obležení, když celý okolní kraj ovládly Sauronovy tlupy.

Mezitím vyrazil ustupujícím na pomoc i Gil-galad, zoufale bránící vlastní ohrožené hranice, a roku 1700 se na březích zálivu Luny konečně objevilo loďstvo Númenorejců krále Tar-Minastira, které již na počátku války Velekrál naléhavě požádal o pomoc. Spojené síly lindonských elfů a Dúnadanů pod velením admirála Ciryatura zatlačily Saurona zpět na jih, u Gwathló byla jeho vojska na hlavu poražena, Eriador osvobozen a Černý Maia jen s osobní stráží uprchl do Mordoru. Oslabené hlídky obléhající Imladris pak mohly být konečně rozmetány a údolí vyproštěno.

V následujících letech zůstával Elrond jako Gil-galadův náměstek v nově vystavěné pevnosti. Imladris strategicky nahradila ztracený Eregion, jenž ležel v troskách, a právě v této době se v ní Pán Elrond poprvé setkal se svou budoucí manželkou.

Celebrían, dcera Celeborna a Galadriel a tedy Elrondova vzdálená sestřenice, do skrytého údolí přibyla společně se svou matkou, s níž se vypravila z Lórienu hledat Celeborna. Tato mladá dáma, jež zdědila mnohé z krásy své matky, se narodila ve Druhém věku nepochybně v době míru, tedy někdy během prvního tisíciletí, patrně předtím, než se Galadriel napevno usídlila v Eregionu, ale v době, kdy už nebydlela v Lindonu, protože s Elrondem se Celebrían dříve neznala. Elrond si ji zamiloval, avšak zatajil to, protože – na rozdíl od svých rodičů před necelými dvěma tisíciletími a možná i poučen jejich příkladem – se obával založit rodinu v době nejistoty, kdy bylo zřejmé, že dříve nebo později musí dojít k dalšímu střetnutí se Sauronem. Zdá se, že v těchto věcech se Elrond podobal více elfům než lidem; Eldar totiž neoddělují lásku a přitažlivost od touhy uzavřít manželství a mít s milovanou osobou děti – a pán Imladris si byl rozhodně jist, že nechce svým potomkům připravit podobné dětství, jaké  Earendil a Elwing připravili jemu a Elrosovi. Středozem však mělo čekat ještě bezmála půldruhého tisíciletí ostražitého míru a lokálních konfliktů, než došlo k – jak se zdálo – alespoň dočasnému zúčtování s Nepřítelem.

Mezi založením Imladris a vytlačením Saurona z Eriadoru a válkou Posledního spojenectví leží další období, během něhož nemáme podrobnějších zpráv o Elrondově činnosti. Zatímco se rozvíjela númenorejská kolonizace jižních krajin, na Ostrově hvězdy začala nabývat vrchu pýcha a svévole, jež nakonec vedla k definitivnímu konci Darované země, sídlil Elrond v Imladris, již proměnil v centrum učenosti i bezpečnou pevnost, a o jeho skutcích se žádné podrobnosti nedozvídáme.

Elrond znovu výrazněji vstupuje do historie až v okamžiku, kdy Elendil a jeho synové založili říše ve vyhnanství a v Mordoru se k válce opět přichystal Sauron. Poté, co byl z jihu Sauronem vypuzen Isildur a Gil-galad s Elendilem roku 3430 D. v. uzavřeli Poslední spojenectví elfů a lidí, stala se Imladris centrem, kde se shromažďovala jejich armáda před pochodem do Mordoru. Poté, co Poslední spojenectví skutečně vyrazilo k jihu, poskytl Elrond v bezpečí skrytého údolí útočiště Isildurově manželce a nejmladšímu synovi Valandilovi, který byl ještě dítě a nemohl se vydat do války s otcem a staršími bratry. Sám Elrond se však do Mordoru v roli Gil-galadova herolda a průvodce vypravil.

Na tomto místě by snad bylo vhodné poznamenat, že nejpozději v době války Posledního spojenectví se Sauronem Elrond od Velekrále dostal v ochranu Vilyu, Prsten vzduchu. Podle některých zpráv se tak stalo dlouho předtím, ještě před pádem Eregionu, těsně poté, co Gil-galad obdržel prsten od Celebrimbora, jinde se ovšem zase tvrdí, že k předání Prstenu se safírem došlo teprve v době války. Podobné nejasnosti panují i ohledně třetího prstenu, ohnivé Naryi, jež skončila buďto ihned po předání Celebrimborem, nebo za Posledního spojenectví v rukou Círdana Stavitele Lodí. V tomto směru je jasný pouze osud Prstenu vody, který od samého počátku držela Paní Galadriel.

Boj o Mordor trval sedm let. Elrond jej přečkal – na rozdíl od mnohých jiných, v první řadě gondorského krále Anáriona, Pána Temného hvozdu Orophera a knížete Lórienu Amdíra, živ a bez vážnějších zranění, takže stál po Gil-galadově boku v okamžiku střetu Velekrále s Temným pánem. Jak tento souboj skončil, je dostatečně známo, a Elrond, který po Gil-galadově smrti byl posledním z Noldor Finweho domu – vyjma Galadriel – s právem stát se dědicem koruny, se rozhodl na královský titul rezignovat. Když se mu nepodařilo zabránit Isildurovi, aby si přivlastnil Jeden Prsten jako cenu krve za otcovu smrt, vrátil se do Imladris. Zpráva o Isildurově smrti na Kosatcových polích ho patrně zastihla až tam, a znamenala především to, že se jeho chráněnec Valandil stal po Elendilovi a svém otci králem Arnoru.

Válka Posledního spojenectví skončila; bylo to zároveň poslední ozbrojené střetnutí, jehož se Elrond účastnil se zbraní v ruce. Napříště měl Pán Imladris zastávat už jen tu roli, již sám upřednostňoval – roli učence, ochránce starobylé moudrosti a léčitele.

  IV. Pán Imladris

Třetí věk, doba uvadání, postupného slábnutí a mizení elfů ze Středozemě začala pro Elronda po všech stránkách velkými změnami. Jeho suverén Gil-galad byl mrtev, poslední z noldorských království zmizelo, a Elrond byl tedy poprvé v životě svým vlastním pánem. V Imladris, „Posledním domáckém domě“, vybudoval skryté útočiště pro zbytky Noldor a Sindar, kteří ještě neodpluli ze Smrtelných zemí. Kromě tohoto údolí už Noldor žili pouze v Círdanových přístavech a kolem zálivu Luny, kde zůstaly zbytky osídlení z doby, kdy tu bylo centrum Gil-galadova království. Eregion byl zpustošen a elfové se do něj už nevrátili; na druhé straně hor, v Lórienu, fungovalo sindarsko-nandorské království Amrosovo, kde se po králově smrti Pánem a Paní stali Celeborn a Galadriel. Poslední z důležitějších elfských království, osídleným převážně Nandor, třebaže se sindarským králem a dvorem, pak byla Thranduilova říše na severu Velkého zeleného hvozdu. V obou posledně jmenovaných zemích došlo v důsledku války se Sauronem k výměně panovníka a velké ztrátě obyvatel, a všechny fungovaly relativně samostatně, jen se sporadickými kontakty. Imladris ležící na cestě z Východu do Přístavů tvořila svým způsobem prostředníka mezi východem a západem Středozemě a tedy i přirozený bod, kde se sbíraly a odkud se šířily zprávy.

Nejintenzivnější styky Elrond udržoval celkem pochopitelně s Lórienem. Sauronův pád pro něj osobně totiž znamenal i značnou změnu v soukromém životě – ztrátou Jednoho prstenu sice nebyl Sauron poražen definitivně, ale bylo pravděpodobné, že Středozem teď čekají dlouhé mírné roky; možná také Elrond pochopil, že už příliš dlouho otálel s rozhodnutím vstoupit do manželství a založit rodinu – v každém případě se roku 109 T. v. Celebrían, stříbrovlasá dcera Celeborna Doriathského a Galadriel, stala Paní Imladris a o něco později matkou Elrondových dětí.

Elladan a Elrohir, první děti v řadě peredhilů, u nichž jsme si skutečně jisti, že šlo o dvojčata, přišli na svět dvacet jedna let po svatbě svých rodičů, přičemž starším bratrem byl bez nejmenších pochybností Elladan. Tito Elrondovi synové se stali později zástupci svého otce ve věcech války – o dvojčatech často slyšíme v souvislosti s bojem či lovem a výpravami do Divočiny. Jejich sestra Arwen, třetí z Elrondových dětí, se narodila roku 241 T. v. Všechny tři děti Pána a Paní Imladris zdědily podobu po příbuzných ze strany svého otce, o Arwen se dokonce tvrdilo, že se v ní vrátila na zem podoba Lúthien.

Není žádný důvod se domnívat, že by všichni Elrondovi potomci neprožili bezstarostné dětství a mládí, jaké si elfští rodiče pro své děti obvykle přáli. První stíny, které padly na sever Středozemě – rozkol a občanská válka v Arnoru či problémy Gondoru se vpády Východňanů – se Imladris prakticky nedotkly, třebaže přinejmenším nepříjemnosti v severním království mohly Elrondovi dělat těžkou hlavu. Předzvěstí opravdu vážných potíží bylo až zatmění Velkého zeleného hvozdu, jenž byl nadále nazýván Temným, patrně následkem usídlení zlé moci v Dol Guldur, a objevení se Istari.

Je pravděpodobné, že Elrondovi jako jednomu z Moudrých, mocných mezi elfy a lidmi, nezůstal utajen pravý původ čarodějů. Udržoval těsnější kontakty především s Mithrandirem – Gandalfem, který měl ze všech pěti (či tří, kteří zůstali na západě Středozemě) nejužší vztahy k místním elfům.

Začátek skutečně temných dní ovšem přišel až poté, co se První nazgúl jako Černokněžný král usídlil v Angmaru, nejprve infiltroval rozdělený Arnor svými špehy a posléze, počátkem 15. století T. v., jej napadl vojensky. Rhudaur padl, přes Cardolan se přehnali nepřátelé a vyplenili jej, a Imladris byla načas obležena vojskem Černokněžného krále. Žádné podrobnosti o této válce nemáme, ale zdá se, že byli Angmarští nakonec zatlačeni zpět silami zbytku Dúnadanů a elfů z Lindonu a Imladris. Elrond naposledy zasáhl do dějin jinak než radou a pomocí zpovzdálí – údajně to byl právě on, kdo přivedl na pomoc posily z Lórienu.

Moc Angmaru byla potlačena nadlouho, ne však napořád. Nový vpád asi po půl tisíciletí  vedl ve svém důsledku k úplnému zničení toho, co ještě zbývalo ze Severního království Númenorejců a ke smrti posledního krále Arvenduiho ve vlnách zálivu Forochel. Zničení Angmaru spojenou silou Jižního království a elfů vedených Glorfindelem – Elrond do války znovu nevyjel - už na této skutečnosti nemohlo nic změnit, Arvenduiho dědic se stal prvním náčelníkem Dúnadanů a Elrondovi z Imladris připadla nová, nesmírně významná úloha strážce dědičných arnorských předmětů – především žezla Severního království, Elendimiru, úlomků Narsilu a Barahirova prstenu, který kdysi po Elwing převzal Elrondův bratr. Při toulavém způsobu života dúnadanských hraničářů to byl jediný způsob, jak tyto staré a symbolicky nesmírně důležité předměty zabezpečit před ztrátou nebo zničením. Rovněž pro rodiny náčelníků byl život ve stále nebezpečnější divočině přespříliš obtížný, a byl to právě Elrond, kdo poskytoval útočiště také dětem a ženám dědiců zničeného Severního království. Případ Aragorna II., vychovaného v Imladris, po této stránce rozhodně není žádnou výjimkou.

Již bylo řečeno, že Elrond udržoval úzké kontakty se svými příbuznými v Lórienu. Jeho dcera Arwen u nich trávila dlouhá období, ačkoliv o jejích bratrech nic takového neslyšíme. Také Celebrían ke svým rodičům často cestovala, bez ohledu na zhoršující se bezpečnost dlouhých výprav, zvláště těch vedoucích přes hory. Zlo se množilo více než kdy dříve, stín nad Temným hvozdem se dloužil a v Mlžných horách se rozplemenili skřeti. Od roku 2360 v Dol Guldur již trvale sídlil Nekromant, který se v něm objevil již předtím společně s nazgúly; Istari s Galadriel a Elrondem vytvořili Bílou radu, nicméně žádná její akce nemohla vést k očištění Divočiny. Skřeti tajně obsadili a uzavřeli veškeré průsmyky přes Mlžné hory, a tak prakticky znemožnili kontakt mezi východem a západem Středozemě. Při cestě do Lórienu roku 2509 byla paní Celebrían napadena, její průvodci pobiti nebo rozehnáni a ona sama zavlečena do podzemních skřetích slují pod Mlžnými horami.

Elrond a jeho synové se zprávu o jejím zajetí dozvěděli poměrně záhy, a je typické, že se matku vypravili zachránit právě Elladan a Elrohir, zatímco jejich otec setrvával v Imladris. Celebrían byla vysvobozena po mnoha týdnech, ne-li měsících děsivého utrpení, poznamenaná krom hrůzných zážitků i otrávenou ranou, a třebaže ji Elrond brzy fyzicky vyléčil, duševně se vzpamatovat nedokázala. Následujícího roku opustila manžela i děti a vydala se hledat uzdravení na Nejzazším Západě.

Odloučení, k jakému došlo v případě Elronda a jeho ženy, nebylo mezi Eldar v žádném případě výjimkou – často se stávalo, že po dlouholetém manželství, kdy už jejich děti dospěly, žili manželé nějaký čas odděleně. Jejich svazek tím nezanikal (to nebylo vůbec možné, pokud by jeden z partnerů nebyl zabit nebo nezemřel a již se nechtěl nikdy vrátit, jako v případě Míriel) a dalo se očekávat, že se jednoho dne Elrond a Celebrían znovu setkají, přesto to však byla pro Pána Imladris trpká zkouška. Zůstaly mu ovšem děti, a nadto jej stále více zaměstnávaly znepokojivé události ve světě.

Imladris nebyla v následujících letech – snad díky prozřetelnosti osudu či moci Vilyi– nikdy přímo ohrožena, snad proto se stávala útočištěm těch, kdo už nedokázali najít jiný bezpečný domov. Případ mladého Aragorna II., dědice dúnadanských náčelníků, se svým způsobem podobal i nepodobal osudům mnoha před ním.

Aragorn, jediné dítě Arathorna II. a Gilraen, přišel do Imladris společně se svou matkou poté, co jeho otce zabil skřetí šíp. V té době mu bylo něco přes dva roky a byl jediným mužským potomkem Elendilova rodu v Severním i Jižním království. Na rozdíl od mnoha chlapců a děvčátek z rodin náčelníků Dúnadanů, kterým Elrond poskytl útočiště po dobu jejich dospívání, na tomto chlapci spočívalo veškeré dědictví, a kdyby zemřel, linie rodu táhnoucí se ze Starých časů by nenapravitelně vyhasla. A na rozdíl od všech dětí, které vyrůstaly ve Skrytém údolí před ním, byl Aragorn prvním a posledním, jehož si Pán Imladris skutečně osvojil a vychovával jej jako vlastního syna pod jménem Estel, „Naděje“.

V tomto okamžiku připustil Elrond vskutku osudovou chybu, když ponechal svou dceru, jako ostatně často předtím, po celou dobu, co Aragorn vyrůstal v Imladris, u jejích prarodičů v Lórienu. Samozřejmě mohl jen těžko předvídat, jaký důsledek bude mít první setkání jeho sotva dospělého adoptivního syna s jeho dcerou, důsledek, jemuž by se dalo nejspíš předejít, pokud by chlapec od dětství viděl Arwen jako starší sestru. Takto byl Elrond postaven před nezáviděníhodnou volbu – miloval obě své děti, vlastní i přijaté, a přitom věděl, že se buďto smíří se skutečností, že se mladý náčelník Dúnadanů  uchází o jeho dceru, a ztratí Arwen, nebo ublíží Aragornovi odmítnutím.

Ke zlaté střední cestě jej patrně inspirovala dávná podmínka jeho předka Elu Thingola – žádné silmarily po ruce nebyly, a tak alespoň podmínil sňatek své dcery s Aragornem tím, že se mladý muž skutečně stane králem Gondoru a Arnoru. Tedy tím, že porazí Saurona, jehož moc se právě v době Aragornova mládí naplno projevila návratem do Mordoru. Zásah Bílé rady, který vypudil Nekromanta z Dol Gulduru, totiž přišel příliš pozdě a vedl jen k odhalení jeho skutečné podstaty. Temný mág – Sauron prostě jen ustoupil do předem připravené Barad Dur.

Situace v Elrondově soukromém životě se ještě zhoršila v okamžiku, kdy si Arwen a Aragorn v Lórienu vyměnili závazné sliby a zasnoubili se. Elrond mohl těžko upřít dceři právo volby manžela, která byla u elfů, milujících jen jednou v životě, zcela přirozenou, jeho podmínka ovšem byla stále v platnosti a Aragorn byl příliš čestný, než aby se pokoušel ji obejít nebo svého adoptivního otce nějak oklamat. Co by ovšem bylo s Arwen v případě, že by její vyvolený zahynul? Elrond v této chvíli patrně už věděl, že svou milovanou dceru ztratil tak jako tak. Zbývala otázka, zda zároveň ztratí i Aragorna.

Objevení Jednoho prstenu završilo temnou dobu vyčkávání a růstu zlých mocí ve světě. Elrond zaštítil radu svobodných národů shromážděných v Imladris i volbu družiny, jež měla doprovázet Toho, který nese Prsten. Aragorn odjel na jih do války, která se dopředu jevila jako téměř beznadějná. V té chvíli zasáhl Elrond naposledy, vysláním svých synů a hraničářské Šedé družiny Aragornovi na pomoc. Dál už nezbývalo než čekat.

Zatímco v Gondoru i pod stromy Temného hvozdu zuřily boje, Pán Imladris očekával ve Skrytém údolí zprávy. Hrálo se nejen o osud Středozemě, jakkoliv to bylo z globálního hlediska nejvýznamnější. V sázce teď bylo i něco, na čem Mistru Elrondovi nepochybně záleželo stejně jako na porážce Temného pána – životy všech jeho dětí. Elladan a Elrohir se bili po Aragornově boku před branami Mordoru, takže by vítězství Saurona s velkou pravděpodobností znamenalo jejich záhubu, a Arwen, která zůstávala v Imladris, mohla velmi dobře následovat svého vyvoleného ve smrti, pokud by k ní došlo.

Válka o Prsten ovšem dopadla jinak, jak je známo z historií. Elrond dal svou dceru králi Gondoru a Arnoru a rozloučil se s ní navždy: jeho dětem totiž byla dána stejná volba jako jemu samému – volba mezi osudem Prvorozených či Druhorozených Dětí, odložená do okamžiku Elrondova odjezdu na Západ. Svým sňatkem se Smrtelným se Arwen neodvolatelně zřekla údělu elfského lidu. Jak volili Elrondovi synové, se nedozvídáme – odložili definitivní rozhodnutí a setrvali v Imladris, ačkoliv se jejich otec rozhodl Středozem navždy odpustit. V okamžiku, kdy se se svými syny loučil před odjezdem do Přístavů, tak Elrond nevěděl, zda je nevidí v tomto světě naposledy.

Konec války o Prsten a Elrondova přebývání ve Smrtelných zemích byl tedy pro něj plný hořkosti. Nepochybně jej těšilo vítězství svobodných národů nad Sauronem, jistě rád viděl svou dceru a přijatého syna šťastné, jejich štěstí však bylo jeho nenahraditelnou ztrátou. Osudem svých synů si nemohl být jist, ať už doufal v cokoliv. Jeho úloha však již pominula a on se vydal na Západ hledat odpočinek a uzdravení po své dlouhé práci.

S počátkem Čtvrtého slunečního věku se tedy ve Středozemi uzavírá život Elronda Earendiliona, jenž v ní přebýval nespočet smrtelných let; „Třetí věk totiž přešel, dny Prstenů minuly a nastal konec příběhu i písně oněch časů.9)

 

Poznámky:

1)       JRRT., Pán prstenů – Společenstvo Prstenu, Praha 2001, s. 202, a Hobit, Praha 2002, s. 51.

2)       Jak se alespoň praví v raném textu The Fall of Gondolin, HoME II, passim.

3)       JRRT., Pán prstenů – Společenstvo prstenu, Praha 2002, s. 312.

4)       Christopher Tolkien v Nedokončených příbězích, s. 248 (Příběh Galadriel a Celeborna).

5)       Finrod k Andreth, Athrabeth Finrod ah Andreth, tisk Společnosti, s. 21.

6)       Personal Musing by Feanor. Gwyenyn, Twins, www.valinor.topcities.com/cirdan/Personal_Musings _2.htm

7)       Ke zvykům elfů v době, kdy očekávali potomky, JRRT, Laws and Customs among the Eldar, HoME X, zejm. s. 212 – 213, i jinde, k pojmenovávání týž esej, s. 214 – 217, k významu jmen Elrose a Elronda a jejich původu JRRT., The problem of ros, HoME XII.

8)       JRRT., Letters. Dopis č. 211 - Rhoně Beareové z 14. 10. 1958.

9)       JRRT, Laws and Customs among the Eldar, HoME X., s. 213 – 214.

10)    JRRT., Pán prstenů – Návrat krále, Praha 2002, s. 257.

 

Literatura:

JRRT., Pán prstenů I. – III. (zejm. Dodatky), Praha 2001 – 2002

JRRT, Hobit, aneb cesta tam a zase zpátky, Praha 2002

JRRT., Silmarillion. Mýty a legendy Středozemě, Praha 2003

JRRT., Nedokončené příběhy, Praha1994

JRRT., Letters, uspořádal H. Carpenther a Ch. Tolkien, London 1995

JRRT., HoME II. (The Book of  Lost Tales) – The Fall of Gondolin, London 2002

JRRT., HoME V.(The Lost Road and Other Writings – The Later Annals of Beleriand, Quenta Silmarillion, London 2002

JRRT, HoME X (Morgoths Ring) - Laws and Customs among the Eldar, Athrabeth Finrod ah Andreth (též česky jako tisk Společnosti JRRT., Praha – Brno1997), London 2002

JRRT., HoME XI. (The War of the Jewels) – The Gray Annals, The  Tale of Years, London 2002

JRRT., HoME XII. (Th People od Middle-Earth) – The Shibboleth of Feanor, The Problem of Ros)

J. E. A. Tyler, The Complete Tolkien Companion, London 2002

Personal Musing by Feanor. Gwyenyn, Twins, www.valinor.topcities.com/cirdan/ Personal_Musings _2.htm